V tu chvíli jsem věděla, že můj sen se trochu vyplnil...

Přede mnou stálo zvíře velké dva metry a její červeně žhnoucí oči mě sledovaly. Jeho srst byla na pohled drsná a zuby měla ostré, jako správný zabiják.

,,Kdo jsi? Tady nemáš co dělat?" Proč jsem si vůbec myslela, že mi odpoví. Zvíře se ani nehnulo. Nemluvilo, jen sledovalo, co budu dělat. Možná ani neumí mluvit.

Uvnitř místnosti jsem se začínala bát a nevěděla co mám dělat. A pak jsem si všimla, že v levé tlapě s drápy dlouhými, jak ty vlčí, držela knihu s černou vazbou. Příšera si všimla, kam jsem se dívala a jak blesk se na mě vrhla. Rychle jsem se změnila ve vlčici a vyskočila oknem, které se roztříštilo na milion kousků. To zvíře nebo co to bylo, mě sledovalo. Snažila jsem se zrychlit, ale ta příšera byla rychlejší než já. Pomalu mě doháněla. V tom mě však něco napadlo. Změnila jsem se na člověka, otočila se na tu stvůru a natáhla ruku, jako bych čekala, že se skolí na zem. Pevně jsem zavřela oči, když už byla u mě... A pak jsem uslyšela pád. Pomalu sem otevřela oči a to, co bylo přede mnou mě překvapilo. Ten tvor byl na zemi a vypadal, že i mrtvý. Přiblížila se a snažila se vyslyšet tlukot srdce. Nic. 

,,Princezno!" Od hradu přiběhlo pět vlků a dva strážný v lidské podobě. Zastavili se a sledovali tvora přede mnou. Vzápětí přiběhl Damien, Karl a otec. Nikdy jsem otce neviděla ve vlčí formě. Až teď. Byl to hnědý vlk s pár jizvami na boku a zádech. Tlapy měl na konci zabarvené do černa a ocas se na konci barvil do bílé. 

Damien ke mně přiběhl a čumákem se o mě otřel. Já ho podrbala za uchem a pak přišla k tomu tvoru. Beru knihu, kterou upustil, jak spadl na zem bez známky života a chvíli ji zkoumám.

'Jak jsi ho skolila?' zaslechla hlas bratra v mé hlavě, ale odpověděla jsem nahlas. ,,Já ani nevím. Doufala jsem, že když natáhnu ruku proti němu, že spadne na zem. A tohle se stalo..." Trochu jsem stišila hlas a čekala co odpoví. 'Ty jsi ho skolila pouze, že jsi natáhla ruku?' ptal se bratr, ale to už se změnil s otcem do lidské formy. A pak jsem si uvědomila, že mám být nahá. Zarazilo mě to, když jsem uviděla oblečení na sobě. 

'To je trochu nečekané.' promluvil Damien, ale stále byl ve vlčí formě. Stál těsně vedle mě a to mě dost znervóznilo. Bratr šel blíže ke zvířeti. ,,Co to vůbec je?" ptal se otce, ale ten asi už odpověď znal. ,,Vše vám povím až budeme zpět na hradě. Tady to řešit nebudu." Dal rozkazy strážným, aby ho spálili a popel co z něj zůstane, zakopali do země, daleko od hradu. Pak se změnil a běžel zpět na hrad. S bratrem jsme udělali to samé a společně běželi zpět na hrad.

***

,,Jsme tu všichni?" zeptal se otec a projel svým pohledem všechny přítomné. Nástupce za Erika...myslím, že Leo bylo jeho jméno. Mladík kolem 29 let. Měl hnědé vlasy vzadu stažené do minicopu a oči hnědé, možná i trochu do oranžové barvy. Měl vypracované tělo a určitě měl sílu.

Pak jsem tu byla já a Damien, otec a bratr. Matka se toho neúčastnila, protože měla schůzku se sousední paní smečky. 

,,Dobře." Otec se postavil ke krbu a spustil dlouhý příběh. Historka ze začátku byla nudná, ale ke konci to začalo zajímat i mě.

