Naše nejstarší má jeden nepříjemný zvyk-nakukovat přes rameno, co zajímavého čtu nebo píšu.
Koupila jsem si novou knížku, učebnici Soudního lékařství.  Trochu jsem si zanadávala, že neobsahuje fotodokumentaci, když i knížka o nějakých padesát let starší obrázky má ( černý humor k oboru patří evidentně i ve výukových materiálech, aneb není nad černobílé zobrazení mikroskopického nálezu.)  Dolistovala jsem se až na konec a voilà, fotky jsem našla.

 Můj potomek taky. Stála mi za zády, dlaň přilepenou na puse a vydávala zvuky připomínající žábu na námluvách.
Třeba fotografie chudáka s rozstřelenou hlavou naučí naši trpaslici nestrkat zvědavý čumáček, kam nemá.

Pro jednou mi jí bylo líto, životní zkušenosti bohužel nebývají zadarmo.