*4 dny do školního plesu*

„Natasho, já nechci šaty," zakňučela snem, když mě zatáhla do obchodu s šaty. Hloupí nápad se před ní zmínit o školním plesu, na který stejně s nikým nejdu, protože nejsem nikým pozvaná.

„Mlč a vybírej," zatlačila mě k prvním šatům a hned mi první troje strčila do náruče. „Zkus si je," vybídla mě a dovedla ke zkušební kabince.

Vešla jsem tedy dovnitř a hned si je začala zkoušet. Nevěděla jsem, jak to Nat udělala, ale všechny mi pasovaly dokonale.

Jedny byli černé, druhé fialové a třetí modré.

(Wattpad odporuje a odmítá přidat autorkou požádované tři fotky s šaty)

Postupně jsem se jí ve všech ukázala a Natasha se nade mnou přímo rozplývala. Akorát jsem byla schopná nad ní zakroutit hlavou a vrátila jsem se do kabinky, abych se převlékla.

„Tak které si vybereš?" zeptala se Natasha celá nedočkavá, jakmile jsem opustila kabinku.

„Jsou hezké všechny," zaváhala jsem a podívala se na troje šaty v rukou. Natasha přistoupila blíž a vzala do rukou ty modré.

„Ty fialové jsou takové...nic moc. Černé asi ne, protože smuteční událost se nekoná a ty modré ti jdou k očím," nevině se usmála.

„Tos to nemohla říct o trochu dřív?" nevěřícně se po ní podívám, vrazím jí do rukou šaty a vyrazím ven z obchodu. Potřebovala jsem na čerství vzduch a zrovna naproti obchodu byla kavárna. Okamžitě jsem tam vyrazila a koupila si kafe. Poslední dny jsem blbě spala. Začala jsem myslet na tu obří létající věc. Na tátu a Tonyho varování. A taky...Petera. Byla jsem z toho všeho zmatená.

„Lily, ahoj!" zavolal někdo na mě. Otočila jsem se, když jsem stála před kavárnou s kelímkem kafe. Usmála jsem se, když jsem uviděla Petera s Nedem v čele.

„Nede, neblbni," vyjel Parker na kamaráda, který ho dotáhl ke kavárně.

„Um, ahoj," uculila jsem se. Peter se na mě taky usmál a lehce kývl na pozdrav. Jemně jsem se začervenala.

„Co ty tady? Takhle sama," usmál se přátelsky Ned a já zakroutila hlavou.

„Jsem tady s...kamarádkou."

„Michelle?" zeptal se Peter zvědavě. V tu chvíli mu zezadu na rameno sáhla Natasha. Chybělo mu kousek od toho, aby nevykřikl a nevrazil jí. Jen předvedl kousek něčeho, co ořipomínalo karate.

„Hele, klídek hrdino," zarazila ho a chytla za zápěstí. Uklidnil se a vytřeštil oči při pohledu na Black Widow. I Ned vypadal dost překvapeně, když ji viděl. Pobaveně se zašklebila a v druhé ruce svírala tašku s šaty.

„N-Natasha Romanoffová!" vyhrkl zničehonic Ned, div že to s ním na místě neseklo. Pobaveně jsem se zasmála a upila kafe z kelímku.

„Tolik povyku? Kolem tebe bych ho čekala, ale kolem mě?" pozvedla Nat tázavě obočí při pohledu na mě. Tiše jsem si odkašlala a pousmála se.

„To víš, jsi celebrita," ušklíbla jsem se a ledabile nad tím mávla rukou. Natasha nade mnou zakroutila hlavou a šla ke mně, při čemž mi vrazila tašku tak, že mi málem vyrazila kafe z ruky. „Hej!"

„Přesná reakce, kterou bych od tvojí rodiny očekávala," jasně, že musela vytáhnout Steva, když šlo o mě. Podívala jsem se na ní ublíženým pohledem a hned radši hlavu otočila jiným směrem. „Lily, promiň-"

„Ne, to je dobrý," dala jsem před ní ruku, aby přestala. Okamžitě zmlkla a dívala se na mě soucitným pohledem. Tašku s šaty jsem jí vrátila a rozešla se pryč. Pohledy Neda, Petera i Natashy. Když jsem potřebovala být vždycky sama, šla jsem do parku. Tam jsem šla i teď.

