Dneska byl den jako každý jiný . Kuba můj kamarád seděl na lavičce a jako obvykle přemýšlel jaké by to bylo kdyby měl rodiče. A já jako jeho nejlepší kamarádka jsem ho vždy rozveselila. Tak co? Jak jde trucování?  Řekla jsem takovým hlasem div jsem nebouchla smíchy. Ále.....nic novýho. Řekl ne moc přesvědčivě. Žďuchla jsem do něj. Nebuď takový. Tak a teď mi řekni co je dneska za událost. Zeptala jsem se ho aby už tolik netrucoval. Nevím asi nic zajímavého. Koukla sem na něj a dala mu pohlavek div se neotočil o 360 stupňů. Já ti dám nic zajímavého! Ihned mi řekni co se dnes děje! Až teď se vzpamatoval.  Už vím máš narozky je ti 13! No proto! Řekla jsem napůl naštvaně a napůl radostně.  Zazvonil zvonek  a my šli na snídani. Jako vždycky krupice a hořký čaj. Tak jezte a žádné přidávání nejste na výkrmu děcka!!! Zařvala vedoucí sirotčince naštvaným hlasem. Zašeptala sem . Kdo by si chtěl přidávat takovou šlichtu jakou nám dáváte. A začala jsem jíst. Každý sousto mi říkalo ať odejdu každý lok čaje to samé ale já nepřestala radši se pozvracet než být hlady. Po snídani jsme si sedli a
povídali o tom jaké by sme chtěli mít rodiče. Začal Kuba. Já bych chtěl hodné rodiče a maminka by byla nejhezčí na světě.  Skočila jsem mu do řeči . To já bych chtěla mít za maminku tanečnici a za tatínka mistra kung-fu. Smáli sme se a já si uvědomila po 8 letech že se mi Kuba trochu líbí. ♡