Nadešel svatební tanec. S Damienem jsme se postavili doprostřed sálu a čekali než začala hrát hudba. Tancovali jsme chvilku a já si to užívala. Damien mě vedl a bylo znát, že je velmi dobrým tanečníkem. Pak jsem si uvědomila, že tu jsou i jiní co nás sledují. Přímo celý sál nás pozoroval. Znejistila jsem.

,,Nevšímejte si jich. Jako by tu ani nebyli. Pouze já a vy." Jeho hlas mě nevím proč dokázal vždy uklidnit. Přikývla jsem a zahleděla se mu do očí. Tak krásná hnědá barva a co se mnou dokázala udělat. Jeho oči mě milovali. Chtěli mě jen pro sebe. Chtěli mě chránit. Ale mé city k Erikovi byli stále uvnitř a nechtěla jsem, aby odešli. 'Jednou je pustíš a poznáš lásku s tím co ti souzen je.' Hlas v mé hlavě patřil měsíční princezně. A jako vždy mi říkala, že byl tím pravým. Ale co když nebudu s ním šťastná? 'Pouze tvé city se bojí. On je ten pravý. Poznáš až s ním na jeho hradě delší dobu pobudeš.' 

Odtancovali jsme tanec a všichni nám začali tleskat. Já se stále Damienovi dívala do očí a nemohla se ani pohnout. ,,Je vám dobře?" ,,A...Ano. Je mi dobře. Jen potřebuji na chvilku ven." Nechala jsem ho v sále a odešla do zahrady. Ani jsem nehleděla na to, že mě sledují i jiní, jak odcházím ze sálu.

Vdechla jsem čerstvý vzduch do plic a sledovala měsíc na nebi. Dnes byl přímo magický. Cítila jsem...svobodu. Klid. Moje oči se zaměřili na nebe a jejich zelená barva se třpytila ve svitu měsíce.

,,Jste v pořádku?" Jeho hlas byl tak krásný. Ale musela jsem s ním mluvit. Říci co cítím. Plná odhodlání jsem se na něho podívala.

,,Já...Potřebuji vám...ně...něco říci. Nevím jak...Ale musím." Nechápavě mě sledoval, ale mlčel a čekal co řeknu. ,,Mám k vám city...váš hlas, vaše oči, prostě mě přitahujete, ale...ale v mém srdci jsou city silnější. Erika jsem milovala a stále miluji, i když tu už není." Zahnala hsem slzy a pokusila se mluvit dále. Jenže nohy mě déle neudržely a já se svalila na zem. Brečela jsem, jak malá holka. Znovu.

Damien mě okamžitě vzal do své náruče. ,,Já vás chápu. A vím, že potřebujete čas. Sice to bude asi trvat dlouho...Ale chci, aby jste věděla, že vás miluji. A tady vám na místě slibuji, že vám nikdo neublíží. A pokud ano, tak ho zabiji, aby jste byla šťastná a v bezpečí." Jeho slova jsou tak pevná a jasná. Dívala jsem se do jeho očí. Přitahovaly mě jako dva magnety, které nelze od sebe odtrhnout.

A pak jsme se začali přibližovat. Naše rty byly kousek od sebe. Stačil malý kousek a naše rty by se spojili. Jenže v tu chvíli jsem se musela otočit k lesů. Damien postřeh to co já.

Někdo byl u lesa. Byli vidět pouze svítivě červené oči. Asi si všiml, že ho sledujeme a rychle zmizel do nitra lesa. Já se změnila v bílou vlčici a okamžitě se vydala za tím stvořením. Cítíla jsem Damiena, jak se přeměnil a běžel za mnou. Tvor, který utíkal pryč byl zvláštní. Jeho pach jsem ještě neznala. Jako by to ani nebyl člověk, ale pouze stvůra, která chtěla zabíjet. Sledovali ho až k hoře Duší a těsně před ní se zastavili. Přede mnou stál tvor, který by neměl vůbec existovat. Vysoký vlk, ale hrozivější a bylo z něj cítit zlo. Silné zlo.

'Co to je?' promluvil na mě Damien vlčí komunikací přes myšlenky a já jen mlčela a sledovala toho tvora. Ten vzápětí zmizel a já se pomalu vydala zpět na hrad. 'To nevím. Ale zítra se podívám do knihovny.'  A společně jsme běželi zpět na hrad.

