*O pár hodin později - Čas odletu*

„Amy, neměla bys letět. Víš moc dobře v jakým jsi stavu," dohnala mě Lily, když jsem si položila tašku s věcmi do našeho quinjetu. Chápala jsem, že to Lily myslí dobře, ale já nemohla zůstat.

„Lily, tohle všechno je jen kvůli mě. Musím i kdybych nechtěla," otočila jsem se na ni a položila jí ruku na rameno. „Slibuju, že budu v pořádku."

„Nevěřím ti," zamračila se, ale v tu chvíli vešla do letounu i máma s Morgan. Obě si též nesly věci a položily si je k ostatním.

„Jste připravené?" zeptala se nás obou. „Vyrážíme na hromadnou sebevraždu."

„Jako bychom nikdy na nic podobného nešli," pronesla Lily sarkasticky a naštvaná odešla po rampě z letounu. Máma ji jen nechápavě pozorovala a poté se podívala na mě.

„Co to bylo?"

„Jen se bojí toho co nás čeká."

„Potom všem, co se stalo, tak se jí nedivím," povzdechla si máma.

„Neviděly jste Tonyho? Už tu měl dávno být," zeptala se nás Morgan, rozhlížející se kolem sebe, jestli kluka nenajde.

„Potkala jsem ho cestou sem. Říkal, že ještě musí zajít za tátou," odpověděla jsem jí, abych ji uvědomila. Morgan pouze přikývla.

„Počkám ještě venku," řekla, než pomalu opustila quinjet.

**

„Tati, potřeboval jsi něco?" tázal se Tony svého otce, když vešel do jeho pokoje. Spatřil ho sedět na posteli a vyhlížet z okna. Když ale zaslechl hlas svého syna, obrátil se na něj. Bylo vidět, že ho něco trápí.

„Ano, pojď. Posaď se," požádal Steve Tonyho a poukázal na volné místo vedle něj. Tony chvíli váhal, ale nakonec se posadil vedle táty a čekal, co bude následovat. Byl z toho nervózní. „Víš jak jsem říkal, že už mám vybraného svého nástupce..." začal Steve a Tonyho srdce se rozbušilo mnohem víc. „Chci ti něco dát," vydechl Steve a natáhl se vedle sebe k noze postele, kde byl položený štít uložený v černé kulaté brašně. Steve štít zvedl a dal ho do rukou svého syna.

James šokem málem štít upustil, ale naštěstí se tak nestalo. Beze slov pomalu rozepl zip brašny a vytáhl z něj štít svého otce.

„Ne. To nejde-"

„Vem si ho. Pokud je to naposledy, co se dnes vidíme, chci být ten, kdo ti ho předal," trval si Steve na svém a položil synovi ruku na rameno. „Je tvůj."

„Nemůžu vést takhle mocný tým do války. Já... Je mi teprve šestnáct."

„Ale ano, můžeš," Steve se smutně pousmál. Chvíli trvalo, než se na něj James konečně odhodlal podívat. Byl z toho stále nějak mimo, ale už to pomalu zpracovával. „Jsi můj syn a máš to v genech. Kdybych věděl, že to nedokážeš, raději bych si ten štít nechal, než abych ho dal komukoliv jinému."

„To myslíš vážně?" vydechl Tony, když se vzdal všeho zbytečného odporu. Cítil v sobě potřebu otce nezklamat. Konečně si začali rozumět a Tony jej začal mít rád. Doposud se mu to u nikoho nestalo. Až na Morgan a Buckyho. Ti pro něj znamenali opravdu hodně.

„Smrtelně vážně," přikývl Steve. Měl výčitky, že posílá Tonyho takhle v brzkém věku, ale neměl na výběr. I přesto, že kandidátů na velení bylo opravdu mnoho, nikdo z nich neměl předpoklady, které jeho syn měl. Během dvou měsíců společného pobytu poznal Jamese blíž.

Chlapec několikrát podnikl výpravu pro jídlo do nebezpečného města venku, aby s týmem obstaral jídlo, léky a oblečení. Vždy uspěli a na jeho velení stížnosti nebyly. Naopak. Vždy si ho ostatní velmi pochvalovali, protože vše řešil takticky a rozumně. Do ničeho se nevrhal po hlavě, aby se snáz prozradil nebo něco uspěchal.

„Dobře..." povzdechl si Tony a pomalu vstal. Brašnu odložil na postel a štít si začal prohlížet. Všechny rány po kulkách a jiných zbraních byly dokonale vyhlazené potom, co si ho Shuri vzala do parády. Tony provlékl levou ruku do popruhů na zadní straně a štít pevně uchopil. Přiložil si ho k tělu a zadíval se do zrcadla poblíž postele. Byl z toho viditelně nesvůj. „Připadá mi, jakoby mi nepatřil."

