Vím, že v tom videu je místo Toma Andrew, ale nic dostupnějšího se mi sehnat nepovedlo. I tak je podle mě video povedené a v budoucnu přidám i podobné se Stevem a Amber ;) příjemné čtení 

*O čtyři dny později - Midtown High*

„Dýchej. Buď v klidu a celý večer proběhne v pohodě. Hlavně nechoď do postele s prvním klukem, co tě pozve na drink," poučovala mě Natasha, když si mě převzala na kraji NY a odvezla mě před školu, kde se zrovna konal školní bál.

„Natasho, je mi patnáct a tak naivní zase nejsem!" zavrčela jsem a agentka se ušklíbla. Měla jsem na sobě šaty, co mi pomáhala vybírat. Vystoupila jsem si, zkontrolovala, zda jsem si šaty někde nepotrhala a dveře auta za sebou zavřela.

„Užij si večer. Kdyby něco, brnkni mě nebo Samovi. Znáš to," ještě jednou mi Nat zopakovala, co mi říkala celou cestu sem. Přikývla jsem v souhlas, objala jí skrz otevřené okýnko a vyrazila ke škole. Zrovna sem přijížděli ostatní. Ať už ve vlastních autech, nebo s rodiči či kamarády. Vyzdobený vstup květinami a osvětlení vypadalo báječně.

Předtím, než jsem prošla vstupem, zaslechla jsem někoho, jak na mě volal mým jménem. Bleskově jsem se otočila a zahlédla běžícího Petera od auta jeho tety, která se na mě zářivě usmála. Vždyť mě ani nezná.

„Petere?" zasmála jsem se, když ke mně zadýchaný doběhl a měl rozeplý společenský oblek. Když si toho všiml, zrudl a začal si narychlo oblek zapínat. „Počkej. Uklidni se. Udělám to." Usmála jsem se a pomohla mu s klidem oblek zapnout.

„Děkuji," pousmál se, ale červeň nezmizela. Cítila jsem, jak pomalu začínám rudnout taky. „Kde jsi byla? Snažil jsem se s tebou celé čtyři dny spojit."

„No, eh...to je na dlouho. Byla jsem někde, kde nebyl signál," vysvětlila jsem a ani moc nelhala. Byla totiž pravda, že v místě bydliště Bartonů není signál.

„Dobrý. Chápu," červeň mu konečně zmizela. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nechtěla...na ten ples jít se mnou."

„Moc ráda," zašeptala jsem a políbila ho na tvář. Nadšení mi opětoval, akorát mě políbil na rty, místo na tvář. V tu chvíli jsem litovala přítomnosti Natashy a Peterovi tety. Obě na nás upíraly zaskočený pohled a po té se probodaly pohledy. Dokonalé.

Peter si toho nevšímal, nabídl mi rámě a společně jsme vešli do školy. Večer byl již plně rozjetý. Uprostřed sálu se již nacházela většina našich spolužáků a mezi nimi i Ned a MJ. Jak bylo známo, tak místo zamávání na nás Michelle ukázala prostředníček. Zakroutila jsem nad ní hlavou.

„No ahoj. Trvalo vám to," zašklebila se moje kamarádka, když jsme s Parkerem došli. Pustila jsem ho a obě jsme se objaly na přivítanou. „Kdes byla zahrabaná?"

„To by bylo na dlouho," usmála jsem se a odtáhly jsme se. „Chyběla jsem vám?"

„Jo, Ianovi hlavně. Neměl se za kým schovávat při biologii," odpověděla mi Michelle se smíchem. Zasmála jsem se tomu i já a hromadně jsme si i s Nedem vyrazili pro něco k pití. Samozřejmě nám bylo patnáct a šestnáct, takže jen džusy.

„Ten džus je hnusnej," procedil Ned znechuceně a nápoj přestal pít. Zrovna jsem viděla, jak k nám přichází Manuel a pár jeho kámošů. Zamračila jsem se, když se něčemu zasmáli na můj účet.

„Nazdar, fialko. Ta modrá ti nesluší," uchechtl si Manuel a Peter měl co dělat, aby po něm nevystartoval. Chytla jsem ho za ruku.

„Ten oblek tě měl udělat chytřejšího? Podle mě vypadáš ještě blbější, než jsi," rýpla jsem si a Manuel podrážděně zavrčel.

„Nezahrávej si," hlesl a založil si ruce na prsou. Probodala jsem ho přivřenýma očima. Koukla jsem po Nedovi, který ještě stále svíral kelímek s džusem a prosebně jsem na něj koukla, zda mi ho dá. Přikývl a předal mi ho.

Otočila jsem se zpětně na Manuela a celý obsah kelímku vylila na jeho upravený vyčištěný oblek. Doslova vypískl, když na něj tekutina dopadla a ohodila i jeho dokonalou...duhovou...kravatu.

„Cože, hey!!!" zaječel. Peter s Michelle a Nedem v sobě dusili smích, tak jako lidé okolo. Sam s Clintem by na mě byli hrdí.

