Raven tam stála jako solný sloup. Ten hlas. Zatraceně ten hlas. Onen muž seděl na střeše a evidentně je celou dobou poslouchal a pozoroval. Jarrow s Ateenem zaujali obranný postoj. Jarrow s dýkou v ruce, kterou mu dala sama Raven a Ateen se svým mečem. Kde ho vzal, jí bylo lhostejné.

Cizinec s lehkostí, jaká byla Raven důvěrně známá, slezl ze střechy. Domy kolem hospody byly jenom podlažní, takže při nejhorším by se dalo přímo seskočit na zem. Ale on ne. On lezl pomalu s opatrností začátečníka, ovšem v kroku byla znát jistota, že přeci jen ví, co dělá. Když byl na zemi, postavil se zhruba třináct kroků od Raven. Jarrow neváhal a postavil se krok před ní. Viděl, v jakém je stavu. Že není schopna se hnout.

„Kdo jsi?" zeptal se Ateen a nikde nebylo stopy po tom, že by před chvíli žadonil. Nyní jeho hlas byl ostrý jako jejich zbraně. Když o nic byla řeč, u cizince nebyly žádné viditelné. Ale Raven věděla, že je ozbrojený až po zuby.

„Tady Raven mě moc dobře zná," Nohy se jí třásly. Ruce musela zatnout v pěst, aby se ten třas nestal ještě viditelnější. Ale cizinec jí znal až moc dobře.

„Kdo je to?" zeptal se Jarrow a jen na setinku si dovolil po ní švihnout očkem, aby ji viděl alespoň částečně do tváře. Ovšem Raven nebyla schopná ničeho. Jen opět sotva dýchala.

„A abych napověděl, tak i Ateen mě zná,"

„Ten hlas mi nic neříká," odmítal to tvrzení albín.

„Neřekl jsem, že jsme se viděli, jen jsem řekl, že mě znáš. A já o tobě také vím," Raven nevěděla, jak se Ateen tváří. Zda přemýšlí nad jeho slovy či nikoli. Ona byla schopná jen stát, zpola dýchat a hypnotizovat ho pohledem.

„Raven," Ten milý hlas, k čertu, rok ho neslyšela a myslela, že už nikdy neuslyší. Přesto tu stál, z masa a kostí. „Jsi v pořádku?"

„Co se staráš?" vyjel na něj Jarrow.

Vypadalo to, že na něj chce zaútočit, ale Raven ho zarazila. „Jak-jak jsi..." Nebyla schopná poskládat rozumnou větu. Ani myšlenky nebyla schopna zachytit, natož je přetvořit ve věty a ty pak vyslovit. Momentálně to pro ni byl nadlidský úkon.

„To bych nechal na později," Cizinec si sundal kápi. Kromě Raven ta tvář nikomu nic neříkala.

Jarrow povolil svůj postoj. I když v jeho rovném postoji bylo znát napětí a určitě by byl schopný se dát rychle do pohybu, schoval dýku. „Tak ty jsi ten Ezaras. Na mrtvého vypadáš dobře,"

Ano, Jarrow chápal velmi rychle.

„Ty jsi přežil?" vydechl Ateen neschopen tomu uvěřit. Ovšem na Raven neměl. „Jak?"

„Přátelé mi pomohli," To bylo jediné, co k tomu řekl. Pak se opět podíval na svou dlouholetou přítelkyni. „Raven, zhluboka se nadechni," Udělal pomalý krok. Jeden malý krůček. Avšak černovláska zařadila zpátečku.

„Ty jsi-jak jsi-proč?" Věděla, že viděl ten zmatek v její tváři. Nebyla šťastná, že ho vidí. Tedy ano, byla, ale... Rok. Za čtyři dny to bude rok, co šel jejich svět do háje. Rok bez čtyřech dní se musela schovávat, předstírat, že je mrtvá, musela krást, aby měla co do huby. A s každým nádechem truchlila, že je její Ezaras mrtvý. Sice byli jen přátelé, ale takoví, kteří jsou jak rodina. On byl jediný, koho měla a ona zase byla jediná, koho měl on. Za tu chvilku pochopila, že stejně jako ona se musel ukrývat, aby ho Moirat a lovci nenašli, ale...

K čertu ALE!

