„Jsme tady, pane Regulusi."

Do tváře se mi opřel ledový vítr a ostré kapky mořské vody mi téměř okamžitě skrápěly vlasy i hábit, který až nepříjemně ztěžknul. Otřásl jsem se. Za mou husí kůži ale mohla spíš čirá hrůza než všudypřítomný chlad. Zíral jsem na tmavou skálu omletou příbojem téměř do hladka a až příliš bolestně si uvědomoval, že tahle obrovská masa se s největší pravděpodobností stane mým hrobem.

„Jsi připravený, Kráturo?"

Položil jsem svému skřítkovi dlaň na temeno – níž jsem totiž nedosáhl – a pokusil se ho tím mírně povzbudit. Marně. Třásl se hůř než vrba mlátička při ranních mrazících a oči měl rozšířené hrůzou. Nemohl jsem mu to mít za zlé.

„Pane Regulusi," zakrákoral zoufale, „nemusíme to dělat, pane. Vaší matce to zlomí srdce. To jí přece nemůžete udělat. A vašemu otci také ne."

„Občas..." nadechl jsem se a krátce zaváhal, jak jsem hledal ta vhodná slova, která bych chtěl skřítkovi sdělit, „občas bychom měli udělat věci, které dělat nemusíme, nebo se jich bojíme, Kráturo. O tomhle tajemství víme jenom ty a já. Máme povinnost vůči ostatním. Nesmíme před tím zavřít oči a předstírat, že to není náš problém. Chápeš?"

„Děláte to kvůli svému bratrovi, pane?" povzdechl si skřítek a konečně na mě obrátil pohled.

„Mimo jiné," pousmál jsem se. „A kvůli spoustě dalších."

Zavřel jsem oči a představil si všechny ty, které dnes nechávám za sebou. Ty, kteří byli hlavním důvodem, proč jsem nemohl dál přehlížet bezpráví, jež sužovalo celou Anglii. Netušil jsem, jestli svým činem vůbec něco změním, ale musel jsem se o to alespoň pokusit.

Kvůli nim.

Kvůli Dorcas a jejím obrovským hnědým očím, které mi učarovaly už někdy ve třetím ročníku. Kudrnaté nepoddajné vlasy jí voněly po hřebíčku a tmavá kůže byla na dotek stejně jemná jako ta nejlepší čokoláda. Nechal jsem ji odejít ze svého života, ale rozhodně ne ze svého srdce. Byla první dívkou, kterou jsem kdy miloval a taky jedinou, které jsem to kdy řekl. Věděla, jak moc pro mě znamenala a doufám, že na to nikdy nezapomene.

Kvůli Marlene a její náruči, která dokázala rozzářit i ty nejhorší a nejtemnější dny posledních let a pomohla mi tím nepřijít o rozum. Dala mi domov a pocit bezpečí, i když si sama procházela peklem. Věřím, že my dva jsme se měli potkat, abychom si navzájem pomohli najít cestu labyrintem našich vlastních černých myšlenek. Nejspíš mi nikdy neodpustí, že jsem jí takhle opustil, ale vím, že jednou to pochopí.

A taky kvůli Siriusovi. Nejspíš mě právě teď nesnáší a já mu to ani nemůžu mít za zlé. Byla to jeho odvaha postavit se proti proudu a otočit se zády ke své minulosti, čím jsem jako kluk pohrdal. Teď ho za to obdivuji. Kéž bych já měl tolik kuráže a dokázal říct ne, ve chvíli kdy to bylo opravdu důležité. Moje prozření přišlo až příliš pozdě a já kvůli tomu ztratil člověka, který mi měl být v životě úplně nejblíž. Všechny ty krásné dětské vzpomínky pohřbila tíha našich rozkolů. Promiň, brácho... měl jsem být lepší.

Vykročil jsem. Do temné a vlhce páchnoucí jeskyně, která velice rychle pohltila všechno světlo a nechala mě tápat po slizkých stěnách pokrytých řasami. Ani hůlka mi nedokázala odhalit cestu, jenom kolem vrhala dlouhé a děsivé stíny, které mi naháněly hrůzu. Krok za krokem jsem se nořil hlouběji a hlouběji do bezútěšných katakomb, až dokud mi cestu nepřehradila pevná stěna.

„To je to místo, pane," zašeptal Krátura. I tak se jeho hlas několikrát odrazil od stěn a vrátil se k nám ozvěnou. „Tahle stěna potřebuje krev, aby se rozestoupila."

