*O čtyři dny později*

„Slečno Georgeová, kapitán Foster Vás žádá, abyste se dostavila do centrály. Okamžitě," přišel za mnou jeden z jeho vojáků. Zrovna jsem se pokoušela seřídit komunikátor, ale nedařilo se a raději jsem ho rychle leknutím schovala. Kývl na mě, ať ho následuji. Opatrně jsem přikývla a následovala ho z místnosti až do centrály.

Vypadalo to tam trochu podobně jako centrála naší základny. Jen se tu na každý zdi nacházel znak s hákovým křížem a případně všichni mluvili německy. Trochu jsem se třásla strachem v nohou, ale povedlo se mi to překousnout a došli jsme až k Fosterovi, kde mě voják zanechal a se zasalutováním odešel.

„Kapitáne," oslovila jsem ho německy a podívala se na něj upřeným pohledem. Kývl na mě na pozdrav a měl ruce v bílých rukavicích za zády. Nehnutě jsem stála a hleděla mu do zelených očí. Byla jsem jako paralyzovaná a nemohla se jakoby hnout.

„Potřebuji s Vámi probrat jednu situaci," řekl a přešel k velkému kulatému stolu. Nejspíš byl z březového dřeva. Vysoký někam po můj pas a to mám tak 173 cm. Šla jsem za ním a rozhodil přede mnou tak deset fotek. Podívala jsem se na ně blíž a uviděla snímky naší čety. Včetně Steva, jak rozdával povely apod. Přejel mi mráz po zádech

„Tyto fotky jsou staré tři hodiny. Naše početná vojenská skupina je zastihla tak 150 km odtud," vysvětlil mi. „Už jsem pro ně poslal, aby je chytili a přivedli "

„Sem?!" vyhrkla jsem nezvykle nahlas a po té si zakryla ústa svojí rukou. Všichni se totiž po mně podívali nechápavým pohledem a pak se vrátili ke své práci.

„Ano. Uspořádáme tu menší popraviště a ukončíme to s nimi jednou provždy," ani jsem si nevšimla, kde vzal dýku. S tou se krátce napřáhl a zabodl jí doprostřed fotky s capem. Leknutím jsem ucukla, čehož si Foster všiml a přejel mě chladným pohledem od shora až dolů. Nevině jsem se usmála a pozorovala ho, jak se dal k odchodu a taky pryč z místnosti.

Oddechla jsem si a zadívala se na fotky. Po té jsem od nich odtáhla pohled a rozešla se zpět k sobě. Cestu chodbami jsem měla nějakým způsobem zafixovanou v hlavě, takže jsem brzy pokoj našla. Čekalo mě tam překvapení. Pokoj byl celý zpřeházený. Věci ze skříně, ze stolku, peřina i polštář. Všechno bylo na zemi. Nechápala jsem co se stalo. Tohle určitě svézt na a tornádo nemohou.

Pak jsem si vzpomněla na komunikátor. Začala jsem ho zběsile hledat. Nikde nebyl a začalo mi bušit srdce strachem, že ho někdo našel a šel nahlásit. Strach mě přešel ve chvíli, kdy jsem ho našla zapadlej pod postelí. Usedla jsem s ním na prázdnou matraci a zkusila v něm přerovnat ještě pár součástek, aby byl funkční. Takhle mě to učil Stark.

Po jistotu jsem zamkla dveře od pokoje, dala si komunikátor do ucha a s navazováním spojení uklízela věci po zemi. Spojení se nedařilo. Byl tu až moc špatný signál. Naštvaně jsem si přístroj vyndala z ucha a hodila ho někam do místnosti. Chtěla jsem je varovat. Aby se nedostali do jejich rukou, ale díky mojí záchraně si jdou pro smrt. Je jich tu tolik, že by neměli šanci a akorát zbytečně zemřou.

Někdo mi po chvíli zabouchal na dveře. Neochotně jsem se zvedla a šla odemknout. Byl to Foster. Proč bych to taky nečekala.

