Annie:

Snažila jsem se rozkoukat, kde sem se nacházela. Má rána na boku byla velká a nechtěla se hojit. Ztratila jsem dost krve a ještě k tomu mě někdo unesl. Ale mám mlhu. Nepamatuji si nic co se stalo. Má mysl je prázdná. Jako bych neměla vědět co se stalo.

,,Jsi vzhůru?" Známí, ale za to protivný hlas mě probudil z myšlenek. Ten odporný hlas jsem nechtěla už nikdy v životě slyšet. Ale bohužel se stal úplný opak.

Patrik seděl na staré, rozviklané židli a s úsměvem od ucha k uchu mě pozoroval. ,,Ztratila jsi dost krve, ale je tu někdo, kdo nechce, aby jsi zemřela. Ne teď. A ne tady." Nelíbí se mi, kam tato konverzace mířila.  ,,Zabijeme tě na bitevním poli před tvojí rodinou. Jo a hlavně před tvým mužem." Proboha! To ne! Už jednou všichni ztratili naději, že žiji. A teď mě mají vidět umírat? 

,,Ale bude to rychlá smrt. To se nemusíš bát." Slyším, jak se zvedl a pomalu odcházel. Těžké dveře se zabouchly a já se ocitla sama. Bez nikoho.

Slzy mi tekly, jak o závod. Ta bolest. Strach. Bojím se. Choulím se do klubíčka, ale moje rána na boku mi to moc nedovoluje a tak radši ležím na zádech bez sebemenšího pohybu.

Damiene. Najdi mě. Prosím...

O hodinu později:

Moje tělo je v celém ohni. Rána se nehojila a já ztratila už moc krve. Je tu silná tma. A hluboké ticho, které přeruší kapání vody. Jsem sama. Bojím se. A jediné co chci, aby ta bolest přestala.

,,Máš hlad?" Nechtě se otáčím směrem za hlasem. Ani jsem ho neslyšela vejít. ,,Asi jo. Jinak by se ti ta rána už zahojila." Jako každý vlk musí sníst něco málo, aby se mu rány zahojili.

Patrik přichází ke mně a sedl si na postel. Vyhrnul mi triko a sledoval moji ránu. Ani nemám sílu ho setřást. Tělo mě neposlouchalo a byla jsem ráda, že můžu ležet. ,,Ta rána není moc hezká." Cítím, jak se usmívá a znovu mi triko stáhl nazpět.

,,No nic. Musíme jít. Chce s tebou mluvit." Vzal mě silně za ruku a hodil mě do své náruče. Silné dveře se otevřely a mě se naskytl výhled na obrovskou jeskyni. Plno Vlkodlaků se chystalo k boji proti mé rodině. Mým poddaným. Mé zemi. Světla tu bylo minimálně. Pouze pár loučí. Ale oheň měl zvláštní barvu. Barvu zelenou jako smaragdy. Jako moje oči.

,,Barva ohně je stejná, jako srdce Hory Duší. Rádo by s tebou mluvilo." Hora chce se mnou mluvit? Nelíbí se mi to. 'Měsíční princezno. Prosím, pomoz mi.'  

,,A jsme tady." Po několika metrech dlouhých a točitých chodeb se zastavujeme v malé jeskyni. Vypadá starobyle. Stejně, jako v mém snu a i ve vizi od té knihy.

Se ra fíla tu hano. Te sa filone had.

Starý jazyk, kterému nerozumím ani slovo. Jak si pamatuji z několika knih, které jsem četla, když jsem byla malá, bylo psáno o jazyce, který ovládal vlk. Byl to stvořitel černých vlků. Jeho láska k Sunny, nebo jinak také k naší stvořitelce ho hnala na dobrou stranu.

Ale ona ho odmítla a on se změnil v to nejhorší zlo co kdy existovalo.

,,Hora ji chce mít mrtvou. Podle všeho sem míří menší tým lidí co ji chtějí zachránit." Jeden z Vlkodlaků se zjevil z vedlejší jeskyně a začal mluvit. Ale jak mohl rozumět jazyku, který nikdo neumí?

,,Jak si Hora Duší přeje. Zabiju ji v její cele." To snad ne! Radši umřu všude, ale ne v té hnusné cele.

Santi no hala! Turef dilonte sah man. Ala ha tefí.

,,Máš ji vzít ven a zabít ji v údolí vody barvy jiné než modré. A pak budeš odměněn za svoji práci."  Prosím. Zachraňte mě.

,,Jistě." A pak mé oči znovu padají a já se ocitla v říši snů.

Karl:

Netrvalo dlouho a doběhli jsme k hradu Damiena a Annie. Přeměnil jsem se na člověka a rychle zamířil k bráně. Leo dal rozkazy těm dvěma strážným co běželi s námi, aby to tu hlídali. A pak se vydal za mnou. 

Vší silou bouchám na bránu, která se vzápětí otevřela. Za ní se zjevilo šest bojovníků, připraveni nás napadnout. ,,Jsem princ Karl a bratr královny Annie." Po té větě nás pustili dovnitř a ujal se nás jeden voják. Nejspíše vysokého postavení.

Měl dlouhé hnědé vlasy, šedé oči a pár malých jizev po celé tváři. A věkově mu táhlo na 30. Jeho černá zbroj mu dosti slušela. Společně s černým oblečením. Ale plášť měl každý jiný. Asi podle hodnosti.

,,Odpusťte princi. Opatrnost musí být."  ,,V pořádku. Mohl by jste nás zavést  za její výsostí, královnou Annie?" V jeho očích se leskl smutek a lítost. Asi vím co přijde. Ale mé úvahy byli mylné.

,,Víte...Královna byla unesena našim generálem. Patrikem. Byl ze stejné vesnice, jako její výsost. Podle všeho se spojil s Vlkodlaky a dovedl jim ji. A král je zraněný. Musí odpočívat jinak..."

,,Děkuji za starost. Ale jsem v pořádku." Damien sotva šel. Měl obvaz kolem břicha, který byl lehce nasáklý krví, hnědé kalhoty a plášť z jelení kůže, aby mu nebyla zima a on nenastydl. ,,Princi Karle. Je mi líto, ale Annie byla unesená mým mužem. Nevěděl jsem, že by zašel-" 

,,Mlčte!" Ve mně to vřelo. Teď jsem měl chuť napadnout i Damiena. Nedokázal ochránit moji malou sestřičku. Ani po tom, že tu měla být v bezpečí. ,,Kde je? Kam ji odvedli?" Musím ji najít. Zachránit a dostat do bezpečí. Hluboce se nadechuji a svůj hněv potlačuji. Teď na to není čas.

Damien mi pokládá ruku na rameno. ,,Je mi to líto. Ale věřte, že vím, kde ji vězní. Mám svoji tajnou zbraň. Jen musím nechat zahojit svoje rány. Což bude do večera. A to je čas, kdy zachráníme Annie. Jdete s námi?" 

Dávám svoji ruku na jeho rameno a usmívám se. Teď se ukáže, že s námi si není dobré zahrávat. 

,,Počítejte se mnou. A na Lea se můžete spolehnout taky." Ukazuji na muže za mnou a on se klaní. Damien se usmívá a pak společně míříme do jeho pracovny vymyslet plán.

Annie. Brzy si pro tebe přijdeme.

Vydrž.