Raven sledovala podnapilého muže, který si to šinul k hospodě kousek od tržiště. Ta stařena chtěla za tu podělanou mast deset stříbrných a tolik odmítala obětovat z vlastní kapsy – nehledě na to, že tolik peněz ani neměla. Počkala, až muž vejde do hospody, kde se dost lidí schovávalo před vedrem. Překvapující bylo, že tu i jedli. Tohle by si v Peragonu nikdo nelajsknul. Co se tvářilo jako kuře, byl holub nebo potkan. Kuchaři se to často ani nesnažili zamaskovat. Ale tady na Souostroví hospody podávaly kvalitní a vcelku i chutná jídla. A hlavně levná.

Ravenin cíl mávl na hostinského a ten mu kývl na pozdrav. Takže se znali. Což nebylo úplně nejlepší, ale Raven odmítala hledat někoho jiného, koho obere. Na druhou stranu v hospodě bylo narváno, takže než si ten muž našel volný flek na sezení, černovláska měla dost možností vrazit do něj a během té vteřiny mu vybrat kapsu. Ty peníze tam měl, protože v té uličce slyšela, jak si s nimi hraje. Pako jedno.

Využila jedné příležitosti, která se jen tak nevidí. Nebo vidí, ale je často problém ji načasovat. Proti její oběti šel jiný muž a kvůli úzké uličce bylo jasné, že do sebe vrazí rameny. Raven se pro sebe usmála. Přilepila se mu na paty a dělala, že ho chce předejít, aby volný flek měla ona. Samozřejmě ten podnapilý muž ji nenechal. Když do něho vrazil muž, vrazila do něho i Raven a rychle vystřelila rukou do kapsy, kterou mu vybílila. Ruku zase hned vrátila do kapsy toho svého ošuntěného kabátu a nikdo si ničeho nevšiml.

Zašla až dozadu hospody, aby si ten muž, kterého obrala, nevšiml, že ihned odchází. Když zapadl na své místo, k ní zády, vzala do zaječích a mířila si to k bábě držgrešli.

Problém nastal tehdy, kdy ten muž vstal a začal ji sledovat...

×××

Jarrow Ardell moc dobře věděl, že ho ta černovláska okradla o dvanáct stříbrných, které měl v pravé kapse. Když ji zahlédl na tržišti u báby kořenářky, která má své výrobky nesmyslně předražené, věděl, že ta holka na to mít nebude. Už jen to její staré odrbané oblečení k tomu napovídalo. Zrovna šel do jedné z lepších hospod ve městě na oběd, když ho začala sledovat. Asi kvůli jeho přirozené kolébavé chůzi si myslela, že je opilý. Dobrá tedy, nechal ji při tom. Chtěl vědět, jak to provede. Kdyby bylo tržiště narvané lidmi, tak by nebyl žádný problém někoho okrást, ale v poledne bylo všude poloprázdno.

Ta dívka nebylo o moc mladší než on sám. Typoval, že jí může být dvacet. A na dvacetiletou dívku byla až příliš šikovná zlodějka. Podle toho, jak dovedla využít situace, když bylo jasné, že se srazí s mužem, který mu šel naproti, věděl, že ta dívka se okrádáním živý. Pokud by Jarrow nevěděl, že ho ta dívka chce okrást a zjistil by to až o hodinu později, kdy by chtěl platit, nevěděl by, kdo ho okradl – či třeba jen ty peníze někde nevytrousil cestou. Když si z něho ten muž a ta dívka udělali sendvič, měl dvě možnosti, kdo by ho mohl okrást. A protože ta dívka na první pohled nevypadala jako zloděj, určitě by sázel na toho muže.

Avšak on věděl, že to byla ta dívka, protože se pak rychle vypařila z hospody, i když si myslela, že jí Jarrow nevidí. Byla šikovná, ani její ruku ve své kapce necítil. Sice měl hlad a opravdu se chtěl najíst, avšak s nově vzniklou situací bylo zřejmé, že si to nemůže dovolit. Mohl na ni zavolat stráže, nebo jí to jednoduše nedovolit, ale jeho přirozená zvědavost chtěla vědět, proč tak mladá dívka chce krást, aby si u báby kořenářky koupila její produkty.

Černovláska se pohybovala tiše a rychle. Ovšem její strnulý postoj naznačoval, že byla nervózní. Možná tak zkušená přeci jen nebyla. Když byla u kořenářky, ta postarší žena se na ni usmála.

