„Dělej to co já a nemělo by se stát, aby tu něco bouchlo nebo něco jiného,” vysvětlil mi narychlo Strange další den, když jsme se po mém příchodu následně přesunuli do oné místnosti jako minulý den.

Krátce jsem souhlasně přikývla a oba jsme se usadili na zem do tureckého sedu naproti sobě. Stephen mi začal ukazovat, jak postupně vytvořit s pomocí rukou něco jako kruh s čtverci připomínající hlavolam. Bylo to oranžové a jiskřilo z toho. Prý to patřilo k základnímu cvičení s kouzly.

„Teď ty,” vybídl mě a ta věc před ním zmizela. Dala jsem následně ruce mírně před sebe a pokusila se zopakovat celý proces, jenže při každém pokusu se akorát zajiskřilo a nic v podobě kruhu atd se neobjevilo. Ruce mi sjely podél těla a povzdechla jsem si. „Řeknu ti základní pravidlo,” promluvil na mě Strange po chvíli mlčení a já zvedla pohled směrem k němu. „Nevzdávat se. Takže znovu.”

**

„Portály slouží k rychlému přesunu z místa na místo, nebo k přemístění něčeho jiného. Hodí se to v případě, když se dostaneš do nebezpečí a nebudeš si s ním umět poradit,” následovala další přednáška. Nyní jsme se nacházeli venku na nádvoří dál od ostatních učňů. Pozorně jsem svého učitele poslouchala a pozorovala.

Během pár chvil vytvořil portál, do kterého  vešel a vzápětí se mi ocitla na rameni jeho ruka, když vylezl z portálu, co se objevil za mými zády. Uskočila jsem, jelikož jsem se lekla a na tváři se mu objevil pobavený výraz.

„V mnoha případech mi tenhle styl cestování hodně pomohl,” pronesl a vytvořil jiný portál. Šel k němu a naznačil mi ať jdu za ním. Já ho následovala a skrz portál jsme se dostali na nějakou skálu, pod níž bylo zuřící moře. Zrovna na tom místě vycházelo slunce a ozářilo oranžovou barvou celé místo. Působilo to až romanticky, ale o tohle určitě Stephenovi nešlo.

„Voda je skvělí živel, že?” podíval se po mně, když jsme došli ke kraji skály a dívali se dolů na vodu, v které se tvořily mohutné vlny. Podívala jsem se po něm. „Tak jako oheň, země, vzduch. Něco, bez čeho by nás svět nemohl existovat.”

„Moje sestra by s tím souhlasila,” přitakala jsem a moje vlasy začaly poletovat ve směru proudění větru. Bylo to příjemné. Klidně bych tam strávila celý den, jenže my tam byli kvůli něčemu jinému.

„Teď k tomu, kvůli čemu tu jsme. Za půl hodiny se tu zvedne vlna a dosáhne až sem nahoru. Je smrtelná. Tolik času máš na to se dostat zpět na akademii. Bez mé pomoci,” řekl a šel ode mně pryč. Zaskočilo mě to a vyděšeně jsem se podívala směrem, kudy odcházel.

„Cože?! Stephene, počke-!” než jsem ho stihla doběhnout, zmizel v portálu, který se za ním okamžitě zavřel. Zůstala jsem tam. Během toho jsem spadla na kolena a dívala se roztřesená na místo, kde čaroděj zmizel. Nechal mě tu napospas osudu. Proč taky ne, že?!

Rychle jsem se dostala na nohy a pokoušela se vytvořit portál, jenže zase jiskry a ono nic. Dělala jsem to špatně celou dobu. Uběhlo pět minut, deset minut. Za chvíli dvacet.

Už jsem byla zoufalá. I přes to, že jsem měla regeneraci po mámě, měla jsem strach. Z toho, co přijde. Zkoušela jsem to znovu a znovu, ale ono nic. Uběhlo dalších pět minut a vlna se postupně začala zvedat. Tlouklo mi srdce jako splašené. Už jsem začala přemýšlet nad nejhorším, když v tu chvíli se mi povedlo otevřít konečně na sto dvacátý první pokus portál a zvedla se i mořská vlna.

Rychle jsem do portálu skočila, při čemž za mnou dopadla i voda a celou mě ohodila na druhé straně portálu. Už zpět v akademii. Portál se uzavřel a já spadla mokrá, vystresovaná a unavená na kolena na obložený plácek před budovou akademie.

„Dobrá práce, Amy,” pochválil mě Strange stojící opodál a pozoroval mě. Podívala jsem se na něj a propálila ho pohledem skrz zmoklé vlasy spadané do tváře.

