„Takže... Jestli to chápu správně... My budeme hledat ten letoun?" zeptal se Monty po dlouhé diskusi a také poradě. Steve na svého kamaráda pohlédl a souhlasně přikývl.

„Přesně tak. Musíme zjistit čí ten quinjet je. Pokud to bude někdo z naší strany, může nám pomoci proti Hele a sebereme jí ty kameny..."

„A pokud to nebude někdo z naší strany?" dodal Jim stále trochu nedůvěřivý vůči novému sebevražednému plánu.

„Tak se ho zbavíme. Nepotřebujeme, aby o nás donesl informace své vládkyni," odpověděl mu Rogers s ledovým klidem, jakoby zabíjel denně a byla to jeho klasická rutina. Amber se to nelíbilo a dala to jasně najevo tím, že trochu víc hlasitěji položila na desku stolu velký tác se sklenicemi s pitím. Po dlouhé době si zase vyzkoušela jaké to je být za barem. Získala si pozornost všech.

„Zbavit? Jakože zabít?"

„Nemáme na vybranou. Nebo máš lepší nápad?" pokrčil Steve obočí při pohledu na svou manželku, která protestovala proti jeho rozhodnutí. Vždy s ním souhlasila a najednou ne a nelíbilo se mu to.

„Já jo," ozval se někdo jiný, než Amber. Pohledy všech se přesunuli na mladého Rogerse, který právě vešel do místnosti v doprovodu s Morgan. Celý rozhovor tiše odposlouchávali za dveřmi. „Pokud to jsou stejní uprchlíci, jako vy, nechal bych je v klidu žít a hleděl bych si svého."

„A nejsi náhodou uprchlík čistě náhodou i ty?" argumentoval Steve a zamračil se na příchozího syna, který se tvářil klidně a zároveň sebejistě. Byl připravený se znovu postavit svému otci.

„Jsem, ale aspoň nemám políčeno na každého, co se mi jen trošku nezdá. Nemusím hned každého zabíjet," Tony si založil ruce na hrudi a znepokojeně sledoval svého otce, který se zvedl od stolu. Amber chtěla něco říct, ale na nic se nezmohla. Přitom se podívala na Peggy a hledala u ní jakoukoliv pomoc, které se samozřejmě nedočkala.

„Nemusíš s námi jezdit jestli se ti nechce, ale na výjezd už nás je dostatek," ukončil Steve debatu a podíval se na válečné komando sedící u stolu. „Amber, ty tu počkáš s dětmi a Howardem. Brzy budeme zpátky."

„Co? Ty mě tu chceš nechat?!" štěkla Amber trochu zaskočeně, když jí tohle její manžel řekl. Vysloužila si od něj omluvný pohled. „Potom všem...-"

„Nejdeme čelit Hele. Jen zkontrolovat ten letoun, takže o nic nepřijdeš," blonďák se smutně pousmál a políbil brunetku na tvář. Poté ji obešel, tak jako Tonyho a Morgan a dveří si vyzvedl odložený štít. „Vyrážíme," dal povel komandu a opustil místnost. Ti nic nenamítali, protože ani nemohli a též odešli spolu i s Peggy a následně i s Phillipsem. Howard cosi zamumlal a s náznakem obav se podíval na všechny tři zbývající v místnosti. Byl z oné diskuse celkem v šoku.

„Proč mi přijde, že to není ten Steve, kterého jsme znali tenkrát?" otázkou mířil na Amber, která poslední roky se Stevem žila.

„Za poslední roky si toho prožil tolik, že ho to nejspíš poznamenalo..."

„Ty jsi byla sedmdesát let v Hydře a o zabíjejí nepřátel nepřemýšlíš," opáčil Howard a zamračil se. Amber nevěděla co na to říct a proto raději zůstala mlčet. Věděla, že má Howard v tomhle pravdu a o to víc ji děsila skutečnost, že Steve bude takový i nadále.