Po delší chůzí, při které jsem vyhodila prázdný kelímek od kafe do koše, jsem si sedla na jednu z laviček pod stromy.

Snažila jsem se celou dobu zapomenout. Jenže nebyl den, kdy by se mě ve škole někdo nezeptal, kde mám rodiče, jak se jmenují atd. Moc ráda bych vždy odpověděla, že jsou doma. Zdraví a šťastní, jenže to bych lhala. Otec za mě položil život a matka je bůh ví kde. Tuto rodinu se mi snažili nahradit Pepper s Tonym. Pepper jsem si hodně oblíbila. Mohla jsem s ní mluvit skoro o všem. U Tonyho to už bylo obtížnější. Spíš jsme se často jen hádali a klasicky si vyměňovali názory. Nejednou mi řekl, že jsem přesná kopie Kapitána, co mě zlomilo ještě víc a na celý večer jsem si zalezla do pokoje.

Poslouchala jsem kuňkání žab od jezírka v Central Parku. Přitáhla jsem si kolena k sobě a položila na ně hlavu. Někdy jsem si přála být sama. V tuto chvíli by mi docela bodlo, aby tu někdo se mnou byl. Někdo, kdo mě chápe a uteší mě.

Zamyslela jsem se natolik, že jsem si ani neuvědomila, že ke mně přišel Peter a sedl si ke mně. Probudil mě z tranzu až když mi sáhl na rameno. Málem jsem leknutím sletěla z lavičky, ale dřív mě zachytil a objal mě.

„Klid, jsem tady," zašeptal a pevně mě objímal. Cítila jsem, jak se mi spouštěly z očí slzy a objala jsem ho kolem krku. Ani jsem si neuvědomila, že mu sedím na klíně.

Takhle jsme tam seděli nějakou dobu, dokud jsme se nepustili a usadili jsme se na lavičce normálně.

„Díky," pousmála jsem se na něj a setřela si zbytek slz. Peter mi úsměv opětoval.

„Za málo. Došlo mi, že nebudeš chtít být sama," opatrně mě vzal za ruce. Ucítila jsem, jak moje tváře nabrali červenou barvu. „Co kdybychom dneska zašli do kina? Vrátím tě domů včas."

„Do kina? Tak-tak jo," červená ne a ne zmizet. Peter se nadále usmíval, až jsem se nad ním skoro roztékala. Lily, ovládej se!

„Co jít třeba hned? Jsou skoro čtyři odpoledne a než tam dojdeme, ...chápeš," nervózně se zasmál a podrbal na zátylku. Po chvíli přemýšlení jsem nakonec souhlasně přikývla a oba jsme vyrazili směrem centrum města.

**

Uběhlo několik hodin od dění v Bukurešti. Zemo si ještě pro jistotu v červené knížce procházel ta slova, zatímco Steve s ber ještě byli v bezvědomí a připoutaní na dvou křeslech zády k sobě.

Jakmile je s Winter Soldierem aka Buckym dostal z bytu do auta a po té do staré a temné základny Hydry kousek od města, dostal Rogersovi pod kůži do krční páteře paralyzující čip. Takže kdyby se dostal z křesla a chtěl ho napadnout, stačilo mu zmáčknout jedno tlačítko a dostal by ho na kolena.

Zemo uslyšel kroky. Zaklapl knížku, schoval si ji do bundy a sáhl pro pistoli u pasu. Dovnitř místnosti, v níž se všichni aktuálně nacházeli, vešel Adrian Toomes. Známí jako Vulture, neboli ten, co napadl ten zábavný park před nedávnem.

„Hej, hej! To jsem já!" zvedl muž ruce do obranného gesta, když na něj Helmut namířil zbraň. Ten jí hned sklonil a opětně schoval.

