Jak zní takové svatební zvony v magické Paříži pod taktovkou čerchmantského prasáka z teroristické Franc-káidy? O tomhle tenhle díl zaručeně nebude!

***

Sedíš, sedím, sedíme. Aneb propichuju Miki očima, probodávám jí pohledem, div že jí nekopu pod stolem, dokud neučiní svůj další krok. Svůj majstrovský tah v dámě! S rozmachem sejme mou poslední placku svou plackou a zabere její místo. Zbývaly jí veškeré placky, zatímco mě ani jedna. Prohrála jsem.

Nahodím svůj poraženecký výraz a zvednu hlavu, abych jí mohla náležitě pogratulovat a předat mé pozdravy. Ale naproti mě Miki už nesedí. Ne, z Miki se stala Kamená a Kamená je Kamená. Před její osobou se i nejmužnější chlap stává malým žáčkem za stolečkem. Má drahá profesorka zavrčí jako nasraný medojed, práskne rukama do stolu, div že se samým úlekem neskácím ze židle a mocně jako samotný Robert zařve čtyři nádherná slova, která se ozvěnou nesou za hranice veškerého bytí.

„YOU SHALL NOT PASS!"

Není to sen s Kamenou, který mě opět kopne do reality. To by možná bylo lepší. O nos se mi otře holá kůže, zatímco o tvář cosi chlupatého. Má fantazie zapracuje na plné obrátky a s rozmachem se oženu po možném prasákovi z řad dobytků. Místo dotyčného padoucha si vrazím řádnou facku. Otevřu oči a na tváři mě zahřejí slané slzy. Bylo to tuze ošklivé ... nepěkná facka. I z ležaté polohy vidím, že jsem stále v nejhlavnější části Jolyho a Leslieho hnízdečka lásky. Stůl stále stojí, židle též, akorát na nich nikdo nesedí a prakticky je celá místnost prázdná jako kulometné hnízdo po konci války. Přetočím se na záda a natáhnu ruku k oku, abych si ho protřela. Má dutá palice jaksi opomene mou slepotu a tudíž má pěst narazí do brýlí.

„Auč!" znovu se přetočím a sundám si je. Sklíčka to přežila, takže žádná velká tragédie. S potěšením si je nasadím a přesunu se do sedu. Levou rukou zašmátrám na tom malém gaučíku, na němž si lebedím, aby se má pracka zarazila o cosi chlupatého. Zarazím se a tiše polknu. Jen ať to není obří tarantule, kterou si Courf vytáhl z gatí. Pevně sevřu čelist alá Stannis a velice pomaličku otočím hlavou, abych se mohla pozřít na svůj blížící se infarkt.

„Písk!" vypustím z úst to, co vylezlo z malé chlupaté potvory. Vypadalo to jako krysa, ale jelikož jsou krysy nehorázně vzácné a plné bacilů, tak to může být ... myš? Potkan? Spláclá kočka? Ať je to cokoliv, co to má co pohledávat v bytě toho nejčistomilnějšího čistomila, který kdy existoval? Jestli mi poví, že na tohle šahá a mě se štítí, tak mu otřu svou dlaň o ksicht! A to na ní ani nemusím mít nic nechutného!

„Hodná ... hlodavec. Zůstaň," ukážu na něj pravým ukazováčkem a zatímco mě to chlupaté sleduje maličkýma očkama, podaří se mi sesunout na zem. Daleko od divé zvěře. Jako, když na dovolené může tupé děcko rafnout krysa, proč by po mě nemohlo skočit tohle cosi, jako rozzuřená puma. Netoužím být po všech těch strastech ještě poškrábaná do krve.

„Ach ne," ozve se tlumeně z místnosti, do které jsem měla tu čest včera zavítat. Asi to bylo včera? Déle, jak jeden den, by mě spát nenechali. Potichoučku jako slon se posunu ke stolu. Kroky pode mnou zavržou jako bych byla sto tunová, ale vedlejší dvojici to nevyruší. Jak vím, že jsou tam dva? Logicky.

„Ach ano. Co zase vzdycháš? Copak nevíš, co to se mnou dělá? Chceš si snad ..."

„Elle spí vedle!"

„Právě! Spí! Nic neuslyší!"

