Obloha se barvila z blankytně modré do vanilkově žluté, oranžové a nakonec do rudé.

Velká červená koule se skláněla a chtěla si sáhnout na zem, aby se alespoň na chvíli dotkla trávy.
Ale nic se nekonalo. Slunce se schovalo za koruny stromů a nehodlalo se vrátit, pouze odešlo na druhou stranu hor.
Obloha se pomalu začala barvit do ruda, fialova a pak do temně modré.
Tam kde kdysi bylo slunce byl teď jen mrak. ,,Ještě pár fotek!" zvolala jsem, než celá obloha zhasla. Kolem pomalu začala znít píseň noci, a noc sama si začala navlékat svůj plášť. Tma a nebezpečí spolu s šerem, se začaly blížit od východu k západu a rychle pohltili krajinu, která se pomalu ubírala ke spánku.

A jen já jsem bloudila ulicemi. Lampy se pomalu rozsvěcely, a budily pocit bezpečí.

...

Rychle jsem zatočila do úzké a temné uličky. Nevzbuzovalo to ve mě strach, ani nic tomu podobného. Měla jsem pocit že jsem volná. Nemohla jsem se dočkat toho, že až se dostanu na konec uličky, budu v krásném lesíku.

A konečně. Byla jsem u lesa. Obcházela jsem ho, do chvíle kdy houští ztratilo na hustotu a mezi keři se mi ukázala stezka. Tenhle les znám nazpaměť a tak nebyla třeba baterky, navíc mi měsíc i když málo, ale osvěcoval cestu. ,,Konečně jsem zpět!" zvolala jsem do prázdna a přešla ke kraji paloučku. Za chvíli jsem došla k mému místečku. Byla tam malá houpačka na stromě, kterou jsem dělal ještě s bratrem a malí stolek, který jsem tvořila já.

Sedla jsem si na houpačku a zadívala se na oblohu. Když světlo zaniklo, má důvěra slunci, ohledně brzkém návratu narostla. V tom šeru a tmě se na obloze objevila první hvězda. Maják pro ostatní. Sama Večerka oznámila hvězdám příchod. V tom tichu se vrzání houpačky rozlehlo a temnota v neosvícených koutech lesa, jej pohltila. Během pár chvil se na obloze roztančily hvězdy. Zářily jasně a silně, ale jejich záře byla nic oproti svitu měsíce.

Slezla jsem z houpačky a sedla si skoro doprostřed paloučku, do měkké trávy. Tráva byla velice jemná na dotek. Byla jako obří huňatý koberec, tažený po malém paloučku uprostřed lesa. Chvíli jsem nechala vítr pohrávat si s mými vlasy a trávu lechtat mě na nohách. Z krásné chvíle mě však vytrhl zvuk. Krásný zvuk kytary. Nechápala jsem kde se tu vzal, ale bylo to krásné.

Pomalu jsem šla podle zvuku a když už jsem byla dost blízko a melodie byla hlasitá, skovala jsem se do křoví. Ta melodie mi něco hodně připomínala, ale nevěděla jsem co. Chvíli jsem nad tím uvažovala ale mezitím skončila. Chtěla jsem odejít, ale .. no já vždy něco pokazím. Místo tichého a klidného odchodu jsem z křoví vypadla a skončila kousek od postavy, která seděla na dece a v ruce držela kytaru. Postava sebou cukla, ale pak když se koukla do mé tváře začala se smát. Bylo celkem hlopé, že v tu chvíly měla kapuci.

,, Co je k smíchu?" křikla jsem na něj.

,,Ty!" odpověděl mi a zvedl se z deky, aby mi podal ruku. Ruku jsem přijala a hned se otočila ať nevidí jak mi rudnou tváře.

,,Děkuji ti ....." čekala jsem na odpověď. Čekala jsem dlouho.

,,Jo! ... eh ..... ," poškrábal se na hlavě a dodal, "jsem Thomas .... a ty?"

,,Já jsem Simča!" podala jsem mu ruku. Nepřijal.

,,Těší mě!"

,,I mě!" vyhrkla jsem hned. ,,JO a promiň za vyrušení, ale hrozně se mi líbila tvá hra na kytaru." a omluvně jsem se na něj usmála.

,,Díky, jsi první komu se to líbí .... No vlastně jsi první kdo mě slyšel!" řekl roztržitě a šahl na svou kytaru.

,,Měl by jsi hrát i před ostatníma. Líbilo by se jím to také!" dodala jsem zase bez přemýšlení.

,,Že to říkáš zrovna ty!" řekl tišeji, jako by si přál abych to neslyšela. Trochu mě to zaskočilo a přemýšlela jsem proč to rěkl.

,,Jak jsi to myslel?" zeptala jsem se se strachem v hlase.

,,Někdy to pochopíš, ale ještě mi dovol otázku! ... proč jsi vůbec poslouchala, a když tak proč za keřem?" Touhle otázkou zabil celou konverzaci.

,,Nevím." odpověděla jsem tiše a zahleděla se do hvězd