Najít mámu s tátou bylo trochu obtížné. Kolem bylo tolik hostů, takže to zabralo nějakou dobu. Nakonec jsme je našli až díky členům Avengers, které jsme cestou potkali. S tátou a mámou si taky povídala babička, strejda Matt, Stephen, hologramová verze Tonyho Starka a pár dalších lidí.

„Tady jste. Najít vás je fakt obtížné,” vysoukala ze sebe Lily lehce zadýchaná. Konečně mě pustila a já pomalu necítila zápěstí, jak mi ho celou dobu svírala.

Máma s tátou se po sobě jen nechápavě podívali.

„Proč? Stalo se něco?” zeptal se táta zmatený.

„No... Víte... Já a Amy-”

„Chceme vám oběma popřát k narozeninám a něco pro vás máme,” usmála jsem se a raději to řekla za Lily. Máma i táta si nás v šoku prohlédli a chvíli zpracovávali, že je dnes datum jejich narozenin. Chápala jsem to

„Děkujeme, to je moc hezké,” usmála se máma a došla k nám, aby nás objala. Objaly jsme ji též, než se k nám připojil ještě táta. Krásná rodinná chvilka.

„My už jsme na dárky trochu staří,” pronesl táta.

„Nejde o fyzický dárek. Spíš zážitek, který si spolu zasloužíte,” vysvětlila mu Lily.

„Někam vás pošlu a budete mít přesně tři hodiny na to si užít chvíli zaslouženýho klidu a odpočinku,” pokračovala jsem. „Jakmile hodiny odbijí půlnoc, automaticky se vrátíte zpátky sem, jelikož kouzlo vyprší.”

„To zní dobře. Líbí se mi to,” rozzářila se máma. Táta sice dvakrát nadšeně nevypadal, protože cestování pomoci magie a jiných věcí už měl celkem dost. Už asi navždy zůstane holt staromódní.

„Kdy vyrážíme?” zeptal se.

„Teď,” odpověděla jsem mu s mírným úsměvem a vytvořila kousek od nich portál. „Užijte si hezký večer.”

**

Steve a Amber prošli vytvořeným portálem a ten se za nimi vzápětí uzavřel. Oba se nacházeli uprostřed parku. Na tom nebylo až tak nic divného. Byla tichá noc a v dáli se ozývala hlasitá veselá hudba a zpěv lidí, jakoby něco oslavovali.

Amber se ohlédla po Stevovi a mohla na něm oči nechat. Měl na sobě vojenskou válečnou uniformu a účes stejný, jako v roce 45. Nebyl sám. I Amber měla účes z padesátých let a měla na sobě červené dlouhé šaty též ve stylu typickém pro minulou dobu.

Steve si všiml jejího pohledu a taky se po ní podíval. Zjištění, že jeho žena je oblečená ve stylu z jejich doby ho fascinovalo. Pravděpodobně za to mohla magie, kterou jejich dcera při přenosu použila.

„Amber... Páni...” Steve neměl slov a brunetku vzal za obě ruce. V jeho očích viděl nádhernou bytost. Bohyni. Překrásného anděla.

„Ty taky,” uculila se Amber a přejela rukou po uniformě na jeho těle. „Asi tuším co to má být.”

„Poslouchám.”

„Den kdy jsme se měli sejít po tvém pádu do vody,” vydechla Amber a měla slzy na krajíčku. Steve ale její ruce mírně sevřel a podíval se jí do očí.

„Lásko, jsem tady. A už nikdy neodejdu,” slíbil jí a myslel to naprosto vážně. Amber s ním sdílela oční kontakt a pousmála se. Místo slov s ním spojila své rty.

**

„Chlapy, další rundu na Kapitána Ameriku!” vykřikl náhodný chlap, který oslavoval s partou přátel konec války v hospodě.

„Barney, už máš dost. Běž domů,” napomenul jej barman točící další pivo pro zákazníka.