Zaváhal jsem. Věděl jsem, že na to dojde, Krátura mě na to připravoval, ale stejně jsem se nedokázal zbavit nepříjemného pocitu, když jsem si hůlkou otevřel mělkou ránou na dlani. Otřel jsem svou krev o chladný kámen, který se opovážlivě zatřásl, načež se na něm objevila zářivá stříbrná silueta průchodu, skrz níž jsme prošli dál do nitra útesu.

Vzduch, který na mě vzápětí dýchnul byl úplně jiný – mrtvolný, páchnoucí po smrti a zmaru. Věděl jsem, co je jeho zdrojem a pokoušel se to marně vytěsnit. Žaludek zaprotestoval a já v sobě jen tak tak dokázal udržet jeho obsah. Několikrát jsem si odplivl, než jsem se dokázal zase zhluboka nadechnout a pokračovat dál, k zrcadlové vodní ploše rozkládající se přímo přede mnou.

„Takže... takže tady někde je ta loďka? Je to tak?" ujistil jsem se.

Odpovědí mi bylo Kráturovo krátké přikývnutí. Nedokázal ze sebe vydat ani hlásku, ale já ho nenutil. Věděl jsem, že na tohle místo rozhodně nemá dobré vzpomínky a nechtěl jsem je přivolávat dřív, než bude nezbytně nutné. Přesto v sobě našel mnohem víc odvahy než kdejaký kouzelník. Sám obešel část břehu a dlouhými prsty zapátral ve vzduchoprázdnu, aby je nakonec ovinul kolem něčeho neviditelného. V jeho dlaních se zdánlivě z ničeho zhmotnil tlustý měděnkově zelený řetěz, po kterém začal skřítek ručkovat a přitahovat k sobě tak to, co se nacházelo na jeho konci.

„Potřebuješ pomoct, Kráturo?" zeptal jsem se trochu nesměle. Byl jsem z celé té situace zaskočený a popravdě také trochu ztuhlý strachem.

„Ne, pane," zavrtěl hlavou, „šetřete síly. O všechno se postarám."

Neuplynula ani minuta, než se voda jemně zčeřila a hladinu proťala příď zelenkavého člunu, který vzápětí s tichým drcnutím dorazil ke břehu. Kdoví proč jsem si vzpomněl na knihy o Cháronovi a řece Styx. Až bolestně jsem si uvědomoval tu paralelu, která mě s řeckým podsvětím právě teď provázala. Nastupoval jsem na bárku, která mě měla převést na druhý břeh, ale už nikdy zpátky.

Ruce se mi třásly, dech se zadrhával kdesi na půl cesty a srdce se pokoušelo utéct mi z hrudi dřív, než se mu stane něco příšerného. Klouzali jsme s Kráturou v člunu po vodní hladině bez jediného slova a bez jediného vzájemného pohledu. Ztrácel jsem se ve vlastních myšlenkách a obavách natolik, že jsem si ani nevšiml, kdy jsme přirazily ke břehu drobného ostrůvku; cíli naší cesty. Z melancholie mě probrala až skřítkova hubená dlaň, jež mi jemně položil na koleno. Vyhledal jsem jeho velké tmavé oči a ze všech sil potlačil zoufalý povzdech. Chtěl jsem být hrdina. Alespoň jednou ve svém životě jsem chtěl být jako Sirius a postavit se strachu čelem.

„Nebojte se, pane Regulusi. Nebudete na to sám, neopustím vás."

„To budeš muset, Kráturo," zamumlal jsem, přičemž mi hlas až nezdravě zakolísal. „Teď mi tady musíš něco slíbit, ano?"

Znejistěl. Sice přikývl, ale nikterak rozhodně. Neseznámil jsem ho s celým plánem dopředu, jelikož jsem měl strach, že by našel způsob, jak ho sabotovat. Jenom proto, aby nemusel udělat to, o co jsem ho mínil požádat.

„Pane?"

„Jakmile vypiju ten lektvar, vyměníš ty medailonky, vezmeš ten správný a zmizíš. Za každou cenu, ano? Kvůli němu tu jsme. Jakmile budeš v bezpečí, musíš ho zničit. To bude tvůj úkol, Kráturo."

„Ale pane," zamrkal skřítek překvapeně, „to přece ne. Takhle to nemá být! Ne, tohle je špatně! To já bych ho měl vypít, ne vy, ale já!"

„Jinak to nejde. Už jsi ho jednou pil, co když to bude mít horší následky? Co když se pak nedokážeš přemístit? Zemřeme tu oba a všechno bude úplně zbytečné. Nemůžeme to riskovat."

