„Máme je poslat do plynu, pane?" tázal se Foster jejich vůdce a byl stále v pozoru. Hitler zavrtěl odmítavě hlavou a přejel si všechny členy čety pohledem. Po té se otočil i na mě a zopakoval to samé u mě. Lehce jsem zneklidněla, ale pak odvrátil pohled jinam.

„Zabije je ona," prohlásil a všechna pozornost padla na mě. Chtěla jsem se tomu začít smát. Že to je jen nějaký blbí vtip, ale došlo mi, že když to řekl on, tak to vtip nebyl.

„Já?" řekla jsem zcela vyrovnaně, i když jsem byla neklidnější, než kdy předtím. Už takhle si Steve myslí, že jsem s nimi doopravdy a to, abych ho zabila, to by mi neodpustil nikdo z nich. Ani já sobě.

„Ano. Definitivně byste tím potvrdila, že jste na naší straně. Pokud ne, zemřete s nimi," řekl konečnou odpověď a krátce jsem zalapala po dechu. V tu chvíli někdo ze mě sundal jediný zdroj tepla a přinesli můj luk.

„Přiveďte toho vojáka," vydal rozkaz k těm, kteří drželi Steva. Všichni z čety se vyděsili a jakmile vojáci začala táhnout capa proti jeho vůli k nám, začali se bránit, řvát a zoufale volali na Rogerse. Ten se pokoušel taky bránit, ale přitom si vysloužil pěstí a připravili ho o helmu.

Dotlačili ho metr a půl ode mě na kolena a zkontrolovali, jestli jsou jeho ruce pevně svázány. Už se nebránil, pouze krátce popadal dech a pak se po mně podíval. Chtěla jsem mu říct, ať se nebojí. Ať nepochybuje, ale nevypravila jsem ze sebe vůbec nic.

„Jedna střela, volný vstup do naší komunity," zašeptal mi do ucha Foster, s čím mi podával šíp s ostrým hrotem. Potom poodstoupil a vrátil se ke svojí řadě, co mě bedlivě pozorovala. Podle nich to byla zkouška. Pokud ji splním, přijmou mě do nacistické říše. Pokud ne, zabijou i mě. Bylo těžké i snadné si vybrat. Těžké zabít svého přítele a lehké ten šíp poslat proti nim, ale co bych si tím získala.

Přiložila jsem šíp na luk a natáhla opatrně tětivu. Tak, aby nevystřelila smrtelnou rychlostí namířenou na jeho hlavu.

„Amber, prosím," vzlykl Steve. Napjala jsem uši a opravdu jsem slyšela, jak začal tiše brečet. Zlomilo ho to. Nečekal, že bych na něj někdy namířila zbraní, která se mi může klidně vyvést z kontroly. Stačilo pouhé povolení prstů na tětivě a mohlo to být pro něj to poslední, co kdy řekl. „Prosím. Nedělej to."

**

„Amber, postarej se o něj, prosím. Nesmí zůstat sám, když já tu nebudu,"

„Neboj se, Sarah. Udělám vše, co bude v mých silách, aby ho ochránila,"

„Věřím ti. Slibuješ?"

„Přísahám na svůj život...sbohem a měj se nahoře o hodně lépe, než tady..."

**

Skončila mi krátká vzpomínka na poslední minuty se Stevovou matkou, než mi zemřela v náručí. Vzpamatovávala jsem se z toho hodně dlouho. Asi měsíc. Všem jsem se vyhýbala. Ani do školy nechodila, ale pak jsem svůj slib začala plnit. A hodlám ho dodržet i teď.

„Zemřeš," zašeptala jsem směrem k němu, při čemž trochu zvedl pohled ke mně se skelnýma očima a uslzenými tvářemi. „Ale ne dnes," pustila jsem tětivu a šíp vystřelil. Ne na jeho hlavu, ale na svázané ruce. Šíp ostrým hrotem provazy přetrhal a tím pádem jsem ho osvobodila.

Nechápavě se po mně podíval, ale to už jsem ho popadla za paži a vytáhla na nohy. Rozhlédla jsem se a už viděla, jak se po nás Němci chystali vystřelit. Jakmile to udělali, Steve mě strhl na zem a hned potom zatáhl za roh z jedné budov. Tam mě natiskl na kamennou chladnou zeď a políbil mě mokrými slanými rty.

„Co to mělo znamenat?!" už na mě vyjel, ale přikryla jsem mu ústa svojí dlaní, abych ho umlčela, ale bylo pozdě. Našli nás, ale jednoho z vojáků jsem vzala po hlavě vibraniovým lukem, tak jako potom další dva.

„To ti vysvětlím později. Teď musíme zachránit ostatní a vysvobodit ty židy," řekla jsem narychlo a vyběhla za roh zpět ke středu. Ostatní z čety se už jaksi nevysvětlitelně vysvobodili, získali zpět svoje zbraně a podávali si jednoho Němce za druhým. Až na Hitlera, kterej bral kramle. Padavka.

