Den utekl a noc nastala, jako by ani neskončila. Schovaná pod peřinami jsem se snažila vyhnat myšlenky na to místo. Na ty stvůry. A žaludek mi v tom moc nepomáhal. Každou chvíli se mi udělalo špatně a já nevěděla z čeho. 'Možná to mám ze strachu' Říkám si  v mysli.

V tom všem slyším otevřít a znovu zavřít dveře. A známí pach mě nutí vystrčit hlavu z pod peřiny. ,,Damiene?" Ptám se a on se okamžitě vrhá ke mně. Vší silou mi dává krásný polibek a já mu dělám místo vedle sebe. ,,Jsi v pořádku?" Ptá se a já se začnu klepat. Ten strach co jsem měla je pryč, ale hrnou se mi slzy do očí. Choulím se do jeho objetí a brečím.

,,Šššš. Už jsi v bezpečí. Zde ti nikdo neublíží. Slibuji."  Vím, že mu můžu věřit. Vždy to ale nejde. A já vím, že si Damien dává za vinu všechno co se mi stalo. ,,Řekni mi...",,Hmm? ",,Chtěla by jsi se mnou děti?" Proč se na to ptá? Odpověď musí znát. Ale dávám mu polibek a slovo, které řeknu z úst mu vykouzlilo úsměv na tváři. ,,Ano. Chci mít s tebou, Damien, má lásko, děti." A znovu ho líbám. Ale zranění se znovu ozývá a já si musím lehnout na záda.

,,Dobrý?" Líbí se mi, jak se bojí i při sebemenším pohybu. ,,Jo. Jen musím být opatrnější na tu ránu." Usmívám se, ale spíše bolestí než normálně. ,,Opravdu mě to mrzí.",,Není to tvoje chyba. Rozumíš?" Hledím mu do těch hnědých očí a přísahám, že se mě určitě lekl. Ten pocit však brzo zmizel a vystřídala ho další nevolnost.

,,Kruci." Myslím si, že jsem těhotná. Asi určitě, ale řeknu si doktorovi. Zítra mi má dát nový obvaz a pro jistotu si nechám udělat i vyšetření jiného způsobu. ,,Dojdu pro doktora." Než stihnu ho vůbec zastavit, už se vrací i s doktorem. Tak nakonec se toho vyšetření dočkám už dnes večer.

Za chvilku tu je i s doktorem, který si nese svůj kufřík s věcmi.

,,Pane. Běžte za dveře. Já vás pak zavolám." A nechtě jde Damien z pokoje pryč.

Damien:

Nevím, jak dlouho ji už ošetřuje, ale to čekání mě zničí.

,,Můžete!" Slyším a já okamžitě vcházím. Annie má slzy v očích a doktor se usmívá od ucha k uchu.

,,Máte štěstí. Ten malý přežil i přes to zranění." Říká a odchází. Já stojím jak tvrdé Y na místě a nečitelně sleduji Ann v posteli a její slzy jí tečou proudem.

,,Čekám dítě."

Annie:

Nevím co si mám myslet. Damien stojí na místě, jako by byl v šoku. Ale jeho úsměv se vzápětí zjevuje na obličeji a přichází ke mně.

,,My...My čekáme dítě." Jeho oči plné slz radosti se řinuli, jako mě. Jeho ruka sjela k mému břichu a znovu se usmál.

,,Miluji tě."

,,Miluji tě." A dává mě další polibek. Ale tento je jiný. Je plný lásky. ,,Zajdu pro tvé rodiče. Budou rádi, když uslyší tuhle zprávu.

,,Mé dítě. Takže se stanu babičkou." Říká mamka a jemně mě objímá. Otec dělá to samé. Karl tu ovšem není.

,,Podle zvědů se vlkodlaci chystají zaútočit." Otec je plný hněvu a matka ho lehce objímá.

,,Já však můžu tohle všechno zastavit. Musím - "

,,Ne!" To je poprvé co na mě otec zvýšil hlas. ,,Už jednou tě málem zabili a teď ještě čekáš dítě. Nemohu tě tam pustit. Najdeme jiný způsob." A se svým pevným rozhodnutím mizí pryč. Damien souhlasí s mým otcem a vzápětí i on mizí pryč.

,,Drahoušku. Otec nechtěl na tebe zvýšit hlas. On prostě...Má o tebe strach. Jako my všichni." A s tím odchází i mamka.

Ale já tu nezůstanu. Omlouvám se. Ale musím jít. Dříve než vypukne válka a zemře mnoho nevinných.

Nikdo však netušil, že se skrývá ještě jedna armáda vlkodlaků poblíž našeho hradu. V jeskyni, kde se kdysi vybudovali tunely spojující hrad a horu.