„Nechci, aby o mně můj táta věděl. Tečka," zaprotestoval Stark už poněkolikáté, když se ho Steve snažil marně přemluvit, aby si s Howardem konečně promluvil.

„Musíte to mezi sebou konečně urovnat. Víš sám moc dobře, že se předtím dlouho schovávat nemůžeš."

„Ale ano mohu. Sleduj," protočil Tony očima a po těch slovech se sám vrátil do přenosné krabičky, ve které doteď býval. Steve si frustrovaně promnul kořen nosu a zadíval se na malou krabičku před sebou na stole. Aktuálně se nacházel v ložnici, kam minulou noc odnesl i Amber. Ta se nyní v koupelně zbavovala kocoviny a tím pádem měl Steve na sebe alespoň chvíli čas.

Dveře od koupelny se ale nyní otevřely a vyšla z nich Amber, která se zdála být konečně vzpamatovaná, i když ne úplně. Steve se podíval jejím směrem a pak si jen tiše povzdechl, což nenechávalo Amber klidnou. Tušila, že se něco děje, jinak by se její manžel takto netvářil.

„Všechno v pořádku?" zeptala se ho ustaraně a udělala pár kroků dopředu, takže došla až k posteli, kde Steve seděl. Odpovědi se nedočkala, takže se k blonďákovi opatrně posadila a krouživými pohyby jej hladila po zádech přes tričko, ve kterém dnešní noc spal. Naštěstí ve skříni nalezl nějaké vhodné oblečení, aby nemusel spát v civilu.

„Proč musí být Tony tak tvrdohlavý. Vždyť to všechno lze normálně vyřešit," postěžoval si Steve, zoufalý stále z jeho a Tonyho rozhovoru. Amber byla překvapená.

„Myslíš jednoho nebo druhého..."

„Má s Howardem spor už moc dlouho a když mají teď možnost se usmířit," vyhrkl Steve na jeden nádech, nevěnujíc pozornost uklidňujícímu hlazení po jeho zádech. Proto s tím brunetka okamžitě přestala. Pochopila o co se jednalo.

„Takže Stark," přikývla, když pochopila, o kom její manžel hovořil. „Nechce, aby o něm Howard věděl?"

„Ano. A nechápu to. Morgan o něm ví a je jen otázkou času, kdy o něm poví Howardovi."

„Nejspíš to nerad uslyšíš, ale možná by ses do toho neměl motat, pokud si to Tony nepřeje. Je sice mrtvý, ale stále je to jeho rozhodnutí a ty bys ho měl respektovat," Amber se na Steva smutně usmála a chytila ho za ruku. „Až bude chtít a bude se na to cítit, určitě tě o to sám požádá."

„Někdy mě překvapuje, jaký dokážeš dávat rady do života," zareagoval na to Rogers a trochu pobaveně nadzvedl koutky rtů. Všechna ta tíha, která jej doteď tížila, rázem začala opadávat.

„Za ty roky, co se spolu známe, jsi mě nakazil víc než dost," uchechtla si brunetka a prohrábla Stevovi, po noci, rozcuchané blonďaté vlasy.

„Ta kocovina tě přešla nějak rychle..."

„Ještě úplně ne a raději mi to ani nepřipomínej. Máš štěstí, že mám dobrou náladu," protočila Amber očima a chtěla se ke Stevovi přitulit, ale opět ji přepadl onen nepříjemný pocit, při kterém se rychle zvedla a běžela zpátky do koupelny. Rogers to nijak nekomentoval a pouze oddaně vydal za svou ženou, aby byl její podporou.

**

Situace v restaurace byla poněkud klidnější. Nejen, že ostatní členy komanda trápila kocovina, ale také se všichni ještě nesešli pohromadě. Jediní, co byli v pohodě, byl plukovník Phillips, mladý Tony, Morgan a Steve. Ten dorazil sám, ale až o chvíli později. Amber nechal v ložnici, aby vyležela její bolehlav a došel za ostatními. Na jednom ze stolů, kde se pár lidí nacházelo, bylo vyskládané jídlo. Chleba, nějaké fazole z konzervy a další uchovatelné potraviny, ale pro tolik lidí, kolik se jich v budově nacházelo, toho bylo opravdu málo.

„Dobré ráno všem," pozdravil Steve všechny přítomné a každému si přitom podíval do očí.

