*1929*

„Mami, tati, tak já jdu," oznámila jsem rodičům, když jsem si v předsíni obouvala boty a brala do rukou svojí školní brašnu. Můj otec něco houkl z obýváku, kde obvykle seděl a kouřil svůj doutník.

Jediná se přihnala máma, svírajíc mojí svačinu, co jsem zapomněla na stole v kuchyni.

„Tady, Amber. Příště si ji už nezapomeň, prosím," usmála se na mě matka, když mi vložila jídlo do brašny a dala pusu na čelo na rozloučení. Úsměv jsem jí opětovala a už uháněla za kamarádkami hned za rohem, co na mě čekaly.

Poté jsme spolu šly do školy a povídaly si spolu o různých věcech. Byly jsme rozumné. Žádná sprostá slova a měly jsme pochopení pro ostatní. Zkrátka křesťanské děti.

Došly jsme do školy s tím, že zamíříme do třídy, ale něco se dělo. Zrovna nikde žádná profesorka nebo profesor, ale pouze nahlas vyřvávající spolužáci. Spolu s holkama jsme šly blíž a uviděly nejznámějšího kluka ze školy a taky našeho spolužáka Freda Hala, jak si před všema podává jiného.

Ten druhý byl z vedlejší třídy. Jmenoval se Steve Rogers a nebyl zrovna oblíbený. Spíš středem opakované šikany, na kterou byl již zvyklý. Ostatní z toho měli prostě srandu.

Jenže já ne. Okamžitě jsem se prorvala dovnitř, aniž by se kamarádky na něco zmohly a odtrhla jsem Freda od blonďáka, co byl zrovna zemi a nechal do sebe kopat.

„To stačí, nech ho být!" zaječela jsem na něj a pouze jsem si od něj vysloužila pobavený smích a neupřímný úsměv.

„Ale no tak, Amber. Přece by ses nezastávala takový nuly," prohlásil a to jsem mu vrazila pěstí do obličeje. Zavyl bolestí a odpotácel se o pár kroků dozadu.

„Nula, která se učí líp jak ty a něco v tý hlavě má, což ty ne. Takže ho ode dneška všichni necháte být, nebo to nahlásím řediteli!" řekla jsem rovnou všem a ze začátku mi bylo ukradený, že se se mnou přestanou bavit.

Všichni začali odcházet, takže se brzy chodba vylidnila a zazvonilo na hodinu. Kašlala jsem na to a přešla k již vstávajícímu, nebo se o to aspoň pokoušel, Rogersovi a natáhla k němu ruku.

Zaskočeně se po mně podíval, ale nakonec pomoc přijal a pomohla jsem mu na nohy.

„Já...díky," dostal nakonec ze sebe a uviděla jsem, jak se začervenal. Usmála jsem se a rukou smetla z jeho ramene trochu nečistot ze země.

„Neděkuj. Nedokázala jsem se na to dívat," odpověděla jsem mu a dočkala se úsměvu konečně i od něj, i když měl natržený ret.

„Tebe jsem tu ještě neviděl, nebo jsi tu nová?" zeptal se, když jsme si společně sedli na lavičku v chodbě a já z brašny vytáhla čistý látkový kapesník, aby si mohl očistit rány.

„Ehm ne. Jsem z vedlejší třídy, Amber Georgová," představila jsem se mu a podala si s ním ruce.

„Steve Rogers, ale to asi už víš," zasmál se a já s ním. Vlastně nebyl tak špatný, jak se o něm říkalo. Byl jako všichni ostatní, ale ti ho tak nebrali. Ale věděli jsme jedno. Že jsme se stali dobrými přáteli.

*1942*

„Hej, ty si o to normálně říkáš!" štěkla jsem na jednoho chlápka, kterej opět otravoval dvě ženy u stolu v mém podniku. Tohle jsem netolerovala a jakmile pokračoval, obešla jsem pokladnu, došla k němu a popadla ho za límec od jeho košile. Navzdory tomu, že jsem byla malá jsem ho začala odtahovat ven z mojí hospody.

„Ale no tak, kotě," usmál se a navíc mluvil přiopilým stylem. Jasně, jak jsem to nemohla čekat, když jsme v hospodě. Tak to je fakt něco.

„Vypadni a vrať se, až budeš střízlivej!" vyhodila jsem ho ze dveří a zabouchla za ním dveře. Ostatní hosté se na mě nechápavě dívali a já jen pokrčila rameny.

„Názorná ukázka, jak se zde jedná s vožralými hosty, co otravují ty normální," vysvětlila jsem, vzápětí všichni sklopili hlavy ke svým stolům a hleděli si svého jako předtím.

Úlevně jsem si oddechla, vrátila se za pokladnu a přešla rovnou k výčepu, jelikož si jeden stůl předtím objednal tři piva, takže jsem načepovala a donesla jim je.

Když se začal blížit večer, hosté ubývali a to byla dobrá zpráva pro mě. Mohla jsem později zavřít a vrátit se domů. Chvíli jsem postávala u poličky s pitím za zády a počítala peníze, ale pak se otevřely vstupní dveře a vešel někdo, koho jsem viděla docela ráda.

