Snažím se usnout. Uběhlo už několik hodin od toho, co jsme se dostali z toho požáru. Zároveň jsem přemýšlela nad, jak bylo možné, že mi zmizela všechna zranění. Včetně výrazných modřin na rukou od hadiček a jehlic z pokusů v Hydře. Byla jsem zmatená. Teoreticky bylo nemožné, aby to tak rychle zmizelo. Pocítila jsem zároveň výraznou únavu, ale spánek se nemohl dostavit.

Posadila jsem se na svojí posteli ve vojenském táboře, kam jsme se přesunuli okamžitě po uhašení budovy. Nejspíš plukovník nechtěl, aby nás viděli nějací lidé. Nebo spíš nepřátelé. Doba byla složitější a složitější. Na hodinách bylo mezi sedmou a osmou ranní. Z postele jsem se nijak nehnala, ale přesto jsem aspoň spustila nohy na podlahu.

Prohlížela jsem si prostorný stan. Momentálně jsem tu byla sama, protože většina byla už na nástupu a trénovala. Mě tu nechali. Odpočívat a přemýšlet nad sebe samotnou. Moje pozornost se přesunula k mojí osobní tašce s věcmi vedle postele. Rozhodla jsem se k ní jít a otevřít ji. Na vrcholku všech věcí, jako je oblečení apod byla krabička, co mi dal Steve večer předtím. Vzala jsem ji a usedla s ní zpět na postel.

Moje svědomí se se mnou pralo s rozhodnutím, zda dárek rozbalit a podívat se, co mi vlastně dal. Nakonec jsem papír opatrně natrhla a vyvlékla z něj docela obyčejnou krabičku. Tu jsem otevřela a v ní našla náhrdelník. Zlatý s přívěskem ve tvaru hvězdy posetou kamínky. V duchu jsem se nad rozplývala, ale na venek jsem vypadala jako ledová socha, která si ho se zabodnutým pohledem prohlížela. Opatrně jsem řetízek vytáhla a krabičku odložila vedle sebe. Zaujatě jsem si předmět prohlížela. Nevěděla jsem, jakou měl cenu, ale vcelku mi to bylo fuk. Byl to dárek od Steva a líbil se mi. Nic podobného jsem nikdy nedostala.

„Copak to je?" uslyšela jsem někoho za zády a pokusila se náhrdelník rychle s leknutím skrýt. Ozvalo se tiché zasmání a otočila jsem se. Byl to Howard. Netušila jsem, co tu dělal, ale nesl sklenici vody a nějaký jídlo.

„N-nic," zadrhla jsem se, když se posadil na protější postel a natáhl se ke mně se sklenicí vody

„Tady. Tohle posílá Peggy i s jídlem a zároveň mě pověřila, abych tě zkontroloval, zda něco nepotřebuješ," vysvětlil mi, když jsem si sklenici převzala a řetízek schovala za sebe.

„Díky," zamumlala jsem a napila se. Howard se pousmál a zároveň se ke mně natáhl s talířem s topinkami. Krátce jsem přemýšlela, ale nakonec jsem si z něj jednu topinku vzala a Stark talíř zase vrátil na tác.

„Proč jsi vběhla do tý budovy? Všichni se domnívali, že jsi chtěla spáchat sebevraždu," ušklíbl se a já ho při polykání topinky probodla pohledem. „Tak proč jsi tam vběhla. Máš doufám dobrej důvod."

„Fotky rodičů. Jediné, co mi zbyly. A taky jediná vzpomínka," řekla jsem přiškrceně. Howard se zarazil a následně udělal lítostný pohled, který měl naznačovat, abych se na něj nezlobila. „Dobrý, Starku. Nemohl jsi to vědět. Ani ty, ani Steve, ani nikdo jiný."

„Cítíš se líp?" staral se, když jsem dojedla i dopila a odložila sklenici na zem u postele. Přikývla jsem a pokusila se věnovat nenápadnému uklízení náhrdelníku do krabičky, ale Stark má oči všude.

„Kdo ti to dal?" zeptal se, když zmerčil zlato. Straka a ne Stark. Pomyslela jsem si a dárek uklidila pod polštář.

„To je osobní," utrousila jsem nevrle, protože jsem neměla chuť to říkat někomu, někomu, jako je on. Jak jsem řekla. Howarda Starka nemusím.

„Fajn. Jak myslíš. Když budeš něco potřebovat, zkus zavolat a někdo, kdo bude poblíž, přijde," s tím se zvedl z postele. Zůstala jsem ho pozorovat po celou dobu, co odcházel a ještě se po mně ohlížel. Později zmizel ze stanu a já konečně měla pro sebe klid. Sáhla jsem pod polštář pro krabičku a lehla si zpět do postele. Byl dost blbej nápad si brát na sebe jen tílko a tepláky. Začala tu být zima, protože venku bylo několik stupňů pod nulou. Přikryla jsem se až po ramena a převalila se na bok. Vytáhla spod přikrývky krabičku a tu otevřela. Dokázala bych se na ten šperk dívat celé hodiny, ale začaly se mi klížit oči únavou a brzy jsem jí podlehla.

