Raven pociťovala divnou pachuť v puse. Připomínalo jí to dobu před několika měsíci, kdy cestovala písečnými nebo ledovými pouštěmi a společníka jí dělal její stín a láhev v ruce. Uvědomění, že je něco v nepořádku, ji zasáhlo v momentě, kdy ji do nosu udeřil až moc povědomý pach. Byl to pach hniloby, zatuchliny, zaschlé krve a zvratků.

Byl to sklep předělaný na výslechové místnosti v Loutkárně.

Nepohnula se ani o píď. Nenadechla se víc, než když to člověk v bezvědomí dělá. Nespočetněkrát byla v této situaci ať už na jedné nebo druhé straně – ano, na té druhé byla častěji – a díky tomu věděla, jak se takový člověk chová. Jak dýchá, jestli se pohybuje, jak moc je shrbený. Nevěděla, jestli s ní někdo v místnosti je. Někdo mohl stát přímo před ní nebo za ní, a ona by o tom nemusela mít ani ponětí, pokud na ni nedopadne cizí dech. Mohl stát u dveří, nebo být opřený o zeď. Nebo tu nemusel být vůbec.

Výhoda byla ta, že seděla přivázaná na židli, ne na zemi u zdi připoutaná v okovech. Tam by moc dobře věděla, že by se druhého dne nedožila. Nevěděla, jak dlouho byla mimo a zatím se její paměť nevzpamatovala natolik, aby si vzpomněla, co se ksakru stalo. Ovšem čím dýl zůstane předstírat, že je v limbu, tím má víc prostoru si vzpomenout a také získala příležitost se připravit na to, co jí čeká, jakmile otevře oči.

„Má drahá Raven, oba víme, že nějakou tu domu jsi při smyslech, tak proč nám to neulehčíš?" ozval se před ní, zhruba čtyři kroky, Moiratův hlas. Musel stát u dveří. Hlídal, aby je nikdo nevyrušil. „Opravdu ti nechci dát facku na probuzení,"

Zvažovala, jestli to je jenom trik, kdy ji zkouší, ale hned na to si uvědomila, že neblafuje. On ne. Moc dobře věděl, že je vzhůru.

„Zklamala bych tě, kdybych to nezkusila," zachraptěla a podívala se na něj. Vlasy ji padaly do obličeje, záda ji bolestivě protestovala a vůbec se jim ta poloha nelíbila. Ramena a zbytek těla se k nim rychle přidala. Ruce měla připoutaná za zády, takže neočekávala žádný tradiční výslech začínající lámání prstů u rukou. Moirat stál u dveří, jak předpokládala. Pleš se mu jako vždy pomalu leskla i zde, v přítmí, kde místnost byla osvětlena jen několika málo svícemi na zdech. Dobře padnoucí vesta s košilí a zjevně dosti nákladné nasvědčovaly, že nyní nemá v plánu si ušpinit ruce. Ne teď. Ale nic mu nebránilo, aby bouchl do železných dveří, kde by se objevil nějaká bouchač nebo vrah, aby si on zašpinil ruce, zatímco Moirat bude klást otázky a Raven se bude zmítat v bolestech.

Nic mu neřekne. Nic.

„To máš pravdu," připustil, „ale i tak jsi mě zklamala,"

„Promiň, že jsem tehdy zapomněla ustlat postel, ale měla jsem na spěch,"

„Koukám, že ses nezměnila," Cítila za jeho klidným hlasem bouři. Nemohla odolat a musela vyzkoušet, kam až se dokáže ovládat. A hlavně proč se ovládá. Musel vědět, že po dobrým to na ni neplatí. Nikdy to na ni neplatilo.

