„Jestli od toho hasierského čůraka uslyším ještě jednu připomínku , tak ti přísahám, že ho tou lopatou už sejmu,"

Jarrow položil na stůl minci za to mizerné pivo, které tu prodávali a odcházel už ze třetího brlohu, který ten den navštívil. Přičemž ignoroval rozhořčeného dělníka, který si stěžoval na svého nadřízeného. Už byla noc. Sice nebylo pozdě, zbývaly dvě hodiny do půlnoci, ale i přesto Jarrow byl zoufalý, že nic použitelného neslyšel. Většina občanů si stěžovala na Hasierské pány, kteří se nakvartýrovali do města. A to si říkal, že má kliku, když mu Raven přidělila západní část města.

Když vyšel z toho brlohu ven, milerád se nadechl čerstvého vlahé vzduchu. Nebyl tak suchý jako v Rawrmoru. Zvykl by si bydlet u vody, ale vzhledem k tomu, že doma měl několik let zavedenou pekárnu a v Assuntrii by těžko zůstal, tak tyto úvahy hned zavrhl a soustředil se na ruch ulic.

Gabon nebyl tak velký, jak Shamal – hlavní město Souostroví ledu a písku – ale i tak to bylo vcelku velké město. Už na Souostroví slyšel zvěsti, že město bylo daleko větší a velkolepější. Musel přiznat, že by ho rád viděl. Ezaras mu dovysvětlil, co s městem udělal král a proč tak učinil. Prej se tu už tehdy koncentroval odboj a vlastizrádci.

Moc mu to podpálení města nepomohlo.

Tady v západní části Gabonu bylo hodně dělnických čtvrtí a chudých lidí. Doufal, že tady odboj bude vřít a bude to pouze veřejné tajemství. Mýlil se. Až se vrátí zpátky do hostince a ostatní budou říkat, kdo co zjistil, tak nechtěl být jak mrtvá váha a chtěl také něčím přispět. Doufal, že Raven a nakonec i ostatním bude víc nápomocný. Ale zatím to moc nevypadalo. Prozatím jim jen posloužil jako snadná vstupenka do města. To nebylo mnoho. Stále si připomínal, že je bývalým armádním kapitánem, ale když viděl dva bývalé odchovance v akci v té zmasakrované vesnici... začal si uvědomoval, koho si to přeci jen najal jako pomocnici do pekárny.

Nelitoval, že šel do toho. Sice to znělo šíleně, ale ta výprava se mu líbila. Líbilo se mu, že to není stereotypní život v malém městě, kde celý den je jen v pekárně a jeho největší starostí je, že dojde mouka. Nebo vejce. Tady byla akce, cestování, dobrodružství. Zapomněl, jak mu to chybí. Pekárna dobře posloužila jako lék na jeho zážitky z armády, ze které odešel, protože už nechtěl být nástrojem systému. Tehdy si říkal, že armáda na Souostroví je tvrdá, ale když viděl hasierské vojáky tady v Gabonu, jak pranýřujou lidi na náměstích, jak před chvíli vtrhli do nalévárny, do které chtěl Jarrow vejít, ale rozmohla se tam masivní rvačka, takže měl smůlu ... Chápal, proč Raven řekla, že si musí dávat pozor na všechny lidi. V této zemi se nedalo věřit nikomu. Ani dětem. Viděl ty malé zlodějíčky, jak chodí po ulici a dívají se, na koho by sehráli své divadýlko. Jednomu málem naletěl, ale Raven ho zarazila. To bylo ještě před hostincem, kde bydleli.

„Jakmile jim dáš byť okousanou kůrku, tak tu máš všechny sirotky z města. Není to správné, ale ignoruj je,"

Viděl, jak jí to je nepříjemné. Něco mu říkalo, že ví, jaké to je být dítě na ulici, ale nevyzvídal. Ať přijde sama.

Nalévárnu, kam vtrhli právě vojáci, přeskočil na svém seznamu podniků, které tuhle noc navštíví. Třeba se tam vrátí cestou zpátky.

„Ty zatracené loutky poznám na sto honů. Nesnáším, že jsou v našem městě," Jarrow zbystřil, když slyšel, jak nadává jeden muž středních let. Stál se svým společníkem na ulici a pozoroval její běh. „Nechápu, jak je tu Marcos může nechat jen tak pobíhat,"

„Ty chceš na město seslat Loutkařův hněv?" zpražil ho ten druhý výrazně tišším hlasem.

„Chci, aby vypadli a aby nechali tohle město na pokoji. Stačí, že tu jsou ty hasireský svině převlečené za vojáky. Mám chuť jim rozmrdat ksicht o nejbližší zeď, jen co je vidim,"

„To si nepomůžeš a moc dobře to víš,"

Jarrow se snažil chovat přirozeně, když je poslouchal. Ani nemusel chodit do dalšího zaplivanýho brlohu. Opravdu stačilo naslouchat městu. Postavil se několik yardů od nich a opřel se o starý dům. Snažil se tvářit, že na někoho čeká.

