Když jsme s Peterem po filmu vyšli z kina, naše konverzační téma se týkalo nejvíc filmu. Byli jsme na nějaké nejmenované komedii o nějakým manželským páru, co si šel neustále po krku apod.

Smáli jsme se, vyprávěli si hlášky a připomínali si vtipné scénky. Nad NY pomalu padla noc. Společně jsme bok po boku šli nočními ulicemi a vyhýbali se uspěchaným lidem, co chytali taxíky, nebo něco dobíhali. Prostě každodenní chaos, kterým je New York známí.

„Tak jak se ti zlepšila nálada?” usmál se na mě Parker, hladící mě po rameni. Též jsem se na něj usmála a o jeho ruku se lehce opřela.

„Nejvíc…”

„Asi bych tě měl doprovodit do AT, než začne pan Stark zase vyšilovat, že?” zasmál se.

„Jo, pravda,” taky jsem se zasmála a už mi začal chytat taxík. Jenže ono kolem něj projelo asi patnáct taxíků a ono nic. Zamračil se a podíval se po mně.

„Bezohlední,” zamumlal naštvaně. Pousmála jsem se a šla blíž k němu. Podíval se na mě smutným pohledem. „Chtěl jsem ti sehnat odvoz.”

„To nevadí. Tak půjdem pěšky,” jemně jsem ho líbla na tvář, při čemž jsme se oba začervenali, že i rajče by závidělo.

„Tak-tak jo,” zarazil se, ale po té se na mě usmál a společně jsme vyrazili směr AT. Byli jsme za nějakou dobu sotva v polovině cesty, když začalo zničehonic pršet. Rychle jsme se s Peterem schovali pod střechu nějakého obchůdku, který zrovna zavírali.

„Hej, vypadněte odtud,” křikla na nás majitelka obchodu a vyhnala nás. Peter mě chytil za ruku a se smíchem mě vtáhl do deště.

„Parkere!” vypískla jsem, když jsem po chvíli zmokla a vlasy mi zplihly. Zasmál se znovu, ale mému naštvanému výrazu. Nakonec jsem běžela s ním. Zrovna jel poslední autobus směr Manhattan. Přidali jsme do běhu a vběhli do autobus těsně, než se zavřeli dveře a prudce se rozjel.

Držela jsem se zábradlí a Peter jaksi ne, takže na mě nechtěně spadl a pořád jsem se držela na nohou. Jen jsme byli nesmyslně blízko u sebe. Taky nás na sebe přimáčkli okolní cestující, jelikož ve vozu bylo fakt narváno.

Chtěla jsem něco říct, ale místo toho jsme se dívali jeden druhému do očí a byli jako paralyzovaní. Peter byl lehce neklidný, ale nakonec po delším rozhodování spojil naše rty. Samozřejmě jsem ucítila motýlky a všechny takový ty náznaky lásky.

Po chvíli přejel autobus přes nějaký hrbol v silnici a neudrželi jsme se na nohou. Peter ležel na zemi a celá rudá jsem byla nad ním. Skrz na skrz nás okolní cestující propalovali pohledem.

„Promiň,” pípla jsem celá rudá a sklopila pohled. Peter ignoroval ostatní cestující a posadil se. Nadechoval se pro odpověď, ale zrovna se zastavil autobus se slovy 'Manhattan'. „Promiň, musím jít,” rychle jsem se vyškrábala na nohy a rozeběhla se k východu, prodírající se davem lidí. „Uvidíme se ve škole.” S tím jsem běžela z autobusu skrz déšť k AT.

**
„Zhelaniye,” začal Zemo odříkávat z paměti nastudovaná slova z rudé knížky s hvězdou. Využil toho, že se Bucky již probral z posledního ovládnutí a rozhodl se zjistit, zda mu pokus o vytvoření dalšího Winter Soldiera vyšel.

Amber s Buckym se už lehce zmítali v bolestech, zatímco Steve se ještě trochu držel. Nechtěl se tomu poddat i přes to, že věděl, že tomu neunikne.

„Rzhavyy,” Zemo dál pokračoval a nevěděl, jak velkou bolest jim způsobuje. Všichni tři byli pevně svázáni, aby nerozbili věci kolem.

„Semnadtsať…Rassvet…Pech’,” vyjmenovával dál. Všechna slova se Buckymu, Stevovi a Amber zabodávala do hlavy, jako ostré nože. Bolest už i pro Kapitána začala být nesnesitelná a to dokázal kolikrát přežít cokoliv.

„Devyat’…Dobroserdechnyy…Vozvrashcheniye na rodinu…”

„D-dost!!!” zařval Steve ve snaze to zastavit, ale marně. Sovětská slova ho tlačila zpět na místo, kde seděl a nemohl se skoro ani pohnout. Přišel si jako v nejhorším snu, který byl bohužel realitou.

„Odin,” vlastní vůle všechny tři pomalu opouštěla. „Gruzovoy vagon,” v tuto chvíli se nějakým způsobem Steve utrhl z provazů na křesle a vyletěl rychle na nohy, při čemž uběhl pár metrů k Zemovi. Zbavený vůle tak udělal i Barnes, akorát cestou udeřil kovou rukou silně do zdi a Amber stále zůstala připoutána, jelikož neměla dost síly na přetržení provazů.

Zemo pozvedl hlavu směrem k oběma vojákům, co se zastavili půl metru od něj a hleděli na něj prázdným pohledem. Zbaveni své vůle a připravení plnit zadané mise.

„Jsme připraveni splnit misi,” vzešlo chladným tónem od Steva. Zemo se pousmál, jelikož i Rogersovi modré oči, o kterých básní každá dívka, zešedly.

„Zabijte Tonyho Starka a…přiveďte Lily Rogersovou.”

„Rozkaz, pane…”