„Zbaštil jsi mi to?" Když Moirat nechápavě naklonil hlavu na stranu, byla překvapena, jak přirozeně to udělal. Moc si nevzpomínala, kdy to udělal naposledy. „Tu mou hranou sebevraždu,"

„Ach ano," Tušila, že přemýšlí, jestli jí má lhát a co z toho získá. „Upřímně, zbaštil," zaskočilo jí to natolik, že stěží své překvapení nedala znát, „Když se ke mně dostala informace, že Ezaras byl krutě zabit v pokoji, kde pro vás Naledii schovával věci, že z pokoje zbyla kůlnička na dříví a z něho jenom kaluž krve, tak nějak jsem nebyl překvapen, že dovětek zněl, že sis vzala život. Vy dva jste na sebe vždy byli zvláštním způsobem napojeni. Fascinovalo mě to. Pozorovat vás a odhadovat, co to máte mezi sebou za vztah. Ty jsi s ním mluvila jak s kusem hadru, on ti sotva odpovídal, ale ty vaše pohledy mluvily jinou řečí,"

Nenechala se rozptýlit jeho řečmi. Hlavní bylo, že přiznal, že nejen ji ale i Ezarasovi sedl na lep. Zbytek ji nezajímal. „Takže jsi naši smrt ututlal schválně, aby nás hledali hledači odměn a tvé loutky měly pokoj,"

„Vždy jsi byla chytrá hlavička," Nastala chvilka ticha. „Kde ses ukrývala?"

Ano, už započal výslech. Proto měla ruce za zády a ne na opěrkách. Moirat byl znám tím, že od i od těch zběhlejších a znalejších řemesla výslechů dokázal získat informace obyčejným konverzováním. Své otázky schovával za obyčejné řeči a navozoval atmosféru nezávazného povídání u korbelu piva v nalévárně. Jakmile si člověk nedal pozor, vyzradil mu vše. Byl to trik. Hrál si s ní. Mezi řečmi se jí ptal, jestli je dost chytrá na to, aby tu hru hrála s ním. Jestli nezrezavěla, jestli ji vycvičil dobře. Jestli mu poskytne zážitek ze hry s kvalitním oponentem.

Vyhověla mu.

„Jsem si jistá, že se k tobě něco dostalo," nehodlala nic říkat o Jarrowovi. Nic o Ezarasovi a ostatních účastníků sebevražedné akce, která se posrala v moment, kdy ji chytili. Bylo jí líto Ateena. Že nepozná své dítě a nezachrání svou lásku. Doufala, že všichni byli dost chytří a měli dostatečný pud přežití, že se ihned spakovali a opustili město. I když se bála, že Ezaras a hlavně Jarrow ten pud nemají, nebo ho neposlouchají. A u Ateena také viděla velkou motivaci, že pud přežití hodí za hlavu a půjde střemhlav do Loutkárny pro Eshu a dítě. Možná společně po chvíli zjistí, že nemají šanci uspět. Možná se navzájem přesvědčí, že nikoho z nich nezachrání. Možná.

Nevěřila tomu.

„Ale zajisté, že se ke mně něco dostalo a dostalo se toho ke mně docela dost. Ovšem záleží, kde leží pravda. Jeden ptáček zapískal, že jsi v Salianqu, na Souostroví, nebo dokonce na Polárních běsech. Přesto převládalo přesvědčení, že jsi mrtvá. To samé o Ezarasovi. Přes všechnu šelest, že se ukrývá v Sezantu, v Džungli, nebo dokonce v Kāli či na Zmrzlých pouštích překryl křik, že je mrtev," Raven čekala. Vyčkávala, kdy dořekne, kde udělali chybu. Kde se odhalili, kde Moirat dostal první pevnou indicií, že jsou naživu. Doufala, že jí to řekne. Sice jí to momentálně bylo k ničemu, ale její zvědavost poháněná pýchou jí nedala pokoj. „Ovšem pak se roznesla zpráva o povražděné vesnici, kde dominoval klučina napíchnutý na kůl," krutě se na ni usmál, „Vždy jsi měla smysl pro teatrálnost,"

K čertu.

Doufala, že tím právě zakryje stopy. Že Odraz nemluvil, že přesměruje pozornost z Brekera a Eshy na nové hráče na poli. Měla vymyslet jiný způsob. Ne tak osobitý.