„Kde jsi sehnala ty peníze, děvenko?" Nezněla podezřívavě, ale čistě zvědavě.

„Není Vaše starost," odsekla jí dívka, „Prodáte mi tu mast, nebo ne?"

Bába se dál usmívala a podala ji nádobku. „Jak jsem řekla, třikrát denně a za týden bude tvé rameno jako nové,"

„A když zvýším dávkování, uzdraví se rychleji?" Možná proto chodila tak strnule. Ne protože byla nervózní z lupu, ale protože byla zraněná. Zajímavé.

Bába kořenářka zavrtěla hlavou. „Bohužel, panenko, tím si nepomůžeš,"

Černovláska zabručela. „Dobrá tedy. Děkuji,"

„Nečekala bych, že od tebe tyto slova uslyším," Ta dívka na to už nijak nezareagovala a otočila se k odchodu.

Jarrow jí dál sledoval. Zvědavost ho nabádala, aby zjistil, kde si mohla zranit rameno. Rozum mu to sice rozmlouval. Měl zavolat stráže a domáhat se svých peněz, ale když zašla na hlavní ulici a vešla do jeho pekárny, i rozum ztichl. Jaká to náhoda, pomyslel si.

V době oběda za něj zaskakovala sousedka, která bydlela hned vedle. Byla doma sama s dětmi a neměla co na práci, protože měla příliš zraněnou pravou ruku, aby s ní mohla hýbat. Tak jí Jarrow před rokem nabídl, že jí může vypomáhat v pekárně. Ta žena mu za to byla moc vděčná, protože mohla alespoň trochu pomoci manželovi živit rodinu a také na chvíli měla něco na práci.

„Dobrý den, copak si dáte?" zaslechl, jak jí Kelly zdraví. Jarrow nechtěl, aby ho Kelly, ani ta černovláska viděla. Sám nevěděl proč.

„Dva skořicové šneky, tři tvarohové koláče a ta kapsa je co?" Žádný pozdrav, či milá slova, ne. Ta dívka byla nepříjemnost sama, ale Kelly se tím nedala zastrašit. Měla přece jenom na krku čtyři děti a tomu nejstaršímu bylo čtrnáct.

„Těsto plněné marmeládou. Vymyslel to sám majitel," řekla s hrdostí v hlase.

„Vy to tu nevlastníte?" podivila se a znělo to upřímně.

„Ne, já mám zraněnou ruku, nemohu s ní hýbat. Já mu tu jenom pomáhám, když si potřebuje něco zařídit,"

„Hm," odpověděla zamyšleně, „U nás pekařství nikdy nevlastnil muž," To byla první věta, kterou od ní slyšel a zněla nenuceně.

„Odkud jste?" zeptala se Kelly.

Černovláska se odmlčela. Jako by si uvědomila, že řekla něco, co nechtěla. „Na tom nesejde, tak ještě jednu tu kapsu,"

„Ještě jsem Vás tu neviděla. Zdržíte se tu u nás dlouho?" Kelly byla typická ženská. Zavřená doma sama s dětmi, kde si neměla moc s kým popovídat. Tady v obchodě si měla s kým povídat – ovšem pokud zákazník není nevrlá zlodějka.

„Ne, do týdne se zase vydám na cestu," Jarrow byl překvapený, že jí dívka neodsekla jako té kořenářce. Jako kdyby i jí chyběl lidský kontakt.

„Tak tady to je. Čtyři stříbrný a ať se vám na cestě zadaří," popřála ji Kelly.

„Díky,"

Černovláska vyšla z krámku a Jarrowa si nevšimla jen díky tomu, že absolutně nevěnovala pozornost svému okolí. Za cesty spořádala jednoho šneka a jeden koláč a zbytek si schovala pod plášť. Rychlým krokem se hnala městem až k jeho kraji, kde stály polorozbořené chatrče. Podle všeho tahle zlodějka v jedné z nich přebývala. Oknem vklouzla dovnitř a dle vrzání starého schodiště šla nahoru do podkroví.

Jarrow šel za ní. Ovšem nevěděl, jak má dojít nahoru, aby nebyl slyšet na schodišti.

„U Písaře, to bolí jak čert," zanadávala a Jarrow měl co dělat, aby se nezasmál. Tak nějak tušil, že nadává kvůli zraněnému rameni. Avšak její samomluva byla dobrá příležitost, jak se dostat nahoru. Rozum ho nabádal, aby to nedělal, ale zvědavost byla silnější. Nakonec jeho výcvik vojáka se ukázal jako prospěšný, protože dokázal přenášet váhu na místa, kde schodiště tolik nevrzalo. A protože se mu nad hlavou po trámu prohnala krysa, říkal si, že případný hluk dívka bude připisovat zvěřinci.