„Už jen ty židy," vydechla jsem tiše a vyběhla k nim. V tom jsem zaslechla výstřel a bolest na noze. Spadla jsem na kolena, ale hned na to bolest ustávala. Podívala jsem se na nohu a uviděla, jak mi z nohy vypadl kulka a srostlo zranění v hladkou kůži, jakoby mě nic netrefilo. Rychle jsem se postavila a vyhledávala pohledem něco, co by mi mohlo pomoct. Šípy na stolku. No jasně.

Jelikož jsem neměla toulec, tak jsem u stolku zatím zůstala a postupně z něj šípy odebírala. Sestřelila jsem pár nepřátel a hned na to se mi na rameni ocitla ruka. Leknutím jsem uskočila a podívala se po osobě, co mě okamžitě objala.

„Amber, ty potvoro," vydechl Bucky a hned na to mě pustil. Pak mi něco navlékl na záda a byl to toulec na šípy. „Tohle se ti bude hodit." Usmál se, líbl mě na tvář a zase odběhl za ostatními.

No dohajzlu...

Vzala jsem si co nejvíc šípů a hodila je do toulce. Po té jsem už boj zvládala lépe. Po chvíli přijela i Peggy, Phillips a zbytek vojáků z našeho tábora. Jak jsem zjistila, vůdce národa zmizel a nechal tu ostatní na pospas.

Několik nacistických vojáků bylo zabito a pár zajato pro potřeby vyslýchání. Spolu se všemi jsme se potom sešli pohromadě a byla jsem plukovníkem na místě seřvána, jak jsem si to mohla dovolit a že jsem nedala vědět. Nemohla jsem za to, že tu byl špatnej signál.

„Jestli se to bude ještě někdy opakovat, budeme nuceni Vás zavřít a odsoudit za zradu," řekl Phillips přede všemi vážným hlasem, jako když rodič kárá své dítě. Když se naši vojáci rozpustili do ostatních částí tábora, plukovník šel ke mně blíž a trochu se pousmál. „Ale máte ode mě velký obdiv, že jste dokázala přežít v takovém prostředí. Až na tu kázeň a bezhlavé rozhodnutí o svém bezpečí jste byla výborná."

„Myslíte tím můj herecký výkon?" uculila jsem se, protože být pochválena zrovna od něj pro mě byla velká čest. Zároveň jsem přemýšlela o tom, zda jim říct o té regeneraci.

„Georgeová, pozor!" zahlásal přísně a já se postavila do pozoru. V pozadí jsem zaslechla i tiché hihňání kluků z čety. Phillips nad nimi protočil očima a stále věnoval pozor mně. „Hlídejte si Vaši kázeň, ať Vás to v budoucnu nepřijde draho."

„Ano, plukovníku Phillipsi," zasalutovala jsem jakožto hrdá občanka států amerických. Plukovník přikývl a naznačil mi, že si můžu dát pohov. Uvolnila jsem se a podívala se koutkem oka po Peggy, která se usmála a spolu s Phillipsem šli pryč. Ani jsem si nevšimla, že se tu objevil i Stark.

„Phillips ti dal pěkně na prdel," ušklíbl se a já nad ním protočila očima. Kdo by se s tímhle případem chtěl bavit.

„Starku, jdi si hrát se svými hračkami. Jen jdi," začala jsem ho odhánět a taky jsem to naznačovala gestem rukou. Howard se zasmál a hned se jako ocas zavěsil za Peggy a Phillipsem.

„Prohledáme to tu," rozhodl Steve stojící opodál ve hloučku členů z čety. Nedalo mi to a šla jsem blíž.

„Skvělé! Miluju hledání pokladů!" zajásal Dum Dum jako malé dítě a všichni se na něj podívali nechápavým pohledem říkající: to jako myslí vážně? „Ehm, ano, Kapitáne."

Tiše jsem se tomu zasmála a zrovna se rozpustili. Přišla jsem za Stevem a Buckym, který zrovna někam chtěli jít a zastavila jsem je tím, že jsem položila obě svoje ruce na jejich ramena.

„Co obejít zbrojnici?" navrhla jsem a pustila je. Oba mlčky přikývli a šli jsme hledat určitou budovu, kde by měla zbrojnice být. Nakonec se nám jí povedlo najít a Bucky ze zamčených dveří ustřelil zámek. Steve je vykopl a namířili jsme všichni zbraněmi do prostoru. Nikdo tam nebyl, tak jsme zbraně sklonili a vešli dovnitř. Bucky vyhledal spínač na světlo, které následně spustil.

Začali jsme to tam prohledávat. Já našla svojí uniformu, kterou jsem si následně oblékla, protože oba byli stejnak někde dál. Našla jsem i moje vylepšené šípy z poslední mise, co mi dal Howard, takže jsem je vyměnila za obyčejné a šla najít ty dva. Ti mezitím našli různé spisy, zbraně a mapy. Na kterých byla zakrouškovaná určitá místa v Evropě.

„Vypadá to na to, že budeme mít práci," prolomil Bucky mrtvolné ticho a ukázal na určitá místa na mapě. Místa z mapy Hydry jsme už osvobodili, ale místa normálních nacistů jsme ještě nenavštívili.

„Řekneme o tom ostatním?" zeptala jsem se několik metrů od nich. Oba vystřelili hlavami nahoru a koukli po mně. Steve následně přikývl a několik map sroloval a vzal je při cestě ven s sebou.