„Vím, co jsi tím chtěla udělat. Smést stopy, vytvořit představu nového hráče. Ale ve skutečnosti jsi tím maskovala fakt, že ten zmetek mluvil, že?" Znal ji moc dobře. „Nevím, jak se ten kluk jmenoval. Nebyl pro mě důležitý. Ale nebyl nijak výborný. Ani té akci nevelel. Ale někdo ano a víš kdo?" Byl to chyták. Neměla hádat jméno, ale postavu. Postavu, která změní její úhel pohledu, která otočí celou tu situaci na hlavu. „Pamatuješ si vůbec, kolik těl jsi tam za sebou nechala? Nikdy jsi nebyla na počty. Ovšem pokud mě paměť neklame, tak dvacet. Dvacet těl, kterým jsi sebrala život. Předpokládám, že záda ti kryl Ezaras. Říkal jsem, že vy dva jste vždy byli sehraní," Schválně odvrátil pozornost od člověka, který té akci velel. Schválně ji nenechával prostor pro odpovědi. „Ale problém byl ten, že na této misi bylo dvacet jedna lidí, ne jenom dvacet,"

Měla tušit, že loutky nezhouply tak moc. Měla to vědět.

Ksakru.

Ksakru. Celé to ke dnu poslala její pýcha.

„Bouchač, jehož jméno je nepodstatné, který tomu velel byl prozíravě stranou. A celou dobu sledoval tvé dozajista děsivé krvavé představení. A jakmile skončilo a vy jste zmizeli, oddaně ujížděl ke mně, aby mi sdělil, že naše milá mrtvá Raven s milým mrtvým Ezarasem posílají pozdrav ze záhrobí. Samozřejmě mě zpravil i o existenci toho Souostrovčana, podle kterého soudím, že právě tam ses ukrývala, a o faktu, že náš milý milenec Eshy nepochopil, že ji má nechat na pokoji. Ono i když se rok držel stranou, tak to opravdu nestačí na to, abych na něj zapomněl. Ovšem nemohu se dočkat příběhu, jak jste se vy všichni dali dohromady a jaký měl být váš plán, i když mám menší představu. Donesly se ke mně zvěsti, že někdo v posledních třech dnech zkupuje hořlaviny, ale dozajisté to s vámi nemá co dělat,"

Parchant. Byl to jenom parchant, který se chlubil, jak moc je geniální a jak moc mu všechno vychází. Navíc ji jasně říkal, že se do Peragonu dostali jenom protože to dovolil. Protože si chtěl hrát, protože chtěl vědět, co mají za plán. Co vše si dovolí. Zatraceně doufala, že ji Písař vyslyší a pošle Jarrowa s Ezarasem a ostatními za hranici tohoto království. Tohoto kontinentu. Nesměli tu zůstat. Stačí, že ona tu nechá život. Bylo ji jasné, že ji nenechá naživu. Ne tak jako Eshu. Tu si nechal jenom protože na ni má páku v podobě Danyella. Kdyby nebyla těhotná, je dávno mrtvá.

„Víš, jak jsem říkal, že Ondraz nebyl pro mě důležitý?" Raven přimhouřila oči. Proč znal jeho jméno, když nebyl důležitý? „Tak ale pro jeho staršího bratra byl," On měl bratra? „A vsadím se, že Vintter k tomu má co říct," Pak zabouchal na železné dveře. Za okamžik se se známým skřípáním otevřely a v nich stála hora svalů. Kdyby měla pochybnosti o své příčetnosti, myslela by si, že vidí Brekera. Ale tahle hlava byla blonďatá, ne zrzavá. „Koneckonců jsi vrahem jeho mladšího brášky. Nebylo ode mě fér mu upírat satisfakci,"

„Asi není zábava mlátit do člověka připoutaného k židli," vydechla a snažila se do svého hlasu vložit co nejvíc vzdoru a odhodlání, které momentálně v sobě našla.

Moc toho nebylo.

„Pro tebe určitě ne," ušklíbl se Vintter. Zatímco si prokřupal pěsti, Moirat s úšklebkem zavíral za sebou dveře.

Ten parchant ani nechtěl, aby se Vintter mírnil. Chtěl, aby z ní vymlátil duši, aby byla na pokraji sil a on mohl jednoduše nakráčet a dostat z ní všechny informace, které chtěl a potřeboval. Ale ona bude vzdorovat. Nenechá se jimi zlomit.

