*O pár hodin později - Vězení - Neznámo kde*

Probudila mě třeskutá bolest hlavy jak po nějakém včerejším pořádně propitém večírku. Zasténala jsem bolestí a chytila se za hlavu. Přitom zařinčely nějaké řetězy. Otevřela jsem oči a pokusila se posadit, což se mi i povedlo. Na můj vkus na mě okolí vyzařovalo chladným dojmem. V místnosti bylo šero, na které jsem si těžko přivykala. Mou pozornost upoutalo vzlykání. Pokusila jsem se zaostřit a hned na to jsem spatřila všechny členy mojí rodiny kolem mě, jak seděli na zemi a kotnících i zapěstích měli železná pouta přidělaná k řetězům u kamenné zdi. Všichni od sebe měli velké odstupy, takže se nemohli ani vzájemně dotknout.

Byla tu i máma, což jsem vůbec nechápala. Na tu to mělo největší dopad. Brečela a táta se k ní nemohl nijak dostat. Dost najevo to dávalo řinčení řetězů, za které tahal, aby se k mámě dostal. Ale neměl dost síly na to je přetrhnout.

Byl tu i Peter, Loki a Lily. Asgarďanka nás tu uvěznila úplně všechny až na ostatní. Byla jsem z počátku zmatená, než jsem si vybavila co se stalo. Přišla jsem o kameny Nekonečna. O nejmocnější kameny ve vesmíru, díky kterým mohla dotyčná žena zničit klidně celou planetu, když by se jí chtělo. Neměla jsem ani sebemenší ponětí kde jsme vůbec byli.

„Hele kdo se probral," pronesla sarkasticky Lily, když se na mě podívala. Bylo vidět, že byla opravdu naštvaná. Ani jsem se jí nedivila. Přeci jen jsem jí utekla, když mě měla hlídat.

„Teď ne, Lily," vydechl Peter, když na mě Lily zareagovala. Sestra ho pouze probodla pohledem. Táta ani máma si nás nevšímali. Táta se ji snažil celou dobu utěšovat, že všechno bude zase dobrý. Neuniklo mi však, že celou dobu si pro sebe máma mezi vzlyky mumlala, že chce zpátky za svým dítětem. Tony... Byl pryč. Ale kam zmizel, když máma i Lily s Peterem byli tady?

„Kdyby nezdrhla, nemuseli jsme tu teď být!" vyjela na něj Lily a Peter se raději stáhl. Nechtěl být jednou z obětí zloby Lily. Sklonila jsem pohled a tiše si povzdechla. Loki se nijak nevyjadřoval a ani se na mě nepodíval. Jakoby byl ve vlastním světě. Díval se před sebe nepřítomným pohledem. Děsilo mě to.

„Já chci za svým synem," plakala máma dál celá zlomená. Táta se k ní pokusila znovu natáhnout, ale jeho ruka byla sotva metr od ní. Dál mu to řetězy nedovolily.

„Dostaneme se odtud a najdeme ho. Slibuji," tiše vydechl a vzdal to. Sedl si do trochu pohodlnější polohy a rozhlédl se po cele. Všude vládl neklid, který nás všechny postupně ničil. Nevěděl co má dělat a stále byl ještě trochu mimo z toho, co se předtím stalo. Něco mu bránilo v tom přivolat si kladivo. Nejspíš nějaká magie, která měla celé tohle místo pod kontrolou. Ale kam se vypařili ostatní? Proč jsme tu byli jen my?

„Tak vy už jste vzhůru. To je překvapení," zaslechli jsme všichni ženský hlas přicházející z chodby vedle cely. Máma přestala brečet a podívala se stejným směrem jako my. Za mřížemi jsme spatřili černovlasou ženu, která mě zbavila kamenů. Všech šest kamenů měla na zlatém náhrdelníku na krku.

„Proč nás tady držíš? Nudíš se?" pronesl Loki ledovým hlasem, přičemž se na ženu ani nepodíval. Mluvil s ní, jakoby ji odněkud znal. Nikdy se nepochlubil.