„Jestli najdu toho šmejda, kdo mi to udělal, tak ho rozcupuju na krvavý cáry. Se ještě bude divit. Kdyby věděl, koho má před sebou, tak by se posral strach-ježiši au, to studí," Ta holka jednu chvíli zněla jako profesionální zabiják a v druhé jako malé dítě. Jarrow nad tím kroutil hlavou. Co sakra ta holka je zač.

Na chvíli bylo ticho. Jako kdyby přemýšlela, ale když zaslechl další skuhrání, předpokládal, že si to rameno maže nebo s ním nešikovně pohnula. Pak slyšel, jak odšpuntovala nějakou láhev a hned na to jak její obsah vyflusla na zem. „Kurva, nechávat chlast na sluníčku taky nebyl nejlepší nápad,"

To se Jarrow už neudržel a přidušeně se zasmál. Avšak to, že to neměl dělat si uvědomil, až když v místnosti za ním vše utichlo kromě zbraně, kterou vytahovala z pochvy. „Kdo je tam?" zeptala se ostře.

Jarrow ztuhnul. To, že měla u sebe zbraň, nečekal. Byla tak hubená jako tintítko. Nedokázal si představit, že by zvládla udržet cokoli kromě dýky. I dřevěný meč musel být pro ni těžký.

„Vím, že tam jsi, tak vylez," přikázala mu. Jarrow si povzdechl a s rukama v kapse vylezl z poza rohu a ukázal se jí. Nebál se jí. Ať by se dovedla bránit sebe líp, rozhodně ho nemohla přeprat. Určitě ne se zraněným ramenem. Ale to zranění jí zřejmě nebránilo, aby v ní držela dýku. Držela ji i v pravé ruce nutno dodat. Podle jejího tvrdého výrazu nepoznala, že to je ten, koho okradla. Nebyl si jist, jestli je rád.

„Kdo jsi?" zeptala se ho tvrdě.

Jarrow se ušklíbl. „Ten, kdo ti koupil tu mast. Přišel jsem si pro poděkování," Dívka stále udržovala oční kontakt a nedala najevo, jestli si uvědomovala, co jí právě řekl, nebo ne.

×××

Raven přemýšlela, kdo by to mohl být. To, že se od ní nechal okrást, nasvědčovalo tomu, že ji chtěl sledovat. Vsadila by se, že ta houpavá opilecká chůze byl jen způsob, jak na sebe upoutat její pozornost. Nevypadal jako někdo, koho by najal Moirat, aby ji dopadl, ale na to nemohla sázet. Ovšem jeho sebevědomí postoj s rukama v kapsách naznačoval, že se jí nebojí, že ví, že by jí přepral. S tím zraněným ramenem by měl i pravdu. Ta potvora ji natekla a jenom držet v dlani dýku bylo pro to rameno zatěžující.

„Co ode mě chceš?" zeptala se a nedala najevo strach. Nikdy nedopustí, aby ji zajali. Nikdy.

„Jak jsem řekl, poděkování, že jsem ti poskytl prostředky na to, aby sis koupila tu mast," kývl na nádobku na polorozbořené posteli. „A mimochodem, gratuluju k tomu husarskému kousku v té hospodě, ani jsem tvou ruku v mé kapse necítil," Mluvil tak nenuceně. Tak zatraceně nenuceně.

„Kdo tě poslal?" Nevěřila mu, že neví, kdo je. Nevěřila mu ani ten odlehčený úsměv na tváři, který mu teď trochu zvadl, když se ho zeptala na jeho zaměstnavatele, pána, co si ho najal. Musela uznat, že to zmatení hrál dobře. Ale nebaštila mu to.

„Kdo jsi ty?" zeptal se jí namísto odpovědi.

Raven měla co dělat, aby se nerozesmála. „Vážně chceš hrát tuhle hru, že vlastně nevíš, kdo jsem?"

Ten hnědovlasý muž, který mohl být tak o tři čtyři roky starší, než-li ona, se stále tvářil zmateně. Chvíli si ji prohlížel, jako kdyby se snažil vzpomenout, jestli ji zná. Nebo přesvědčit, že ne. „Pardon, ale já na celebrity moc nejsem a noviny taky moc nečtu,"

Raven tomu nechtěla věřit, ale něco v ní jí začalo našeptávat, že mluvil pravdu.

