„Pojď, než se tady udusíme a uhoříme," pobízel mě Steve už dobré tři minuty k tomu, abych se postavila. Jenže stále jsem myslela na to zranění na noze a tím pádem jsem vstát odmítala.

Steve nade mnou zavrtěl hlavou, popadl mě za ruku a vytáhl prudce na nohy. Místo toho, abych bolestně vykřikla, kvůli popálenině, nic se nestalo. Žádná bolest. Jakoby na té nože v životě nic nebylo.

„Poběž za mnou," držel mě stále za ruku a rozeběhl se k plamenům. Trhl se mnou a tím pádem jsem si málem namlátila, ale vybalancovala jsem to a Steve mě začal vést úzkými cestami mezi plameny.

Poslušně jsem poslouchala jeho pokyny a brzy jsme se dostali k zataraseným východním dveřím. Rogers mě pustil a popadl z nehořící strany hořící trám a vytrhl ho, který pak odhodil.

„Kapitáne?! Amber?!" zavolal na nás dva něčí hlas zvenčí. Poznala jsem Jima. Nebyl tam sám. Volali nás ještě další a byl to vlastně zbytek z čety. Steve se pokusil dveře vyrazit, ale bolestně po nárazu ramenem sykl a ještě stihl uhnout včas před ohněm.

Pocítila jsem v tu chvíli úzkost. Riskovala jsem život kvůli blbejm fotkám a on kvůli mě. Nemusel tu být ani jeden z nás a cítila jsem vinu.

„Amber, najdi něco, co by mohlo rozbít to velké okno!" křikl na mě a s okamžitou reakcí jsem začala v blízkosti něco hledat. Našla jsem větší kus cihly, který by se na to mohl hodit. Hned na to mi Steve ukázal, které okno myslel a cihlu jsem do něj hodila.

Sklo se roztříštilo všude po zemi. Na nic jsem nečekala a z okna odstranila zbývající nebezpečně ostré sklo, jelikož si Steve držel rameno a nemohl to udělat on. Vyhlédla jsem z okna, ale zjistila jsem, že je to docela vysoko a přestala si být jistá, jestli to zvládnu seskočit.

„Amber, tady!" zaslechla jsem Gaba a hned je uviděla. Zběsile na mě mávali rukama nad hlavami, aby na sebe upoutali mojí pozornost. S děsem v očích z ohně jsem zahlédla, jak nesli pod okno matraci v případě, kdybych chtěla skočit.

Přišlo mi to jako dobrý nápad, ale něco mi přišlo divný. Když jsem se rozhlédla po místnosti, Steve nikde nebyl a myslela jsem, že mě trefí. Začala jsem ho zběsile hledat. Křičet jeho jméno, ale nebyl k nalezení. Bála jsem se o něj. Pomalu cítila, jak mě opouští síla v těle, ale brzy jsem ho našla. Stál uprostřed sálu podniku. Plameny se kolem něj natahovaly a chtěly ho pohltit. Doběhla jsem k němu a chytila ho za ruku.

Leknutím sebou ucukl, podíval se po mně zděšeným a zároveň smutným pohledem. Šla z něj nějaká zvláštní energie, kterou jsem nikdy od nikoho nepocítila.

„Štípni mě, ať vím jestli se mi to zdá nebo ne," hlesl suchým hlasem a měl v očích slzy. V duchu jsem panikařila. Nevěděla jsem, co se stalo, ale i tak jsem poslechla hlas v hlavě a místo štípnutí ho políbila. Polibek mi hravě opětoval a hned jsem se odtáhla. Oheň kolem nás jsem dokázala na malou chvíli ignorovat.

„Musíme pryč," všimla jsem si, že se celý třásl. Po tváři mu stekla malá zbloudilá slza, kterou jsem mu setřela a pohladila ho po tváři. Ucítila jsem na ruce tlak. Steve vydechl a lehce se mi o dlaň opřel. Usmála jsem se, ale hned vedle nás spadl další hořící trám, který nás od sebe odtrhl leknutím. Málem jsem spadla do ohně, ale Rogers mě zachytil a vytáhl zpět na nohy.