„Ale notak! Válka skončila, to se musí oslavit!”

„Když ho nepoložila válka, tak ho pravděpodobně dneska položí promile v krvi a nebo jeho žena,” uchechtla si Amber, která upila ze své sklenice trochu piva. Seděla na kraji baru spolu se Stevem a celé to sledovali.

„Copak. Přepadly tě vzpomínky na tvůj podnik?” zasmál se Steve.

„Možná. Občas mi to celkem schází,” pousmála se Amber a zavzpomínala na staré dobré časy, než její hospoda vyhořela. „Byly to skvělý časy...”

„Kdo říká, že by nešla provést rekonstrukce...”

„Počkej, ty mluvíš o-”

„O tvojí hospodě? Samozřejmě,” usmál se Steve. „Vyhořelá sice je, ale když jsem ji viděl zevnitř, nejsou tam tak velké škody. Stačí tam poslat pár dělníků, vymalovat, nejspíš i podlahy a bude to jako nové.”

„Ty bys byl ochotný to se mnou podniknout?”

„Pro tebe cokoliv,” vzal Steve Amber za ruku. „A možnost vidět tě znovu za barem si nemohu nechat ujít,” mrkl na ni s úšklebkem.

„A já si nemohu nechat ujít tě vidět zase roznášet hostům pití,” uchechtla si Amber pobaveně.

„Chceš ze mě udělat číšníka na plný úvazek?” zněl Steve pobaveně.

„Kdo by si nenechal přinést pivo od samotného Kapitána Ameriky,” zasmála se Amber.

„Třeba ti, co mě nesnáší. Například Ross, pár poslanců-”

„Ať si políběj,” mávla nad tím Amber rukou. „Vůbec tě neznají, tak nemají právo tě soudit.”

„Nejsme tu od toho, abychom tohle vypustili z hlavy?” pokusil se Steve změnit téma. „Tenhle večer patří nám a měli bychom to oslavit. Sice ne otravou alkoholem, ale něco jiného by se našlo.”

„Co tedy navrhuješ?” zajímala se Amber a dopila zbytek piva, jako právě Steve.

„No... Před skoro osmdesáti lety jsme si dali slib,” začal Steve. „Když jsme porazili Schmidta... Pořád mi dlužíš ten tanec.”

„Ach ne,” zasmála se Amber. „Nemáš tam něco jinýho?”

„Žádný takový,” nenechal si to Steve trpělivě vymluvit. „Sice nejsme na žádným večírku s veselou hudbou jako je přes ulici, ale tam nás bez pozvánek nepustí, takže se budeme muset spokojit se zakouřenou hospodou plnou opilých lidí.”

„Ty jsi ale romantik. To bych do tebe neřekla,” rozesmála se Amber doufajíc, že to její manžel nemyslí vážně.

„Já to myslel vážně.”

„Ten tanec?”

„Sice v tom pořád nejsem dobrý, ale základy ze svatby si ještě pamatuji,” obhájil se Steve s vážným výrazem.

„Když to říkáš,” pousmála se Amber a Steve ji následně bez řečí vytáhl na nohy. Vzal ji do zadní části podniku, kde bylo i rádio a hrála v něm nějaká píseň populární v té době. Hodila se pro pomalý tanec.

„Co říkáš. Nejsou tu žádní svědci a máme tu klid,” uculil se Steve na svou manželku.

„Jo. Tohle ujde,” pousmála se Amber a vzala ho za ruku a druhou mu položila na rameno. Steve udělal též, ale druhou ruku položil na její pas. Oba se začali pohupovat do rytmu písně. I přes delší taneční absenci to oběma šlo až je to celkem překvapovalo.

Amber opřela hlavu o Stevovo rameno a zavřela oči. Steve zavřel oči též a šťastně se usmíval. Byl to nádherný okamžik. Okamžik, na který oba čekali osmdesát let.