„Ne!"

„Notááák."

„Nanejvýš tě ... však víš."

„Beru!"

Neberu! Rychle pryč! Hodím zpátečku, div sebou nevezmu i židli. Zvíře zmizelo, nevím, zda je to dobré znamení, ale třeba taky nechtěla slyšet ... to tamto! Můžu se rozhodnout mezi dvěmi cestami. Pravá či levá?

„Ách!"

Levá! Kurva, levá! Nedbám, zda to bude rámusit, rozrazím dveře jako hotový Rozrazil a zabouchnu je za sebou. A tahle místnost byla obzvlášť podivná. Byla ... to koupelna. Záchod a ... knihovna? Dobrá, taky si tahám knihy na hajzl, ale celou polici? Nu, proti gustu. Narozdíl od Feyovy komnaty, tento měl i okno. To snad není ono, o kterém se Erik zmiňoval. Kam se vůbec poděl? Spolu s prasákem? Mě tu nechali s králíky z klobouku a ani dopis na rozloučenou se neuráčili nechat. Mělo by se mi po nich stýskat? Pchá, ne! Usadím se na mísu s nějakou francouzskou knihou. Je vážně podivné, že z mé rodné češtiny se stala podivná směs písmenek, zatímco té jejich žabožroutině rozumím. Možná jsem vážně mrtvá ... nebo v kómatu. Tohle je jako realita úplně na hovno.

„Hmm, Justina čili Prokletí ctnosti," zamumlám si pro sebe a možná i pro tu krysu, která se tu někde mrcosila. Přejedu očima začátek než se dostanu k něčemu ... podivnému? Vykulím oči, ale ani mě nenapadne od toho odvrátit zrak. Zvlášť když to začíná být ... nechutné! Nechutně nechutné!

„Co to tu čteš?"

Sic nezakřičím, ale jasným nadskočením se projeví mé zděšení. Bohužel, knihu vhodit nechtěně do záchodu mne napadne až když mi jí mužská ruka vyjme z té mé.

„Položte se a rozevřete ještě více nohy, milé dítě," usmívala se kuplířka, „Nemusí to býti vždy muž. Někdy je to kostelní svíce, přítelkyně. Ach, jak je sevřená, svěží!" A mlaskajíc jazykem, vnikala prstem do vlhnoucího otvoru," Courfovy oči ke mě vyjedou s jasným otazníkem v očích, zatímco dál drží knihu v ruce. Pokouším se zůstat bílá, ale bohužel, stane se ze mě jasný rudoch.

„K tomu jsem se nedostala!" okamžitě namítnu, i když jeho poskakující koutky mi dají jasně najevo, že mi nevěří. Zmetek! Netřeba paniky. Než stačí cokoliv postřehnout, vytrhnu mu knihu z ruky a vrátím jí na místo. To kdyby ho napadlo číst dál.

„No nic, když si nehodláš založit čtenářský kroužek pro dva, tak můžeme jít," s povzdechem se vzdálí do vedlejší místnosti. A já ostanu sama. A opět mám dilema, zda s ním vůbec chci někam jít. Nebo též, zda s ním chci jít do vedlejší místnosti.

„Pospěš prcku, brzy tě ani stěny neochrání," hlasitý smích rozdrtí mé iluze o bezpečném úkrytu.

Co jiného mí zbývá, než-li svěsit hlavinku a proběhnout tu pekelnou výheň až k posledním dveřím. Jak si usmyslím, též urobím. Proletím kolem Feye a nezastavím se, dokud nenarazím do stěny na chodbě.

„Takové nadšení!" připojí se ke mě můj soudruh s držkou roztrženou v úsměv. ..."Jsi z toho rozhodně víc odvařená, jak já."

„Z čeho?" se strachem na duši se ho zeptám. Kupodivu jeho úsměv nenaroste spíš uvadne.

„Jdeme na svatbu."

„Koho?" dle jeho ne moc nadšeného výrazu jistě nepůjde o naši svatbu. Snad.