„Půjdu s nimi, ať mám jistotu, že se nestane nic, čeho by později litovali," ozval se chvíli na to Tony, kterého  Morgan přitom chytila za ruku a stále ho nepustila. „Brzy se vrátím," ubezpečil Morgan, která jej nakonec, i když s nedůvěřivým pohledem, pustila a on odešel.

**

„Počkej, mami. Pomůžu ti s tím," Cooper se rychle zvedl, když uviděl svou mámu tahat velký stůl, aby ho mohla přesunout do obýváku aka největší místnosti v domě. Chtěla, aby si mohli sednout úplně všichni a v kuchyni na to místo nebylo.

Cooper vzal stůl z druhé strany a pomohl jej přenést do druhé místnosti. Laura těžce vydechla, když stůl položili na místo. Po těch letech už to nebylo jaké to bývalo. Všichni jednou zestárnou a Laura s Clintem byli živým důkazem. Sem tam nějaké šediny, ale stále vypadali stejně, jako když byly děti ještě malé.

Její nejstarší syn si ji starostlivě prohlédl a následně k ní přistoupil. Opatrně ji pohladil po rameni.

„Je ti něco?" zeptal se polohlasem a dál si matku prohlížel. Laura se jemně pousmála.

„Jen už nejsem ve věku, abych to všechno zvládala jako tenkrát," vysvětlila mu trochu smutně a pohladila Coopera láskyplně po tváři. Pořád nemohla uvěřit, jak její děti dokázaly dospět tak rychle.

„I když jsi trochu starší, pořád jsi naše úžasná máma," usmál se Cooper a pootočil hlavou, když zaslechl něčí kroky. Byl to táta, který se zastavil u vchodu a ona si zkoumavě prohlédl. Pak se ale podíval na Lauru a Cooper pochopil, že s ní chce pravdepodobně zůstat o samotě. „No... Uvidíme se za chvíli," řekl nejstarší syn a pomalu opustil obývací pokoj.

Ani pořádně nevěděl kam jít. Za ostatními? Nebo jít ven a nadýchat se už takhle znečištěného a špatného vzduchu? Dal raději přednost ostatním a došel do kuchyně, kde už Natasha finišovala s vařením a Cooper uznal, že to vonělo opravdu nádherně. Dále se podíval na Lily, která právě připravovala talíře, příbory a skleničky a Bruce si opodál u kulatého stolku četl poslední ranní výtisk novin. Ostatní byli kdesi v domě a mladý Barton neměl nyní zapotřebí je všechny hledat.

„Tak co Wanda?" zeptal se všech přítomných, jakmile je pozdravil krátkým pozvednutím ruky.

„Už se probrala a teď je u ní Pietro. Určitě bude brzy v pořádku," odpověděla mu Lily na otázku a chvíli nechala nádobí být. I Bruce zvedl pohled od novin a přitom si upravil brýle na nose.

„Nevíte kam zmizel Cody? Od doby, co jsme sem přiletěli, někam pořád mizí."

„Asi bude venku. Naposledy jsem ho slyšel, jak říkal něco o tom, že nemáme hotové nasekané dřevo na zimu," zapátral Cooper v paměti. „Zajdu za ním ho zkontrolovat," nabídl se.

„To bys byl hodnej. Máme o něj celkem starosti," konečně promluvila i Natasha, která akorát vypnula plotnu. Na Coopera se následně otočila.

„To je samozřejmost. Tým už byl roztrhanej moc dlouho," pousmál se Barton a vydal se pryč z místnosti. Přitom potkal i vcházejícího Petera, na kterýho akorát kývl hlavou na pozdrav a vydal se k vchodovým dveřím v hlavní hale.

Otevřel dveře a na první moment ho upoutaly zvuky sekerky, jak právě rozštípla další dříví. Cooper vyšel na verandu a zároveň za sebou zavřel, přičemž se zadíval na bruneta, který se ze sebe pravděpodobně snažil vybít zlost.

Bartonovi se zacukaly koutky do mírného pobaveného úsměvu, když se Cody opět netrefil. Opřel se o plot verandy a sledoval druhého při práci.

