Probouzí mě krásná vůně bylin. Opatrně si sedám a snažím se rozpomenout co se vlastně stalo. Patrik mě unesl a málem zabil. Damien, Karl a jiní mě zachránili. A tohle je pokoj mého bratra.

,,Jsi vzhůru." Nebyla to otázka, ale i tak jsem věděla kdo to říká. ,,Jsem bráško." Usmívám se na svého bratra a ten mi podává sklenici vody. Jsem doma. Ale tentokrát to je jiné.

Jsem tu kvůli svému zranění. Kvůli bezpečí. Vlkodlaci brzy zaútočí a já jsem v tuhle chvíli bezmocná a až moc zranitelná. A k tomu já jsem jediná kdo to může všechno zastavit. Ale jak?

'Až se tvé rány zahojí a ty zjistíš, že nosíš i jiný život než ten svůj.' Princezna měsíce mi ve snu pověděla větu, které ještě nerozumím. Co tím myslela? Že nosím i jiný život než ten svůj?

,,Jsi v pořádku?" Z myšlenek mě vytrhne ustaraný hlas bratra. ,,Jo jsem." Nasazuji falešný úsměv, ale bráška mě umí prokouknout a káravě se na mě podívá. Když mu ani potom nic neřeknu, to vzdá a vstane k odchodu. 

,, A kde je Damien?" Chci ho teď vidět. Chci cítit jeho teplé rty, ale i jeho vůni znovu vdechnout do svých plic. ,,A co matka a otec?" Vím, že matka by u mě byla po celou dobu. Ale není tu. A to mi vrtá hlavou.

,,Promiň. Teď ti říci nic nemohu. Ale brzy se vše dozvíš." Něco mi tají. Ale co? To zjistím i bez nich. ,,A ty jsi zatím odpočiň." Ještě se na mě usmívá a pak mizí za velkými dveřmi.

Znovu jsem sama. Sice v bezpečí, ale mám strach. Bojím se být sama. Je to připomínka toho hnusného vězení. Ale co už. Chci se zvednout z postele, jenže má rána na boku mi to nedovoluje a tak se znovu vracím do ležící polohy.

Damien:

Mrzí mě, že teď nemohu být u své ženy a dát jí ten nejsladší polibek. Jenže není čas. Musím připravit armádu a přesunout ji k hradu Ann. Tam se shromáždilo kolem dvanácti klanů různých vlků a stále náš počet narůstá.

,,Eduarde!"volám jednoho z generálů a beru si ho kousek stranou. U stolku kde je mapa mu chci něco ukázat a znát jeho názor.

,,Řekni... Tohle místo zde. Jak dlouho by trvalo dostat se tam?" Eduard chvilku přemýšlel a pak věděl jasnou odpověď. ,,Dva dny. Víc určitě ne. Proč se ptáte?",,Že by jsi vzal pár svých nejlepších mužů a zkusili se jim dostat do zad."

Eduard souhlasil a odvedl si stranou ty nejlepší bojovníky co mám. Určitě jim vysvětlí náš plán perfektně. Nebo spíše můj.

Zbytek vojska je mezitím připraven vyrazit a já si nasedám na svého černého ohře. ,,Jedeme!" Křičím a náš směr je hrad. Hrad kde je má krásná víla.

Annie:

Už hodiny se nudím. Nikdo mě nepřišel navštívit či jen slůvko mi říci. Jako bych ani nebyla. Stejně moje myšlenky jsou stále u té jedné věty.

Nosím i jiný život než ten svůj. Ale co to může být?

Náhle je mi z ničeho nic špatně. Hledám všude možně poblíž něco, kam mohu vše vyhodit a nakonec nacházím mísu s vodou. Tedy už bez vody, ale můj obsah žaludku tam rychle končí.

,,Co se to se mnou děje?" Nechápu. Z ničeho nic se mi zvedne žaludek. Ale už je to dobrý a mísu dávám stranou.

Za hodinu mě přišla zkontrolovat matka. Její úsměv byl krásný. Ale jakmile si všimla té mísy, úsměv jí opadl.

,,Drahoušku. Copak ti je? Máš nějaké bolesti?" Kroutím hlavou, že ne, ale uvnitř sama sebe vím, že nejsem v pořádku. ,,A jak se máš ty mami?" Pokusím se změnit téma.

,,Ale mám se dobře. Jen jsem měla o tebe strach. Ani jsem nevylezla ze své komnaty. Jednou ti ji musím ukázat." Hladí mě rukou po tváři a z malého váčku vyndává malý prsten. Je to zlatý prsten s diamantem vsazený v něm.

,,To je prsten plodnosti. Je na čase náš hrad trochu oživit." Říká a já přímo rudnu v obličeji. ,,Mami. Já chci děti. Ale až všechno skončí." Zadívám se ven z okna a sleduji slunce skoro zapadat za obzor.

,,Já tě chápu mé dítě." A s tím odchází pryč.