„Pane Smithi, za chvíli je oběd," zaklepala na dveře pokoje jedna z pokojských v hotelu.

Muž zvedl pohled od rozečtených dokumentů na posteli a všude měl poházené fotky, co obsahovali většinu záznamů pohybu Barnese a Amber. Chovali se jako normální lidé. Občas něco málo nakoupili na trhu, chodili na brigády atd.

„Dobře, děkuji," zavolal muž na pokojskou, aby se nadále mohl věnovat své práci. Pokojská odešla a konečně bylo zase to krásné ticho. Až na ty noční hádky některých agresivních lidí ve vedlejším pokoji, co po sobě hážou vším, co maj po ruce. Kolikrát měl chuť na ně vyběhnout a srovnat je. Jenže to teď nebylo v jeho pravomoci. Aktuálně byl Bukurešti z jiného důvodu.

Na stolku mu zavibroval mobil s příchozí SMS. Hned se pro něj natáhl a otevřel zprávu i s přílohou.

T: Kamery zachytili na letišti v Rakousku podezřelou osobu letící směr Bukurešť, jako jsi právě teď ty. Bylo u něj detekováno zvláštní zavazadlo..

Muž na to ihned odepsal.

S: Jaké zavazadlo?

T: To nevím. Ani přes nejlepší techniku to nešlo detekovat

S: Tím chceš říct, že se jedná o něco nebezpečného?

T: Tobě určitě

S: Milej jako vždycky

T: V příloze je jeho fotka. Pokusím se o něm zjistit víc a dám ti vědět

S: Dobře, díky

Odepsal poslední zprávu a zobrazil si fotografii nějakého muže. Starou asi dvě hodiny. Muž se na fotografii pozorně zadíval a přemýšlel nad tím, zda mu je osoba odněkud povědomá. Když mu po chvíli nic nedocházelo, mobil odložil a začal si uklízet bordel na posteli.

Po té vstal z postele a přešel k oknu, kde rozhrnul závěs a pootevřel okno, z něhož vyhlédl. Dělal to takto několikrát denně, zda se neobjeví někdo, kdo by pro něj mohl být hrozbou. Když se ujistil, zda ho někdo nesleduje. Po chvíli ujišťování závěs zase zatáhl a došel si do skříně pro batoh, do kterého si naházel potřebné věci a ze spod postele vytáhl velký kufr, který následně otevřel. Měl v něm svou zbraň, nad kterou by nikdy nezanevřel. Vlastně v kufru nic jiného ani nebylo až na pár kousků oblečení, do kterého byla pro jistotu zbraň zabalená kvůli kontrolám na letišti.

**

„Hej, ty," křikl na mě nějaký kluk, co zrovna kolem mě procházel s partou dalších kluků, co se smáli jak nějaká hovada. Zrovna jsem si skládala věci do mojí nové skříňky, než bych odešla domů.

„Co?" podívala jsem se po nich a už mi jeden z nich vyškubl blok na kreslení z rukou. „Hej, vrať mi to!" začala jsem se po bloku natahovat, ale kluk si ho dal vysoko nad hlavu a začal se přiblble smát. „Prosím, vraťte mi ho." Byla jsem už zoufalá, protože jsem vysoká zrovna nebyla.

„Copak, nedosáhneš, fialko?" vysmívali se mi dál. Mrzelo mě, jak se ke mně chovali. Svíralo se mi až srdce a chtěla jsem odtamtud co nejrychleji vypadnout, ale měla jsem v tom bloku portrét svého otce.

„Nechte jí být!" křikl někdo na partu kluků a všichni zpozorněli. Podívali se po směru hlasu a uviděli oba kluky, co byli předtím v jídelně a Michelle nad nimi opovrhovala.

„Hele kdo je tady. Malej Parker a jeho kámoš," ušklíbl se vůdce party. Jmenovaný kluk se zamračil a vydal se přes varování jeho kámoše k nám.

„Vraťte jí to. Že se nestydíte. Ubližovat holce," zavrčel na ně a kluci se rozesmáli.

„Ale notak, Petie, nehraj si na hrdinu."

„Zmlkni, Manueli. Tohle je od tebe sprostší, než šikanování prvňáčků na základce," zaburácel na něj kluk, co se mě rozhodl zastat.

Skupina kluků se zarazila a podívali se po sobě. Mezitím jim kluk vytrhl blok z rukou a následně mi ho vrátil. Děkovně jsem na něj kývla.

„Jdeme pryč. Tady není žádná sranda," vydal šikanátor povel celé skupině a kluci s povzdechem začali odcházet. Zůstali jsme tam jen my tři. Já a ti dva kluci z jídelny. Obrátila jsem se ke skříňce a rychle jí zavřela.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě můj zachránce, když k nám došel i jeho kámoš.

„Jo. Bylo mi i líp," odsekla jsem a povzdechla si. Podívala jsem se po těch dvou a zarazila se. Dívali se upřeně na mě.

„To byl Manuel. Z něj si nic nedělej. Je to idiot," uklidnil mě ten první a já pouze krátce přikývla v souhlas. „Jsem Peter Parker."

„A já Ned Leeds," představil se jeho kámoš, co byl trochu při těle. Já mezi lidmi rozdíli nedělala. Teda až na ty dobré a zlé.

„Těší mě. Jsem Lily Sarah Rogers," představila jsem se taky a krátce pousmála. Oba se usmáli taky a následně jsme se všichni společně vydali k východu z budovy.

„Nechodíš do třídy k Nilsonové?" zeptal se mě Peter, když jsme vyšli na nádvoří před školou a vyrazili do města.

„Jasně, proč?"

„Tak jsem tě poznal dobře. Chodíme do stejné třídy jako ty a Michelle," uvědomil mě hned na to a rozhlédl se na kraji silnice, zda nejede auto.

„V-vážně?" zrovna jsem pila a zakuckala jsem se. Podívala jsem se po Nedovi a ten přikývl.

„Ano. Je to tam fajn."

„Zase míříš na stáž ke Starkovi?" zeptal se Ned Petera a já se zamyslela. Stáž u Starka? Toho Starka?

„Myslíte Anthony Starka?" vyhrkla jsem zničehonic, až oba nadskočili leknutím.

„Jo přesně ten. Dneska tam nejdu," odpověděl mi a hned potom Nedovi.

Chvíli jsme šli a zahlédla jsem Happyho auto. Happy se zastavil, jakmile mě uviděl, na kraji silnice a čekal na mě.

„No nic. Já už musím, tak zase zítra," rozloučila jsem se s nimi a rozeběhla se k autu, aniž by se se mnou stihli rozloučit. Byli ze mě oba mimo.