„Svatá Morgano, smrdí to tu jak někde na skládce!"

Znechuceně jsem nakrčila nos a rozhlídla se po hnusnejch šedejch stěnách, na který – soudě podle smradu – chodil chcát snad celej regiment dozorců. Hnus. Už jsem chápala, proč tu byla tak děsná tma. Určitě to bylo pro dokreslení koloritu, kterej měl zřejmě co nejautentičtěji reprodukovat středověkou věznici; včetně přístupu k osobní hygieně.

„Nikdo vás tu nenutí být, slečno Blacková," ušklíbl se Ernie Macmillan, kterej si k pasu právě připínal obrovskej svazek klíčů. „Civilisté by sem vůbec neměli mít přístup. Tohle je vězení, ne rehabilitační centrum."

„Co tě vede k absurdní domněnce, že mě zajímá, co si o tom myslíš zrovna ty, Macmillane?" ušklíbla jsem se. „Pracuješ tu jenom proto, že tvůj tatínek olizoval boty Yaxleymu v době, kdy měl ještě nějaký slovo na ministerstvu."

„Dostal jsem se sem přes spravedlivé výběrové řízení!" zamračil se, ale i v tom šeru jsem viděla, jak se mu do tváří vztekem nahrnula krev. „Nevím, kdo z nás dvou je tu čistě z protekce, Blacková. Mě nemusel Pastorek zachraňovat před doživotím stráveným tady."

„Máš recht, seš na tom hůř. Ty ses tu totiž zahrabal dobrovolně," ušklíbla jsem se. „A teď konečně zmlkni a dělej svou práci, hm? Za někým jsem přišla, tak mě tam odveď a pokus se zdržet jakejchkoliv komentářů. Oba víme, že v slzách bys stejně nakonec skončil ty, drahoušku."

Aniž bych čekala na jeho odpověď, vyrazila jsem chodbou hlouběji do věznice. Vůbec jsem netušila, jestli jdu správně, ale chtěla jsem mu dát najevo, že pravidla tu určuju já. Nejspíš z toho neměl radost. Smůla, že mu stejně nezbejvalo, než mě doběhnout a držet se mnou tempo.

„Nemůžete tu chodit sama!" zavrčel.

Pořád se snažil bejt slušnej a uctivej – zřejmě proto mi dál vykal – ale ten jeho tón mi dával naprosto jasně najevo, co si o mě myslí. Bohužel pro něj mi to bylo úplně u prdele.

„Tak to abys držel krok, nemyslíš? Nemám na to celej den."

Něco si zamumlal pod vousy, ale nahlas už nic nevyslovil. Místo toho se mnou srovnal krok a celou cestu si nervózně pohrával s klíči pověšenými na pásku kalhot, což způsobovalo hrozně protivný cinkání, který se odráželo od stěn a vracelo se ozvěnou zase zpátky.

Cink. Cink. Cink.

Zastavili jsme naštěstí dřív, než jsem stihla ztratit nervy a vypustit z pusy něco, čeho bych litovala. Ono by na tom ale stejně asi nesešlo, protože Ernie se mi při osobní prohlídce pokusil vrátit všechno i s úrokama. Prohrábl mi všechny kapsy i záhyby oblečení, osahal snad každej kousíček těla a nebral si servítky dokonce ani na místech, na kterejch by se žádnej slušnej kluk rozhodně neměl zdržovat.

Prohlídka byla bohužel jednou z podmínek ministerstva, přes kterou neletělo koště. Dozorci se museli ujistit, že u sebe nemám cokoliv nebezpečnýho, co by mohla Bellatrix použít jako zbraň. Neměla jsem povoleno si nechat dokonce ani hůlku, protože co kdyby se na mě třeba vrhla, odzbrojila mě holýma rukama a pak vyvraždila celou věznici, že jo.

„Skončil jsi?" ušklíbla jsem se. „Jestli si chceš sáhnout na ženskou, zkus si zajít večer někam do baru, hm?"

„Kdybych si chtěl sáhnout na ženskou, vyberu si nějakou bez vazeb na Smrtijedy, Blacková," odsekl. Alespoň ze mě ale stáhl ty svoje nenechavý ruce a udělal krok dál. „Můžete dál, máte půl hodiny. Kdyby se cokoliv dělo, zabušte na dveře, budu tady."

„Hned se cítím bezpečněji," pronesla jsem ironicky a nechala se vpustit do tmavé a nehostinné cely.

Ta místnost působila ještě mnohem hůř, než jsem očekávala. Byla chladná a vzduch byl cejtt po vlhkosti a plísni. Jedno jediný malý zamřížované okýnko u stropu sem dodávalo jenom minimum světla, takže to tu celý působilo spíš jako hrob než jako cela. Bylo to doslova bezútěšný místo, kam se vešel jen zmar a zoufalství.

Musela jsem přimhouřit oči, abych skrz šero dokázala zahlédnout Bellatrix, stojící zády ke mně a upírající hlavu k těm pár slunečním paprskům, které si sem probojovaly cestu skrz temnotu.

„Tetičko?" oslovila jsem ji tiše. Netušila jsem, jaký zvolit přístup, jelikož jsem neměla ani páru, jak moc mě v tu chvíli nenáviděla. Rozhodně jsem ale její zlost nechtěla zažít na vlastní kůži, proto jsem se držela v uctivé vzdálenosti.

