„Tahle výstava je ta největší blbost, na který jsme kdy byli," vyhrkla jsem uprostřed davu, jakmile při předvádění Howardovo auto krachlo a spadlo na zem. Mělo létat, ale asi mu došlo palivo.

Většina lidí mě vraždila pohledem a raději se dál drogovala zíráním na Howarda Starka. Ten se mezitím snažil přijít na to, kde nastala chyba.

Bucky mě vytáhl ven z davu a zároveň se rozhlížel kolem sebe, jakoby někoho nebo něco hledal.

„Co se děje?" udiveně jsem se na něj podívala, zatímco nás obcházeli procházející lidé.

„Steve zmizel," řekl neklidně a když jsme došli k místu, kde bych se neztratila, tak mě pustil. Steve už takový byl. Měl ve zvyku zmiznout, když ho zrovna nikdo nesleduje. Koho by taky zajímalo Howardovo auto.

„Uklidni se trochu. Zase se najde...tak jako vždycky," chytla jsem ho za rameno, abych vyzněla uklidňujícím dojmem. Pohled mi oplatil a hned na to se otočil po příchozích dvou dívkách volajících Buckyho jméno.

„Daisy, Becky," obdařil je Barnes úsměvem a hned šel za nimi. Popravdě...chtělo se mi zvracet. Kolik ještě slepic měl? Deset někde čekajících na příležitost?

„Ahoj, seržante. Tak, kde máš toho svého kamaráda?" zeptala se Daisy hraným úsměvem. Buď to hrála a nebo byla neskutečně blbá. Zrzka, pihy kam se podíváš a ještě strašně debilní úsměv.

„Někam si odběhl. Hned bude tady," promluvila jsem za Buckyho dřív, než se nadechl a postavila jsem se hrdě vedle něj.

„A ty jsi kdo?" probodla mě Becky podezíravým pohledem. Sebejistě jsem se usmála a postavila se nejnormálněji, jak to jen jde.

„Kamarádka a dnešní doprovod Buckyho kamaráda na tuto mega úžasnou akci," ať žije ironie. Jelikož ty dvě vypadaly opravdu natvrdle, tak by mi na to skočit mohly.

„Vážně? Bucky, je to tak?" optala se Daisy Buckyho, co vypadal opravdu nervózně, protože se mu nejspíš začaly hroutit plány pro tento večer. Pak se koukl na mě a já se jen usmála.

„Jo...jistě. Zde Amber je Stevův doprovod," cukal se, aby neřekl něco špatně. Pokud by nehrál se mnou, měl by ze života peklo. A to dobře věděl.

„Tak proč jsi mě teda volal?!" vyhrkla uraženě Daisy, dala mu facku a hned na to si s Becky někam odkráčely. Pobaveně jsem se usmívala na Buckyho, který si zatím urovnával v hlavě všechny myšlenky.

„Proč jsi to udělala!" vyjel na mě, ale já zůstala v klidu. Koukla jsem na něj nevinným pohledem a dělala, jako bych za nic nemohla.

„Zachránila jsem tvoji dnešní noc. Zaprvé obě dvě vypadaly na to, že by nedaly ani druhé kolo a zadruhé chudák Steve," prohodila jsem a pokrčila rameny. Bucky si povzdechl a naposledy se rozhlédl. „Nevím co děláš, ale Rogers je tam," ukázala jsem na menší budovu na druhé straně od nás, kde jsem ho v otevřených dveřích viděla. „Zatím si skočím pro něco k pití, jo?"

Zmizela jsem dřív, než stihl něco Bucky říct a skočila jsem si ještě k menšímu stánku, kde prodávali moc ne dobré občerstvení, ale aspoň něco. Vzala jsem si menší pivo a v klidu si ho pila, než Bucky Steva přivedl.

„Tak tady jsi. Myslel jsem, žes to vzdala a odešla domů," zasmál se Bucky, zatímco držel kolem ramen Steva. Usmála jsem se a vrátila sklenici.

„Vlastně i chci," šla jsem k nim a zastavila se před Buckym. Ten zavrtěl hlavou a vzal mě kolem ramen taky.

„Máme celou noc na to se vyblbnout. Jen se rozhlédněte," poukázal zrovna na horskou dráhu, z který se mi dělalo jen blbě potom, co jsem se na ní podívala.

Aniž by se Bucky na něco nás dvou ptal, odtáhl nás tam a zařídil lístky. Když ještě zařizoval věci okolo, nenápadně jsem se natlačila na Steva.

„Až řeknu teď, bereme roha," zašeptala jsem a doufala, že mě slyšel. Steve na znak souhlasu krátce přikývl a když k nám Bucky začal přicházet, ozvalo se jen hlasité: „Teď!"