Vystoupil jsem z člunu na kamenný břeh a dal si pozor, abych se ani kouskem chodidla nedotkl tmavé neprostupné hladiny. Ostrůvek, na kterém jsme zastavili, nebyl větší než náš společenský salonek, a nenacházelo se na něm nic jiného, než kamenný podstavec s podivnou zářící mísou. Rozešel jsem se blíž, když mi až překvapivě silné ruce objaly stehno a tlakem mě donutily zastavit.

„Kráturo, prosím," povzdechl jsem si nešťastně. „Vždycky jsi byl rozumný a poslušný skřítek, přece na tom nechceš teď nic měnit."

„Pane Regulusi, pane," zakňučel. Z očí mu odkapávaly velké slzavé kapky a jeho zoufalství mi lámalo srdce na kusy. „Nechte to udělat mě, pane. Sloužím rodině Blacků, je to tak správné."

„A sloužíš nám skvěle a věrně, Kráturo," odpověděl jsem a dřepl si na jeho úroveň. „Jenže já potřebuji, abys nám tak sloužil i dál, rozumíš? Potřebují tě. Uděláš to pro mě?"

Viděl jsem tu rozervanost, která v něm neuvěřitelně bojovala. Chtěl poslechnout jako správný domácí skřítek, ale zároveň se ze všech sil toužil vzpouzet příkazu, jež nechtěl za žádnou cenu splnit. Ze zoufalství se několikrát udeřil pěstí do čela, až jsem ho musel chytit za předloktí a zabránit mu tak v další ráně.

„Prosím," zašeptal jsem a položil skřítkovi dlaně na ramena. „Nepřikazuju ti to. Žádám tě. Jako přítele, Kráturo."

"P-přítele?" Skřítkovi se roztřásl ret a brzy ho přemohla další vlna zoufalého pláče. Nechal jsem ho ronit slzy a chlácholivě ho přitom hladil po zádech. Chtěl jsem mu dát čas; tolik času, kolik jen mohl potřebovat. Uklidnil se poměrně brzy, předloktími si otřel poslední zbytky slaných říček z tváře a znovu se na mě zahleděl. „Udělám to, pane Regulusi. Pro vás."

„Děkuji. Moc to pro mě znamená," pousmál jsem se a narovnal se v kolenech, ve kterých mi po dlouhém dřepu bolestně zapraskalo. Chtěl jsem se vydat k míse, když mě ještě napadla poslední věc, kterou jsem málem hloupě pohřbil ve strachu dnešního dne. „Mám ještě jednu prosbu. Vím, že tě to nebude těšit, ale pro matku i pro Bellatrix si jednou přijdou bystrozorové a odvedou je do Azkabanu. Nebo možná hůř. A až se to stane... potřebuji abys našel Marlene McKinnonovou. Musíš jí říct všechno o viteálech. Ona už bude vědět, co dál, a postará se o to, aby někdo dokončil náš úkol. Ale ne dřív. Pokud tě vyhledá dřív, nic jí neříkej. Ohrozilo by to její život. Ano?"

„Marlene McKinnonovou," přikývl skřítek, "dobře, pane."

Ze srdce mi spadla část tíživého kamene, který mi poslední dny nedával spát. Byl jsem si jistý, že Marlene vyburcuje klidně celý svět, aby ukončila tuhle hloupou a nesmyslnou válku. Na ni jsem se mohl spolehnout.

K podstavci s mísou jsem proto vykročil mnohem klidněji a odhodlaněji. Opřel jsem se o její kamenný okraj a chvíli jenom sledoval jedovatě zelenou tekutinu, která mi měla v příštích minutách přinést nesnesitelná muka. Na chvíli jsem zavřel oči a pokusil se vyčistit si hlavu, ale nebyl jsem moc úspěšný. Neexistovala žádná myšlenka, která by mě mohla zbavit sžíravého strachu z blížícího se konce. Sáhl jsem proto do vnitřní kapsy hábitu a vytáhl odtud stříbrnou číši. Byla to matčina nejoblíbenější; přišlo mi to v tu chvíli zábavně ironické. Ponořil jsem ji do nevábně vypadající kapaliny a pozvedl ji výš.

„Tak na lepší budoucnost, Kráturo."

S posledním hlubokým výdechem jsem zavřel oči a opřel si kov číše o spodní ret. Jedna. Dva. Tři. Obrátil jsem ji dnem vzhůru a pouhými třemi loky ji vyprázdnil.

Byla odporná. Chutnala hůř než jakýkoliv jiný lektvar, který jsem kdy ochutnal. Nedokázal jsem identifikovat, co přesně z ní cítím, ale bylo mi to srdečně jedno. Věděl jsem, že mi zbývá jen zoufale málo času, než přijdou děsivé halucinace. Nebyl čas váhat a vychutnávat si hutnou, nasládlou, mrtvolnou chuť lektvaru. Prostě jsem pil dlouhými hltavými loky, mezi kterými jsem se stíhal sotva nadechnout.