„Jestli tě na mě nenajali, tak zmiz," poručila mu. Potřebovala si ulevit rameni a pořádně si ho obvázat, i když s jednou rukou se to dělala špatně.

„Pokud jsi hledaná, tak bych tě mohl nahlásit, abych dostal těch svým patnáct stříbrných zpátky," pronesl zamyšleně.

„Dvanáct," opravila ho, „Bylo jich dvanáct a moct dobře to víš,"

Omluvně zvedl ruce z kapes. „Pouze si ověřuju,"

„Ověřuj si, co chceš, ale zmiz," zopakovala mu, ale stále se to minulo účinkem.

„Stále jsem neslyšel to, pro co jsem si přišel," broukl, jako kdyby mluvil se starým přítelem.

Raven si ho prohlídla a při tom pohledu ji upoutala jedna věc. Sice měl oblečení obyčejného občana, ale postoj měl až moc profesionální. Ale takhle nestojí vrah nebo žoldák. Takhle stojí voják. Odmítala to ovšem říkat nahlas. „Co chceš slyšet?"

Ten muž se zasmál. „Máš krátkou paměť, a pokud utíkáš, tak to není šikovný, ale jak jsem řekl, přišel jsem si pro poděkování za dotování na tu mast,"

On to myslel vážně, problesklo Raven hlavou. A také jí něco říkalo, že bez toho neodejde. „Díky, že jsi mě nechal tě okrást a teď padej,"

„No vidíš, že to jde," usmál se na ni, „A nechceš s tím ramenem pomoc? Jednou rukou se to musí obvazovat nešikovně,"

Zněl upřímně, ale Raven nebyla naivka. Sice to možná nebyl žoldák na ni najatý, ale stále mu nevěřila. Který hlupák se nechá dobrovolně okrást? I Zailea si tenkrát Raven podala. Přes rok svou přítelkyni neviděla, uvědomila si.

„Poradím si sama," oznámila mu a byla to pravda. Nic jiného ji totiž nezbývalo.

„Mohu alespoň vědět jméno mé zlodějky?"

Raven chvíli mlčela. Rozhodně mu ho nehodlala prozradit, ale pak si vzpomněla, že těch jmen vlastně kdysi používala vícero. „Masari, jsem Masari,"

„Hm, Masari," pronesl zdlouhavě, „Budeme tedy dělat, že jsme tě neviděli, Masari," A odešel.

Raven se šla přesvědčit, zda tomu bylo tak. Když ho viděla, jak vylézá z okna, které používala namísto dveří, které držely jen Písařovou vůlí, uklidnila se. Ovšem zbytek dne strávila ošetřování svého ramene a přemýšlení, kdo ten blázen byl.

×××

Ateen neváhal ani vteřina a hned po příjezdu začal hledat Raven. Nevěřil, že je mrtvá. Nevěřil, že spáchala sebevraždu. Nevěřil, že ji najde rychle. Nevěřil, že by ji vůbec našel, natož, aby jí přesvědčil. Aby mu pomohla zachránit život jeho lásce. Aby pomohla zachránit jejich společnou budoucnost.

Ne. Ateen už na nic nevěřil. Ale doufal. Ani se nezkoušel modlit k Písaři. Tušil, že neodpoví. Ale přesto doufal, že až bude tak zoufalý a frustrovaný a otočí svůj pohled k nebi, že mu Písař pohled opětuje. Že se zrovna odkloní od svitků, kde sepisuje všechny osudy světa, že jeho prosbu v očích zachytí a že ji vyslyší.

Ale ještě se nepomodlil. Ještě doufal, že tak zoufalý nebude.

Doufal marně.

×××

Ahojky!

Normálně zatím zvládám mít deseti kapitolový náskok, což je úspěch xD Asi to bude tím, že na našem discord serveru máme druhý ročník Big Summer Challenge, kde máme za cíl do konce srpna napsat milion slov, takže pokud potřebuješ motivaci a třeba si chceš i vést statistiky, jak jsi na tom se psaním, napiš mi, nebo se podívej na ig profil kingdom_of_dreams.wpdc a přidej se k nám *mrk mrk*

Jinak jak se máte? Jak léto? Já umírám v práci, kde makám od pěti, takže asi tak xDD

Mějte se, jak nejlíp umíte ^^

SimonaR