Úprk nás dvou na všechny strany a Buckyho nechápavý pohled. Já i Steve jsme horskou dráhu nesnášeli. Špatný zkušenosti z dětství, když nás na ni dotáhl můj táta. Jedinej, kdo se nepozvracel, byl táta a Bucky.

„Hej!" vyjekl Bucky a rozeběhl se za mnou. Nadávala jsem si za svojí špatnou kondici, když mě chytil po pár metrech za ruku a odtáhl mě k rampě, kde mě hlídal provozovatel. Po chvíli Bucky dotáhl i Steva a dostali nás do vozíčků. Přísahala jsem Barnesovi pomstu.

Jakmile se dráha spustila, nebylo cesty zpět. Napřed pomalu nahoru s tím, že to bude pohoda a nakonec co nejrychleji dolů s tím, že chcípnete. Takhle se to opakovalo ještě několikrát, než jsme se dostali ven a já se domotala k nejbližšímu keři, kde jsem to ze sebe všechno vyvrátila.

Steve šel raději jinam, zatímco Bucky se spokojeně usmíval a byl v pohodě. Pak jsem se za ním vrátila, potom i Steve a ještě stále mimo jsme si prohlíželi zbytek areálu. Procházeli si módu, muzea a došli na kratší film o představě o budoucnosti ve 21. Století.

Nakonec jsme si zkoušeli zastřílet. Naše muška byla tak mizerná, že se nám nepodařilo nic. Já uměla jen z luku, ne z pistole. Takže jsem málem trefila toho, co to pořádal a měl ze mě strach. Takže jsme raději výstavu opustili a toulali se po ulicích města.

„Pořád si trvám na tom, že to byla blbost," prohlásila jsem unaveně a přemýšlela, jestli zítra vůbec otevřu hospodu. Jestli jo, tak se večer tak zleju, že mě Bucky už nikam neodtáhne.

„Ale ta horská dráha byla super, ne?" pousmál se Bucky škádlivě. Zase se mi zvedal žaludek potom, co tu satanskou věc zmínil. Nejraději bych mu vyškrábala oči.

„Ne!" vyjeli jsme se Stevem na něj současně a probodli ho pohledem. Bucky se zatvářil nechápavě a zvedl ruce do obranného gesta.

„Vy jste fakt baby," protočil očima a zastavili jsme se před domem s byty, kde jsme se Stevem bydleli.

„Pro tebe bych taky měla pojmenování, ale teď se to nehodí," uculím se, vytáhnu klíčky a odemknu dveře.

„Fajn vy dva. To stačí," snažil se nás Steve usměrnit, abychom do sebe hned nezačali rýt, jak to máme v oblibě. Já rýpu do všeho, co se hýbe.

„Tak zase příště. Ahoj," začal Bucky odcházet a brzy zmizel úplně. Se Stevem jsme se vrátili do bytu a bylo něco krátce po půlnoci, takže jsem okamžitě zamířila do sprchy a pak do postele.

Když jsem chtěla usnout, ozvalo se zaklepaní na dveře pokoje. Nechala jsem spaní být a posadila se.

„Dále," houkla jsem a popadla polštář, který byl vedle mě. Pevně jsem ho objala a připravovala se na to, co bude Rogers chtít.

„Neruším?" objevil se Steve a já se pouze usmála a kývla na něj, ať vejde úplně. Bral to v poho a usmál se taky. „Jen jsem ti chtěl říct, že se zítra přesunu do výcvikového tábora doktora Erskina," obeznámil mě a já vytřeštila oči. Tak ten to vzal rychle. Výcvikový tábor? Konečně ho někam přijali.

„Tak gratulace," usměju se na něj a polštář v náruči obejmu ještě víc. Steve mi nadšení opětoval. „Už zítra? Nechceš pomoct s balením?"

„To je dobrý. Už to mám. Nemám toho moc...však víš," pokrčil rameny a já lehce přikývla.

„Tak hodně štěstí a buď na sebe opatrný," vstala jsem a šla k němu. Pohodila polštář po posteli a pevně ho objala. Byl jako moje dítě. Popravdě mi bude scházet, ale jednou se na vlastní nohy postavit musel.

„Díky, Amber," objetí mi opětoval a po té jsme se odtáhli. Chvíli jsme na sebe tupě zírali, než se Steve rozhodl pohnout a popojít ke dveřím. „Tak dobrou noc."

Odešel a já v místnosti zůstala sama. Bez náznaku zvuku, jakoby v bytě nikdo nebyl. Povzdechla jsem si a zalezla si zpět do postele, kde jsem s myšlenkami na to, jak Steve dopadne, brzy usnula.