Byla hluboká noc a na obloze zářil měsíc. Jeho paprsky mi jemně dopadaly na tvář, sundala jsem si kontaktní čočky, a konečně ulehla do postele. V hebkém a hřejivém obětí deky jsem ucítila klid, v melodii šumění stromů, doprovázeném cvrkotáním jsem se odebrala do temnoty. Nejdřív byla tma, nekonečná tma a já cítila jak mě chce pohltit, jako by mě chtěla pozřít. A potom ohromné světlo, mé oči se neubránily a začali slzet, bolestí jsem sykla, ale to bylo nic v porovnáním s tím co přišlo.Byla jsem tam.....zase! Jakmile jsem zjistila, že vím co se stane snažila jsem se tomu bránit ... jakkoliv tomu zabránit.,,Dereku!... Dereku!"brečela jsem marně,, Dereku ne! ... Ne!" Bylo pozdě, bylo už moc pozdě! Slzy mi zabraňovaly v tom pohledět na bratra, který si mě tiskl k sobě. To bylo to jediné co udělal před svou smrtí ... chránil mě. Před tím než do jedné strany auta vletěl kamion a do očí mi vryl to příšerné světlo mě Derek chránil. Když se ozvala velká rána, Derek naposledy vydechnul..Jakmile jsem se vzbudila byla u mě už mamka a utěšovala mě. Držela mě pevně ve svém sevření, ale já však nemohla prěstat brečet, slzy tekly samy a slepovaly mi oči k sobě.,, Zlato já vím že je to čerstvý šrám, ale i ten zmizí!" klidně řekla a silněji mě objala. Když jsem byla schopna se vzdálit od mamčineho ramene koukla jsem se ji do tváře. Ještě nikdy jsem neviděla její krásné mátové oči třpytit se díky slzám, které zkovávala za jejími krásně havraními vlasy, které ji padaly do obličeje. Její hlas byl upřímný, plný naděje ale zároveň i potlačované bolesti. Tehdy jsem se mamce se rozhodla mamce svěřit.,,Mami?!" začala jsem šeptem.,,Ano?" podívala se mi hluboce do očí.,,Chci se ti svěřit. Chci ti říct proč jsem se změnila," doufajícím a smutným hlasem jsem pronesla, ,,to kvůli Derekovi já ... vždy jsem věřila v rovnováhu!" mamka zatím jen naslouchala a přikyvovala, ,,ale vsugerovala jsem si, že když mě po porodu oživily, něco se zvrtlo a ti nahoře si spletly mě s Derekem. Od Derekovi smrti jsem se nenáviděla, nesnesla jsem pohled na sebe. Místo sebe jsem vždy viděla v zrcadle Dereka a tak jsem se musela změnit a i když jsou to 2 roky stále nesnesu pohled na sebe!" dokončila jsem řeč. Mamka mě políbila na čelo poděkovala mi za to, že jsem se ji svěřila, smutně se omluvila a potichu zavřela dveře, aby při odchodu do práce nevzbudila ostatní....Ráno bylo daleko, ale já se dnes spánku chtěla vyhnout, proto jsem hodiny koukala ven z okna, a pozorovala jak vycházející slunce osvětluje tmavé kouty mého pokoje a venku pomocí svého světla i tepla pomáhá oživit a probudit vše živé venku.Doufala jsem, že je tu teď s novým slunečním svitem i nová šance mít hezčí den, díky kterému zapomenu na noční můru.