„Ani se mi u Marcose nelíbí ten jeho nováček,"

„Myslíš bratra Corry a Deetore?" Jarrow ty jména neznal.

„Jo. Ani nevím, jak se jmenuje. Nelíbí se mi ten jeho kukuč. Podívá se na tebe a ty mu vidíš až do žaludku, jak to tu nenávidí, jako kdyby ho tu drželi,"

„Počkej, já jeho jméno zaslechl. Moc se s ním nechlubí. Má to typicky hasierský,"

„Pokud je v odboji proti Hradu, tak to se nedivím, že se s ním nevytahuje na potkání," odflusnul si ten agresivnější z nich.

„Mám to, Breker. Ani nevím jak dál. Ale máš recht, je divnej," Jarrow se snažil na sobě nedat nic znát. Pokoušel se tvářil nanejvýš otráveně, jako kdyby ten na koho čekal, měl zpoždění.

„Prej patří mezi lidi, kteří jsou Marcosovi nejblíž. Víckrát jsem si říkal, proč tomu tak je, když vraždí všechny na potkání. Fagha zkusila před Marcosem nadhodit, proč ho u sebe má. Vždyť ani jeho sourozenci nejsou nadšení, že tam je a to je co říct. Corra ta jde i cizinci naproti s úsměvem a Deetori je taky pohodovej kluk,"

„Co ji na to Marcos odpověděl?"

Agresivnější z nich hvízdnul, „Kámo, tos neviděl. Prej ji sjel jak mašinu, že ji do toho nic není a že ten Breker povýší schopnosti Maliyanů v boji. Což bych chtěl vidět. Oni nejsou ani po měsíci schopni pořádně držet meč,"

„Hele, tak to bacha," utnul ho společník, „Včera jsem byl ve vile a viděl jsem jejich trénink. Sice na tý hodině byla tak polovina Maliyanů, než u ostatních, ale fakt už začali vypadat jako někdo, kdo bude schopný bojovat. Podle stylu tréninku ten Breker musel být žoldák,"

„Možná proto se mu tu nelíbí. Nemá prachy jako za války a je uvrtanej na jednom místě. Znal jsem jednoho žoldáka a prej nejvíc miloval prachy a volnost,"

„Já to říkám furt, je to divná cháska,"

Jarrow je ještě chvíli poslouchal, ale už neslyšel nic užitečného, tak předvedl několik nadávek a odešel. Ať si myslí, že jeho doprovod nedorazil. Říkal si ale, jestli má zkusit vypátrat, kde je ta vila, o které mluvili. Chtěl zkusit zajít do té nalévárny, ze které před chvíli již vyšli vojáci s několika muži, kteří evidentně vyvolali rvačku a ničili tak veřejný pořádek. Ani se ta rvačka nedostala ven na ulici.

Avšak asi tak dvacet kroků před vchodem za sebou ucítil něčí pohled. Snažil se ho nevšímat a prostě vešel dovnitř. Třeba jen nějaký dělník jdoucí si pro svou dávku alkoholu. Ovšem když ho cítil i když se posadil a objednal si jedno malý, tak věděl, že je v hajzlu. Očividně jeho instinkty nebyly tak hluboko pohřbený, jak se domníval.

Během dvaceti minut, kdy pil o mnohem lepší pivo než v předešlém podniku a snažil se poslouchat řeči ostatních, přemýšlel, kdo ho může sledovat. Řekl si, že není jednodušší možnost, jak to zjistit, než se přímo zeptat. Tak vstal, nechal minci na stole jako vždy a začal se modlit, aby jeho schopnosti úplně nerezavěli.

Zavedl je do jedné uličky, která byla zkratkou mezi hlavními silnicemi západní části města a otočil se. Byli dva. Jak neočekávané.

„Tak jo, hoši, kdo jste a co chcete?"

„Jen by našeho pána zajímalo, proč je v jeho městě žoldák ze Souostroví," pronesl tiše jeden z nich.

„Kdo je tvým pánem a já myslel, že tohle město patří králi Ordainovi," Nemělo cenu jim vymlouvat, že není žoldákem. Bojový výcvik byl zřetelný z chůze a že byl ze Souostroví poznají podle snědší pleti. Víc evidentně nemuseli vidět, aby usoudili, že je žoldákem.

„Marcos Hickel," Jarrowovi spadla tíha z ramen.

Dobrý, to je menší zlo.

„Neznám,"

„No neboj, poznáš,"

×××

Raven dorazila jako první na pokoj. Nezjistila něco pořádnýho a to jí pěkně frustrovalo. Byla hodina do půlnoci, když oknem proskočil Ezaras a za chvíli dveřmi vešel Ateen. Ani jeden z nich nic neměli. Ezaras sice zjistil, do jakého nevěstince chodí Breker, ale ani nevěstky nic mu tam nebyly ochotné nic říct. Děvky jedny hrabavé. Ateen prošustroval každý větší podnik, který na jihu byl. Ale protože byl pracovní týden, většina lidí už touhle dobou byla doma. Děsný město.