„Jak se to vezme. Zítra dopoledne bych ráda pobavila svůj lid a usoudila jsem, že vaše poprava by byla to nejlepší. Zabila bych vás klidně sama, ale proč ostatní ochudit o takovou podívanou."

„To jsi nás měla zabit už v tom parku..."

„To bych samozřejmě udělala, kdyby se jedná osoba nerozhodla oživit to, co mělo zůstat mrtvé," zasyčela černovláska a probodla mě a tátu pohledem. Táta jí podobný pohled oplatil. Stejně nenávistný.

„Nemůžeš zabíjet všechno, co potkáš," protočila Loki očima a konečně se na ženu podíval. „Co by na to řekl Odin, kdyby to viděl."

„Nenáviděl jsi ho stejně jako já. Tady se není o čem bavit," zavrčela na Lokiho a nechala stráže, aby otevřeli celu. Vešla následně dovnitř. „Ale teď je mrtvý. Proč se zaobírat minulostí," falešně se usmála a poté se rozešla ke mně. Ztuhla jsem, když si přede mnou klekla na jedno koleno, aby mi viděla přímo do očí. „A co ty. Zdáš se mi nějaká vystrašená," ušklíbla se a z ruky jí vyjel krátký meč. Chytila mě jednou rukou za vlasy a s tou druhou mi přiložila ostří meče pod krk. Cítila jsem jak se mi meč zařezával do kůže. Bolelo to. „Jsi už jen prázdná schránka, dítě. To se z tebe vytratilo i všechno sebevědomí?" zeptala se kousavě s mírným posměšným úsměvem.

„Jdi od ní! Hned!" zakřičela na ni máma, která už nedokázala jen přihlížet. Táta se k tomu nevyjádřil. Pouze nás sledoval s ledovým pohledem, který nenechával klidného ani Petera. Černovláska se otočila na mámu a jen si pohrdavě uchechtla.

„Moje matka byla taky takhle starostlivá. Ale zabili ji," zakroutila nad ní hlavou. Máma ztuhla stejně jako Loki, když se ho dotklo tohle velice citlivé téma. O mámě nikdy moc nemluvil. Pouze se mi svěřil s tím, že se jmenovala Frigga a zabili ji temní elfové, když byl zrovna ve své cele. Doteď si vyčítal, že tomu nedokázal zabránit. „Máte se tu všichni tak rádi, až se mi hnusíte," zavrčela žena, když se otočila zpátky na mě a ostří přitlačila víc k mému krku. Zalapala jsem po dechu, když jsem pocítila palčivou bolest na krku. Kapky krve mi stékaly z řezné rány po krku. Vůbec se mi to nechtělo začít hojit a o to víc jsem se začala bát o svůj život. Mohla jsem zemřít a ani bych nemrkla.

„Kameny už máš. Nechápu proč by sis teď chtěla špinit ruce jejím zabíjením," sykl Loki nenávistně. „Chceš si nás nechat pro pobavení lidu. Nevzpomínáš?"

„Samozřejmě, že ano. Jen jí chci ukázat, jak se Fenris cítila, když musela kvůli těm kamenům trpět bolestí," žena ho probodla pohledem a pak se to stalo. Jedním pohybem ruky mi podřízla krk.

„Panebože, Amy!" křikl zoufale táta a znovu trhl pouty, když se postavil na nohy. Chtěl rychle za mnou, ale místo toho ho zastavily řetězy a spadl následně na kolena. Cítil se bezmocný, tak jako všichni ostatní kolem.

Začala jsem se dusit. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem vůbec nic. Vykašlávala jsem na zem krev.

Žena mě pár vteřin sledovala s pobaveným úšklebkem, než se znovu napřáhla s mečem a přesekla řetězy s pouty, které jsem měla na rukou. Uvolnily se tak jako moje regenerační schopnosti. Rána na krku se mi začala hojit a postupně se mi vracel kyslík. Spadla jsem na zem a opřená o ruce se snažila normálně dýchat. Podemnou na zemi bylo plno mojí krve.

„Máš pravdu. Chci si vás nechat pro pobavení lidu," žena se podívala znovu na Lokiho, než se rozešla ven z cely. Stráže ji následně zase zamkli.