„Jsi mrtví muž, Stephene Strangi!” zavrčela jsem a odmítla jeho pomocnou ruku, když mi chtěl pomoci se postavit. Vyškrábala jsem se na nohy a šla od něj, při čemž jsem si ždímala svoje vlasy připomínající svojí barvou slámu.

„Co se tu děje?!” okřikl nás dva nějaký muž, co zrovna vyšel ze dveří budovy. Upíral na nás dva naštvaný pohled. „Už zase jsi zkoušel na jednom ze studentů Ice Bucket Challenge, Stephene?”

„Eh, ne? Ale zní to jako fajn nápad,” nevině se usmál a já ho doslova zavraždila pohledem. Odhrnula jsem si vlasy z tváře a nahodila ledový výraz.

„Chcípni.”

„Takovou radost ti neudělá,” řekl muž směrem ke mně. Otočila jsem se na něj a natáhl ke mně svoji ruku. „Wong,” představil se.

„Amy,” představila jsem se též a podala si  s ním ruce. Po té mi dal rukou nějakou hromádku složeného oblečení.

„Převleč se a pro příště nos to, co my. Civil sem nepatří,” uvědomil mě a já jen přikývla. Wong si šel mezitím o něčem promluvit se Strangem a já se šla převléct.

**

„A pak řekl: "Zajdeme na ten kopec, abychom viděli lépe hvězdy, ne?" a já na to: "Tak jo!" Tak jsme ho vylezli a za tu chvilku se zatáhla obloha a spustil se déšť, jako naschvál!” vyprávěla Lily ultra rychle svůj příběh z minulé noci stravené u Petera a závěru sebou plácla do gauče naproti mně.

„Aha?” dělala jsem jakože poslouchám a přitom jsem za celou dobu neodtrhla pozornost o pradávné knihy, kterou mi zapůjčil Wong ze své knihovny z akademie. Jednalo se o historii kouzelníků naší Země. Bohužel v jazyce, kterýmu každý prd rozumněl, pokud ho neuměl číst.

„Neposloucháš mě,” zabručela Lily nabroušeně.

„Hmmm aha?” tentokrát jsem už nevnímala, co říkala a moji pozornost vytrhla ve chvíli, kdy mi zabouchla knihu před nosem. A můj prst uvnitř. „Au! Lilian!”

„Přestaň tu blbost číst. Stejně to nepřečteš,” objasnila mi a sedla si zpět do gauče naproti mně, při čemž se na něm doslova rozvalila.

„Říká ti něco Google překladač?”

„Ani Google překladač tenhle jazyk nemůže znát,” řekla sestra na svoji obranu a já se zamračila. „Odkud to vůbec máš?”

„Ze zdejší knihovny,” zalhala jsem a knihu znovu otevřela. „A není to blbost. Je to historie o kouzelníkách.”

„O čemž že? Vždyť to nemůže existovat.”

„To je to samé, jako bych tu právě začala básnit o tom, že tvoje schopnosti neexistují,” vrátila jsem ji to a četla jsem si dál. Lily protočila očima a zadívala se k oknu.

„Ale notak, Lily. Neprožívej tu pubertu tak,” pousmála se máma vycházející z vedlejší místnosti, když konečně po delší době douklízela. Lily na ni uvrhla vyčítavý pohled.

„Když ty jsi měla pubertu, tak jsi nebyla o nic lepší. Omyl, ty jí prožíváš pořád,” zasmál se táta, co vyšel hned za ní a rýpl si rovnou na mámin účet. Ta ho probodla pohledem a vrazila mu do rukou mokrej hadřík, kterým před chvílí utíkala prach v koupelně.

„Říká ten, kterej ji ani neměl,” ušklíbla se máma a srovnala věci na poličce.

„Jak se říká. Něco špatný je pro něco dobrý,” zareagoval na to s hrdým postojem. „Navíc nevíš, co se mi v té době honilo hlavou.”

„Ne to fakt ne,” odpověděla mu máma a podívala se na něj. Začali nás dvě plně ignorovat, jelikož zase měli jednu z těch provokovacích chvilek jako každý týden.

„Tak vidíš,” usmál se táta vítězoslavně a šlehl ji mokrým hadrem po zadku. V tu chvíli to ve mně i v ségře vyvolalo tiché hihňání, kterého si mamka bohužel všimla. V tu chvíli sebrala tátovi hadr a vrátila mu to. A dvakrát tak silněji, než jí dal on. Vypískl jako nějaká holka. Tentokrát jsme se s Lily už neudržely a obě jsme propukly v hlasitý smích.