„Jak si pochodil," vyhrkl Zemo okamžitě a usedl na židli poblíž Buckyho, co seděl nehybně na zemi a díval se do zdi. Adrian se nadechl a hned na to i vydechl. Šel blíž a vyděšeným pohledem pozoroval Winter Soldiera poblíž spojence.

„Nedaří se mi ji unést. Buď je u ní furt Black Widow, Falcon a nebo Stark. Případně Parker," pokrčil Toomes rameny a opřel se ramenem o kus zdi v černé kožené bundě. Nemohl si pomoct, ale furt se musel dívat na nevědomého Steva. Měl z toho všeho blbí pocit.

„Víš co jsme si řekli, když jsem za tebe zaplatil kauci, aby tě pustili z toho vězení. Přivedeš ji živou a je mi jedno, jestli bude zraněná nebo ne. Chci je tady všechny tři, když už jsou rodina. S.H.I.E.L.D mi bude ležet u nohou," zašklebil se a podíval se po Vulturovi, ten se tvářil ublíženě. „Nám,"  opravil se Zemo narychlo.

„Na co je vůbec chceš. Oba Winter Soldiery už máš," pořád Adrian nechápal pravou podstatu toho, proč chce všechny. Přišel si, jako v muzeu na vojáky či co.

„Už nejsou jen dva, ale víš co? Zvýším nabídku," překřížil si Zemo ruce na hrudníku. Vulture zamrkal očima a snažil se zpracovat nově získanou informaci.

„Co prosím?" nechápal.

„Ti vojáci maj pro mě stejně velkou cenu, jako pro tebe tvoje dcera," prohlásil jeho spojenec a škodolibě se nad Adrianovou reakcí zakřenil.

„Tím narážíš na- Nikdy!" zvýšil naštvaně Vulture hlas. Zemo se začal smát.

„Kdykoliv mohu dát příkaz a vyhasne její život. Jsi moje loutka, Toomesi."

„Jsi šílenec!" zařval podrážděně a vyděšeně Adrian, při čemž zatnul pevně pěsti. Zemo se přestal smát a zatvářil se vážně.

„Ty sis myslel, že když tě dostanu ze žaláře, budu na to sám? Ani omylem," vstal ze židle a přešel k Amber a Stevovi. Vulture nadále mlčel a probodával Helmuta pohledem. „Jak ses tedy rozhodl?"

S těmito slovy Zemo nakopl Capa do nohy. Ten, jelikož začal být přivědomí tak z půlky, bolestně a leknutím vykřikl. Zemo se na něj udiveně podíval a ustoupil o pár kroků dozadu.

„Lily se ani nedotkneš," zasýpal výhružně Steve a už se probral úplně. Otevřel oči plné bolesti a nenávisti vůči muži, co se mu pokoušel sebrat vše. Rodinu, svobodnou vůli.

„Nejsi v pozici, aby sis mohl určovat podmínky," zamračil se Zemo a obešel křeslo. Přešel k tomu za Rogersem, kde byla ještě bezvládná Amber. Té dvěma prsty jemně pozvedl hlavu za bradu a zadíval se na ní.

„Nesahej na ní," zasýpal Steve znovu, ale už víc výhružně. Helmut se ušklíbl nad Kapitánovou naivitou a pustil hlavu Amber, která sebou škubla celá, když jí tělem prošel nápor nějaké energie, co jí donutil se taky probrat, ale jen napůl.

„C-co se děje?" zeptala se zmateně s přivřenýma očima. Steve sebou pokusil škubnout a dostat se z pout. Chtěl být víc u ní a nebýt k ní zády. Litoval toho, že se museli dostat do takový šlamastiky.

„Ještě nic, ale za chvíli bude," zašeptal Zemo Amber do ucha, až jí z jeho hlasu naběhla husí kůže po těla. Po té se nepřítel odebral i se zmateným a vyděšeným Adrianem do vedlejší místnosti, kde začali vyřizovat zbytek plánu.