„Přivedli je. Za pět minut Vás očekávám uprostřed tábora," s tím se rozešel pryč, aniž bych byla schopná něco říct. Nadechla jsem se a rozeběhla se ven okamžitě. Zbraně mi nejspíš v plánu vracet neměli, ale to mě tolik netrápilo. Trápilo mě spíš to, co by mohlo následovat za pár desítek minut.

Vyběhla jsem z budovy. Měla jsem na sobě pouze černé tílko a černé tepláky. Tudíž mě ochladila mrazivá zima a zakřupal sníh pod nohama. Nedali mi ani boty. Zavlál k tomu ještě štípavý vítr, který si pohrál s mými vlasy až moc. Musela jsem si je z obličeje odhrnout, aby mohla běžet hledat střed. Pak mi blesklo hlavou, že v tom středu byli uvěznění židi. Po paměti jsem se tam taky vydala.

Čím blíž jsem byla, tím jasněji jsem slyšela posměšný smích vojáků, když pozorovali vzpírající se členy čety. Schovala jsem se za roh jedné menší chatky a pozorovala, jak se Bucky pokoušel vymanit ze sevření vojáků, zatím před ním vedli Steva. Tak klidného, jakého jsem v životě takhle neviděla. Pouze hlava svěšená k zemi a poslušně šel. I štít mu zabavili.

Postupně v zadu šli i Gabe, Dugan a spol. Někteří se bránili a tak na ně namířili zbraněmi, aby se sklidnili. Nešel ignorovat ani nesouhlas bouřících se Židů, které tam drželi zavřený v kopkách a pouze byli vidět jejich natahující se ruce po nohách Capa, aby jim pomohl. Bez šance.

Pohledem jsem vyhledala Foatera, který k nim šel. Zároveň bylo vidět přijíždět jedno mnou povědomé, vlastně všem, auto černé barvy bez střechy. Vepředu řidič a v zadu tři lidé. Dva z nich byli nejspíš bodyguardi nebo tak něco. A ten třetí...Hitler.

Všichni okamžitě začali hailovat, tak jako on samotný, Foster a další. Pouze já a četa jsme zůstali mlčet. Bylo na Stevovi vidět, jak se na něj dívá nenávistným pohledem. Ani u Buckyho to nebylo výjimkou.

Tak moc jsem toužila toho chlapa zabít. Ukončit to krveprolití, co mě připravilo o rodiče. Měla jsem šanci. Ale jak. Neměla jsem zbraně, kdybych na něj šla přímo, tak by mě srovnali okamžitě.

"Vládce" Německa vystoupil ze svého vozu a zamířil k Fosterovi. Ten se postavil do pozoru, až si ti dva hleděli přímo do očí, čímž jejich výšku dělila Adolfova čapka. Oba se začali o něčem bavit. Pokusila jsem se to ignorovat. Hned na to se začal Kapitán Foster rozhlížet. Když o mně zavadil pohledem, naznačil ať jdu k nim.

Začalo mi nervně tlouct srdce. Ale i tak jsem se donutila k pohybu. Pomalým krokem jsem se přesunula k vyšším a někdo přes mě přehodil teplý kožich, abych neumrzla. Už takhle mě bolela chodila od tvrdé země a sníh to moc neulehčoval.

Hitler se na mě díval upřeným pohledem. Ledový pohled, bez úsměvu a pod nosem se mu rýsoval mohutný knírek. Byla jsem vyděšená, ale malinko jsem se ohřála a přestala jsem se trochu třást.

„Slečno, Georgeová," oslovil mě německy, něžně vzal do ruky mojí ruku a políbil její hřbet. Trochu mě zamrazilo, ale i tak jsem zůstala nehnutě stát. Furt jsem hrála, že jsem na jejich straně a tak jsem se trochu pousmála. Pustil mojí ruku a obrátil se na členy čety, kteří ho vraždili pohledem. Jedinej Steve byl jaksi trochu mimo a k ublíženému výrazu mu po tváři stekla malá slza.

Promiň...