„James Buchanan Barnes, jaké překvapení," ušklíbla jsem se, když se usmál na mě.

„Amber, tebe vidím rád vždycky," řekl, když jsem obešla výčep a přátelsky ho objala. I když jsme spolu na střední chodili, po dvou měsících jsme to utli, protože to nemělo cenu a on byl furt v armádě. Vlastně je furt a rovnou si v uniformě přišel sem.

„Pročpak jsi nás poctil svou návštěvou?" zeptala jsem se, jakmile jsem se vrátila na svoje místo a začala umývat sklenice, panáky apod.

„Věc se má tak, že mě povýšili," uculil se a já na něj zvedla užaslý pohled. Usmála jsem a pokračovala v mytí naslepo.

„V armádě? Tak to gratuluji. Mě nikdo nikdy nepovýší, protože tvrdnu tady a vyhazuju nesympatický lidi ven," zasmála jsem se a Bucky nakonec taky.

„Na seržanta a ty bys do armády mohla jít taky. Například trénovat nováčky, protože ty si nic líbit nenecháš. Vlastně nikdy," opřel se rukama o pult a zaujatě mě pozoroval.

„Tím, že jsem si nenechala nic líbit bylo to, že jsem se na základce zastávala Steva, ale ztratila jsem tím všechny, o kterých jsem myslela, že jsou moji přátelé," sklopila jsem zklamaně pohled a zrovna nevěnovala pozornost penězům na stole, které si Bucky bez dovolením vzal. „Ty bastarde! Vrať to!" štěkla jsem a natáhla se po penězích. Bucky se rozesmál a dal si je co nejvíc nad hlavu, abych na ně nedosáhla.

„Co se stalo s tou slušnou Amber, co jsem znal? Rodiče tě neučili být slušná?" rýpl si a stále peníze měl nad hlavou. Jakmile promluvil o rodičích, zachovala jsem se jako beránek a přestala se po penězích sápat.

„Ti už jsou čtvrt roku mrtví," vydechla jsem zlomeně a zadívala se do země. Bucky si toho všiml a ruka s penězi mu sjela podél těla.

„To je mi líto...jak se to stalo?" položil mi peníze zpět na pult, ale já si jich nevšímala. Dál jsem se věnovala umývání nádobí.

„Nacisti jim hodili do domu tři granáty. Neměli šanci," stekla mi po tváři malá slza, kterou jsem si okamžitě setřela. Bucky se zatvářil lítostně a položil mi dlaň ruky na hřbet té mojí, která byla položená na pultu a opírala se o něj.

„Amber, to bude dobrý," zašeptal a snažil se působit uklidňujícím dojmem. Povzdechla jsem si a nakonec se pousmála.

„Díky, Bucky. Nevím co bych si počala, kdybych tebe se Stevem nepoznala," Bucky mi úsměv opětoval a po té mojí ruku pustil, aby to netrvalo moc dlouho.

„Vůbec...nevidělas v poslední době našeho malýho rváče?" uchechtl si a já vytřeštila oči. Nechápala jsem, co myslel, ale nakonec mi to došlo a akorát jsem protočila očima.

„Ani nevím. Pořád se snaží dostat do armády skrz zfalšované dokumenty, ale nikde ho i tak nepřijmou," pokrčím rameny a pohodím utěrku od nádobí po Buckym, který ji obratem chytí.

„S jeho zdravotním stavem to stejně nepůjde tak či tak. Je příliš-"

„Malý?" skočila jsem mu do řeči. „Ale není blbej. Sice trochu naivní, ale je rozumnej, i když se nechá mlátit každým grázlem v New Yorku," opřu se zády o linku za zády a pozoruju Buckyho, který se mezitím vymotal z utěrky a položil ji na pokladnu.

„Jo já vím. Nikdy do kolektivu nezapadl a nechtějí ho ani teď," zněl zklamaně a bylo to na něm i vidět. Měl Steva rád. Byli to nejlepší kamarádi už od dětství a já byla s nimi. Patřila jsem do party.

„Proto jsme s ním. Pomáháme mu, když je v tísni a když potřebuje, pomáhám mu v domě, učím vařit a taky podporuju finančně. Nic od něj za to nechci," rozhodím rukama a málem srazím skleničky na polici, co byly pečlivě poskládaný vedle sebe podle velikosti.

„Váží si toho, ale asi by bylo dobrý, kdybys ho zkontrolovala. Přeci jen potom povýšení nebudu mít moc času," koukne na mě prosebným pohledem, zatímco jsem se dívala po posledních hostech, než si posbírali věci a šli domů.

„Dobře, až zavřu, půjdu za ním," uklidnila jsem ho a otočila se pohledem zpět na něj. „Soustřeď se na práci v armádě. O všechno se postarám," usmála jsem se.

„Jsi skvělá. Víš, že tě pořád ještě miluju?" uculil se a já protočila pobaveně očima. Nezměnil se.

„Ty jsi to největší hovado, který jsem poznala," zasměju se a Bucky přeci jen taky.

