Měla jsem dobrý život. I přes všechna příkoří, která nám kdysi přinesly války, jsem dokázala s láskou vychovat dvě úžasné děti a zestárnout po boku někoho, koho nadevše miluji.

Jenže všechno krásné jednou končí.

Uběhlo několik měsíců od chvíle, kdy jsem podruhé v život pohřbila své srdce. Nejspíš jsem si měla vážit skutečnosti, že mi Siriuse z náruče nevyrvala žádná tragická nehoda, ani zákeřná kletba. Zkrátka se nachýlil jeho čas a Merlin si ho k sobě povolal.

Ach, byli jsme už tak staří.

A přesto mi pukalo srdce, když jsem sledovala svou plačící dceru, která tiše šeptala mahagonové rakvi láskyplná slova. Nikdy neplakávala. Už jako malá byla pevná jako skála a statečnější, než my se Siriusem dohromady. Jenže teď svírala v rukou poslední hmatatelnou vzpomínku na svého otce a přitom zoufale vzlykala. Milovala ho. Občas jsem jim záviděla jejich ryzí vztah, ale stejně tak ráda jsem sledovala, jak celý dlouhý život stáli při sobě.

Bolela mě myšlenka, že mou holčičku tahle skutečnost brzy potká znovu. Zdraví už mi také příliš nesloužilo a já věděla, že nebude dlouho trvat a Siriuse znovu uvidím. Možná díky tomu jsem dokázala strávit zbytek svého předem vyměřeného času s klidem v duši. Prožila jsem ho s Rory a Harrym, jejich dětmi a dětmi jejich dětí. Byli jsme opravdu velká rodina. Potterovi, Blackovi, Weasleyovi a Greengrassovi spojeni v nádherném láskyplném svazku, který doufejme potrvá po další generace.

Rozloučila jsem se s nimi se všemi tím nejkrásnějším možným způsobem – spoustou nezapomenutelných vzpomínek. A když si pro mě přesně rok od Siriovy smrti Merlin přišel, odešla jsem s úsměvem a s pocitem naplnění.

Nejistota a strach z konce vystřídal klid. Nečekala mě žádná věčná tma a zapomnění. Otevřela jsem oči na mole pod ořešákem, kde jsme se kdysi se Sirim rozhodli, že se vezmeme. Uvítal mě příjemný chladný vánek od jezírka a vůně čerstvě posečené trávy.

Byla jsem doma.

S úsměvem jsem se zapřela na rukou a postavila se. Bez bolestí v kloubech a v kostech. Lehce, přesně jako za mlada. Dovolila jsem si krátký pohled na vodní hladinu a uviděla záplavu ohnivých vlasů, které už před dlouhou dobou ustoupily stříbru a bělobě. Najednou mi bylo zase dvacet a já si mohla užívat svět plnými doušky.

Jenže mě nezajímaly krásy naší zahrady, dokonce ani znovu nabyté mládí. Myslela jsem jen na jednu jedinou osobu, se kterou jsem chtěla strávit zbytek věčnosti. Někde tu jistě musel být.

„Siriusi?" křikla jsem a rozhlédla se kolem sebe. Kde ho jen hledat? Rozhodně jsem mínila začít uvnitř. V domě, kde jsme prožili celý svůj život a utvořili si tolik vzpomínek, na kolik by nestačila všechna fotoalba světa.

Rozběhla jsem se přímo ke vchodu ze zahrady do kuchyně. S trhnutím jsem otevřela dveře a chystala se ve svém hledání pokračovat uvnitř domu. Moje další kroky ale zastavilo pevné tělo, které se mi postavilo do cesty a zabránilo mi tak pokračovat dál.

Úlevně jsem vydechla. „Siriusi, já..." Nedořekla jsem to. Slova se mi zadrhla v krku a já dočista ztratila nit svých myšlenek.

Na chvíli jsem totiž dočista zapomněla na jednu důležitou věc. Sirius nebyl jediným obyvatelem domu, se kterým jsem tu plánovala budoucnost. Tenhle dům skrýval ve zdech spoustu lásky a vzpomínka na tu první mnou projela jako šíp. Zalapala jsem po dechu a ruce mi samovolně vystřelily k ústům. Střetla jsem se totiž s těma nejhřejivějšíma hnědýma očima, které jsem kdy viděla. Byly stejně hluboké a tmavé jako šálek té nejlepší čokolády.