„Jen mého otce a ... Christine," jméno té ženské šeptne s nesouhlasným výrazem, než jeho nálada přeskočí o stošedesát stupňů a zase se rozzáří jako na čtvrtého července. Rukou se rozmáchne, ale poprvé stačím včas zareagovat! Uhnu doprava, pařát kolem mě prosviští a já se rozplácnu na zábradlí, jež je mojí jedinou záchranou před jistým pádem ... do prdele, to je vejška!

„Hmm, začínáš se učit, jak být bahorelovzdorná," zamyšleně poví Fey než se bez dalších řečí vydá dolů. Já se odlepím od mé spásy, přetočím se ke druhé straně a vydám se za ním. A též to nehodlám ponechat nevyřčené.

„Jak jako bahnovzdorná?"

„Bahorelovzdorná, ty ťuňto."

„Ba ... ba ... to je jedno! Uhnula jsem před tvou prackou!"

„Však! Jistě se ti vybavila jeho jemná péče a teď jsi zvyklá se vyhýbat všemu, co ti to připomíná. I takovým rozkošným gestům a přátelským plácancům, které ti věnuji."

Přátelský plácance? Ten tupoun zřejmě doteď nezjistil, jakou mají sílu! Ale pro mou vlastní bezpečnost ho ponechám myšlenkám na Týnu a tatíka, který ukořistil kost, kterou synáček chce. Hrůza! Taková věc ničí rodiny.

Po tisícovce schodů staneme dole, kde se již nemůžu dočkat čerstvého vzduchu. Kdyby mě na něj něco nevyhnalo o dost dřív. Courf otevře vrátka a vyjde jimi ven, já se pomalu šournu za ním, ale zjeví se jasné deja vu. A to v podobě rozkošného pavoučka o velikosti Horovy pěsti. Zadržím jakýkoliv nelidský nejekot a vystartím ven. A to přímo do soudruha, který stál zády ke dveřím. Nabořím do něj a on o pár cenťáčků poodstoupí než se na mě otočí. Na mou ubohou osobu, kterou to div nevhodilo zpět do útrob pavoukárny.

„Co tě to ten Bahorel učí? Trkající kozu si jdi dělat jinam," hodí nad mým výstupem oči v sloup.

„Já ... ne ... to pavouk!" před očima se mi zjeví Varys, ale toho sem míchat nebudu. Podívám se na Courfa, který se uculoval jako měsíc v hnoji. On zajisté v tom hnoji už jednou byl.

„Vy Češi! Tak přecitlivělý!"

„Nejsme přecit ..." oči mi přejedou doprava a poté doleva, když mi něco prolétne hlavou.

„I ten Márius tě dokonale ničí. Nepřítomný pohled, ztuhlý postoj, myšlenky u mě."

Odtrnu, když se mi odmlží zrak jeho další nenápadnou poznámkou, u které se nepřestává ušklibovat. Ponechám prasácké představy pouze jemu a vrátím se k tomu, co prokecl. Špeh!

„Co jsi to říkal o ... Češích?" jak do psí zádelky může vědět, že jsem Čech!

„Já vím, že Bahorel dost huláká a že to může být na uši dost velká zátěž, ale ... tak já půjdu blíž."

Hodím zpátečku dřív než se ke mě stačí nasáčkovat.

„Jak víš, že jsem Čech?" poupravím otázku, aby si to nemohl pobrat po svém úchyláckém. Prasák se zakření, zatočí rukou ve vzduchu, jako kdyby hodlal vytáhnout králíka z rukávu, ale místo toho si zajede do kapsy a vytáhne malou kartičku. Na dostatečnou vzdálenost mi ukáže mou ...

„Ty jsi mi ukradl občanku?!"

„Já jí našel, koni."

„Tak mi jí můžeš vrátit," natáhnu k němu pracku a čekám. Jenže Fey se zachechtá jako hyena na fetu a průkaz si zastrčí zpět.

„Co Courf schvátí, to už nenavrátí. Haha!" opět zaryčí a s hlasitým hvízdáním vítězství mě popostrčí k chůzi. Sice nevím, jak se dostal tak blízko či má Saxaninu ruku, ale je to děsivé ať tak či onak. Rozhýbu se k pohybu a nevesele si to vykračuju vedle slunka sedmitečného.

„Takže ..." napadne mne další otázka, i když vím předem, že ptát se na něco je chyba. ...„Česká republika už existuje?"

