Před pár minutami jsem se narodila. Jako novorozeně jsem slepá a hluchá. Můžu se spoléhat jen na čich a hmat.
Cítím něco... něco chutného... něco lákavého... Namáhavě jsem se šourala k tomu, co vonělo tak slibně.
Najednou narazím do dalších tělíček, které se vrtěli podobně jako já. Neváhám a šplhám po nich. Pach ještě sílil!
Najednou nabourám do maminčina břicha. Nevidím nic, ale cítím jak mi pomáhá se dostat k mléku čumáčkem. Jemně do mě šťouchala a já se do něčeho zakousla. Chuť mléka byla lepší, než jí jen cítit.
Jak tak jsem si vychutnávala na piramidě koťátek, někdo se mě dotkl nosem a pobaveně mrskl vousky. Ten něčí nos byl vlhký a jinak vytvarovaný něž ten maminky. Začala jsem vyděšeně kvílet. Maminka se mě znovu dotkla nosem a olízla mě dlouhým tahem. Asi se nemám čeho bát... Řekla jsem si a dál si poklidně pila mateřské mléko.

Vím, jako úvod nic moc. Ale snad se vám bude líbit pokračování 😊

Pro ty, kdo příběh nepochopil... tady budu psát kočičí válečníky z pohledu Jasněnky. Něco v knize pozměním aby to nebyla úplná kopie KV.