Ve vzduchu byla ještě stále cítit vlhká hlína, smíšená s intenzivní vůní desítek růží, jež na čerstvý hrob položila hrstka pozůstalých. Přišlo jich až zoufale málo. Mohlo za to Marlenino poslední přání – nespočinout v londýnském hrobě vedle své vlastní rodiny. Toužila být pochována v Godrikově dole; na místě, které milovala nejvíc na světě.

Všechno si sepsala do závěti, kterou schovávala ve svém nočním stolku pro případ, že by se jí něco stalo. Našli jsme ji s Remusem při vyklízení jejího bytu a rozhodně jsme neměli v plánu ji ignorovat. Bohužel nás nenapadlo, jak komplikované bude něco takového prosadit u posledního žijícího člena rodiny McKinnonových – Marlenina strýce – který byl živoucím důkazem, že její otec nebyl ani zdaleka jediným zoufalcem v rodině. Pokoušeli jsme se s ním vyjednávat jako dospělí a doufali, že dostane rozum a splní jediné přání své zesnulé neteře. Tomu člověku byla ale Marlene očividně naprosto volná a zajímala ho jen publicita kolem 'krvavé svatby', jak Denní Věštec tu nešťastnou noc nazval. Sešli jsme se s ním dvakrát během dvou dnů a nedosáhli přitom vůbec ničeho.

Večerní návštěva u Potterových, kam jsme vyrazili sdělit své neúspěchy, byla z toho důvodu plná emocí. James zuřil. Ani si nevzpomínám, jestli jsem ho kdy viděl takhle rozčileného. Dost dlouho nadával a nakonec se vzteklým prásknutím dveří odešel na zahradu.

„Myslíš, že bude v pořádku?" zašeptal Remus směrem k Lily, která si mlčky opírala čelo o konečky prstů. Za celou dobu do Dvanácterákova amoku nijak nezasáhla, ani se ho nepokoušela uklidnit. Zřejmě dobře věděla, že by to nemělo smysl.

„Já nevím," zavrtěla hlavou s tichým povzdechem. „Od toho večera, kdy se to stalo, jsme spolu prohodili sotva pár slov. V noci se budí, chodí jako tělo bez duše. Netuším, jak mu pomoct."

„To spraví jenom čas... snad... jednou," zamumlal jsem.

Lily na mě zvedla lítostivý pohled a položila mi dlaň na koleno. Vím, že se mě snažila povzbudit, ale nebylo to nic platné. Poplácání po zádech vážně nezaplní to bolestivé prázdno v srdci, co se objevilo po Marlenčině smrti.

„Petere, já vím." Zesílila stisk na mé noze a já pocítil nutkání shodit její ruku dolů. „Vím, že vám chybí. Taky se mi moc stýská, jenže nic, co uděláme, nám ji nedokáže vrátit zpátky. Nikdo nedokáže vzkřísit mrtvé."

Přejel jsem si dlaní po zátylku a pevně sevřel víčka k sobě. „Možná ne, ale Marlene vždycky říkala, že bez naděje by byl svět děsně deprimující místo."

Když jsem oči otevřel, stihl jsem ještě zahlédnout významný pohled, který si Remus s Lily vyměnily. Nejspíš mě měli za blázna, ale rozhodli se taktně mlčet; zřejmě abych se jim tu psychicky nezhroutil.

Z nějakého důvodu mě to dost nepříjemně popudilo. Sklepal jsem ze sebe Lilynu dlaň a postavil se. „Myslím, že půjdu taky na vzduch."

Nechtěl jsem je poslouchat, nechtěl jsem se na ně ani dívat. Marlene tou dobou ještě ani nebyla pod zemí a oni už by na ni nejraději zapomněli, připsali ji na seznam obětí války, otřeli slzy a šli dál. Jenže to já prostě nemohl. Byla součástí naší party mnohem dřív než Lily, dokonce dřív než Remus a Sirius. Znal jsem ji od dětství a dobře jsem věděl, jak moc temný a smutný bez ní bude svět.

A nebyl jsem sám.

Jakmile jsem vkročil do zahrady, všiml jsem si, že v domku na stromě plápolá ohníček. S hlubokým povzdechem jsem přešel k laťkovému žebříku a vylezl až nahoru. Dobře jsem věděl, co a koho tam najdu a nepletl jsem se. James seděl v rohu místnosti, čelo zabořené mezi kolena a rukama si křečovitě objímal lýtka.

