Esha nebyla nervózní. Odmítala taková být.

Když scházela schody dolů do přízemí, ignorovala opovrhující obličeje. Ignorovala občasné nadávky či posměšky. Od doby, co ji před jedenácti měsíci Moirat chytil a provalily se informace o jejím pokusu o útěk, to nebylo jiné. I když ze začátku to bylo intenzivnější.

Jedna vražedkyně – jedna z Raveniních oblíbenějších – se jí pokusila napadnout. Esha se chtěla bránit, ale Moirat u toho shodou okolností byl a včas to utnul. A stačila tomu jedná, tiše pronesená věta. Jen dvě slova.

Je těhotná.

Když vražedkyně slyšela, v jakém je Esha stavu, začala se smát jako smyslu zbavená. A tehdy Esha pochopila, proč si jí Raven oblíbila.

„Tak ty ses nechala zbouchnout a chtěla jsi utéct se svým milencem?" zeptala se jí vražedkyně, když se přestala smát. „Ubožačko," prskla jí do tváře. Což bylo to nejmírněnější, co od té doby slýchala.

Nebylo tak překvapující, že s ní ostatní nesoucítili. Soucit se tu nezná. Soucit tu nikdo nemá ve slovníku. Ale i přesto bylo bolestivé vidět, jak se tváře naplněné úctou, strachem a odhodláním být lepší než ona, proměnily na tváře plné opovržením, nenávisti, lhostejnosti.

Byla to velká změna, ale Esha to snášela vcelku dobře. Brzy si uvědomila, že nemá cenu se tím zaobírat. Vnější svět pro ni skončil ve chvíli, kdy přiměla Ateena nasednout na loď o odplout. Ve chvíli, kdy pochopila, že se pro ni nevrátí, že jí poslechl. Byla za to ráda, že ji poslechl, že je díky tomu mimo nebezpečí, ale také ho za to nenáviděla. Skrytě doufala, že se opravdu vrátí a najde nějaký záhadný a zázračný způsob, jak jí a dítě dostat z Moiratových spárů.

Moirat nebyl jinak extrémně zlý. Nikdy si to nemyslela. Ale taky si nikdy nemyslela, že bude tak děsně majetnický. Asi to měla předvídat. Asi neměla být tak hloupá a naivní. Moirat se jí často ptal na život, který si představovala, že povede se svým milým. Ze začátku, první měsíc, ho ignorovala, nebo mu odsekávala. Nehodlala se o tom s ním bavit.

Nebude se bavit se zlodějem o tom, co jí vzal.

Ale jak druhý měsíc plynul a jedinou společnost jí dělala Amelia, která se s ní bavila bez jakýkoliv předsudků – naopak vyjádřila lítost, že jí to nevyšlo – Esha si uvědomovala, že Moirat je zřejmě druhý a jediný člověk, který se s ní chce bavit. Věděla, že jakmile s ním začne mluvit, tak ještě víc zabředne do smyčky, kterou pro ni přichystal, ale samota bolela. Amelia s ní mluvila jen párkrát do dne a jen na chvíli. To, že byla její soukromá služebná naznamenalo, že Amelia neměla jiné starosti – alespoň od dob kdy tu není Raven, aby to pohlídala.

A tak na začátku druhého měsíce začínala odpovídat. Pomalu, váhavě, ale odpovídala. Viděla to tiché potěšení v Moiratově tváři. To tiché vítezství. Esha v tu chvíli myslela, že rozbije první věc, která se jí dostane pod ruku. Avšak vzpomněla si na dvě věci: první byla vzpomínka na vázu uprostřed pokoje v Salianqu, kde s ostatními odchovanci předstírala diplomatickou delegaci – vzpomněla si, jak se sázeli, kdo ji jako první rozbije a odmítala být tou, která tu sázku jako první prolomí (i když dávno neplatila); a druhá byla hláška, kterou kdysi dávko, než svět nerozbila válka, slyšela od svého otce: slavné porážky, hanebná vítězství. A uvědomila si, že přesně takhle to je i nyní.

Její porážka byla slavná. Její polapení bylo oslavováno, jako samotné vítezství ve válce, ke kterému dojde až za několik měsíců. Avšak toto jeho vítězství bylo hanebné, bylo podlé, bylo skrývané. Snažil se skrývat pocit vítězství, když s ním začínala mluvit. Moirat věděl, lépe než kdokoli jiný, že ke svému cíli se nedostane ani skoky, ani během, ale pomalými drobnými krůčky.