„Republika? Pcha, České země to jsou. Prej republika. To by Enjolras pukl zlostí, kdyby si něco tak titěrného vydobylo právo dřív jak my."

„Právo na republiku? Tady ještě vládne monarchie?"

Páni, králové a královny se panu Enjobobovi nelíbí, i když se chová jako jeden z nich? Že by se pak hodlal ucházet o místo prezidenta, aby zajistil dovoz mýdla do Seiny?

„Co jiného?"

„Několik možností ještě zbývá."

„Ne, ne, čecháčku, jen prostinká monarchie."

Hodím po něm naprosto nevražedným pohledem. Hodlám nadále zůstat Hansem cirkusářem, německým hrdinou. Ale díky téhle slepičí prdelce se i Mário dozví pravdu a budu pro něj nanejvýš Vašek kamioňák, český sandálník. Ne že bych nebyla ryzí patriot, ale tyhle vemena nemusí znát i mou přesnou adresu ... která nejspíš ještě neexistuje, ale koho to sere?

„Tak mě napadá ..."

„To je nebezpečná věc."

Znovu k němu vzhlédnu, když mě zarazí další věcí. Odkud tohle může znát? Feyrac zachytí můj pohled a jedno obočí mu vyjede vzhůru. Vskutku mi hrabe, když tenhle troll kopíruje Halta. Nastane mávání před obličejem, když se opět zaseknu, jak v chůzi, tak v myšlení.

„Mít dalšího Marušáka nechci, prober se!"

Kromě mávání následuje i důkladné protřepání mé nebohé maličkosti. Odstrčím tu zlou příšeru. Nejsem přeci žádná káva! Protřepat, nemíchat! ... vlastně míchat a neprotřepat ... nebo ... to je jedno!

„Jen jsi mě zarazil, nic víc. Není ze mě Mário!" rozhodím rukama. Courfeyrac se zatváří značně pochybovačně a je vidět, že mě v tom hodlá vymáchat. Takovou radost mu nedopřeju!

„No jistě ..."

„Tak mě napadá ..."

„To je ..."

„Vy chcete nastolit republiku?" konečně se po menších zásecích dostanu ke slovu.

„Ty jsi vážně dobrý špeh!" Fey nahodí šokovaný výraz a s ne moc tichým pochechtávaním nás rozhoupe k pohybu. Tedy sebe, já nemám příliš na výběr.

„A chcete takové blbosti jako svobodné volby, právo se shromažďovat a právo na na svobodu slova?"

„Ano, ano a ano."

„Co takhle právo na bigamní svazky?"

Schytám dosti zděšený výraz plný hrůzy a děsu. Ono se to zvládne i bát!

„Jen to ne! Jedna žena na den je lepší, jak deset na celý život!" oklepe se jako ratlík v zimnici a neopomene si odplivnout. Jak šarmantní.

Ujdeme dalších několik kroků zcela sami, když se k nám připojí nadšený výskot, ze kterého mě zamrazí.

„Hansíííí!"

Zarazím se na místě a se stejnou hrůzou a zděšením jako Fey se začnu rozhlížet. Ten prasák se neopomene zašklebit jako Kočka Šklíba.

„Jo, Hanzí, tvá manželka Gerta se blíží," opětovně zahýká jako sám Sataguláš než do mě zpoza rohu nenaletí Mário. Jen díky dlouhým rukám prasákovým nesletím k zemi a jsem navrácena do normální pozice, ze které mohu setřást toho švába.

„Neříkal jsi něco o přílišných intimnostech?!" připomenu mu značně nasupěně, zatímco se chuj dáví smíchy, předchozí návštěvu u jeho nepřítulkyně. Mário nahodí zářivý úsměv a aniž by nějak reagoval na Courfa, odpoví mi.

„Jsi jako můj bratr a není nic intimnějšího než vztah s bratrem," hrdě se napřímí, zatímco já div nevrhnu. S ním na té nejintimnější fázi být nehodlám! Z mého výrazu alá poblión a Maruškova ... nechutňáckého, nás proberou dvě obří tlapy, které nás div nepřirazí k sobě.

„Jde se! Nebo přijdeme na veselku pozdě!"