„Oh, promiň. Já nechtěla. Máma ti to určitě vypere," nevině jsem se uculila a zasmála. Manuel už po mně chtěl vyskočit, ale Peter mu zatrhl cestu a postavil se přede mě.

„Sáhneš na ní a vyřídíme si to," varoval ho Parker, při čemž Manuel propukl ve smích. Peter se zarazil a za pár sekund to od Manuela schytal do kolene.

„Petere!" vyjekla jsem, když se na kolenou sesunul na zem. Klekla jsem si k němu a kontrolovala, jak moc vážný to s tou nohou má. Michelle se naštvala. Jednoduše k němu přišla a nakopla ho mezi nohy.

„Odprejskni," zasyčela, když se Manuel chytil za intimní partie a kámoši mu pomohli pryč. Klečela jsem u Petera a pomáhala mu vstát. Ostatní spolužáci nás začali ignorovat a hleděli si svého.

„Dobrý, už jsem v pohodě," dostal ze sebe Peter a postavil se. Opřel se o stůl u nás a nabral dech.

„Tenhle večer nabral fakt grády," usoudil Ned na konec. Všichni jsme se někam posadili. Ani jsme nešli tancovat, jako ostatní a s Peterem jsme se vypařili na střechu školy. Byl zrovna příjemný chladný vzduch, lehký noční vánek a krom živé hudby z haly školy, byli venku slyšet hlasití cvrčci.

S Peterem v objetí, spíš měl jednu ruku obtočenou kolem mýho pasu, jsme seděli na střeše a pozorovali noční nebe. Parker mi ukazoval jednotlivá souhvězdí, která jsem neznala. Nadále moje hlava spočívala na Peterově rameni a tiskla jsem se k němu.

Sekundy ubíhaly v minuty a minuty v desítky minut. Ani nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Začala mi být pomalu zima. Jelikož byl Parker všímavý, sundal si oblek a půjčil mi ho.

„Děkuji," usměju se a mé tváře se zbarvily do jemné červené barvy. Peter se též usmál, pomohl mi oblek obléknout a políbil mě na čelo. Přitulila jsem se a následně naše rty spojila.

Zdálo se to být nekonečné a to jsme na tom oba nejvíc milovali. Užívali jsme si dlouhou nerušenou chvíli do doby, než nad školou proletělo něco velkého. Vypadalo to jako letoun, který brzy zmizel v oblacích.

S Peterem jsme se od sebe odtáhli a podívali se po sobě. Ze stejného místa, kde zmizel letoun, vyletěla další obří věc. Tentokrát jsme ji už dostatečně poznávali. Byl to Vulture.

Ihned jsme s Parkerem vyskočili na nohy a vyběhli ke škole. Peter mě chytil za ruku a táhl co nejrychleji za sebou. Během běhu mi vypadl mobil a já se pro něj chtěla vrátit, jenže přítel mi to nedovolil a dostal mě dovnitř budovy školy.

„Musím se pro ten mobil vrátit. Můžu zavolat pomoc!" zastavila jsem se a chtěla se na střechu vrátit. Peter nadále svíral moji ruku a odmítal pustit.

„Lily, to je sebevražda!" okřikl mě se strachem v očích. Odmítal nadále pustit a do budovy něco narazilo tak velkou silou, až to utrhlo kus zdi. Oba jsme leknutím ucukli a vyběhli pryč. Schody do dolního patra jsme brali po dvou. Ostatní ze školy všude zděšeně pobíhali a málem nás cestou po chodbě srazili. 

„Co chceš teda dělat?!" zastavila jsem se, když už na chodbě nebyl vůbec nikdo. Peter se též zastavil a podíval se po mně. Hned na to těkal pohledem mezi mnou a oknem. Těsně před proražením skla mě zatáhl do jednoho z kabinetů učitelů a rozepnul si svoji košili. „Co to-!" Chtěla jsem něco namítnout, ale uviděla jsem oblek Spider-Mana. 

„Vysvětlím ti to, ale až později," řekl narychlo, vytáhl si z kapsy masku, kterou si hned dal na hlavu, sundal si zbytek oblečení, pod kterým měl oblek. Zůstala jsem na něj jen zírat s lehce pootevřenými ústy. „Zůstaň tady. Nechci, aby tě dostal." S těmito slovy se vypařil.

**

Hezkej den přeji. Zítra máme vysvědčení a já si konečně našla čas napsat během těch volných hodin nějakou tu kapitolku. Samozřejmě se neozývám jen tak, mám totiž na vás všechny prosbu.

Potřebuji, aby každý z vás do komentářů napsal jedno číslo od 1 až 4. Níž ani výš nesmí číslo přesahovat. Na konci knihy se dozvíte smysl tohoto výběru a taky jsem se rozhodla na konci Epilogu přihodit pár faktů ohledně této trilogie...kecám už je to právoplatně tetralogie, pokud jste četli TAG. Přeji pěkný zbytek dne ;)