Krok za krokem.

Jakmile se povede první krok, to nejtěžší je zdolané. A přesně tak to bylo i s jejím mluvením. Odhodila svou tvrdohlavost, odhodila hrdost za potřebu, za lidskou potřebu být s někým v kontaktu. I když je to nepřítel.

Možná by někdo mohl namítat, že i předtím byla osaměla. S nikým se nebavila. Což byla pravda, ale také nebyla. Byla to pravda, protože se nebavila s nikým z Loutkárny. Ale jakmile vyšla ven, mohla se nadechnout a šla do města, kde mluvila s prodavačkami, s kočím, se zákazníky svého milého. Mluvila s Ateenem. A i když to častokrát nebyl rozhovor veden slovy, stále s ním mluvila. Mluvila s ním dotykem, pohledem, tichem. Nejlepší chvilky byly ty, kdy mluvili tichem. Ani se na sebe nemuseli dívat. Jen leželi na posteli. Esha ležela na jeho hrudi a oba sledovali protější zeď a jen mluvili tichem.

Jen Esha, Ateen a ticho.

Jejich ticho bylo volné, nespoutané, krásné. Ale když mlčela s Moiratem v jeho kanceláři, nebo v restauraci, kam ji často bral, aby ji obměkčil, nebo na ulici, než skončila válka a šlechta podsvětí se mohla svobodně pohybovat, bylo to tíživé, svázané, kruté. Nebylo to mluvení tichem, které zažila s Ateenem. Nebyla to svobodná cesta loukou, kde člověk může jít kamkoli, kdykoli odbočit, kdykoli se otočit zpět, ale byla to válka, kdo z nich první ustoupí.

A Esha věděla, že tu válku prohrála v momentě, kdy promluvila.

„Chtěla jsem malý domek," pronesla a připadalo jí, jako kdyby jí ten sen ta vyřknutá slova vytrhla z rukou. Protože o něm mluvila v minulém čase. Ne v přítomném, ani v budoucím. Ale v minulém. „Ne moc malý, aby byl stísněný, ale domek, který by byl útulný," A přesně tehdy se v Moiratově tváři objevilo vítězství, a přesně tehdy si Esha vzpomněla na dvě věci.

A třetí si uvědomila.

Že odmítá přihlížet, jak se žene do propasti, ze které není úniku. V té propasti je jen tma, chlad, osamění a zoufalá potřeba s někým promluvit. S někým mluvit. A tehdy se rozhodla, že jestli s ní chce Moirat mluvit, tak ať. Pohladila si bříško, na kterém za chvíli bude moct svět poznat, že je těhotná, a uvědomila si, že smysl jejího života už není sen o životě s Ateenem, ale její dítě.

Jejich dítě.

A ona mu bude vyprávět o jeho, či jejím, otci. Bude tomu dítěti vyprávět příběh o hodném a rozumném otci, který odjel za Velké jezero, aby si zachránil život. A tím tak trochu zachránil i ten její. Protože vědomí, že je naživu, leč na druhé straně světa, je lepší než vědomí, že by měl být v jiném světě. Milovala ho a zároveň ho nenáviděla, ale stále je to lepší než pouhý smutek se žalem, který se časem promění v otupění. Takhle Esha mohla doufat, že alespoň jeden z nich žije lepším životem.

×××

Esha měla hned po snídani výcvik. Ano, přesně tak. Sice byla teď matkou, ale stále byla tou Hbitou a z toho plynou povinnosti. Jako například vést výcvik, i když jí každý opovrhuje. Ptala se Moirata, proč výcvik nesvěřil někomu jinému. Stejně tak musel učinit, co se týkalo výcviku vrahů, špehů a bouchačů. Stejně tak musel ustanovit trenéra zlodějů, zatím co její zdravotní stav ji neumožňoval účastnit se výcviku.

Moirat jí odbyl se slovy: „Proč bych měl nechat vést výcvik žákovi, když tu máme mistra," Řečnická otázka, co nebyla otázkou.

Esha nebyla hloupá a nedorážela na něho. Znovu se neptala. Pouze přijala svůj úděl a ignorovala nenávistné tváře, které kdysi byly naplněné úctou.