„Jamesi?" zamumlal jsem tiše, abych ho náhodou nevyděsil.

Celý ztuhnul a chvíli trvalo, než na mě zvedl zarudlý pohled. Zřejmě váhal, jestli má, nebo nemá skrývat své momentální emoce. Ulevilo se mi, když usoudil, že přede mnou se za své slzy stydět nemusí. I já jich za posledních pár dní prolil víc než za celý předchozí život.

„Zařídím to," promluvil nakřáplým hlasem, který se pokusil srovnat odkašláním. „Ten pohřeb tady v Godrikově dole. I kdybych měl tomu chlapovi nacpat do kapes měšce plné galeonů."

„Bojíš se, že by tě přišla strašit, kdybys to neudělal, co?" pousmál jsem se.

„Ty snad ne? Ona by si našla způsob, jak nám nakopat zadky," uchechtl se a předloktím si otřel slzy z tváří. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že už nikdy neuslyším ty její hloupé řeči."

„Není to fér."

„V téhle pitomé válce není fér vůbec nic, Červíčku."

„Nejen v téhle válce," pokrčil jsem rameny a pohled mi samovolně zabloudil ke vchodu do domku, kde byla už spoustu let zvěčněna dvě prostá písmena, která mě prakticky pokaždé dokázala vyhodit z rovnováhy.

M + J.

„Co tím chceš říct?" odpověděl James nechápavě. Ostatně jako obvykle. Před ním se vždycky muselo mluvit na rovinu, jelikož jakákoliv narážka ho obvykle obletěla obrovským obloukem, stejně jako bláznivá zlatonka na hřišti.

„Že to mohlo dopadnout úplně jinak, kdyby měla někoho, kdo by ji chránil. Kdo by si vážil toho, jak moc výjimečná byla, místo aby jí rozlámal srdce na kousky."

„Co to meleš? Všichni jsme přece věděli, jaká byla a vážili si toho. Vždyť..." Zarazil se. To když zabloudil očima do míst, kam jsem se díval já a mozek mu konečně začal zpracovávat všechno to, co jsem řekl. Dlouze se odmlčel, než konečně promluvil znovu: „Tohle zase není fér od tebe, Petere. Moc dobře víš, jak jsme to my dva měli. Nevěděl jsem, že ke mně pořád něco cítila. Jak bych vůbec mohl, když nic neřekla?"

S neveselým smíchem jsem zavrtěl hlavou. „Všichni jsme to věděli, Dvanácteráku. Ty jsi to jen vědět nechtěl, protože to tak bylo mnohem jednodušší. Strávil jsem s ní většinu těch posledních měsíců a už to nebyla ta samá holka, co jsme znali. Byla zlomená, i když to nahlas nikdy nepřiznala. Chtěl jsem jí pomoct, ale ona nepotřebovala mě... potřebovala tebe. A tys tam nebyl! Ostatně jako nikdy předtím. Jako její nejlepší přítel jsi vždycky stál za děravý kotlík!"

Nejspíš ze mě v tu chvíli mluvila hlavně zlost. Vztek na celý svět, který se mi rozhodl Marlene vzít, a taky na Jamese. Ten mohl mít všechno, po čem jsem já kdy toužil, jenže se to rozhodl zahodit a já nikdy nedokázal pochopit proč.

„Co po mě sakra chceš? Co chceš slyšet, Červíčku, hm?" zavrčel a postavil se na nohy. Ruce měl zaťaté v pěst a do tváří se mu vzteky hrnula krev. Očividně jsem ho naštval mnohem víc, než jsem vůbec čekal. „Mám přiznat, že jsem se k Marlene vždycky nechoval fér? Že jsem často myslel víc na sebe než na ni? Že jsem si ji nezasloužil? Tak fajn! Máš pravdu! Cítíš se díky tomu líp? Bolí to teď míň než předtím?!"

Zhluboka jsem se nadechl a chystal se odpovědět stejným tónem, jenže pak mi došlo, že měl vlastně pravdu. Slova nemohla změnit vůbec nic.

„Ne," hlesl jsem nakonec.