Na bál jsme se už nevydali a omluvili se otci s matkou. Rozhodli jsme se jít do naší společné komnaty na takzvanou 'Noc novomanželů.'

Vešli jsme dovnitř a pokoj vypadal přímo úchvatně. Velká postel pro dva s modrým povlečením jako nebe bez mráčku, stěny bílé se vzory vln a na podlaze byl bílý koberec, který byl hebký na dotyk. Stoupla jsem si k posteli a přemýšlela, zda dnes přijdu o to, co jsem chtěla dát Erikovi. 

Na má ramena mi položil své ruce. Pomalu mě objal, ale nesvlékal. Jeho dech na mém krku mě byl nepříjemný. Otočila jsem se k němu a zadívala se mu přímo do očí. On jako by chápal co chci a zalezl do koupelny. Za chvilku vylezl a byl už jen v košili a trenkách. Měl tak krásně vytvarované nohy. ,,Nebojte se. Chápu to a já počkám. Má to být z obou stran a ne jen z jedné."Usmál se a lehl si do postele. Já se v koupelně převlékla a připojila se teď už k manželovi. Ale snažila se mezi námi mít nějakou mezeru. Cítíla jsem, jak bojoval s tím si ke mně lehnout a obejmout mě, ale nakonec povolil a za chvilku bylo slyšet pravidelné dýchání. Usnul a já vzápětí též.

***

Jdu temnou jeskyní. Díky vlčímu zraku jsem viděla cestu před sebou. A pak se jeskyně zvětšuila a já viděla něco hrozného. Přede mnou stála přímo armáda těch nestvůr co jsme včera honili. Ani jsem si nevšimla nepatrného pohybu vlevo ode mě, když z jiné jeskyně na mě skočil ten strašný tvor a zakousl se do mého krku. Všude byla krev a já sotva popadala dech. Poslední co jsem viděla byly bílé zuby, které mě dorazily...

***

Z toho strachu jsem  se rychle probudila. Rychlým pohybem se vydala do koupelny a opláchla si obličej. Slyšela jsem, jak se Damien probudil. Snažila jsem se zklidnit si dech. Nedařilo se mi a já přemýšlela, co to bylo.

,, Stalo se něco?" Když uviděl můj vyděšený výraz, okamžitě přišel ke mně a já se opřela hlavou o jeho hruď. ,,Ššš. To bude dobrý." Jeho hlas mě zase uklidnil a byla jsem za to ráda. Přestala jsem se klepat a necha se odnést do postele. Když si i Damien lehl, tak sem se přitulila blíž k němu. Cítila jsem, jak se mu napnuly svaly, ale pak mě jemně objal a já položila svoji ruku na ty jeho. Poté se mi podařilo usnout bez dalších nočních můr.

Ráno jsem se vydala do knihovny zjistit něco o té stvůře a o tom snu, který jsem v noci měla. Damien musel k mému otci něco vyjednat, ale slíbil, že se pak připojí až vše vyřeší. 

Naše knihovna byla velká asi jako trůní sál. Místnost byla v kruhovém tvaru. Police byly vysoké takové dva metry a každá navazovala na tu další. Celkem by tu mělo být přes 6 000 knih, mnoho map a historických děl a k tomu nepočítám zakázanou část, kde leželi věci co zrovna potřebuji. Prošla jsem uličkami knih až k malým dveřím z tmavého dřeva. Na nich byly vyryté jakési znaky, ale to mě neodradilo zjistit informace a vstoupila do zakázané části. 

Byla tu dost tma a všude byla cítit plíseň. Prach tu poletoval, jak se tu už dlouho neuklízelo, a tak se snažím zapojit vlčí zrak. S ním vidím velmi dobře i ve tmě.

Náhle jsem však uslyšela zavrčení a já věděla komu patří.

V tu chvíli jsem věděla, že můj sen se trochu vyplňuje...

Vlkodlaci už tě znají,

ale ty nevíš kde se vzali.

Hora Duší volá všechny,

válka všechny zahubí.

Jenom dívka s barvou očí,

zelené jak smaragdy,

zničí temné stvůry,

co ničí život kolem ní.

Starry

Ahoj. Další kapitola je tu. Trochu jsem usekla ten konec, ale musela jsem.

Díky za hvězdičky a popřípadě i nějaký ten komentář. To mě nutí psát dále.

Vaše Starry