Jak se stane, že se z milované osoby stane nenáviděná?

Zlodějka vejde do tréninkové místnosti, která rázem umlkne. Což Eshu zarazí. Takové to bylo kdysi, před jedenácti měsíci. Než začne uvažovat, proč tak náhlá změna, zaslechne za sebou hlas.

„Mám pro vás novinu," Moirat, samozřejmě, pomyslela si, jinak by tu ticho nebylo. „Začíná mě dráždit vaše neúcta k Eshe Diefrase," Když tu větu pronese, místnost se naplní nechápavými pohledy. Esha jen díky výcviku dokáže udržet klidnou tvář. Co to má být za hru? „A proto jsem se rozhodl, že kdokoli, kdo jí projeví neúctu, či jinou známku rebelie a odporu, bude potrestán. Trest bude vyměřen podle závažnosti a opakovatelnosti,"

Opakovatelnost. Další slovo, co tu nikdo nemá ve slovníku. Nikdy nikdo, ani Raven nebo Breker, nespáchali stejný přestupek dvakrát. Když někdo překročil hranici, dostal trest a ten trest byl tak přísný, že dotyčného už nikdy nenapadlo tu hranici překročit na stejném místě. Podle všeho Moirat očekával, že chvíli potrvá, než si loutky opět navyknou poslouchat někoho jiného než jen Loutkaře.

„Pane," ozvala se jedna zlodějka. Esha si její jméno nevybavovala. „Smím promluvit?"

„Ano,"

„Děkuji," Jemu se úcta projevovala vždy. „Esha Diefrase se pokusila o útěk a tím Vás zradila. Nejen že zneuctila, ale rovnou zradila. Proč bychom měli poslouchat a mít v úctě zrádce? Vždyť ani nedostala trest,"

Esha nedala na sobě znát, že se jí v mysli objevil obrázek temného přístaviště a odplouvající lodi.

„V tom se pletete," odvětil klidně a podíval se na Eshu, „Esha svůj trest již dostala," Pochopila, že má v mysli stejný obrázek.

„Smím vědět jaký?"

„Ne," ozvalo se místností a všichni překvapeně hleděli na nejlepší zlodějku v zemi. „A byla bych vděčná, kdybyste používala titul, který k mému jménu patří,"

Další vítězní záblesk v Moiratově tváři.

„Jaký titul? Ta Hbitá?" zeptala se zlodějka a snažila se nedat najevo opovržení.

„Odchovanec, zlodějko," opáčila a v tom tónu nebyl prostor pro odpor. Trochu jí to připomnělo Raven.

Mladá zlodějka se podívala na Moirata a on si ještě chvíli prohlížel Eshu. Její rovný postoj, nesmlouvavou tvář. Opět byla tou Hbitou a nejen slovně.

„Slyšela jste, odchovankyni Eshu, zlodějko. Odchovankyně dostala trest. Pyká za svou zradu, ale také nezapomeňme, že díky ní do našich řad za několik let přibyde nový zloděj, který započne novou generaci. Bude to generace z podsvětí, která v něm bude od začátku svého života vyrůstat. Nebudou to nalezenci, nebudou to odchovanci. Budou to naše děti, a to díky Eshe. Pamatujete, že každá mince má dvě strany. A proto chci, abyste se nyní omluvili odchovankyni," Esha jeho projevem nebyla překvapená jako zbytek místnosti. Tušila, že takovou vizi Moirat má ve své hlavě od doby, kdy se dozvědět, že je těhotná.

Což ale neznamenalo, že tím nebyla znechucena.

Když se zloději vzpamatovali, sborově pronesli: „Omlouváme se, odchovankyně,"

A Esha věděla, že si vede dobře. Protože věděla, stejně tak jako Moirat, že ke svému cíli se člověk nedostane skoky, ani během, ale pomalými drobnými krůčky. A tohle byl krůček číslo jedna.

×××

Ej! Zdarec lidi, jste mě tu nečekali, co? :D

Protože můj druhý příběh značně stagnuje, tak jsem si řekla, že to není vaše chyba a za vaši oddanost, trpělivost a přízeň vám tu nahodím kapitolu o týden dřív ^^

Doufám, že užíváte léta, já si ho užívám hlavně v práci, ale tak to je každoroční defekt xD

Mějte se, jak nejlíp umíte,

SimonaR