V galerii můžete vidět můj malý pokus o plakáty k této knize ve Photoshopu. Jsem s nimi spokojená a  doufám, že se budou líbit i vám. Jsou něco jako menší omluva za delší neaktivitu u této knihy a taky obsahují dvě nové postavy, které budou hrát důležitou roli v příběhu. A teď se přesuneme k nové kapitole. Enjoy :)

**

„Tak to zkusíme ještě jednou, ano? Ale hlavně, ať mi to tady nevyletí do povětří."

„Co si to o mě myslíš?"

„Momentálně to nejhorší," zazubil se na mě Stephen, když seděl naproti mě na zemi v tureckém sedu, jako já. Zamračila jsem se a už přemýšlela, jak mu to nejlépe vpálit do ksichtu. Smazat mu ten škodolibý úsměv, protože ty pitomý kameny neumím ovládat.

Zrovna jsme měli jedno z našich sezení jako každý týden. Strange mě při nich učil jak zvládat vnitřní energii a rozvíjet mé schopnosti. Do toho všeho i ovládat kameny Nekonečna, co mám v sobě. Uhnízdily se ve mě jako paraziti, kterých se nedá zbavit, ať se snažíte sebevíc.

Rozhodla jsem se muže naproti sobě ignorovat a zavřela oči. Ruce jsem měla položené na mých stehnech a pokusila se s kameny navázat spojení. Najít v nich odpověď, jak je ovládat a využít jejich moc.

Soustředila jsem se. Po pár vteřinách jsem pocítila, jak mnou prostupuje neznámá energie. Po těch několika sezeních už to pro mě nebylo nic nového a tak mě to nevyděsilo. Drobné plamínky v barvě jednoho z kamenů si hrály s mými vlasy, stejná barva se objevovala i kolem mých už zatnutých pěstí. Do hlavy mě udeřila nepříjemná bodavá bolest. I když někde v koutě jsem věděla, že bych měla přestat, pokračovala jsem. Musela jsem to zvládnout. Ukázat těm kamenům, kdo je jejich pán a ovládnout je.

„Otevři oči," někde před sebou jsem zaslechla Strangův hlas, jak mě o něco požádal. Kvůli bolesti v hlavě jsem zatnula i zuby a po té konečně oči otevřela. Nic jsem neviděla. Jen temno. „Moc," vydechl Stephen a řekl tak jeden z kamenů, který si se mnou teď hrál. Už jsem to nedokázala udržet a povolila jsem. Bolest v hlavě zmizela a známky po kameni též. Byla jsem z toho vyčerpaná. „Amy Rogersová, jsi v pořádku?" slyšela jsem Stephenův hlas už jasněji. Znovu jsem otevřela oči a už konečně viděla vybavení a vše, co se nacházelo v místnosti ve svatyni. Ale byla jsem jinde. Nebyla jsem na koberci, ale ležela na jednom ze starých křesel, co se tu nacházely. Musela jsem na krátkou dobu upadnout do bezvědomí.

„A-asi ano," vydechla jsem a pokusila se posadit. Palčivá bolest mi přejela po celém krku až na tvář. Bolestně jsem sykla.

„Počkej chvíli. Ten kámen si tě chtěl označit," povzdechl si Stephen a přiložil mi dlaň ruky na čelo. Začal říkat nějaká nesrozumitelná slova. Asi nějaké kouzlo. Když jsem se trochu pootočila k zrcadlu, které bylo v rohu místnosti, zděsila jsem se. Od krku až na tvář jsem měla fialově zbarvené žilky. Tak jako to měl Tony, než zemřel. Při té představě jsem se ošila.

Jakmile byl Stephen s kouzlem hotov, žilky zmizely. Slabá jsem ale byla stále. Chtělo se mi spát.

„Odpočiň si. Bylo to pro tebe náročné," poručil mi Stephen a zároveň se snažil zachovat klidný výraz i přesto, že uvnitř o mě měl starosti. Nebylo to poprvé, co jsem takhle omdlela.

„Ty kameny mě zabijou, že?" zeptala jsem se opatrně. I když jsem se na to původně ptát nechtěla, musela jsem. Stephen určitě věděl víc. Trochu zděšeně se po mě podíval. Postřehla jsem, jak se jeho zorničky v očích na malý moment rozšířily strachem.

„Nic moc o těch kamenech nevíme. Pouze to, co se stane, když je použiješ všechny dohromady a co každý kámen představuje. Nevíme co udělají s lidským tělem."

„Proč mě ty kameny nezabily při tom lusknutí. Proč Tonyho, když je jen držel..."

„Tony byl smrtelník. Ty máš velice účinnou a rychlou regeneraci. Daleko lepší, než měla tvoje matka. Kameny Nekonečna jsou na něco takového krátké," vysvětlil mi čaroděj a posadil se vedle mě.

„A co Carol, Thor a nebo Loki. Jsou mocnější než my," navrhnu. Carol tehdy luskla prsty, aby vrátila všechny zpátky.

„To je složité. Ty kameny si tě zvolily jako svou schránku. Kdybychom je chtěli z tebe dostat pryč, určitě by se bránily," vyvrátil Stephen můj nápad a okamžitě to i zavrhl. Zklamaně jsem klesla pohledem k zemi a povzdechla si. Proč všechno muselo být tak těžké. Nejhorší časy byly za námi, tak proč přišlo ještě tohle. Byla jsem unavená. Chtěla jsem klid, jenže ten mi nikdy dopřán nebude. Chci normální rodinu, děti a všechno ostatní, ale to už by bylo nad všechny síly vesmíru.

„Bojím se chodit mezi lidmi, abych jim neublížila. Přijdu si jako časovaná bomba, Stephene," podívala jsem se zase na čaroděje a měla v očích znát strach. „Porazila jsem Thanose za cenu toho, že už nikdy nebudu normální. Kdybych byla schopná vrátit čas a celé to změnit, byli by tu všichni, o které jsme přišli a taky zabránili válce."

„Nešlo tomu zabránit. Viděl jsem to," pokusil se mě Strange uklidnit. Jen jsem zavrtěla hlavou a měla v očích slzy, které mi nešly potlačit. Stephen si povzdechl a opatrně mě objal, jako bych byla z porcelánu, což mě překvapilo. Málokdy se nechal obejmout a ještě méně objímal další. I přes ty myšlenky jsem mu objetí opětovala a zabořila obličej do jeho ramene. Pláč jsem zarazit nedokázala.