**
*O dva měsíce později*

„Pojďte. Musíme dorazit do tábora dřív, než se setmí," vydal Steve povel, když jsme byli zhruba dva kilometry od cíle. V té vzdálenosti jsme měli menší tábor pro přenocování.

Začalo se pomalu stmívat. Celá naše skupinu se obrátila a rozešli jsme se na východ. Šla jsem jako poslední v řadě a jistila všechny nastraženým sluchem a rozhlížela se kolem sebe s připraveným šípem na tětivě luku. Za půl hodiny chůze jsme došli do tábora. Frankie a Gabe rozdělali oheň, zbytek sháněl jídlo a já si zalezla do stanu. Sedla si na spacák a odpočívala. Pod lučištnickou uniformou jsem na krku skrývala náhrdelník s hvězdou, který jsem si na chvíli vyndala ven, abych si ho prohlédla a po té si ho zandala zpět. Vzpomněla jsem si na fotky, co jsem našla v jednom z táborů Hydrantů. Sáhla jsem si do uniformy a vytáhla je. Hned jsem je však s trhnutím zase schovala, jelikož jsem se lekla vcházejícího Rogerse do stanu. Měli jsme společný stan i s Buckym.

Při pohledu na mě se Steve usmál a já se usmála taky. Posadil se na svůj spacák pár metrů vedle od toho mého a sundal si konečně helmu, co měl celý den na hlavě. Prohrábl si zpocené vlasy a vydýchal se.

„Tys běžel?" zeptala jsem se opatrně, když konečně dýchal normálně a mohl i komunikovat.

„Byl jsem s Duganem obhlédnout okolí, zda je tu bezpečno, ale náhodou jsme narazili Němce, co nás začali honit a jen tak tak jsme je setřásli," odpověděl mi s trhavým dechem, ale i tak se dal brzy dohromady.

„Němci?" zarazila jsem se, ale pak mi to došlo. Nacházeli jsme se kousek od východního Německa a tam to nebylo zrovna nejpřívětivější. Západní Německo na tom bylo o hodně lépe, co se týče pravidel.

„Hitlerovi vojáci jsou tu skoro všude. Každičký kousek hranice je jimi obklopený. Jakýkoliv přesun přes hranici by mohl být v takhle malém počtu riskantní. Phillips se Starkem a agentkou Carterovou už dělají na plánu," vysvětlil mi s nádechy a já přikyvovala.

„Hitler se Skullem nedělá?"

„Dělali, ale Skull ho zradil. Šel si po vlastní ose a získal tak Tesseract, který teď drží a s jeho pomocí má v plánu vyhrát válku a dobýt svět," dořekl a podíval se po mně unaveným pohledem z vyčerpání a nepřetržité práce. Vydržel hodně, ale vůbec nespal. Už dobré dva dny, co jsme byli na cestě a on nás den i noc hlídal, abychom byli v bezpečí. „Pojď sem." Natáhl ke mně ruku a já se bez odporu přesunula k němu, při čemž mě posadil na jeho klín.

„Co když sem někdo přijde," chtěla jsem něco namítnout, ale natáhl se ke mně a políbil mě. Polibek jsem mu opětovala a po té se odtáhla.

„Věř mi, že skrývat náš vztah není o nic horší než to, co se děje tam venku," pousmál se a dal mi pramen vlasů, co mi vypadl během cesty, za ucho. Usmála jsem se taky a vlasy mu pro změnu trochu rozcuchala. Zasmál se a na oplátku mě povalil pod sebe na spacák, při čemž mě vášnivě políbil a hned na to kousl do rtu. Leknutím jsem ucukla a na jeho rtech se objevil úšklebek.

„Steve, Amber. Jste uvnitř?" uslyšeli jsme Buckyho. Lekla jsem se a velkou rychlostí ze sebe Steva shodila. Trochu se probral a posadil se na původní místo a já na svoje. Trochu jsme si ještě poupravili vzhled, aby to nevypadalo divně.

„Jo!" zavolali jsme se Stevem zároveň a Bucky vešel dovnitř. Při pohledu na nás dva se usmál a kývl na nás. My na něj kývli taky a posadil se na svůj spacák vedle Steva na druhé straně. Rogers na mě spiklenecky mrkl a ušklíbl se. Protočila jsem nad s tichým zasmáním očima a leháním se zabalila do spacáku. Oba za nějakou dobu vytuhli a já až potom, co venku utichli všechny hlasy.