,,A ty tvory...ty jsme vyhnali do hor. Netušili jsme však, že se někdy vrátí. Měl je hlídat zelený drahokam. Nebo jinak známí "Srdce hory ". Ale jedna hora, jako by byla živá a rozdávala rozkazy." Všichni mysleli na jednu a tu samou horu. ,,Hora Duší. Nevíme jak a proč, ale dějí se tam věci ,které by se neměli dít. Srdce hory má stvůry nechat uvězněné, ale pokud se někdo toho srdce zmocnil, tak vypukne válka." Pak sjel svým pohledem na mě a já tušila co chce říci. ,,Musíš odjet a co nejdříve na hrad krále Damiena. Tam budeš v bezpečí. Ty stvůry jdou nejspíše po tobě." Čekala jsem, že něco takového řekne, ale chtěla jsem tu ještě pár dní pobýt a užívat si s rodinou. ,,Dobře. A kdy mám odjet?" ,,Hned teď." Ještě pak dal rozkazy Leovi a poté jsem se vydala do své komnaty si sbalit pár věcí. 

,,Můžeme vám pomoci?" Dívky mi budou chybět. Dost mi přilehli k srdci. A pak mě něco napadlo. ,,Pojedete se mnou. Jste mé komorné a bez vás neodjedu. Vím, že je to pro vás těžké to tu opustit...ale byla bych ráda za vaši přítomnost." Dívky chvilku mlčely a přemýšlely o mé nabídce. Nakonec jednohlasně souhlasily a já je vší silou objala.

Když jsem měla sbaleno, sedla jsem si do kočáru a čekala na Damiena. Ten po chvíli nastoupil a kočár se rozjel. Služky byly v druhém kočáru a já doufala, že se nám na cestě nic nepřihodí.

,,Doufám, že se vám můj hrad bude líbit." Zavedl se mnou rozhovor a já jsem mu v tuto chvíli byla vděčná. ,,Je trochu menší, než ten váš, ale byl postavěn z bílého dřeva, kterého je na světě už málo." ,,Znám ten strom. Myslím, že se jmenuje..." ,,Storc" řekli jsme najednou a museli se nad tím i zasmát. Pak jsme se bavili o jeho zahradě, knihovně a o skleníku, který mě zaujal nejvíce. ,,Až přijedeme, tak vás tam klidně zavedu." Jsem ráda, že mě dokázal rozptýlit. Ale pak jako by mě vzpomínky trestali a můj úsměv uvadá. Sleduji les, kterým projíždíme a vzpomínám na Erika. Tentokrát to už nebolí tolik, ale stále bych chtěla být s ním.

Večer se blíží a já sotva držím oči otevřené. Damien chvilku usnul a já pomalu též. Nakonec se mi to i daří a já se propadám snům.

Karl:

Sestřička mi odjela a já stál a čekal až mi kočár zmizí z dohledu. Pak se vydávám za otcem a bez svolení vstupuji do jeho pracovny. Zrovna si čte nějakou knihu a je do ní dost zabraný, že si nevšiml ani mého příchodu. ,,Otče?" Sedám si naproti němu do měkkého křesla a sleduji jeho utrápený výraz. ,,Karle... Víš co říkala Ann, jak zabila to monstrum." Přikývl jsem a nechal ho pokračovat. ,,Tak zrovna čtu tady v knize, že jednou za 500 let se objeví dívka, se schopnostmi, které kdysi měla naše stvořitelka. Podle všeho by měla být následovnicí původní, ale..." Zastavuje a já čekám co řekne. ,,Ale pokud svoji moc využije moc, tak ji to zahubí." Řekl a já jenom na něj civěl s otevřenou pusou. ,,To se nestane!" ,,Karle..." ,,Já ji ochráním. Okamžitě jedu za ní." Už sem odcházel, ale otec mě zastavuje. ,,My tě potřebujeme tady. Pokud ty stvůry teď mohou volně chodit všude možně, tak musíš vytrénovat bojovníky a připravit se na armádu." Teď se mnou cloumal strach o sestru, ale taky jsem musel vycvičit bojovníky a seznámit je proti čemu čelíme. ,,Dobře otče. Ale slib mi, že Ann bude v bezpečí u něho na hradě." ,,Damien se před odjezdem spojil se dvěma dalšími klany poblíž jeho území a ty mu pomohou ochránit Annie za každou cenu." Po této zprávě, která mě trochu uklidnila odcházím a nechávám otce dumat v jeho myšlenkách. 

Dcera mizí mezi stromy,

otec čeká, kdy se vrátí.

Jeho oči lesknou se v záři,

jako by si nevěděli rady.

Dívka mizí na hrad nový,

kde skrývat se před zlem musí.

Hrad se stane novým domovem,

Avšak i tam je v nebezpečí.

Starry

Ahoj. Chci se optat, zda mám na konec každé kapitoly dát něco, jako krátkou básničku.

Jinak děkuji za všechnu podporu.

Vaše Starry