„Večeře!" křikl jeden z němců přes chodbu věznice. V jedné z cel jsem se zrovna nacházela a ležela na staré rozvrzané posteli, kterou tady štvu každého živého. Už po nějaké dva až tři měsíce.

Za tu dobu na mně provedli hromadu pokusů, ale taky jsem se doslechla, že tohle nebyla jediná část s celama. Prý tu byla ještě jedna, odkud lidi na pokusy brali taky. Já tvrdla tady a jen tak žila.

Když bylo jídlo, což bylo jen jednou za čas, tak to byla voda a nějaký druhy hnusů, považující se za maso a další. Samozřejmě, že shnilé. Co si myslíte?

Když se ohlásila večeře, většina se ihned sesypala, aby dostala co nejvíc. Já saranče nebyla a ani na střepy v jídle zvědavá nebyla.

Když po nějaké době přišla řada na mě, položili mi doprostřed cely jídlo a po té odešli. Slezla jsem po čtyřech z postele a připlazila se z posledních sil k talíři s 'jídlem' a sklenici vody.

Vzala jsem si do úst porci něčeho a okamžitě jsem se začala dávit. Střepy. Svině jedny. Přestala jsem jíst a začala si je vyndavat z krku ven. Po té vyplivla trochu krve a takhle to opakovala ještě několikrát, než jsem měla zcela pořezaná ústa zevnitř a prázdný talíř. Kolem poházené krvavé střepy.

Ještě jsem vypila sklenici vody a po té se zase odplazila k posteli, na kterou jsem se nějak vyškrábala a po té ulehla na kousavé matraci.

Byla jsem s tímhle životem smířená. Nedoufala jsem, že mě odtud někdo někdy dostane. Vlastně jsem ani nevěděla, kde jsem. Možná v Německu. Možná někde jinde, ale to bylo fuk.

Podařilo se mi na chvíli usnout, než si mezi sebou začali něco ostatní vězni breptat. Neposlouchala jsem. Možná trochu, ale bylo mi to ukradený. Byla jsem unavená, měla bolavé tělo a nohy sotva poslouchaly.

Když už při pokusech neměli kam 'píchat', začali na nohou. Už i tam byly ukázkové modřiny, které by se mohly zapsat do rekordů. Ne možná ve velikosti, ale v jejich počtu.

Zavřené oči a naprosto uvolněná. I tak jsem dokázala sluchem postřehnout, že se sem někdo vplížil. Pomalu a nenápadně. Nikdy jsem tak ostrý sluch neměla, ale možná to bylo pobláznění z těch pokusů.

„Pojďte, musíme pryč," řekl někdo a ozvalo se cvakání zámků od cel. Ani jsem se nepohnula a zůstala nehybně ležet. Chtěla jsem spát. Na ničem jiném mi teď ani nezáleželo. „Jste všichni?" zeptal se tentýž hlas přes celou chodbu věznice.

„Třetí cela, na konci chodby vpravo. Je tam dívka," odpověděl mu někdo a hned se ozval dusot, jak někdo běžel k mojí cele. Skončilo to odemykáním zámku a otevřením dveří od cely.

„Slečno, musíme odtud, sleč-" zarazil se dotyčný, když ke mně doběhl a sáhl na mě. Otevřela jsem opatrně oči a s rozmazaným pohled se zadívala na osobu nade mnou.

„Amber?!" vyhrkl ten nade mnou. Znal moje jméno, kterým mi už dlouho nikdo neřekl. Polil mě krátkodobý pocit štěstí.

„Kdo jste?" vydechla jsem unaveně a utrápeně zároveň. Můj zachránce si povzdechl a vzal mě do náruče. Vynesl s cely a brzy se ocitl mezi davem lidí, unikajícím někam pryč.

„Vezměte ji pryč. Musím ještě pro někoho," ocitla jsem se v jiné náruči, která mě začala odnášet někam jinam. Nedokázala jsem přesně vnímat, ale slyšela jsem pár věcí.

Křik, střílení a otázky, jestli stále žiju...

„Rychle, potřebuje pomoct," řekl zas někdo jiný. A opět jiná náruč. Takhle si mě přehazovali nějakou dobu, než mě uložili na něco měkkého. Nedokázala jsem určit, jestli postel, ale bylo to pohodlnější, jak ta v té cele.

„Slečno, jestli mě slyšíte, zkuste otevřít oči," poradil mi někdo. Poslechla jsem a otevřela oči. „Dobře, teď zkuste pohnout prsty na rukou."

To už byla výzva. Spíš se mi ty ruce začaly třást, než abych je mohla použít. Byla jsem na sebe naštvaná. Takhle jsem dopadla, protože jsem byla prostě tvrdohlavá a chránila kamaráda.

„V pořádku. Odpočiňte si a nic nedělejte," mírně jsem sebou škubla, když mi obvázal dotyčný ruce od injekcí. Bolelo to, ale nevydala jsem ani hlásku.

Byla jsem na neznámém místě několik hodin. Dostávala jsem nějaké léky, normální jídlo a péči. Dali mi do očí i nějaké kapky, po kterých bych měla opětně procitnout.

Po pár dnech jsem zvládla i komunikovat. Zjistila jsem, že to byli doktoři a byli přátelští. Tak nějak se mi však nedostávalo informace, kdo mě zachránil a odkud.