James ještě chvíli hlasitě oddechoval, než sklopil hlavu a promnul si prsty oči. „Chápu, že hledáš viníka, Petere," zamumlal, než na mě znovu zvedl pohled. „A chápu, že jsem první na ráně, protože jsem Marlene nejednou ublížil, jenže to ničemu nepomůže. Udělal jsem spoustu věcí a ještě víc jich neudělal, ale čas zpátky nevrátím. Prostě s tím musím žít, a to je občas zatraceně těžký. Nejspíš mi to nikdo z vás nevěří, ale já Marlene vážně miloval. A i když jsme šli nakonec každý svou cestou, nic se na tom nezměnilo. Hrome, vždyť jsem s ní prožil tolik svých poprvé, že bych ani zapomenout nedokázal. Jenže mám teď ženu a syna a musím tu být pro ně, ať se uvnitř cítím jakkoliv. Musím nechat Marlene jít, jinak mě to zničí... a ty bys měl taky."

Zhluboka jsem si povzdechl a odložil si bradu na vlastní pokrčená kolena. „Možná máš pravdu. Já jen... udělal bych cokoliv... jen kdyby ji mohl mít zpátky."

„Já vím, Pete," odpověděl James a dřepl si přímo přede mě. „Věř mi, že bych vyměnil svůj život za ten její, kdyby to šlo."

„To jsme dva," pousmál jsem se a trochu nemotorně svého přítele objal. „Teď ale musíme zařídit ten pohřeb."

„Jak jsem řekl. Postarám se o to, Červíčku."

A jak slíbil, tak udělal.

Nevím, co přesně řekl, nebo provedl tomu nafoukanému McKinnonovi, ale ať to bylo cokoliv, zabralo to.

Jenom díky tomu jsem mohl stát nad Marleniným čerstvým hrobem v Godrikově dole ještě dlouho po skončení obřadu. Mluvil jsem na ni a představoval si, že mě může slyšet. Řekl jsem jí všechno – co pro mě znamenala, jak bolestně mi chyběla a jak moc jsem toužil po tom, aby tu teď byla se mnou.

Neodpověděla, ale já hluboko uvnitř věděl, že tam byla a všechno slyšela.

Ještě ten večer jsem se zastavil u Tří košťat, jelikož mi bylo jasné, že by mi Marlene abstinenci na jejím pohřbu zřejmě neodpustila. Nejspíš by řekla, že takové rozloučení se vůbec nepočítá, což jsem rozhodně nemohl dopustit.

Přibližně po třetí objednávce panáka ohnivé whiskey jsem u vedlejšího rohového stolu zachytil konverzaci, která mě svým obsahem až překvapivě upoutala. Zavřel jsem proto oči a pokoušel se soustředit na tichá slova, jež si v přítmí vyměňovala dvojice zahalených kouzelníků.

„Přísahám! Nott mi tvrdil, že Ty-víš-kdo dokáže neuvěřitelné věci."

„Jak jako neuvěřitelný věci? To jsou zase hrozný nesmysly, Avery."

„Proč by si vymýšlel? Myslím..." Muž ještě ztišil hlas a já se tak musel mírně naklonit, abych vůbec dokázal zachytit jeho další větu. „Myslím, že patří do Jeho užšího kruhu. Však víš. Pána zla."

„Jakože patří k těm jeho Smrtijedům?"

„Přesně! Slyšel jsem, že se Ty-víš-komu dokonce podařilo někoho znovu oživit."

„Kecy. Něco takovýho je nereálný a nekromancie život nevrací. To nedokáže nikdo!"

„A co když jo? Dokonce ani Brumbál ho pořád ještě nedokázal porazit. Když je na něj krátký i kouzelník, co porazil Grindelwalda, musí mít přece schopnosti, o jakých se ostatním ani nesnilo."

„Tady je vaše whiskey, pane."

Servírka se skleničkou na tácu mě vyrušila z mého soustředění, takže mi zbytek rozhovoru utekl. I tak jsem ale slyšel dost na to, abych měl o čem přemýšlet.

Možná se to zdálo být přitažené za vlasy, ale co já mohl vědět. Pravda byla taková, že Vy-víte-kdo stále sílil a ministerstvo ani Řád nebyli ani o krok blíž vítězství, než byli před několika lety. Dokonce bych řekl, že cílová rovina se nám vzdalovala stále víc a víc. Mohla to být šance, jak získat Marlene zpátky. Možná jediná šance, jakou kdy dostanu.

V následujících týdnech jsem prožil spousty bezesných nocí. Dobře jsem si uvědomoval, že tohle mé rozhodnutí změní úplně vše. Nebyla to cesta, ze které by šlo lehce sejít a vrátit se zpátky na začátek. Bylo to všechno nebo nic.

