Odkryla jsem tlapku z očí. Lev něco zrzavýmu nováčkovi zašeptal. Pach strachu stoupal a mě začalo nepříjemně svědět v nose. ,,To je divná kočka." zašeptala jsem, ,,je jinná." Šedá sestřička s nakrčeným čumáčkem přikývla.
,,Tvůj obojek je znamení dvounožců," posmíval se dál mourek, ,,a cinkání zvonečku je při lovu to nejlepší, co můžeš mít. A navíc přivede do našeho území dvounožce, kteří budou hledat chudáčka mazlíčka, co žalostně zvoní po celém lese."
Všechny kočky si ale začaly něco špitat, a na Dlouhého se mračily. Dlouhý se zmateně rozhlédl. Nervózně polkl, i tak pokračoval: ,,Zvuk toho zrádného zvonku zburcuje naše nepřátele, i kdyby se to nepodařilo tomu puchu dvounožců, co ho obklopuje! Nemám pravdu?" některé kočky zasyčely a skoro všechny nesouhlasily.
,,Dáme mu šanci!"
,,Nemůže za to, kde se narodil!"
,,Třeba je to jinný mazlíček..." všichni protestovali, jen Světluška, Proužek, Prášek a Skvrnka souhlasili se světlým mourkem.
Když zrovna velitelka chtěla promluvit, ten malý zrzavý mazel vyskočil ze svého místa mezi kočky, které hned uhnly a jedním skokem vrazil do Dlouhého, který to vůbec nečekal. Kočky to taky překvapilo, moje matka dokonce otevřela tlamu dokořán, jakoby nevěřila svým očím.
Dlouhý zavrávoral a ztratil na tvrdé zemi rovnováhu. Zrzek se pral, jako pravý válečník. Já se nestíhala divit, je to přeci jen mazel.
Zrzek zabodl zuby i drápy do mourkova kožichu a létali vzduchem jako vřeštící koule, svíjeli se a dělali přemety po celé mýtině v srdci tábora.
Rychle jsem uskočila, když se bojující prořítili přímo vedle mě. Zježila se mi srst a Bělka si mě přitáhla více k sobě.
Ostatní kočky vzrušeně křičely. Najednou všichni ztichly, když se Dlouhý zakousl do obojku a začal ho tahat a tahat. Zrzek se kroutil, zmítal a těžce lapal po dechu. Najednou se ozvalo hlasité rupnutí a Zrzek i Dlouhý odletěli od sebe stranou. Dlouhý měl v tlamě roztrhnutý modrý obojek. Modrá hvězda skočila dolů, a upoutala na sebe pozornost. Zrzek i Dlouhý stáli, kde byli a lapali po dechu. Zvlášť Zrzek.
Zrzek měl velkou tržnou ránu nad okem, a Dlouhý měl ošklivě natržené ucho ve tvaru V. Krev mu zněj kapala na štíhlé rameno a z něho na zem do prachu. Modrá hvězda popošla k Dlouhému a vzala si od něj obojek. ,,Nováček přišel o svůj obojek, který ho poutal k dvounožcům. Ztratil ho v boji o svou čest. Hvězdný klan ho schválil - tento kocour se zbavil vazby na své dvounohé majitele. Je svobodný a může se připojit k Hromovému klanu jako učedník."
Zrzek se vážně podíval na Modrou hvězdu, kývl na ní na znamení, že přijímá. Narovnal se a postoupil dopředu, do slunečního světla. Jeho oranžový kožíšek plál v jasném slunci jako oheň. Zrzek hrdě zvedl hlavu a rozhlédl se po kočkách kolem sebe.
Já se podívala na to jasné nebe a světlo. Hned jsem se rozvalila na nejbližší rovný balvan a užívala si to hroko všude okolo. Ostatní kočky už se také uvolnili a začaly se normálně pohybovat po táboře, jako vždy.
Většina koček přišla ještě Zrzka přivítat v klanu a pogratulovat. Dav koček se najednou rozestoupil, když tam přišla Modrá hvězda.  Něco mu zašeptala a já rychle přicupitala k nim, abych slyšela co si šuškají. Když jsem si sedla, Modrá hvězda zvedla od kocourka hlavu a řekla hlasitě klanu: ,,Od tohoto dne až do doby, než si vydobude válečnické jméno, se bude tento učedník jmenovat Ohnivák podle barvy své srsti." já se na Ohniváka tázavě podívala, když začal hrabat v zemi. Opatrně do ní položil obojek. Naposledy zvoneček zacinkal a Ohnivák ho pokryl hlinitou pokrývkou. Co to dělá? To ho jako posílá Hvězdnému klanu? Přemýšlela.
Najednou do mě vrazil Dlouhý a já neudržela rovnováhu. Mířil k Tečce - naší šikovné léčitelce. Mrzelo mě ale, že kolem mně prošel jakobych neexistovala. Nezáleží mu na mě...
Já slyšela různé hlasy které nově pojmenovaného kocoura oslovovali. Ohnivák, Ohnivák, Ohnivák... Docela jsem žárlila. On si jentak nakráčí na naše území, zraní Dlouhého a stane se učedníkem! Zaboulela očima a šla za svojí rodinkou, která kráčela do doupěte matek. Rozeběhla jsem se a vyskočila. Ve vzduchu jsem se zakousla do otcova ocasu. Lev se okamžitě otočil připravený bojovat. Když poznal mojí bílozrzavou srst, jeho srst klesla a on se usmál. ,,Tys mi ale dala." najednou se přes celou mýtinu ozval Ouško. Hned potom z kapradí vyskočil Havran, celý černý kocour s bílým koncem ocásku a bílou náprsenkou. Měl několik škrábanců, měl i jednu hlubokou ránu na rameni, ale ani ta nebyla tak děsivá, jako jeho vytřeštěné, vykulené plné smutku a bolesti oči.

Omlouvám se, příště vás už nenechám tak dlouho čekat. Prostě se mi nechtělo pořád koukat do knížky, číst a přitom psát, ještě k tomu dlouho kontrolovat... Tak jsem to konečně zvládla! Trvalo mi to jen tři dny! Příště už nebudu tak líná, přísahám! 😂😅

No, snad se trochu pozměněná verze líbí