Odlepím se od Mária a raději se zařadím, co nejdál od něj. Tak mě opět napadá, když za chůze přejíždím jejich háv, ignorujíc fakt, že se intimňák přisunul ke mě.

„Takhle oháklý jdete na svatbu?"

„Jo, vadí ti na tom něco?"

„Měl jsi to na sobě včera, předevčírem, od první chvíle, co se známe!"

„Hmm, vážně? To ještě pár dní taky vydrží."

„Ale svatba je významná událost, nejlépe na nedělní mši!"

Fey se ke mě obrátí se svým rozšklebeným výrazem.

„Hans cirkusář, německý hrdina a ještě k tomu křesťan?"

„Kostelů existuje víc!"

„Hmm, a do kolika se chodí v neděli?"

Blb jeden!

„Jsem vířivý adventista sedmého dne," jaká to spásná myšlenka! Výraz prasáka se změní na nechápavý.

„Co to u všech Alexandrů je?"

„No, jde o to, že hlavní trojicí je "Vír, naděje a láska." Tudíž musím každou neděli vířit. To by ses měl držet stranou a upouštět od svých ... prasáckých narážek."

Courf svůj výraz nezmění, zato se poškrábe v kučeravých vlasech.

„Prasácké narážky? To jsou pouhé přátelské řeči, ty víre!"

„Vážně? I to tvoje nalepování se a lákání do špatných míst patří mezi přátelské ekvivalenty?"

„Jistěže! Jsi pro mě jako mladší ... bratr," mrkne očkem po Maruškovi, který s tajemným úsměvem kráčel dál. Dobrý tah. ...„Zato Christine! Ách, Christine! Slunce mého života."

Další frantík, který bude pět o své milované. Ale snad se díky tomu zbavím ... fajn, asi se toho jeho lísání nezbavím, zvlášť podle toho, jak Marušák popsal intimnost mezi ... bratry.

„Jak jsi s ní byl dlouho? Rok? Půl?"

Sleduji Feyův výraz, kde opět jedno obočí vyjede vzhůru. Co jsem řekla špatně? Zase?!

„Rok? Za co mě máš! To už bych s ní měl kopu děti!"

Dobrá, kromě toho, že neumí počítat ani obvazovat, tak ani neví, jak dlouho trvá než se zrodí život. Proč ne, nemůžu toho po něm chtít tolik.

„Tak jak dlouho?"

„Den."

„Den?!" můj hlas se zaručeně nedal přirovnat k vyjeknutí. Vůbec!

„Vlastně šest hodin."

„A to je slunce tvého života?"

„Jistěže, měl jsem s ní být celý den, ale Enjolras mě zavolal, abychom probrali velice důležitou revolucionářskou věc, o které špeh nesmí vědět," i za chůze mě stačí cvrnknout do čela. Je to prosté, jeho ruka je neskonale dlouhá a dokonce i podivně ohebná. Protřu si čelo a strčím vedle sebe Mária. Hezky, safe and sound! Marušák je vysoce flexibilní osoba, dá se na něm dříví štípat a tak neměl nic proti tomu mírnému popostrčení. Zato Fey to zaregistroval na setinku vteřinky. Škleb se mu ještě více rozšklebil a jako na potvoru, oblétl SuperMária jako taneční slunce, vcucl se mezi nás a popadl nás kolem ramen. Přimáčkl a odmítal pustit.

„Ták, kamarádíčkové, když se teď tak náležitě kamarádíčkujeme, rád bych vám představil ..." kopne nohou před sebe, jelikož je to jediná končetina, kterou v nynější chvíli nepotřebuje. Ostatně bych měla dodat, že jsme již zastavili před malým, rozpadajícím se kostelíčkem, který se i nebezpečně kýval ze strany na stranu. Fouknout a padne to. Nejlépe na prasáka. ...„představil ... představil ... představil ..." zopakuje několikrát za sebou než mu konečně docvakne, že se nikdo ze země nevynoří. Během toho se mi povede utéct jeho půl objetí.

Courf pustí i Marušáka, poškrábe se ve vlnách, rozhlédne se zleva doprava a zprava doleva, nafoukne tváře, vyfoukne, opět se rozhlédne a trhne svou sakokabátem dozadu až mu zpod něj něco vyletí. Ve víře, že jde o mou občanku, po tom skočím.