Účinky udeřily prudce a nečekaně, když mi zbývala poslední třetina obsahu mísy. V hlavě jako kdyby mi doslova vybuchl ohňostroj. Všechno se zahalilo do husté páchnoucí mlhy, ze které se postupně vynořovaly povědomé postavy. Kroužily kolem mě, šeptaly a s každým dalším krokem se blížily. Poznával jsem v nich matku, otce, Siriuse, Dorcas a dokonce i Pána zla.

„Pane, musíte dál pít," zaslechl jsem Kráturův hlas, který jako kdyby přicházel z velké dálky. Měl jsem silné nutkání ho ignorovat, ale něco ve mně ještě stále vzdorovalo a vědělo, proč tady jsem.

Z mlhy v tu chvíli vystoupila i stříbrná číše a já po ní instinktivně sáhl a znovu ji ponořil do kamenné mísy, až zaškrábala o dno.

Dalších několik odporných hltů.

„Podívej se, co jsi zač. Zostudil jsi naši rodinu hůř než tvůj bratr!" „Neměl ses nikdy narodit!"

Matka na mě ječela jednu nadávku za druhou a já přitom sledoval, jak celou tapisérii rodu Blacků tráví plameny. Byl to strašný pocit. Byl jsem hrdý na své jméno a vidět tohle ve mně vyvolalo vlnu náhlého zoufalství. S křikem jsem si zbrkle sundal hábit a pokoušel se oheň uhasit.

„To jsem nechtěl, tohle se nemělo stát," mumlal jsem zoufale, jenže jsem to nedokázal zastavit. Od našeho rodokmenu vzplály i stěny celého domu, který se začal sypat na popel.

Něco se dotklo mé tváře a donutilo mě znovu pít tu zelenou břečku.

Z popela našeho sídla z ničeho nic vystoupil Pán zla a hleděl na mě s pohrdáním, jaké si obvykle schovával těm nejpodřadnějším.

„Zklamal jsi mě Regulusi. Velmi jsi mě zklamal. A v takovém případě vždy následuje trest."

Vytáhl svou hůlku, ale nenamířil ji na mě. Hrot směřoval kamsi za moje záda. Okamžitě jsem se otočil a zalapal po dechu. Klečely tam s rukama svázanýma za zády. Obě dvě. Nejdůležitější ženy v mém životě. Tmavá kůže Dorcas doslova kontrastovala s tou bledou a pihovatou, jež patřila Marlene. Dívaly se na mě s němou prosbou v očích a já netušil, co udělat.

„Prosím, ne." Snížil jsem se k tomu, že jsem si klekl na kolena a obrátil se zpátky na Pána zla. „Ony za nic nemůžou. O ničem nevěděly. To já jsem zradil, já to udělal. Vezměte si mě!"

„I na tebe dojde, drahý Regulusi," zavrněl téměř mazlivě. „Až se dost vynadíváš, chlapče. Crucio! Crucio!"

Kletba zasáhla jednu po druhé a každou mou myšlenku zaplnil jejich bolestný křik. Přidal jsem se k němu a řval až do ochraptění, ale nebylo mi to nic platné. Přestal jsem teprve ve chvíli, kdy mi jícnem protekla další tekutina.

„To byla poslední, pane Regulusi. Už bude dobře!"

Hlasitě jsem se rozvzlykal. Pod rukama jsem cítil hladký kámen, po kterém jsem tápal jako slepec. Snažil jsem se dosáhnout na zhroucená těla svých děvčat, jež byla nyní až podivně nehmotná. Musel jsem jim pomoct, musel jsem je zachránit.

Za mými zády zašramotil kovový řetízek po povrchu kamenné mísy. To když Krátura vytáhl pravý medailonek a chystal se ho vyměnit za ten, který jsme přinesli my dva. Nezajímalo mě to. Zapřel jsem se na předloktích a přitáhl se o kousek blíž k tělům. Už byly téměř na dosah ruky.

„Už to bude, pane. Máme hotovo. Můžeme domů, můžeme... pane Regulusi, ne!"

Jeho výkřik bylo to poslední, co si pamatuji čistě a jasně. V tu chvíli totiž moje prsty sevřely zápěstí nehybné Marlene. Bylo ledové a vlhké. Jako kdyby tu její tělo leželo už dlouhé roky.

Všechno se pak semlelo až moc rychle.