Copak se s ní nemohl spojit dřív? Copak to je bezpečné až po tři sta šedesáti prvním dnu? Nebo měl strach, že by je prozradila? Že nebyla schopná držet jazyk za zuby o tom, kdo je? Chtěl ji testovat? Nebo naopak trestat, že nebyla schopná Goblina s Tevi nalézt dřív?

Všechno tohle v ní vyčetl a už se nepokoušel přiblížit se k ní. Udělal zas krok zpět. Ale Raven neudělala ten krok dopředu, aby vyrovnala tu vzdálenost na původní. Ještě těch třináct kroků prodloužila na čtrnáct a půl.

„Musel jsem," špitl, „Nevíš, jak moc jsem nechtěl, ale musel jsem,"

Něco se v ní bilo. Když se přichytila, že hodí za hlavu všechny tahle ale a skočí mu kolem krku, věděla, že to je pocit neskonalé radosti a ublíženosti. A ať se Raven rozhodne pro jakýkoli z těch pocitů, tak se v něm bude rochnit dlouho, protože takhle vražedkyně byla šíleně paličatá. A Ezaras to věděl. Proto netlačil.

„Co tu děláš, když nečucháš ke kytkám?" zeptal se Ateen a i když nechtěl, tak ta poznámka zněla jízlivě.

„Na tvém místě jsem hodnější, protože jsem na tvé straně," Otočil se na něj špeh a smazal ten konejšivý pohled, který věnoval Raven. Nyní to byl ten Neviditelný. Jeho nekompromisní výraz byl stejně tvrdý, jako každého z odchovanců.

„Ty mu chceš pomoc zachránit Eshu?" zeptala se Raven ochraptěle. Připadala si, že nemluvila celé věky.

„Ano, rád bych mu pomohl,"

„Proč?"

„Protože kdyby nepomohla tobě, tak tu nejsi. Buď bys byla v Loutkárně, nebo mrtvá a nevím, co je horší,"

Tehdy viděla, jak se Jarrow napnul jako tětiva. Tehdy pochopil, koho si to najal a komu to vlastně kryje záda. Už věděl, že to jsou odchovanci, že ona je ta děsivá vražedkyně, že Ezaras je ten legendární špeh a že se baví o té dokonalé zlodějce. K jejímu překvapení nezačal zdrhat, ani se ohánět dýkou. Snažil se dělat jakoby nic.

„Jak jako kdyby mi nepomohla?" Raven nechápala, jak mohl vědět, že jí Esha pověděla, že přístav je plný žoldáků. A jak jí to mělo zachránit? Vždyť možná díky tomu byla odloučena od Ezarase. Sice jinak, než myslela, ale újma je stejná.

„Tím, že tě stáhla stranou a varovala, že byli všude žoldáci, tak tě schovala, když tři z nich probíhali kolem. Hledali tě. Mě našli, ale díky Zailee jsem byl schopen připravit to divadlo v pokoji,"

„Takže ta krev..."

„Byla zvířecí. Moje byli jenom ty šaty, aby to vypadalo, že jsem se s někým rval o holý život a onen protivník vyhrál. Ten nábytek jsem rozbil já, o krev se postarala Zailea. Tebe už nestihli najít, aniž by ji někdo viděl. Přece jenom pro loutky a Hrad je mrtvá,"

Raven pozorně poslouchala a dávala si jedna a jedna dohromady. Byla to zkurvená ironie, že tolik lidí předstírá smrt, aby unikli smrtelnému nebezpeční, přesto je to celé schopen riskovat, jen aby pomohl příteli. I když...Je Raven schopna tohle zahodit jenom pro pocit, že jí Esha pomohla? Že ji nevědomky zachránila život? Stále ji v hlavě hrála otázka:

Byla by Esha ochotna zachránit Raven život, kdyby se role obrátily?

Ty dvě nebyly nic. Žádné přítelkyně, žádná rodina. Byly rády, že spolu byly schopny pracovat, a i to často skřípalo jak deset let nenamazaný stroj.

„Takže bych měla být ochotná ten rok zahodit, jenom proto, abych zachránila Eshu?" vyřkla ono otázku.