A já si nakonec zvolil.

Po spoustě peripetií, které jsem si zažil s nejedním Smrtijedem, jsem se konečně v říjnu jedna osmdesátého roku ocitl tváří v tvář tomu nejhrozivějšímu čaroději všech dob. Dostat se k němu nebylo vůbec jednoduché a kvůli svému požadavku jsem musel projít spoustou rozhovorů a prověrek. Všechno jsem ale přetrpěl s odvahou a hrdostí Nebelvíra.

Kvůli ní.

Pán zla nebyl takový, jak jsem si ho představoval. Neseděl na trůně z lidských kostí, ani nepopíjel krev svých nepřátel, jak se o něm občas vyprávělo. Setkal jsem se s ním ve společenském salónku v Malfoy Manoru, který působil tmavým a chladným dojmem.

„Peter Pettigrew," poznamenal ve chvíli, kdy jsem vešel do dveří. Sám seděl v tmavě zeleném křesle, kotník pravé nohy měl opřený o koleno té druhé a v ruce svíral broušenou skleničku se zlatavou tekutinou. „Nebo máš raději, když se ti říká Červíčku?"

Nervózně jsem se ošil. Samozřejmě, že si o mě zjistil první i poslední, než si mě pustil blíž k tělu. Byl by hlupák, kdyby ne. Vsadím se, že Srabus o mě promluvil s velkým nadšením.

„Jak uznáte za vhodné, pane," zamumlal jsem a s nervózním přešlapováním zůstal stát uprostřed místnosti.

„Slyšel jsem, že jsi vůči mým nejbližším nebyl příliš sdílný, Červíčku. Matně tuším, co bys naší spoluprací rád získal, ale stále nevím, co nabízíš na oplátku."

Zněl zaujatě. Dokonce se usadil s oběma nohama na zemi, aby se mohl zvědavě naklonit blíž.

„Než vám nabídnu svou platbu, rád bych věděl, jestli je pravda, co se povídá. Opravdu dokážete přivést mrtvé zpět k životu?"

Překvapeně povytáhl obočí a jeden z koutků úst mu vyletěl o něco výš v pokřiveném úsměvu. Odložil skleničku na leštěný mahagonový stolek a zvedl se, aby ke mně mohl přistoupit blíž.

„Jsi troufalý. Někteří by zřejmě řekli drzý, ale já nejsem jako většina. Něco mi říká, že máš něco, po čem opravdu toužím, když ses tak moc domáhal audience. Odpověď na svou otázku již jistě znáš, jinak bys tu nestál. Co tedy nabízíš za život Marlene McKinnonové, Petere Pettigrewe?"

Žaludek mi v břiše udělal kotrmelec, když vyslovil její jméno. Líbila se mi jeho přímost a ještě víc se mi líbila naděje, kterou mi jeho slova dávala.

„V první řadě nabízím svou věrnost, pane. Ona je můj život a já rozhodně nikdy nezradím člověka, který mi ji vrátí. To přísahám."

„Nepochybně," pousmál se. „Ale věrnost mi nabízí spousta lidí. Čím je ta tvá tak moc výjimečná? Nestyď se, Červíčku. Řekni mi, proč jsi tady a já z tebe udělám toho nejšťastnějšího muže pod sluncem."

Krátce jsem zaváhal. Nebyl jsem zlý ani zákeřný člověk. Nebylo pro mě jednoduché vyměnit jeden život za druhý. Chystal jsem se prodat svého nejlepšího přítele a ani jsem ho předem nevaroval. V hlavě mi ale stále zněla jeho slova: 'Věř mi, že bych vyměnil svůj život za ten její, kdyby to šlo.' Přesvědčil jsem sám sebe, že by to James přesně takhle chtěl. Na jeho syna jsem v tu chvíli nepomyslel. Viděl jsem před sebou jenom budoucnost, kterou mi Pán zla slíbil. Nic jiného.

Rozhodl jsem se.

„Jsem strážcem tajemství Potterových a řeknu vám, kde se skrývají..." 

***

Téma, kolem kterého jsem často jenom kroužila a nikdy ho tak úplně nevyslovila nahlas si tentokrát už vážně zasloužilo své (byť krátké) zpracování. Nikdy jsem si nemyslela, že byl Peter skrz naskrz špatný člověk a byla přesvědčená, že za jeho zradou muselo být něco víc. A tahle verze mi dávala největší smysl :)