Z nepochopitelného důvodu ji děsilo, že kdyby se role obrátili, kdyby by na Moiratově místě, zachovala by se úplně stejně.

Při první Vinttrově ráně si prokousla ret. Věděla, že to je jen začátek dlouhé hry a už teď bylo jasné, že ona na konci nebude stát na stupni vítězů.

×××

Vintter odešel, až když Raven sotva vnímala vlastní existenci. Moirat ji dal dvě hodiny na to, aby sebrala síly na kolo číslo dvě. Při Vinttrově odchodu stál na chodbě před výslechovou místností a jakmile bouchač otevřel dveře, viděl, jak má skleslou hlavu, nevydává sebemenší hlásku a sotva znatelně dýchá. Byl spokojen s výsledkem. Ruce ji připoutal dopředu na opěradla, dokud byla dostatečně slabá, aby neutekla. Příprava na další kolo.

Během těch dvou hodin, co ji daroval, nepřemýšlel o ničem jiném, než že si nikdy nepředstavoval, že zrovna ji takhle uvidí. Ve svém sklepě, na místě odsouzence. To, že by tam viděl Eshu, nebo Ezarase bylo pravděpodobnější. Ani jeden to v Loutkárně vyloženě nemiloval. Oba to tam trpěli, protože museli, protože nebylo cesty ven.

Samozřejmě, že nebylo. Ne takové, která nevede přímo k Písaři. Přesto ti parchanti ji našli a většině se povedlo utéct. Kdyby Esha byla opatrnější a ten její milenec měl výcvik z Loutkárny, tak i jim by se to povedlo. Moiratovi se nelíbilo přiznávat, že jeho čtyři odchovanci byli téměř lepší než on.

Celé ty dvě hodiny stál na chodbě a civěl na dveře, za kterými byla svázaná Raven. Nepohnul se z místa. Naučil se, už před lety, ještě když byl v armádě, že neuškodí mít zajatce na očích. Nejen kvůli případnému úniku, ale také kvůli informacím. Nebylo výjimkou, že si zajatci povídali sami se sebou, když byli ve stresové situaci a mysleli si, že je nikdo neposlouchá. Proto si Moirat dával veliký pozor, aby se nepohnul byť o píď. Nesměl zapomínat, že Raven má jeho výcvik a že se již párkrát v zajetí nacházela. A vždy se z něho dostala. Sama. Nebyla snadným protivníkem a Moirat se ani nedomníval, že by někdy jím stala. Ne pro něj.

V době, kdy odchovanci byli na misi v Salianqu, sepsal svou závět, pro všechny případy. Ji ustanovil jako budoucí Loutkárnicí. Věřil, že Loutkárnu bude dobře vést a bude jeho dílo pohánět dál. Aby děsilo, aby vraždilo. Aby se ho všichni báli a naopak, aby se oni nebáli ničeho. A nikoho. Jenže ona to všechno poslala před rokem do háje. Zahodila svou jedinečnou šanci být nezapomenutelná a nepolapitelná. Zasvětil by jí do hry s Hradem, naučil by jí vše, co by potřebovala pro místo Loutkárnice znát. Chtěl s tím započít po konci války. Místo toho nyní ji vyslýchá a jakmile bude dokonáno, tak ji zabije. Zabije ji vlastní rukou. Alespoň to si zaslouží. Aby byla zdolána samotným Loutkařem. Nikým jiným.

Dvě hodiny uplynuly rychleji, než si myslel. Na vteřinu přesně se sklepem prohnal závan čerstvého vzduchu a mírného osvětlení z haly. Hned jak oba závany pominuly, rozeznělo se sklepením kroky. Lehké, ženské. Okamžik na to se vedle něho objevila. Měla na sobě černé oblečení, připravena na výslech.

„Můžeš začít," oznámil ji a řekl to dostatečně nahlas, aby to slyšela i Raven za dveřmi. Ta po celou dobu nevydala sebemenší hlásek.