„Jamesi," zašeptala jsem nevěřícně.

Byla to taková doba, co jsem ho naposledy viděla. Skoro jsem zapomněla na drobné detaily jeho tváře. Pihu v koutku úst, drobné vrásky kolem očí. To všechno se přihnalo jako lavina a zaskočilo mě naprosto nepřipravenou.

„Lily," oslovil mě s úsměvem, „už je to hodně dlouho, co?"

„Já... já..." vykoktala jsem. Žádná slova mi nepřišla v téhle situaci dostačující. Co chcete říct své dávné lásce, bývalému manželovi po dlouhých a dlouhých letech, kdy jste se neviděli?"

„To je v pohodě, Lily." Letmým pohybem mi odhrnul pramínek vlasů za ucho a palce přejel přes tvář. Jeho dotek ve mně vyvolal spoustu pocitů a vzpomínek, které jsem měla dávno za ztracené. „Skoro jsem zapomněl, jak jsi krásná."

Říkal to tak bezstarostně. Jako kdyby ho to ani trochu nezaskočilo. Jako kdyby na mě celou tu dobu opravdu čekal. Jenže na mě tu čekal i někdo další. Nebo jsem v to aspoň doufala. I přesto jsem se ale oddala sladké nostalgii a Jamese pevně objala.

„Tolik jsem ti toho nestihla říct, Jimmy. Tolik se toho stalo. Svatá Morgano, nemůžu tomu uvěřit."

„Všechno jsi mi to řekla, zlato. Všechny ty noci, cos probděla a mluvila ke mně. Slyšel jsem to. Každé slovo. Neměj výčitky. Všechno dopadlo tak, jak mělo."

„Jak to můžeš říct? Umřel jsi, Jimmy. S Harrym jsme o tebe přišli."

„A našli na té cestě někoho dalšího. Kdybys tam tenkrát byla, možná bychom byli už dávno spolu, a to je rozhodně něco, co bych si nepřál. Všechno se děje z nějakého důvodu. Nemá smysl se vracet. Nebýt toho, co se stalo, kdo ví, jak by vůbec dopadla druhá válka. Tvoje dcera byla skvělá. Merline, ta holka je prostě celý Sirius." Vesele se zazubil. V jeho hlase nezněla žádná výčitka, žádná zášť. Byl naprosto vyrovnaný se vším, co se tam na zemi stalo.

„Sirius," uniklo mi zpoza rtů. „Jamesi. On a já..."

„Hlavně klid, hm? Tady není místo na žádné výčitky. Slíbili jsme si přece až do smrti, ne? Jak by řekla Marlene – tahle smlouva dávno vypršela."

„A teď? Co je teď?"

„To už je jenom na nás," usmál se a o krok ode mě ustoupil.

Pak jsem ho za Jamesem uviděla. Opíral se ramenem o zárubeň dveří a vypadal přesně jako v době, kdy jsem se do něj bláznivě zamilovala. Obě ruce měl v kapsách děravých džínů a pohled šedých pichlavých očí orámovaných dlouhými tmavými řasami upíral přímo na mě. Srdce mi v hrudníku zběsile poskočilo. Vlasy měl stažené do volného drdolu a na rtech mu hrál trochu nejistý úsměv. Sledoval nás s Jamesem se směsicí radosti i obav a čekal. Čekal na to, jak se vlastně rozhodnu.

Několikrát jsem zatěkala očima mezi jedním a druhým. Netušila jsem, že někdy přijde taková chvíle. Milovala jsem je oba. Celým svým srdcem. Ale...

„Jen běž," usmál se James vstřícně, „patříte k sobě. To by viděl i slepý. Abych pravdu řekl, ani jsem nepočítal s tím, že by to snad mohlo dopadnout jinak, když jsem vás sledoval. Zvládli jste toho společně tolik." Mrkl na mě a ustoupil o další krok. Pak pokynul rukou k s Siriovi a povzbudivě kývl hlavou.

„Nikdy jsem tě nepřestala milovat, Jimmy," pousmála jsem se.

„Ani já ne. Ale člověk může za život milovat víc lidí. Srdce je na to velké dost. A to tvoje obzvlášť."

„Děkuju," usmála jsem se, překonala vzdálenost mezi námi a něžně ho políbila do koutku úst.