„Ten pocit přejde," pokusil se ho otec uklidnit. „Umíš s ním zacházet?"

„Trochu. Strejda Bucky mě s ním učil házet na cíl a následně ho chytat."

„V tom případě by určitě byl rád, kdybys to převzal."

„Proč jsi se ho vlastně vzdal?" zeptal se Tony následně, když štít uklidil zpět do brašny a položil ho na postel. Už si zpět nesedal.

„Protože jsi byl na cestě," odpověděl mu Steve. „Měl jsem strach, že pokud budu pokračovat, tak mě moje povolání připraví o to být s rodinou a vidět tě vyrůstat."

„I kdybys pokračoval nebo ne, byl bys pro mě hrdina tak či tak," pousmál se Tony a Stevovo srdce roztálo. To bylo to nejhezčí, co od svého syna doposud slyšel.

„Děkuju," Steve mu úsměv opětoval.

„Člověk nemusí být superhrdina a nadčlověk, aby byl hrdinou pro své děti. Stačí tu pro ně vždycky být."

„Až se vše vrátí do starých kolejí, slibuju, že budu nejlepší táta jakého jsi měl."

„Hlavně se kvůli mě nevzdávej všeho, co máš rád. Měl bych výčitky," ušklíbl se James potom, co uviděl zmatený výraz svého otce.

„Jen vás nechci zanedbávat."

„Kdybys měl na výběr. Venku někdo útočí a my bychom byli doma. Co by ses vybral. Zůstal doma a snažil se to přečkat s námi, nebo bys šel ven postaral se o naše bezpečí?"

„Kdybych si vybral to první, tak mě budeš mít za zbabělce."

„Možná," zamyslel se Tony. „Ne. Byla by to tvoje volba ať bys to zvládl jakkoliv. Jsi pořád můj táta," přistoupil James blíž ke Stevovi.

„Díky, synu," vydechl Steve a šťastně se usmál. „Ať se v New Yorku stane cokoliv, budu na tebe hrdý," řekl a stalo se v tu chvíli něco, co nečekal. Tony si k němu sedl a objal ho. Steve zpočátku byl mimo, ale nakonec ho objal též.

„Mám tě rád, tati..."

„Já tebe taky, Jamesi," vydechl Steve a nechal chlapce od sebe odtáhnout. Tohle byla pravděpodobně poslední chvíle, kdy se viděli. Pokud to v následujících hodinách konečně skončí, jeho syn bude zase několik minut staré nemluvně.

„Tak... Já půjdu, ať zbytečně nečekají," Tony pomalu vstal a vzal si zabalený štít. „Nezklamu tě.”

„Já vím,” usmál se Steve. „Běž a ukaž jim kdo tady velí, kapitáne.”

„Kapitáne?”

„O tom si promluvíme později,” posílal Steve už Jamese pryč. James nad ním zakroutil hlavou a pomalu se rozešel pryč. U dveří se zastavil a naposledy se ohlédl po svém otci a pravou rukou zasalutoval. Steva toto gesto potěšilo a udělal to též. Poté jeho syn odešel.

**

Zanedlouho jsme viděli z budovy konečně vyjít i našeho mladšího bráchu. Lily se zvládla jakžtakž uklidnit, i když to stále nebyla žádná sláva.

Něco, co nás všechny zaujalo, byla kulatá brašna v rukou Tonyho. Do té tašky si táta ukládal svůj štít. Všichni jsme ho v tichosti pozorovali.

„Jsme tu všichni?” zeptal se James nás všech.

„Už jsme čekali jen na tebe, juniore,” odpověděl mu Dum Dum postávající u našeho quinjetu. Kolem jich čekalo ještě několik, aby v nich letěli i wakanďané.

„Omlouvám se, ale měl jsem ještě rozhovor se svým otcem,” řekl James na svou obhajobu a víc v rukou stiskl kulatou brašnu. „Byl jsem pověřen abych byl vaším novým velitelem.”

„Nám bude velet dítě?!” vyjekl Quill zaskočeně.

„No. Rozhodně se zdá být chytřejší než ty,” odbyl ho Drax s tváří bez emocí. Peter se jen zatvářil uraženě.

Celou dobu jsem stála vedle mámi a sledovala to. Na malou chvíli jsem zahlédla, jak se máma usmála. Byla na Tonyho hrdá.

„Hela nastolila chaos,” začal k nám James promlouvat motivační řečí. „Doteď jsme hráli podle jejích pravidel, ale to se teď změní. Vezmeme si naši realitu zpátky!” zvolal a všichni kolem sborově zvolali: „Ano!”