„Líbí se ti tady?" usmál se na mě a držel mě v objetí. Kolotoč se líně otáčel ve svém směru a naskytl se nám krásný pohled na noční NY.

„Je to tady nádherné," vydechla jsem a opřela se o něj víc. Vdechovala jsem jeho pach a pomalu zavírala úlevně očima a cítila, jak mi povoluje celé tělo.

„Jaký byli vlastně tvoji rodiče?" zeptal se mě opatrně, při čemž jsem okamžitě otevřela oči a opětně napnula celé tělo.

„No...eh...mámu jsem nepoznala a otec mi zemřel před očima," zamumlala jsem a zadívala se někam mimo.

„To mi je líto. Jak je to dlouho?"

„Skoro dva týdny," povzdechla jsem si a vrátila se pohledem k němu. „Petere?"

„Ano?" objal mě ještě víc.

„Měla bych ti asi něco říct," nadechla jsem se pro konečnou odpověď, protože kdybych ti skrývala a později by se to nějak dozvěděl sám, tak by mě mohl nenávidět, že jsem mu lhala nebo to zatajovala. „Můj otec je Ka-"

„Lily, k zemi!" křikl zničehonic a shodil mě ze sedačky na zem a skryl mě pod sebou, když nad námi proletělo cosi velkého. Spíš obrovského. Zvedli jsme hlavy a uviděli něco, co se podobalo obřímu kovovému ptákovi, co po dalším náletu po nás natahoval obří drápy na nohou.

Peter mě přitlačil k zemi víc, aby na mě nestvůra nemohla, ale vzalo to místo mě jeho a shodilo ho to z kolotoče dolů.

„Petere!" zaječela jsem vyděšeně, když jsem se postavila a podívala přes zábradlí dolů. Nebyl tam. Však kovová věc tu létala dál a návštěvníci zábavného parku se snažili uniknout a nebo se schovat. Stále stejně zoufale jsem vyhledávala Peterovo tělo.

Pták na mě začal nalétávat znovu. Odněkud se však objevil někdo jiný, co obmotal svoje pavučiny kolem drápů té věci a svázal mu je. Ta osoba měla na sobě červeno modrý oblek s pavoučím vzorem. Další superhrdina?

Dravec z kovu začal s pavučinami na nohou drsně zápolit a vypořádal se s nimi tak, že naletěl do nejbližší budovy, které sice prorazil střechu a nějak jí zahalil do plamenů, ale pavučin se zbavil a mohl pokračovat ve svém plánu. Co všichni proti mně mají?! Já jim žádný sušenky nesežrala!

Než stihl nepřítel doletět ke kolotoči, ten druhý byl rychlejší a přistál vedle mě s pohledem zahleděným do toho mého.

„Drž se pevně," řekl, když mě vzal jednou rukou do náruče a skočil se mnou z kolotoče dolů dřív, než do atrakce narazil drápy nepřítel. Přistáli jsme na zem. „V pořádku?"

„J-jo. Díky," pousmála jsem se rozklepaně snažíc se zadržet slzy strachu.

„Tvůj kamarád je v pořádku. Chytl jsem ho dřív, než stihl dopadnout na zem, ale teď se jdi schovat," dal mi pokyny a já přikývla. Zatímco on se vrátil k boji, já běžela za ostatními lidmi do bezpečí. Všichni však byli shromáždění kolem hořící budovy.

„Hasiče. Zavolejte hasiče!" křičela mladá žena s brekem a u pasu držela malé dítě. Další křičeli, ať pomohou těm dětem ven.

Sevřelo se mi srdce, když jsem zaslechla z hořící budovy křičet malé děti, jak volají jejich rodiče. Začala jsem se rozhodovat. Zůstat venku se špatným svědomím, že tam uhoří a nebo jít dovnitř a zachránit je.

„K čertu," zaklela jsem a vběhla dovnitř. Lidé se mi v tom pokoušeli zabránit, ale bylo pozdě. Byla jsem uvnitř a i přes to, že mi nemohl oheň nijak ublížit, jsem hledala nehořící místa, kudy bych mohla děcka dostat ven.

„Mami, tati!" slyšela jsem je hlasitěji a hlasitěji i přes hlučné praskání dřeva. Našla jsem je schovaný v sálu spolu s dalšími dvěma ženami a jedním mladším mužem. Bylo mu asi tak kolem dvaceti. Schovávali děti vlastním tělem před plameny a nevěděli, jak uniknout. Strach je pohltil.

„Pojďte tudy!" zavolala jsem na ně od vchodu, při čemž se po mně podívali. Dospělí začali hnát děti směrem ke mně a já jim ukazovala cestu. Kličkovali jsme mezi spadlými trámy a povedlo se mi většinu dostat ven.

„Děkujeme, děkujeme," vrhla se mi jedna ze dvou žen kolem krku a rozbrečela se. Objala jsem jí a poplácala po zádech.