„Jdeme," kývl na mě a já pouze souhlasně hlesla "jo". Vyběhli jsme do místnosti s oknem. Venku už byli hasiči a mnoho lidí. Pod oknem kluci z čety a netrpělivě nás vyhlíželi.

„Támhle jsou!" zvolal nahlas námi nejvíc povědomí hlas. Byl to Bucky. Byl tam spolu s Dum Dumem a Jimem po boku a ukázal na nás. Steve samozřejmě zmerčil matraci pod oknem a podíval se po mně.

„Máš strach z výšek?" zeptal se mě narychlo.

„Trochu," šeptla jsem a Steve přikývl.

„Tím pádem skáčeš jako první," rozhodl a vzal mě i přes bolavé rameno do náruče. Vytřeštila jsem vyděšeně oči a podívala se mu přes rameno dolů. Bylo to docela dost vysoko a já fakt výšky nenáviděla.

„Hodíš mě dolů a už s tebou nepromluvím," varovala jsem ho a Steve si povzdechl.

„Jestli tě tím zachráním, tak to hodlám risknout," řekl a pustil mě mimo okno dolů. Chtěla jsem začít křičet, ale dopadla jsem na měkkou matraci, kterou trochu vyzvedli a tím pádem nebyl pád moc tvrdý. Vyjukaně jsem se rozhlédla a uviděla všechny z čety, včetně Howarda a Peggy v dáli.

Gabe ke mně natáhl ruku a dostal mě z matrace pryč. Hned na to jí vyzvedli znovu a soustředili se na Steva nahoře, kterej nejspíš kontroloval počasí.

„Fajn, takže až skočí, tak to pustíme," rozhodl Dum Dum a podíval se po všech. Bucky ho spražil pohledem a díval se na něj stylem, jestli si nedělá srandu.

„A kdo ho bude chytat?!" namítl a rozhodl se za kamaráda postavit. Steve jaksi poznal, že není něco v pořádku, takže ještě čekal.

„Ty chceš chytat toho slona?" zeptal se Dugan a zasmál se. Přicházel k nám už i plukovník Phillips a vypadal naštvaně. Ke mně zase Peggy a přehodila přes mě deku.

„Dugane, Váš život je o hodně málo cennější, než ten Rogerse. Takže teď ho koukejte dostat dolů a nechte si Vaše blbé vtipy na jindy!" zaburácel plukovník na Dum Duma, který jen mlčky přikývl a vyzvedli matraci s houknutím, že Steve může skočit.

Mezitím mě Peggy odvedla k autu, kde jsem se posadila do otevřeného kufru velké dodávky. Byla jsem mírně rozklepaná. Ne zimou, ale šokem z toho, jak jsem padala. Nenáviděla jsem to.

„Je ti zima?" zeptala se Margaret opatrně a sedla si vedle mě. Snažila se pousmát a podala mi hrnek s teplým nápojem.

„Jak by mohla. Doteď jsem trčela v hořící budově a ohrozila na životě super vojáka," zamumlala jsem a trochu se napila. Peggy se pokusila moji odpověď vypustit a podívala se po ostatních. Zatímco jsem upíjela teplý nápoj, už doktoři ošetřovali Stevovi rameno a kontrolovali, jestli neměl nějaká další zranění. Po té ho nechali být a šli za mnou.

„Slečno, potřebovali bychom Vás zkontrolovat a ošetřit nějaká zranění," řekl jeden z doktorů a přikývla jsem. Sundala jsem ze sebe deku a řekla jim o popáleninách. Souhlasili a nohy mi zkontrolovali.

„Nevíme, jak je to možné, ale nemáte ani škrábnutí," konstatoval druhý doktor a nechápavě jsem na oba prohlédla.

„To přece...měla jsem na noze krvavou popáleninu. Tady je to vi-" zarazila jsem se ve chvíli, kdy jsem jim chtěla ukázat zranění, ale žádné jsem neměla. V kalhotech byly díry, ale zranění nikde.

„Odebereme Vám trochu krve a jinak budete moci domů," prohlásil ten první a já pouze přikývla. Odebrali mi na místě krev a po té odešli. Zůstala jsem tam sedět osamocená a zase si přes sebe přehodila deku kvůli teplu.