„Dobře," Nezaváhala, když otevírala dveře a vcházela dovnitř. „Smrt ti nesluší, Raven,"

„Stejně tak tobě mateřství, Esho," zachraptěla unaveně na odpověď, „Hele, ušetřím ti námahu a shrnu ti, co by se v následujících hodinách stalo,"

„Všeznalá jako vždy,"

„Někdo musí být," Moirata zajímalo, kolik síly a kolik času bude třeba, aby z ní vymlátili aroganci. Chtěl, aby škemrala o smrt. Aby vysypala všechny informace, i to, jaký spodní prádlo měla na sobě v den útěku, v naději, že ji zabijou. Chtěl to a dosáhne toho. Bylo mu jedno, jak dlouho ji tu bude věznit. „Neřeknu ti nic. Jestli tu jsem sólo, nebo s někým, co bylo v plánu, jak jsem se dostala do města a nic dalšího co tebe, nebo jeho, zajímá. Takže udělej nám oboum službičku, zmlať mě dle libosti a běž si za svým dětskem, Loutkárnice," Ten její titul téměř vyflusla.

„My ale odpovědi na spousty otázek známe," odvětila ledabyle a hned se ozvalo plesknutí, „To je za tu Loutkárnici,"

„Jistěže," zavrčela Raven.

„Víme, že tu nejsi sama. Že tu je s tebou Ezaras, dokonce i Breker. Pak nějaký Souostrovčan, jehož jméno je detail. A pak tu je ovšem Ateen," Nyní Moirata zajímalo, co vše Esha řekne. I jí zatím stoprocentně nevěřil. Nechával ji sledovat. Měl naprosto přesné informace, kdy a kde se nachází. Neexistovala možnost, že mu opět uteče.

„Divím se, že se neptáš, kde je a jestli je v pořádku. Což nevím, to ti říkám na rovinu. Nevím, co dělali, když se dozvěděli o mém zmizení. Ale předpokládám, že měli dost rozumu, aby zmizeli na druhou stranu světa,"

„Bohužel, tolik rozumu nemají," Esha celou dobu mluvila klidně a vyrovnaně. Jako kdyby Ateen nebyl otcem dítěte, které nyní hlídala služebná Amelia. Jako kdyby kvůli němu neriskovala před rokem život. „Avšak někam se schovali. Sice nepřekročili hranici města, ale chalupu, kde jste se skrývali, jsme našli prázdnou. Nic v ní nebylo, jenom pět barelů výbušnin a rozhodně nevíš, na copak by to potřeboval patnáctiletý zrzavý kluk, který tam bydlí a jehož otec je ve vězení," Neptala se, takže ani neočekávala odpověď. „Ale víš, jak věci fungují. Nebude to dlouho trvat a nakonec je najdeme a pochytáme,"

„A tobě to nevadí?" zeptala se fascinovaně, „Copak s ním nemáš dítě? Copak si nemyslíš, že tě sem přišel hrdinsky zachránit? Nevyhlížela jsi ho z okna věže, abys mu mohla shodit své dlouhé vlasy a on po nich mohl vyšplhat a zachránit tě před zlým věznitelem?"

Další rána.

„Věci se změnily,"

„Jistěže," zopakovala, „Stala ses dědičkou Loutkárny, to hodně lidem zamotá hlavu,"

„Co, ty mě budeš poučovat, co je dobré?" vysmívala se jí Esha. Moirat nečekal, že se jejich rozhovor udá tímto směrem. „Copak ses nespočetněkrát servala s Brekerem do němoty o to, kdo to tu jednou povede? Že ses viděla v Moiratově křesle? A místo toho, abys toho dosáhla jsi zdrhla s Ezarasem, abys mohla co? Založil rodinu? Žít svobodně?"

„Ty máš nervy mi tohle říkat. Zrovna ty!" Ozvaly se zvuky řetězu a zaskřípání dřeva o kámen. Nespíš se vzpírala. „Copak jsi ty nechtěla prásknout do bot se svou životní láskou? Mít svou obyčejnou chalupu na kraji lesa? Žít obyčejný život? Kdyby ses ty nezbláznila, tak se dál rvu s Brekerem o to, kdo bude dědicem Loutkárny. Jak příhodné, že zrovna tobě se nepovedlo zdrhnout," Opět zachřachtaly řetězy vzdorem.