Byla půlnoc, když si začali dělat starosti, kde je Jarrow. Raven odmítala dál čekat a šli ho hledat. Západní část žel Písaře byla rozmanitá. Každý si vzal jednu hlavní ulici a tu prolezli křížem krážem. Než odešli, v pokoji mu nechali vzkaz, kde jsou, aby se nebál, kdyby se náhodou minuli. Ale Raven si nemyslela, že to je možné. Podle nicneříkajícího výrazu, který nahodil Ezaras, usoudila, že si to také myslí. Ateen se raději rovnou tvářil ustaraně. Obyčejně by prohodila něco ve smyslu, že je citlivka a že nemá žádný výcvik, aby se tím nenechal vyhodit z klidu, ale nyní na to neměla. Sama uvažovala, že si západ přidělí a Jarrowovi raději dá sever, kde byl větší předpoklad, že bude klid. Ale chtěla mu dát možnost, aby něco našel, aby si nepřipadal jako mrtvá váha, jak sám sebe označil před odchodem.

Ale pokud se mu něco stane, tak to není její chyba. To věděla moc dobře. Jarrow sám si byl vědom, do čeho se pouští. Jen asi nikdo nečekal, že jim to vrazí pěst hned v Gabonu.

Přemýšlela, co by se mu mohlo stát. Na nic kloudného nemohla přijít. Loutky o nich nevěděli, kdyby ano, nešli by po něm, ale rovnou po nich. Marcos také nedával smysl. Proč by na něj útočil?

Žádná z možností, které Raven napadaly, nedávaly smysl. To, že by se připletl do nějaké rvačky, bylo tako vyloučené. Snad se ksakru uměl bránit!

Nejraději by skákala po střechách, ale uvědomovala si, že to tady nebylo bezpečné. Sice byla tma a střechy byly blízko, ale domy byly nízké. Navíc tohle město už pořádně neznala, nepamatovala si ulice tak jasně, jako ty peragonské. V Gabonu dlouho nebyla a na západ města se málo kdy vydala.

Už se chtěla otáčet na patě a vběhnout do jedné z větších vedlejších ulic, když si všimla třech mužů. Dva z nich vypadali ještě střízlivě, ale ten třetí to pořádně přehnal, takže ho mezi sebou vláčeli na ukřižence. Nechala by to být, kdyby ten prostřední neměl tmavě modrý plášť.

Možná kdyby ten plášť neměl Jarrow na sobě při prvním setkání, tak by to zazdila. Ale takhle ne. Tyhle záda znala moc dobře. Před dvěma měsíci je sledovala celou dobu, kdy se soustředila na příležitost, až mu vybílí kapsu, kde měl dvanáct stříbrných.

Naštěstí to nebyli loutky, kdo tahal Jarrowa mezi sebou. Alespoň v něčem jim Písař přál štěstí. Následovala je a vyčkávala, až zapadnou do nějaké odlehlé uličky, ale ty paka šli stále po rušné ulici, kde bylo stále dost lidí na to, aby někdo zavolal vojáky, že někdo ruší pořádek. Zlatá Nuzná realita v Peragonu. Tam si mohla přepadnout kohokoli kdykoli.

Cítila, jak se vedle ní připojil Ezaras. Kde byl Ateen jí bylo jedno. Musela nejdřív zachránit prdel Jarrowovi. Vedli ho na východ. Do obchodní čtvrti. Jarrow se začal mezi nimi lehce zmítat, ale jeden z nich ho praštil do spánku, takže Jarrow opět byl antáre.

Raven se to celé nezamlouvalo. Vedli ho stále hlavními ulicemi a přesně věděli kam ho vlečou. Nikdo se ale nepozastavil nad dvojicí mužů, kteří nesli třetího na ukřižence. V dělnické čtvrti chápala, že to nikdo neřešil, ale tady by se nad tím měl někdo pozastavit. Ezaras naznačil, že jim zkusí nadběhnout. Nemusela ani kývat, aby pochopil, že souhlasí. Až na to že před jedním domem, který by se mohl rovnat vile, viděla postavu, co byla hora svalů a agrese.

Breker.

Ti dva vedli Jarrowa k Marcosovi!

Proč ksakru?

Chtěla dát Ezarasovi znamení, aby se stáhnul, ale to ho už také viděl a sám se stáhl.

Tohle byl průser měsíce a ten měsíc teprve začal.

×××

Ahojky, jak se máme?

Přemýšlím, co bych vám tu tak hezkýho řekla a kromě toho, že tahle kapitola má necelý 2k slov, mě nic jiného nenapadá xd Mám solidně vygumovaný mozek :D

Nevadí, stává se. Doufám, že se vám vede dobře a klidně dejte vědět, že žijete ^^

Mějte se, jak nejlíp umíte.

SimonaR