Dlouho se nic nedělo. Připadalo mi, jako kdyby snad zamrzl čas. Jedinou změnou na jejím těle byly prsty pravý ruky, které se zkroutily do pevné pěsti a jemně se přitom třásly. Nebyla jsem sice mistr ve čtení neverbálních signálů, ale bylo mi poměrně jasný, že radostí se určitě neklepe.

„Co tu chceš?" zasyčela nakonec, aniž by se na mě vůbec otočila. „Nemyslíš, že jsi už udělala dost, holubičko?"

„Radši nad sebou přemýšlím jako nad havranem. Však víš, chvíli kroužit kolem a čekat na správnou chvíli, kdy je šance urvat si něco málo z mršiny."

„Jenom Blackovi se můžou přirovnávat k havranům, Auroro. A ty k nim rozhodně nepatříš. Mrzí mě, že jsou včas nedokázala rozlišit zrno od plev. Máš z mého zrádcovského bratránka mnohem víc, než jsem původně myslela. Moje chyba."

„Nepřišla jsem se ti sem vysmívat, tetičko. Chtěla jsem vědět, jak se ti daří." Znovu jsem zabrousila pohledem po okolních zdech a zhluboka si povzdechla. „Teda v rámci možností. Chápu, že v týhle díře to nebude žádná sláva."

Otočila se na mě. Byla celá rozcuchaná, kruhy jí sahaly snad až do půlky tváří a oči měla bez jiskry, která jí doteď provázela životem. Pád Pána zla ji nepochybně zlomil. Nebylo se čemu divit; přišla o svůj smysl života, kterému zasvětila celý svoje bytí. To člověkem asi otřese.

„Dostala jsi mě sem a teď se staráš? Ale notak... nepředstírej, že ti na mě záleží, drahoušku. Kdyby ano, nezradila bys mě."

„Můžeš dál milovat, i když s tím druhým nesouhlasíš. Udělala jsem spoustu rozhodnutí, ale žádný z nich nemělo nic společnýho s tím, co pro mě znamenáš. Tohle bylo větší než my dvě. Mnohem větší."

„Stejně patetická jako Sirius," ušklíbla se. Pár krátkými kroky zmenšila naši mezeru sotva na polovinu a lehce vycenila zuby v nenávistným šklebu. „Nechápu, že jsem ti mohla kdy věřit. Nechala jsem se oblbnout patnáctiletým kuřetem, co se jenom nudilo doma na vlastním písečku a chtělo si jít pohrát jinam."

„Hodně jsi mě naučila, tetičko," přiznala jsem, aniž bych jakkoliv reagovala na její otevřenou nenávist. „Ale bylo naivní si myslet, že bych pro trochu uznání od Voldemorta prodala svou rodinu. Proč bych měla chtít přejít z jednoho stínu do druhýho, ještě většího?"

„Neříkej jeho jméno!" štěkla. „Nejsi toho hodna!"

V tu chvíli už stála těsně přede mnou a prakticky mi dýchala do tváře. Nepohnula jsem se ani o píď. Sledovala jsem její šedý duhovky a čelila jim stejně jako všemu, s čím jsem se setkala za války. Byl to jenom další člověk, kterýho bylo potřeba přesvědčit, že nejsem hrozba, ale přítel, ačkoliv tentokrát to bylo mnohem osobnější.

„Možná to tak zatím nevidíš, ale nepřišla jsi o smysl života. Ztratila jsi jenom berličku, která ti pomáhala schovat se před světem za něčí záda. Teď jsi konečně svobodná." Hned, jak jsem to vyslovila, jsem si uvědomila, jak hloupě to znělo. „Teda... jakože tvoje mysl je svobodná, ne tvoje fyzično. Chápeš, jak to myslím. Je to nadsázka."

„K čemu je tahle tvoje svoboda?" ušklíbla se. „Nic mi nezbylo, Auroro. Jen tyhle čtyři zdi, co se jednou stanou mým hrobem."

„To nevíš," zavrtěla jsem hlavou. „Všechno se teď mění. Pokud budeš trpělivá, možná dostaneš druhou šanci. Pořád tu jsou tvoje sestry, pořád jsem tu já. Vždycky je pro co žít."

„Odejdi!" sykla. „Zmiz a už se sem nikdy nevracej! Nechci tě vidět."

Ještě chvíli jsem ji mlčky sledovala, než jsem lehce přikývla a couvla zpátky ke dveřím od cely. „Chápu, že toho potřebuješ dost zpracovat. Nechám tě, ale zase přijdu. Zkusím zařídit, aby ti to tu udělali trochu útulnější. Nejsi sama, teto. Jednou to snad pochopíš. Mám tě ráda."

S těmi slovy jsem se otočila a třikrát zabouchala na těžký dubovy dveře, který se hned vzápětí otevřely. Ernie měl v ruce hůlku a nejspíš se právě chystal pustit do souboje na život a na smrt.

„Brzdi, hrdino," ušklíbla jsem se a protáhla se kolem něj ven, „potřebuju jen tvoje klíče, ne tvůj neohroženej zásah."

Jednou jedinkrát jsem se otočila zpátky do místnosti. Pohled Bellatrix mě nepřestal provázet ani sem a já se ho rozhodla opětovat. Rty jsem zkroutila do letmýho úsměvu a téměř neznatelně na ni kývla.

Trhla hlavou.

Nebylo to moc, ale byl to začátek.