Je pozdě večer a já se potuluji po ulicích New Yorku. Mlha z nedalekého jezírka mě zcela obklopuje. Žiji život tuláka. Nemám domov, nemám rodinu, nemám vůbec nic. Jediné co vlastně mám je andělské ostří. Už si ani nepamatuji, kde jsme k němu přišla. Jediné co asi vím je, že ho mám od té doby, co jsem zjistila, že jsem lovec stínů.

Sním o tom, že jednou najdu klid. Nebudu muset již bojovat o svůj život. Když to tak vezmu, já nemám ani přátele. Musela jsem nahrát svoji smrt a odstěhovat se daleko d nich, aby jim nikdo neublížil. Ani nevím, jestli to vůbec zabralo. Žijí vůbec? Tahle otázka mě trápí již dlouho. 

Náhle mě z mých myšlenek vytrhne úder zezadu. Jelikož jsem na toto nebyla připravena, okamžitě padám k zemi. Toto jsem snad zažila už stokrát, a tak se rychle oklepávám. Vymrštím se na nohy a vytáhnu andělské ostří. 

,,Tak pojďte vy šmejdi!" vykřiknu na trojici démonů. Okamžitě se na mne rozeběhne jeden a srazí mě k zemi. Na chvilku mu dávám pocit, že je silnější, ale brzy ho pošlu tam, odkud přišel. Zbylí dva se hned rozebíhají, nejspíš proto, aby následovali toho prvního. Dvěma rychlými pohyby je zničím a v klidu si oddechnu. Již mě to začíná nudit. Skoro všichni jsou stejný, všichni mají stejnou taktiku. Dostat nepřítele k zemi.

Nakonec si beru svůj batůžek, který jsem při souboji odhodila stranou a vydávám se dál ulicemi. Musím si najít místo na přespání. Pro dnešek to myslím stačilo.