Pak už jsem ale svou pozornost přesunula k Sirimu. Roztáhl svou náruč a úsměv se mu konečně rozšířil na celou tvář. Na nic víc jsem nečekala a vrhla se k němu. Paže mi neomylně zamířily kolem jeho krku a stehna se zaklesla kolem boků. Hned vzápětí jsem mu věnovala takový polibek, za který by se nemusela stydět kdejaká červená knihovna.

„Tolik jsi mi chyběl," šeptala jsem mu do ucha, když se má chodidla znovu dotkla podlahy. Ani na chvíli jsem ho ale nepustila. Nespíš ze strachu, aby mi znovu někam nezmizel.

„Já vím." Koutek vytáhl do pokřiveného úsměvu a něžně mě políbil za ucho. „Byl to ten nejdelší rok na světa. A vlastně i na onom světě."

„A James?" dostala jsem ze sebe. „Bude v pořádku?"

„Neboj. Všechno jsme si stihli vyříkat," zazubil se na mě. „Dokonce mě ani nezbil. Rozhodně tu po tobě nevzdychal, nemusíš si s tím dělat starosti. Je vyrovnaný, jako vlastně nikdy nebyl."

„Jakto?"

Místo jeho odpovědi přes místnost zahalekal někdo, koho jsem neviděla ještě o něco déle než Jamese samotného.

„No do prdele, Evanska! Holka, já už si myslela, že seš snad nesmrtelná. Hustý, konečně můžeme dát tu čtyřku. Sirius trojku odmítl, světec."

„Marlene," uchechtla jsem se. Poznala jsem ji ještě dřív, než jsem se vůbec otočila za jejím hlasem. I po smrti ji byla okamžitě plná místnost; ostatně stejně jako za života.

Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem ji uviděla stát na špičkách za Jamesem. Pažemi ho objímala kolem pasu a její jako vždy dokonalé vlasy mu padaly přes rameno, kudy na mě vykukovala. Zaskočeně jsem zamrkala. Jimmy jen s nevinným úsměvem pokrčil rameny a sáhl přes rameno, aby jí hravě rozcuchal vlasy.

„Hej!" ozvala se pobouřeně. „Já už dávno nechci vypadat jako koště!"

„Já myslel, že máš košťata ráda," zazubil se na ni a věnoval ji smířlivý polibek na tvář.

„Však ty jsi taky takový chodící koště, Pottere, tak máš asi pravdu."

Usmála jsem se. Skoro jsem zapomněla, že ti dva bývali pár ještě předtím, než jsme se s Jamesem dali dohromady. Zdálo se, že stará láska nerezaví a já za to byla moc ráda. Nebyl tu sám a na tom záleželo nejvíc. Navíc vypadal opravdu šťastně. Oči mu jiskřily, na rtech hrál úsměv a v tom, jak se s Marlene bez ustání pošťuchovali, bylo něco až zvláštně harmonického.

Otočila jsem se zpátky na Siriuse, který si ty dva pobaveně měřil pohledem. „Vůbec nevím, jestli tu s nimi chceme bydlet, Lils. Z Marlene mi dočista praská hlava a Dvanácterák jí dost úspěšně sekunduje. Chápu, proč je osud nenechal spolu tam na zemi. Kdyby ti dva měli dítě, vesmír by pravděpodobně implodoval."

„Až tak zlé to je?" zeptala jsem se pobaveně.

„Horší, drahá, mnohem horší. Remus dokonce prohlásil, že by se radši o úplňku znovu změnil, než s nimi strávit víkend v jednom domě."

„To zní vážně," zasmála jsem se. „Remi je tu taky? Je mu dobře?"

„Jasně. Navíc už má o úplňku klid, takže je tu možná dokonce spokojenější než tam dole. Parta je zase kompletní... teda až na..."

„Petera, já vím," povzdechla jsem si. „Pobertové už nikdy nebudou, co bývali, že?"

„Neplecha holt jednou musela být ukončena. Teď už mají žezlo jiní," pousmál se. „A nás už čeká jen společná věčnost, princezno. Pokud si to budeš přát."

„Nic mi neudělá větší radost, můj pohledný rytíři."

Tehdy jsem se přesvědčila o rčení, že smrtí nic nekončí, pouze něco nového začíná. A že to byl krásný začátek.