„Copak to děláš?" zeptal se ho Cooper, aniž by do hlasu dal jakkoliv znát smích. Cody se na něj nepodíval. Naopak se sehl na zem pro další poleno dřevo a položil ho na špalek.

„Štípu dříví," odpověděl mu Clay trochu nevrle a uchopil do ruky sekerku.

„Vážně? To se rád podívám," pronesl Cooper s ironií a zároveň se ušklíbl. To, co viděl jako nasekané dříví kolem špalku, mu jasně říkalo, že Cody ještě nikdy dříví nesekal. Spíš to vypadalo, jakoby se z polínek pokoušel vytesat dřevěnou sošku.

Cody nad brunetem zakroutil hlavou a pokoušel se soustředit na práci. Sekl do dřeva, ale bohužel ne úplně do středu s tudíž polenu usekl jen kůru. Cody si pro sebe zamumlal jakousi nadávku a zkusil to znovu. To už se na to ale Cooper nemohl dívat a šel mu pomoci.

„Počkej chvíli. Takhle si akorát ublížíš a s Helou si moc nezabojuješ," skočil mu do toho a vzal mu z ruky sekerku. Clay těžce vydechl a krapet naštvaně se na Coopera podíval.

„Kdo tu mluvil o tom, že budu bojovat s Helou?" pokrčil obočí a sledoval Coopera, jak si prohlíží "nasekané" dříví. Moc nadšeně nevypadal.

„No já nevím. Všichni?" pokrčil Barton rameny, když se znovu na Codyho podíval. „Půjdou do toho všichni a hádám, že i Wanda. Potom, co jí ta mrcha udělala, tak si to určitě nenechá ujít."

Když Cooper řekl Wanda, Cody sebou trhl. Barton to viděl a ihned pochopil odkud vítr vane.

„Co to mělo být?" tázal se Codyho konkrétně na gesto jeho těla, když zmínil Wandu.

„Nic."

„To ti nežeru. Vy jste se snad pohádali? Nebo se ti líbí a ty se jí to bojíš říct?"

„Do toho ti vůbec nic není," zavrčel Clay naštvaně, když se Cooper trefil na správnou notu.

„To bych úplně neřekl. Tou zlobou nám tu akorát ničíš dřevo," zvedl Cooper jedno se špatně nasekaných polen, „a s tímhle si v zimě moc nezatopíme. I kápo se Starkem nám to nasekali mnohem líp, když se zrovna hádali," zamračil se Cooper a dřevo kamsi pohodil.

„A tím chceš říct?"

„Buď to nech nasekat někoho jiného a dej se raději na dráhu sochaře a nebo si nech pomoc a já tě to naučím. Žádnej učenej z nebe nespadl."

„Neumím bojovat. Sem tam někoho dovezu a to je všechno."

„Chlape, ty nejsi nějakej blbej drožkař. Ty jsi bojoval proti Thanosovi," poučil Cooper Codyho a vrátil mu sekerku. „Teď se koukej vzchopit a až to všechno skončí, někam Wandu pozvi. Protože teď moc možností nikdo z nás stejně nemá."

„Fajn. Máš pravdu... Kde teda začneme?"

„S čím? S bojováním nebo randěním?" uchechtl si Cooper nad výrazem, který Cody právě udělal.

„S tím dřevem," odbyl ho Clay trochu mrzutě, protože opravdu nechtěl, aby si z něj kvůli tomu Barton dělal legraci. Nebylo to ani trochu vtipné, i když to druhému přišlo.

„Jo... Jasně. Pujč mi tu sekerku a já ti ukážu jak na to. Zbytek si už doděláš sám," navrhl Codymu a ten mu s přikývnutím sekerku podal. Cooper zvedl ze země netknuté políčko a položil ho nastojato na špalek. Následující minuty Cooper vysvětloval jaký postoj by u sekání dřeva měl dotyčný zaujmout, jak držet sekerku a kam se strefovat. Oba si spolu po chvíli začali i celkem dobře rozumět.