„Ještě tu nejsou. Podivné. Tuze podivné," zabrumlá si pod vousky prasák a dál opakuje svůj drbací a rozhlížecí rituál. On skutečně přes myšlení nebude. Počkat, a já si někdy myslela, že by byl?

Mrknu na papírek, který je bohužel pozvánkou na svatbu de Courfeyraca a Christine. V kostele s adresou Saint Michelle?

„Ale tohle je jiná adresa," podotknu nenápadně, zatímco se kousek ode mě Mário pohupuje jako autista. No comment. Courf udělá dokonalou otočku alá Michael Jackson. Bohužel kloboučkem si nepřikryl tvář ani s ní nemrkl dolů. Ne, on mrkl dopředu. Kam též vykročil a čórl mi papírek.

„Ale u všech Židů!" Rasista!

Se zděšeným výrazem se rozhlédne kolem sebe, ano, opět! A poté ... se poškrábe na hlavě. Mám sto chutí se praštit o Máriovo silné rameno, ale už ho nechci mít u sebe blíž jak na tři metry. A i to je moc!

„To je kus daleko! A naše francouzská čtvrthodinka je skoro pryč!" dramaticky se chytne za srdce a poskočí do vzduchu. Zřejmě ulevoval od emocí nebo potřebuje čůrat.

„Víš ..." zamávám rukama, abych přilákala jeho pozornost ... což obvykle není dobré dělat. ...„Jsme tři, tudíž máme každý svou francouzskou čtvrthodinku a když se to tak vezme ... tak máme ještě ..." a teď třikrát patnáct. Zatrolená matika. Zakoulím očima ze strany na stranu. ...„Čtyřicet ... pět minut?"

Courf si s podivně vážnou tváří promne bradu a zamyšleně odfuní. Teď jen vyčkávat, co z něj vypadne.

„Ale to oni neví!" vyjekne zcela hystericky, což přinutí mě i Mária vyskočit do vzduchu. Obrazně řečeno. Hned nato si Fey posbírá své sračky a hodí očkem po dopravní špičce.

„Drožka!" zavýskne.

„Ne!" Mário vypískne.

Jenže Courf, jakožto Gran a Enjola, neměl tušení o Marušákově strachu z ... pinballu. Ale dle mého vědomí i svědomí by mu to bylo buřt.

„Vlezeme do drožky, ta nás doveze až ke kostelu a vše bude zažehnáno!" přijde s ženiálním nápadem, který by jistě nenapadl ani Frajera. Proč mám přesto nepříjemný pocit mezi krkem a hrudí, že je tam "ale"? ...„Ale nemám prachy, tak ho navedeme na adresu poblíž, pak vystřelíme z drožky do všech směrů a všechny nás nechytí!" Bože!

Promnu si svou nebohou pracinku nezledovanou a rázně zavrtím hlavou.

„Já se včera naběhala až až." A to s Eržou.

„Nebuď český posera a buď německý hrdina!" pošťouchne mě, za což ho chcu šťouchnout i já. A decentně nakopnout do koulí za tu nechutnou urážku českého národa! Nafouknu tváře, ale to už prasák popadne Mária za pahýl a prosícího, plačícího i bránícího se ho táhne přímo k jedné z volných drožek.

Ano, opět jsem měla dilema, zda zařvat svoboda a utéct, ale jaksi jsem se držela té světlé vidiny toho, že se třeba dostanu k někomu normálnímu. Třeba k ... fajn, Courf se škrtá, Gran se škrtá, Joly i Leslie též, za nimi Erik a Marušáka s Enjolou rovnou roztrhat. Zbýval Sympaťák, ale ten mě nezachránil před Erikem a takový ... Průvan, ten by mě za to kopání asi ani nechtěl. No, takže zbývá Frajer ... Killian! Vlastně Julius. Jenže on byl zase da besties s Enjolou a to by znamenalo se s ním potkávat častěji. Mohla bych se nechat zavřít Russellem! To je spásné řešení! Osmset IQ, čede!