„Buďte v klidu a zkontrolujte ty děti," usmála jsem se na ní a žena přikývla. Pustila mě a vrátila se ke skupině.

„Kde je Sue?! Kde je moje malá holčička?!" zaječela jedna z matek, když zjistila, že její dítě nebylo mezi skupinou, co byla uvnitř. Zaslechla jsem z budovy dětský dívčí plán a jak volal její matku.

Běžela jsem zpět dovnitř a vyhledávala zdroj dívčího pláče. Šel z horního patra, kam vedli původně schody, ale už nebyli, protože skrz ně spadl veliký lustr a tím pádem to dívenku uvěznilo nahoře. Jelikož patro nebylo tak vysoké, tak jsem vyskočila a zachytila se jednoho z trámů, co ještě tak tak držel a přitáhla se nahoru. Povedlo se mi dostat do patra a uviděla jsem na chodbě stát malou holčičku v bílých šatičkách a medvídkem, kterého svírala na hrudi, upřestřed plamenů.

„Sue," pokusila jsem se jí kontaktovat jménem, jakým jí nazývala její vystrašená matka. Dívenka se po mně podívala jejíma výraznýma zelenýma očkama a do tváře jí padali dlouhé vlnité brunet vlásky. Bylo jí tak čtyři až pět let.

Začala ode mě strachy ustupovat, když jsem se začala pomalu sbírat ze země.

„Neboj se mě. Prosím. Chci ti pomoct. Tvoji rodiče se o tebe moc bojí," pokusila jsem se jí to vysvětlit a zastavila se. Postavila jsem se a šla pomalu k ní. Jenže mojí pozornost z klidu vytrhlo praskání dřeva nad její hlavou. Oheň uvolnil kus velkého trámů a ten začal padat na malou dívku. „Ne!" Vyhrkla jsem, doběhla k ní a skryla jí mým tělem.

Očekávala jsem dopad trámu a bolest v zádech. Opatrně, ale přeci jen křečovitě jsem držela dívku v náručí a koukala se zaujatě nad mojí hlavu. Otevřela jsem oči a podívala se též tam, kam ona. Utvořila se nade mnou ochranná bariéra v zelené barvě a chránila nás před hořícím trámem.

Vydechla jsem úlevou a ani jsem nepřemýšlela nad tím, že jsem udělala to samé, co Steve a rozhodla se obětovat pro život jiných. Zkrátka jsem nebyla sobecká a byla jsem za to ráda.

„Pojď, musíme jít," zašeptala jsem k ní, vzala jí do náruče a nesla ji rychle pryč. Bariéra byla kolem mě stál dál a zmizela až když jsem se dostala k východovým dveřím budovy. Dostaly jsme se obě ven a popadala jsem prudce dech, takže jsem musela únavou malou Sue položit na zem. Dále svírala pevně malého plyšáka.

„To jsou kouzla?" zeptala se mě a rozzářila se jí zelená kukadla. Usmála jsem se a dřepla si k ní.

„Možná ano. Možná ne. Neříkám, že neexistují, protože mám pár takových přátel, co s tím má zkušenosti," pohladila jsem jí po tvářičce a tiše se zasmála a začervenala.

„Budu jednou jako ty?" ptala se dál, ale to už přibíhala její matka s otcem.

„Třeba ano. Ale važ si toho, že máš tak milující rodiče. Že se o tebe starají a milují tě, protože já takové štěstí, jako ty, neměla," úsměvný výraz mi trochu poklesl ve smutek, ale usmívala jsem se dál, jako malá. Než stihla něco říct, sevřela jí matka s otcem v náručí a děkovně na mě kývli. Postavila jsem se, kývla jsem na ně taky a zahlédla na obloze několik Tonyho obleků letící směrem sem.

Rozesadili se kolem hořící budovy a začali jí hasit. Uvědomila jsem si, že poblíž bude nejspíš i Tony a bylo skoro deset večer a já měla být dávno zpátky ve věži. Rychle jsem se rozeběhla pryč a najednou do někoho narazila. Byl to Peter.

„Lily, jsi v pořádku?" hned mě objal a já jeho. Rozhlédla jsem se a nepřítel byl pryč. A i ten druhý zmizel.

„Jo, myslím že jo," vydechla jsem a opřela se o něj. Pohladil mě po zádech a pak jsme se odtáhli.

„Jak si dokázala ty lidi dostat ven?" vyhrkl okamžitě a hned se nadechoval pro další odpověď, ale kousek od nás přistál Iron Man.

„Rande končí, děcka," zazněl Tonyho hlas a brzy se objevila i jeho hlava, když mu zmizela helma. Nebyl to pobavený tón, nýbrž naštvaný a vytočený.

Průser. Pomyslela jsem si v duchu.