„Vezmi si, že pokud by se nám to povedlo, mohli bychom zabít Moirata. A pak bychom se nemuseli skrývat. Takhle bychom museli do konce svého života žít se strachem, že nás někdo objeví. Stále lhát o svém jménu, o tom, kdo jsme. Stranit se lidem. Ale kdybychom ho zabili, tak od toho máme pokoj. Klidně bychom se mohli vrátit zpět do Peragonu. Vím, jak to město miluješ. Jenom my máme možnost ho zabít. Nikdo jiný toho není schopný. Pokud se nám podaří přesvědčit i Brekera, jedině my máme šanci začít žít znovu. Podle sebe. Sama jsi to chtěla, když jsme byli tehdy v Salianqu. V tu noc, kdy ses opila, protože ses dozvěděla, že Skyel a Marion jsou mrtví. Chtěla jsi normální život, bez tohodle," ukázal kolem sebe. „Ale bez tebe nemáme šanci. Ty jsi ten vrah, ty jsi ta Nemilosrdná. Pokud ale řekneš ne, ať máš důvod jakýkoli," Po očku se podíval na Jarrowa. „tak nikdo nebude vyzrazovat tvé jméno. Nikdo," Ateenovi věnoval tvrdý pohled.

Raven přešlápla. Zapomněla, jaký vliv na ni Ezaras má. „A ty? Pokud nepůjdu, co budeš dělat ty?"

„Upřímně si nejsem jist, ale asi bych šel zkusit své štěstí. I když bez tebe ta šance rapidně klesá," Tím bylo vymalováno. A Ezaras to moc dobře věděl. Formálně jí dával na výběr, ale fakticky ten výběr nebyl. Raven se na něj pro to nezlobila. Ona by udělala to stejné, kdyby se role obrátily. A právě kvůli tomu na to kývla. Protože pokud Ezaras a Raven by jednali v určitých rolích stejně, tak by možná tomu bylo i s Eshou.

Poslední otázka byla ta, co s Jarrowem.

Když se na něj Raven podívala a tím pádem se na něj podíval i Ezaras a vzápětí Ateen, Jarrowovi nebyl nikdo schopný z tváře nic vyčíst.

×××

U všech děsů! Jarrow tomu nebyl schopen uvěřit. Tahle černovláska, co byla o hlavu a půl menší než on, byla nejlepší vražedkyně v Assuntrii! Jakmile slyšel slovo Loutkárna, vzpomněl si, odkud zná jméno Moirat. A zbytek si domyslel z informací, které znal. Jak Raven neváhá a sahá po zbrani. Jak hned vyhrožuje smrtí, že by byla schopná celé město zmasakrovat.

A pak tu byl tenhle kluk, který na první pohled nebyl jinak výrazný. Jasně, že nebyl! On to byl nejlepší špeh, nesměl být nápadný. A tamten albín byl milenec nejlepší zlodějky se kterou měl dítě. V Jarrowovi se probudil starý instinkt z armády, kdy tyhle nájemný hajzly chytal a zavíral. Jako kapitán jich pochytal celou řadu. Chápal, proč si hned Raven nespojil s Loutkárnou, protože tady neznali jejich jména. Tady se znala jenom jejich přízviska. A že i ta mu Ezaras potvrdil.

Přesto přese všechno neměl chuť zdrhat nebo volat po spravedlnosti, jako tomu bylo před lety, když v té armádě byl. Kapitánem byl jen půl rok, pak odešel. Od té doby zrezivěl.

„-I když bez tebe ta šance rapidně klesá," Když se na něj podívali dva Moiratovi odchovanci a třetí byl téměř manžel jedné z odchovanců, pravá noha mu nepatrně ucukla dozadu. Ale ne natolik, aby to bylo patrné. I když... Něco mu povídalo, že ten brunet si toho všiml.

„Asi zítra nepřijdu do práce," špitla Raven. Znělo mu to, že jí je to líto. Možná tam zaslechl i lehkou zmatenost. Vůbec by se tomu nedivil. Pokud správně chápal, tenhle Ezaras měl být rok mrtvý. Ale jaksi nebyl. Chápal, že je z toho Raven vykolejená. Sice věděl, že u něho nebude hledat ucho, kterému by se mohla vypovídat, chtěl jí dát najevo, že tu možnost má.

„Pokud se vrátíš, bude to místo na tebe čekat," A tím bylo vymalováno.

×××

Love u <3

Mějte se, jak nejlíp umíte,

SimonaR