„Slečno Georgová, máte tady návštěvu," usmála se na mě sestřička z ošetřovny, když vešla do stanu. Ano, byli jsme ve stanu. Nikde nic nebylo a peníze na nemocnici fakt nebyly.

Přikývla jsem a sestřička odešla. Chvíli se nic nedělo a nakonec se látka stanu pohnula a vešli dvě osoby. Buckyho bych poznala kdekoliv, ale ten druhý...tak moc se Stevovi podobal.

„Hádám, že nezíráš na mě, ale na něj, co?" uchechtl si Bucky a chytl toho vedlejšího za rameno. Ten se usmál taky a šel nakonec za mnou.

„Amber, jak se cítíš?" zeptal se starostlivě. Tykal mi, vzhledově mi byl až moc povědomý a ten hlas. To nemohl být on.

„Steve, jsi to ty?" vyjukaně jsem si ho prohlížela a na chvíli zapomněla, co se mi o pár dnů zpět dělo. Blonďák se zadíval do země a nakonec při pohledu na mě přikývl.

Stále nevěřícně jsem se na něj dívala a zkoumala všechno nové. Vyšší postava...o hodně. Vypadal víc chytřejší, než obvykle a ta postava...svaly napínající se pod uniformou a na rameni znak...kapitána?!

„Vím, co si myslíš a chápu, že řekneš, že jsem zešílel, ale dostal jsem druhou šanci," zalesklo se mu v modrých očích. Hledal u mě špetku naděje, že na něj nevyjedu, ale šíleně se to ve mně cukalo.

„Řeknu ti na to jedno...jsi magor," protočila jsem očima a Steve se zasmál, tak jako Bucky, co se držel celou dobu vzadu. Nakonec jsme se objali a potom jsem se objala i s Buckym.

„Budem slavit," prohlásil Bucky natěšeně, až bych si o něm myslela, že prožívá krizi středního věku. Ale houby...tu dostal už hodně dávno.

„Tak bezva," usmála jsem se a na oba se dívala. Ti se po sobě koukli a usmáli se taky.

„No řekli jsme si, že by byla hospoda fajn, ale ta, která patří tobě," uculil se Rogers a oba si sedli z každé strany lůžka, kde jsem již seděla taky.

„Ale...já v ní nebyla několik měsíců," pokrčila jsem rameny a kluci se usmívali furt.

„O to jsme se postarali už dávno. Zatímco ses vzpamatovávala, my ji s týmem dali dohromady, jako tvůj byt," dokončil Bucky.

„Můj byt? Ale jak-" zarazila jsem se a v tu chvíli Steve zacinkal ve vzduchu klíčema, co jsem mu dala, když byl u mě na byt. Ten bastard je nevrátil!

„Snad se nezlobíš," zatvářil se Steve nevině a já protočila očima. Jak jinak. Když klíčky držel dostatečně blízko, vytrhla jsem mu je.

„Ještě si to rozmyslím," potemněla jsem se usmála a zasloužila si od nich zaskočené a zaražené pohledy. Nakonec jsme se tomu zasmáli.

„Cos dělala v Německu?" přestal se Steve smát jako první a hned na to se mi po těle rozlil nepříjemný pocit.

„Před třemi měsíci jsem šla domů a potkala divnýho menšího chlápka s brýlemi. Vyptával se na tebe a nakonec mě unesli a udělali si ze mě při vyslýchání laboratorní krysu," sklopila jsem pohled a hned jsem ucítila, jak mě rány na rukou i nohou začaly bolet.

„Chlápek s brýlemi?" zeptal se Steve znovu a Bucky rázem zpozorněl taky. „Arnim Zola," vydechl Rogers nakonec a koukl ublíženě po Barnesovi.

„Co je zač? Proč se na tebe ptal?" vychrlila jsem nejrychleji, jak jsem mohla. Bucky raději mlčel a Steve si krátce povzdechl.

„Arnim Zola je jeden z příznivců Hydry a nacistů. Hydru však nevede on, ale Johann Smitd, který podstoupil pokus se stejným sérem, co já. Pamatuješ, jak jsem se zmiňoval o tom výcvikovém táboře? Dostal jsem se tam díky vědci Abrahamu Erskinovi, který to sérum vymyslel a jakmile jsem ten pokus podstoupil, zastřelili ho. Před pár dny jsem se dozvěděl, že komando, ve kterém byl Bucky, byla unesena a já se rozhodl je dostat zpět. Nevěděl jsem, že tam najdu i tebe," položil mi ruku na rameno.

„Jsem zmatená. Drželi mě tam 3 měsíce a přijde mi, že se všechno kolem mě změnilo," svěsila jsem zklamaně hlavu a na mém rameni se ocitla Buckyho ruka.

„Nic se nezměnilo. Steve teda jo, ale jinak všechno zůstalo při starém," usmál se a nakonec jsem se pousmála i já, abych vypadala v pohodě.

„Dneska tě mají už pustit, tak můžeme večer oslavit tu záchranu těch ostatních vojáků," navrhl Steve a opět se usmíval, jakoby předtím nic neříkal.

„No tak jo, kluci," zasmála jsem se a naposledy jsme se společně objali, než se rozloučili a odešli.