Mrtvolná kůže se pod mýma rukama bleskově napjala a pod ramenem mě zaskočil bolestivý stisk. Síla, s jakou mi cosi smýklo celým tělem, mě donutila k výkřiku. Ten však hned vzápětí přerušila chladná náruč vody, jež objala celou mou existenci.

Pokoušel jsem se plavat, zabrat oběma pažemi a znovu se nadechnout. Ve všech svalech mě bolestivě bodalo, ale zvířecí touha po přežití byla silnější. Rozrazil jsem hladinu a zhluboka nabral vzduch do plic, když mi jeden z kotníků sevřela vrásčitá ruka a prudce mě stáhla zpátky dolů.

Bojoval jsem dál jako kořist chycená do pasti, jenže mi docházely síly. Za každou ruku, kterou se mi podařilo odkopnout, se objevily dvě další. Klesal jsem níž a níž a mozek začínal být až podivně otupělý. Z nějakého důvodu jsem si v tu chvíli vzpomněl na jedno odpoledne v bradavické knihovně. Zrovna jsem sepisoval pojednání o neživých...

Světlo a teplo.

To je ono! Neživí nesnáší světlo a teplo!

Z posledních sil jsem v kapse kalhot nahmatal svou hůlku. Netušil jsem, jak se kouzlí pod vodou, ale musel jsem to zkusit. S prudkým mávnutím a němým výkřikem: „Fiendfire!" si přivolal na pomoc černou magii, se kterou mě letos v létě seznámil Dolohov.

Voda kolem se okamžitě oteplila o dobrých několik desítek stupňů. Na odhalené kůži mi z té teploty dokonce vyskákaly bolestivé puchýře, ale to bylo poslední, co mě trápilo. Pevné sevření povolilo a já byl konečně zase volný. Stačilo pár bolestivých a náročných temp, po kterých jsem se mohl konečně zase nadechnout.

„Svatá Morgano," zamumlal jsem těžce a několika tempy se dostal zpátky na ostrůvek s mísou, kde jsem se svalil na záda. Dýchal jsem mělce a přerývaně. Voda v plicích mě dusila a já se byl nucen otočit na bok, abych se ze sebe pokusil vykašlat všechno, co se mě ještě stále pokoušelo utopit.

Jakmile jsem se přestal dusit, nastalo ticho. Takové ticho, ze kterého leze mráz po zádech. Obrátil jsem hlavu ze strany na stranu a rozhlédl se. Krátura byl pryč. Poslechl mě a přemístil se, přesně jak slíbil. Hodný skřítek.

To ovšem dost komplikovalo situaci. Ve svém zuboženém stavu jsem se byl nucen přesunout zpátky na člun a doufat, že mě odveze zpátky k druhému břehu. Naštěstí se rozhýbal okamžitě, jakmile jsem se do něj svalil. Za celou dobu mě dokonce nenapadl ani žádný neživý. Zřejmě je ještě stále zaměstnávala téměř vroucí voda.

Konečně jsem viděl světlo na konci tunelu a dovolil si doufat ve šťastný konec. To ale zhaslo přesně ve chvíli, kdy jsem přiložil rozdrásané předloktí na kamennou zeď a nic se nestalo. Žádný zářivý oblouk. Žádná cesta, kudy odejít. Temná hrobka se zřejmě rozhodla, že ta samá krev, která vstoupila dovnitř, už nesmí vystoupit ven.

Zhroutil jsem se. Řval jsem, bušil do stěny, prosil i nadával, ale ničeho jsem tím nedocílil. Zůstala už navždy neprostupnou a já tak mohl jenom čekat a doufat, že se tu někdy někdo objeví a zachrání mě před osudem horším než smrt.

Společnost mi dělal jenom oheň, který jsem nikdy nenechával vyhasnout, voda stékající při deštích po stěnách, jež hasila mou žízeň, a nekonečná zásoba žab a ryb, které jsem lovil pomocí hůlky přímo z jezera. Dva roky jsem nespatřil denní světlo. Dva roky jsem nemluvil s nikým jiným než sám se sebou. Dva roky jsem se každý den toužil vrhnout do nemrtvých vod, jen aby mě zbavily toho nekonečného utrpení. A přesto jsem to neudělal. Bojoval jsem za každý další den, za každý další nádech, za každou další vteřinu života.

Svaly na mém těle postupně zmizely, kosti zůstaly potažené tenkou a téměř průhlednou kůží a já se postupem času čím dál tím víc podobal nestvůrám, které zůstávaly mými nejvěrnějšími společníky.

Nikdy jsem ale neztratil naději.

Nikdy

A pak – ve chvíli, kdy už jsem přestával doufat – jsem znovu uslyšel Kráturův hlas...