„Vám také, Rogersi," ozval se Phillips hned na to a zároveň si všiml jak zareagovala Morgan s Tonym. Ani jeden se po blonďákovi nepodívali a ani se nedotkli své "snídaně". Plukovníka jejich chování mrzelo, ale věděl, že jim nemůže poroučet, jelikož se vždy ohradí s tím, že není jejich otec, aby jim mohl kázat co smí a nesmí.

„To je vše co máme?" tázal se Rogers opatrně, když poukázal na jídlo rozložené na stole. Phillips se též na jídlo podíval a pak zpátky na vojáka. Pouze si tiše povzdechl a následně přikývl v souhlas.

„Ano. Zásoby sháníme přibližně každý týden, abychom tu nějak vydrželi. Problém je, že poslední obchod, odkud jsme brali, je již naprosto prázdný."

„Tak najdeme jiný zdroj. Je tu plno jiných opuštěných podniků," navrhl Steve připravený a odhodlaný udělat cokoliv, aby svým blízkým pomohl. Zároveň se tím snažil přestat myslet na to, kde má své dvě dcery. Pořád o ně měl starosti a zžíralo ho to zevnitř.

„Takové obchody jsme vybrali už ve velkém. Pravděpodobně jich bylo kolem pěti až šesti. V okolí již další nejsou."

„Co Avengers Tower? Ve podzemních skladech něco zůstat mohlo-"

„Tu budovu momentálně obsadila Hela a udělala si z ní své sídlo a také centrum utrpení pro všechny, kdo se tam kdy odvážil vejít."

„Takže ona je celou dobu v Avengers Tower?" vydechl Steve překvapeně, protože doteď o tom nevěděl a nikdo se mu ani nezmínil. To už se na něj podíval i jeho syn s otráveným výrazem.

„Tys to nevěděl?" pokrčil obočí a zároveň si svého otce prohlédl až moc pohrdavě, což se Rogersovi nelíbilo. Zaprvé jím nikdy jeho děti nepohrdaly a ani se takhle nechovaly.

„Nevěděl. Vadí ti to?" zamračil se Steve, když se podíval na Tonyho, který mezitím vstal. Kluk měl na sobě nějakou starou černou ošoupanou uniformu a přitom si na záda dal dva dlouhé meče.

„Ví to tady každej," odsekl Tony podrážděně a dal se k odchodu. Steve by ho v normálním případě zastavil, ale něco mu říkalo, aby to nedělal. Pouze zůstal nečinně stát a sledoval synova záda.

„Kam jdeš."

„Nestaral ses o mě od narození, tak se nestarej ani teď."

„Tohle už přeháníš. Nemyslíš?" štěkl Steve naštvaně, protože chování jeho syna už bylo opravdu přehnané. Tony se ale nezastavoval. Šel dál a přitom zvedl ruku, se kterou všem zamával, než zmizel z místnosti. Naprosto jeho tátu ignoroval.

Morgan se k tomu nevyjadřovala. Pouze se tiše zvedla a též odešla. Tudíž tam zůstal Steve sám s Phillipsem. Blonďák se posadil ke stolu kde doteď seděla mladá dvojice a plukovník stále nemohl uvěřit tomu, co se stalo.

„Nikdy se takhle k nikomu nezachoval. Nechápu to," vyřkl Phillips své myšlenky na hlas a přitom se podíval na kapitána sedícího u stolu.

„Já mu očividně k srdci tolik nepřirostl..."

„Prochází pubertálním obdobím. Určitě se uklidní," pokusil se plukovník Steva podpořit psychicky a zároveň si k němu přisedl. Voják si prohrábl frustrovaně blonďaté vlasy.

„Když já byl v jeho věku, přišel jsem o mámu a na všechno jsem zůstal sám. Bucky mi hodně pomáhal, ale jinak jsem byl samostatný."

„Jenže on není Vy. Morgan mu je nejblíž a zná ho tady ze všech nejlépe. Dejte mu prostě čas. Taky jste býval tvrdohlavý a dělal si co jste chtěl," dal mu plukovník radu a pomalu se zvedl od stolu. Začal uklízet jídlo na stole a následně taky odešel. Steve zůstal v místnosti sám a v úplné tichosti. Začal být ze všeho už zoufalý.