Všichni jsme se snažili spát. Až na tátu, který zůstal vzhůru s tím, že nás chce hlídat, kdyby se cokoliv dělo. Máma usnula po psychickém vyčerpání a Lily, Peterovi i Lokimu se to taky nějak povedlo. Já měla jen zavřené oči a spánek předstírala.

Nejen, že bylo mé sebevědomí pryč, ale měla jsem i strach. Ráno nás čekala nevyhnutelná smrt. I když mě žena zbavila pout, aby propustila mé regenerační schopnosti, stále jsem nemohla použít svou magii, abych osvobodila ostatní. Byli jsme v cele celá rodina. Teda až na malého Tonyho, který byl Bůh ví kde.

Bolela mě záda z neustálého ležení na kamenné podlaze a pokusila jsem se posadit. Toho si samozřejmě všiml táta, který nás stále hlídal. Měl stále ledový pohled tak jako předtím, ale unavenější.

Střetla jsem se s jeho pohledem a rázem ho provinila sklopila. Viděla jsem, že byl stále naštvaný.

„Omlouvám se..."

„To, že jsi porazila Thanose neznamená, že nebudeš poslouchat vlastního tátu. Můžeš mi to laskavě vysvětlit?" zamračil se, ale nekřičel. Snažil se znít co nejvíc přísně, aby mě to potrestalo. Už takhle mě mrzelo, že na mě byla naštvaná i Lily. Peter to bral s klidem, máma měla víc strach a Loki se raději nevyjadřoval. Bral skutečnost takovou jaká byla.

„Nechtěla jsem vás v tom nechat. Cítila jsem potřebu-"

„Se předvést? Jo. To se ti povedlo," řekl táta s ironickým úsměvem. Ta slova mě opravdu zabolela. Nečekala jsem, že to od něj někdy uslyším. Přesně tohle jsem na mysli neměla, ale přesto jsem raději mlčela dál. „Musíš si uvědomit jednu věc. S velkou mocí přichází velká zodpovědnost. S těmi kameny ještě větší. Teď už je sice pozdě, ale musíš si ani to opravdu dávat pozor."

„Byla jsem naivní. Sebejistota mě ovládla natolik, že jsem přestala přemýšlet nad následky," vydechla jsem a uhnula pohledem. Chtěla jsem to celé vrátit. Zaručit, aby se to už nikdy nestalo.

„Jo... Ale už to nevrátíme. Teď se odtud musíme dostat," prohlásil táta už klidněji a přitom se na mě podíval. „Najdeme způsob jak ty kameny získat zpátky."

„Myslíš?" podívala jsem se na něj s nadějí v očích. Odpovědí mi bylo jemné pousmání a přikývnutí. Spadl mi v ten moment velký kámen ze srdce. Něco mi říkalo, abych šla k němu, což jsem nakonec i udělala. Pomalu jsem se zvedla a rozešla se jeho směrem. Zatvářil se mírně nechápavě, ale pak mu to došlo a čekal, než jsem si k němu sedla. Jediná jsem byla bez pouť a řetězů, tudíž jsem si to mohla dovolit. Sedla jsem si tak, aby mě táta mohl obejmout aspoň jednou rukou a já položila hlavu na jeho rameno.

„Jsem rád, že ti nic není," vydechl a dal mi pusu do blonďatých vlasů. I když se na mě dokázal rozlobit, nikdy by nedokázal dopustit, aby se mi, nebo Lily i mámě, něco stalo. A teď i Tonymu.

„To samé mohu říct i o tobě," pousměju se, ale nepodívám se na něj. Narážela jsem tím na to, co se stalo v parku, ale moc příjemné to dvakrát nebylo. Táta si povzdechl a stisk ruky kolem mých ramen zesílil.

„Neřešme to. Prosím."

„Jasně. Promiň..."

„Díky, že jsi mě vrátila zpátky," poděkoval mi a zavřel oči. Únava na něj pomalu doléhala taky. Já se mu ani nedivila. Potřeboval si odpočinout. Dělal toho pro nás opravdu hodně a doteď se nezastavil.

Už jsem chtěla něco říct, když v tom se u jedné ze zdí cely objevil jiskřící portál. Sama jsem uměla úplně stejný a tak nějak jsem tušila komu patřil. Podívala jsem se na tátu, kterému se odeply z rukou a nohou pouta, tak jako ostatním. Lily, Peter i Loki se probrali ihned, jakmile je vyděsil pád železných okovů na zem. Máma se též probrala, ale byla pořád stále mimo. Pořád byla unavená.