„Tak tohle si beru osobně. S tebou se už nebavím," zatvářil se hraně uraženě, což jsem dokázala prokouknout okamžitě, ale i tak jsem mu na to přistoupila.

„Buckýýý, jen to ne!" ušklíbla jsem se a Bucky si uchechtl.

„Vůbec ses nezměnila. Aspoň pusa na tvář by nebyla?" zkusil to a udělal psí očka. Ta mu nikdy moc nešla, i když se snažil sebevíc.

„Na tvář, nic víc," zasměju se znovu, natáhnu se přes pult a líbnu ho lehce na tvář. Byl kamarád. Nemohla jsem ho odmítnout.

„Hned mám lepší den," mrknul na mě a vydal se pryč ke dveřím k odchodu. „Jo a pozítří je Den budoucnosti. Nezapomeň tam přijít."

„Mrknout se na Starka? Ne, díky," slušně jsem to odmítla a vydala se uklízet menší stoly po posledních odcházejících, kteří se i rozloučili.

„No tak ahoj," zasmál se Barnes a odešel. Zakroutila jsem nad myšlenkou, že bych se šla podívat na toho týpka s technologií, hlavou a uklidila celou hospodu do hodiny. Po té jsem uklidila peníze a s kabátem opustila svůj podnik.

Šla jsem dlouho večerní ulicí s naprostým klidem a chystala se zabočit za roh směrem ke Stevově domu, co mu zbyl po rodičích. Jenže jsem za ulici ani nestihla jít, když jsem zaslechla rány padajících popelnic, křik apod.

Povzdechla jsem si a šla se podívat, kde to bylo. Nakonec jsem se dostala do takové potemnělé uličky, kde se dva vyšší chlápci tyčili nad Stevem u povalených popelnic.

Už zase? On si ty lidi snad za to platí!

„Nějakej problém, hoši? Jestli jo, tak mě to nezajímá a nechte ho být!" promluvím na ty dva, co byli ke mě zády. Bez řečí se na mně oba otočili a usmáli se.

„Klídek, kočičko. Jen si tu vyřizujeme menší účty," prohlásil jeden z nich a ten druhý šel ke mně. Podívala jsem se na něj pohledem typu, jestli si nedělá srandu.

Když byl dostatečně blízko a chtěl mě chytit za ruce, skrčila jsem se a podkopla mu nohy. Když se začal zvedat, kopla jsem ho břicha a po té mezi nohy. S tím spadl na zem a začal se svíjet v bolestech.

Ten první se zděsil a vyběhl na mě. Jako první jsem uhnula, po té popadla jeho ruce, zkroutila mu je za zády a po té ho dostala na zem. Vykřikl bolestí, ale já to ignorovala.

„Taky tě ráda vidím, Frede," zašeptala jsem mu do ucha, když jsem se k němu malinko sehnula. Fred ztuhl a přestal se bránit.

„Amber?!" vyhrkl a neznělo to vůbec bolestivě. Ba naopak. Spíš byl překvapený, že ho sundala holka a ještě k tomu bývalá spolužačka ze základky.

„Nečekaně," hlesla jsem chladně. „Jediná holka, co ti dokázala před všema nakopat zadek a teď se divíš. Jestli na něj ještě někdy sáhneš. Vykastruju tě a i toho druhýho," začala jsem ho varovat.

„Fajn fajn! Vyhrálas...opět," vzdal to a zněl dost otráveně. Přikývla jsem, slezla z něj a on okamžitě vystřelil na nohy. Popadl kamoše a zdrhal s ním pryč co nejdál.

Ušklíbla jsem se a vzápětí se podívala po Rogersovi, co se zrovna škrábal na nohy, ale moc mu to nešlo. Raději jsem šla za ním a nabídla mu pomocnou ruku.

Moc se mu nechtělo, ale nakonec ji přijal a vytáhla jsem ho na nohy.

„Tebe jsem tu 'fakt' nečekal," ironie ještě s kapkou mrzutosti, po čemž jsem si přišla najednou špatná. Co všechno pro něj dělám a on takhle.

„Díky a ahoj by mi bohatě postačilo," založím si ruce na hrudi a zamračím se. Steve si toho všiml a povzdechl si.

„Ty víš, že už několikrát jsem ti říkal, že mi nemusíš pomáhat," vydechl a pak se koukl obratem na mě. Přestala jsem se mračit.

„Popravdě...poslal mě Bucky, abych tě šla zkontrolovat. Prý tě už nějakou dobu neviděl a nechce ani jeden z nás, aby se ti něco stalo," pousmála jsem se, obtočila kolem jeho ramene ruku a vydala se s ním směrem jeho dům.

„Nejsem dítě, Amber," trochu se zasmál, na což jsem zareagovala už s klidem a v klidu jsme došli k jeho domu.

„Nejsi, ale vypadáš tak," zazubím se, pustím ho a na zemi odkopnu cihlu, pod níž byl schovaný klíč.

„Hej!" už se zasmál normálně a já s ním, když jsem odemkla dveře od domu.

„Ještě něco. Buckyho povýšili v armádě."