„Ale ani tobě ne," Další rána a nyní se ozvalo i hlasité dýchání, jak Raven ztrácela svou netečnost. „A já tu jsem nyní dědicem, ne ty, ani Breker,"

„Jenom díky tomu, že jsi byla těhotná," vmetla ji Raven pravdu do očí, „Kdyby ne, tak jsi dávno mrtvá,"

„Pravda," připustila, „a díky tomu, že jsem matka, tak myslím hlavně na blaho svého syna a jsem schopná pro něj udělat naprosto cokoliv. A navíc určitě shledáš, že být dědicem Loutkárny není tak zlé. Ovšem to nemění nic na tom, že mrtvá nejsem, ale ty brzo budeš," Teď. Teď započne výslech. Moirat špičkoval uši, aby mu nic neuniklo. „Což můžeš ale ty ovlivnit. Kdy a jak zemřeš. To ale moc dobře víš. Jsi přece ta Nemilosrdná. Víš, jak se tahle hra hraje,"

„Nic ti neřeknu,"

„Časem ano," zavrněla Esha, „Určitě si pamatuješ, kde tahle hra začíná, že?"

„Ano, vím a je mi to jedno. Pusť se do toho,"

„Co by na tohle asi tak řekl Ezaras? Nebo Breker? Že ses nechala polapit díky obyčejné dýmovnici?" škádlila ji dál Esha.

Znovu se ozval zvuk železa a dřeva vrzající o kámen. „Nikdy by mě nenapadlo, že Loutkárna sáhne po tak zoufalých věcech jako je dýmovnice," zavrčela.

„Potřebovali jsme tě dostat rychle a tiše, proto byla potřeba přijmout jistá opatření,"

„Jistěže,"

Místností se ozvalo další skřípání dřeva o kámen. Esha si táhla židli naproti Raven, aby se jí mohla dívat přímo do očí, až ji začne mučit. Chytrá holka.

„Pamatuješ si, kolik kostí je v těle?" Místo odpovědi se ozvala rána facky. „Dvě stě tři. Zhruba," odpověděla Esha místo Raven, „A pamatuješ si, kde se začíná?" Opět žádná odpověď. Opět, zvuk facky. „Na rukou, kde každá ruka má dvacet sedm kostí. Jenom článků prstů je čtrnáct na každé. Tolik prostoru pro otázky a jejich odpovědi, že?" Raven započala svůj bojkot výslechu. Stejně tak jako u Vinttera. Nyní, místo zvuku facky se ozvalo křupnutí a okamžitě na to vzpírající se Raven dusila výkřikem bolestí za zatnutými zuby. „Takže začneme,"

×××

Hehe...ahojky? heh?

Je tu někdo? Teda někdo, kdo neplánuje moji vraždu? Přísáhám já nic, to ta vedle. To ona si začala.

Dneska tu máme 3k slov a guess what! Touhle kapitolou jsme hitli 100k slov celého příběhu!

Congrats, že tu se mnou stále jste :D

No, já dneska ráno přijela z RfP, usnula jsem ve 4 a vstala jsem asi tak v 9, takže jsem zničená a z velké části nepoužitelná, ale zážitek to byl úžasný. Viděla jsem srdcovku Set it off a zahrála jsem si na poblázněnou fanynku, takže challenge accomplished. Zbytek kapel jsem buď neznala vůbec, nebo jsem znala jenom nějaký songy, ale musím uznat, že jsem si mrtě užila představení Call Me Karizma a předkvapivě i MGK. Jeho poppunk songy jsem feelovala daleko víc než rapový, ale i tak to byl banger jako pase a luxusní show. (Doufám, že přístí rok se mi poštěstí sehnat partu a jít tam na 4 dny pod stan).

No nic, nebudu tu zdržovat a užívejte sobotu.

Mějte se, jak nejlíp umíte,

SimonaR