„Co se děje?!" vyhrkla Lily, ale Peter jí hned zakryl ústa rukou. Naznačil jí, aby byla potichu. Opravdu jsme teď nepotřebovali, aby sem přiběhli stráže. Zvedla jsem se. To samé udělal i táta a rozešel se k mámě, kterou zvedl následně do náruče, jakoby nic nevážila. Koukla jsem se na Lokiho, který se ve stejný moment podíval na mě. Pousmála jsem se, ale pak jsem se otočila a vyrazila k portálu, kterým prošel právě na druhou stranu táta s mámou v náručí.

Byl to skvělý pocit. Uniknout z tohohle chladného a temného místa. Nic lepšího jsem si momentálně nemohla přát. Vešla jsem do portálu a následně se ocitla u povědomého schodiště uvnitř Stephenovi svatyně. U schodiště stal majitel portálu. Wong. Spadl mi velký kámen ze srdce, že nás dostal ven.

„Vítejte. Omlouváme se za zpoždění, ale nebylo jednoduché vás najít," uvítal nás čaroděj a uzavřel portál za Peterem, jakožto posledním přicházejícím. Steve se zamračil, ale hned na to pookřál, když zaslechl mámu cosi zamumlat. „Vezměte ji vedle. Musí se dát dohromady."

„Děkujeme," kývl na něj táta a vydal se do oné místnosti, kam ukázal Wong. Táta i máma byli během chvíle pryč. Zbyli jsme v hale jen já, sestra, Pete, Loki a Wong. Loki i k tomuto čaroději nenesl velkou důvěru. Když si to shrneme, neměl rád nikoho, kdo se kolem mě motal déle, než bylo nutné. Například hodiny se Stephenem.

„Wongu, co se sta-"

„Strange na tebe čeká v knihovně," skočil mi čaroděj do řeči, když jsem se chtěla optat na situaci. Ihned jsem zmlkla a jen mlčky přikývla. Netvářil se tak vesele, jako obvykle. Teď byl vážný. Měl neprostupný ledový pohled, ze kterého mě mrazilo.

Rozešla jsem se směrem ke knihovně, která byla nahoře v patře. Než jsem ke schodišti došla, zastavil mě Loki. Chytil mě za předloktí a odmítal mě pustit.

„Loki, co blbneš?" otočila jsem se na něj a setkala se s jeho již nedůvěřivým výrazem. Stejný míval, když jsem se vracela ze sezení od Strange.

„Nechci abys tam šla," řekl naprosto rozhodnutý. Zaskočilo mě to. Byla to snad žárlivost, která z něj teď mluvila?

„Jen se mnou chce mluvit. Nic víc," snažila jsem se ho přesvědčit. Ale tušila jsem, že to nemá cenu.

„Prostě mu nevěřím," pustil mě a rozmáchl se rukama. Zamračila jsem se a založila si ruce v bok.

„To si myslíš, že s ním něco mám? Vždyť je to můj učitel!" vyjekla jsem už naštvaná. Doufala jsem, že si tohle samé Loki nemyslel. Vždyť jsme byli spolu už dostatečně dlouho na to abychom si vzájemně věřili.

„I já bych mohl být tvůj učitel. Je to úplně to samé."

„To teda není!" bránila jsem se s již vyšším hlasem. Loki se rozhodl to jen tak nevzdat. Neuměl prohrávat. Lily, Peter i Wong se raději takticky odebrali pryč, aby u naší hádky nemuseli být. „Ty jsi můj přítel. Žijeme spolu. Milujeme se. On je můj mentor. Naučil mě používat schopnosti a připravil mě na boj s Thanosem. Jsme pouze přátelé!" začala jsem mu to vysvětlovat trochu hlasitějším způsobem, než jsem původně chtěla. Vlastně jsem křičela. Naštvalo mě, že Loki přemýšlel zrovna o tomhle. Štvalo mě, že mi nevěřil.

„Je mi velice líto, že ruším vaší předmanželskou hádku, ale opravdu musím s Amy mluvit," přerušil nás Stephen s dávkou ironie, když se objevil nad schodištěm. Loki ho probodl pohledem, jakoby mu vyčítal, že nás přerušil. Strange se rozhodně pobavený být nezdál. Ba naopak. Asgarďan se raději k něčemu, jako je předmanželská hádka, nevyjadřoval. Ani se na mě nepodíval a dal se k odchodu. Povzdechla jsem si, jelikož jsem tohle vůbec nechtěla. Loki prostě neměl Stephena rád a já na něj za to vyjížděla. Místo toho, abych pro něj měla pochopení. Přišla jsem si jako mizerná přítelkyně.

I Strange se dal pomalu k odchodu. Neboli zpět do knihovny, kde na mě původně čekal.  Mně momentálně nezbývalo nic jiného, než se vydat za ním. S Lokim to mohu vyřešit později, až budeme vědět víc o tom, co se stalo.