„Pohni, krocane!" zavolá na mě prasokůň a neopomene zapískat. Debil! Ani neví, že na krocany se nepíská. Rozhýbám své šunky k pohybu a během dalších vteřin si to už hačám v kočáře. Naproti mě nikdo, zato Marušák seděl naproti Courfovi, který si prohlížel kapesní hodinky dokola a dokola. Otočím hlavu doprava, když se vedle mě ozvou náruživé vzlyky. Máriovi se ramínka zvedala v nepřetržitém pláči, tvář sklopenou dole.

„Pochlap se, vždyť tu jsem s tebou," toho budu jistě litovat. Můj bratr ve zbrani se narovná, se zářivým úsměvem se na mě zazubí a ... div se hlavou nepraští do neexistujícího okénka. Šešule se ocitne venku a nebýt mého hrdinského zásahu, urazila by mu jí druhá drožka, která jela o něco klidněji než ta naše. Pan řídící si zřejmě pokyn „Co nejrychleji, Alfrede." vyložil doslova. Razil si to jako hotový Dom Toretto a ani na vteřinu nezaváhal. Zato my se museli držet, abychom se po sobě neváleli jako při Twisteru. A jediná osoba, které by to bylo tuze nepříjemné, bych byla zase já.

„Kde nám zastaví?" zeptám se, aby řeč nestála při klouzání sem a tam. Fey mrkne na hodinky, jako kdyby tam byla vepsaná odpověď na otázku.

„Před kostelem, přeci."

„Ehm ..." načnu a vyčkávám, zda mu to docvakne. Ten ještě notnou minutu hledí na hodinky než se s nimi pleskne do čela.

„Ale u všech Marcusů!" zařval a vrátil se k drbací činnosti. To bude zase nápad a jak jsem si to pomyslela, vystrčil ukazováček do výše. ...„Vyskočíme!"

Hodím očkem po té rychle míjející krajině a razantně zavrtím hlavou.

„Nikdy!"

„S Bahorelem skáčeš do seníku a se mnou ani nevyskočíš z kočáru?! To si vezmu osobně!"

„Kdo je Barolel?"

„Do seníku! Běháš s ním po Enjolrasově domě! Strkáš mu nohu do díry!"

„On jí tam strčil sám! Ta bílá cuchta lže!"

„Nosíš jeho sako a plácáš si s ním!"

„Z toho kočáru nevyskočím ...teda, drožky."

Prasák neohrabaná otevře hubu, aby zase něco řekl, proto musím být rychlejší. Dost mi nahrálo, že se při nádechu zakuckal.

„Tvůj otec to zatáhne! To se dělá běžně," aspoň v normálních rodinách. Snad to zafunguje. Vyčkám, až skončí dusivý kašel a nato schytám pomalé kývnutí.

„Fajn, ať cáluje, když už je to sprostá čórka, která krade lásky mého života."

Hodím oči v sloup a v ten moment jsem ráda, že jedu pozadu. Kočí prudce zabrzdil a zařval „Jsme tady!".

Fey vylítl a napral to ksichtem rovnou do Máriova klína. Pokusím se udržet vážnou tvář, ale cítím, jak mi to tam cuká. Prasák se zvedne s rozježenou palicí, pokud to jde víc, a podívá se na mě.

„Ty víš, kam si sednout!"

Nevinně pokrčím rameny a podívám se k východu. Jenže Courf vyskočí na nohy, praští se hlavou o strop a s bolestným heknutím se srazí.

„Fajn, támhle je taťulda. Vy tu zůstanete jako zástava a já skočím pro zlaťáky," prohrábne nám číra jako psům a s elegancí sobě vlastní vypadne pozadu z drožky.

„Jsem celej! Jsem celej!" zahlaholí z venku. Zavrtím nad tím hlavou a rozhlédnu se po vnitřku našeho sedanu. Nic neobvyklého. Mrknu na Mária a napadne mě taková otázka.

„Myslíš, že má řidičák?"

Stánička se na mě podívá a chytře mu blýskne v oku. Což je samo o sobě dost znepokojivé.

„Pokud nemá drožkařskou licenci mohl by jej soud odsoudit až na doživotí na galejích za ohrožování lidských životů a majetku společnosti."

Pootevřu hubu, jelikož to je ta nejchytřejší věc, co jsem od něj za celou dobu slyšela. On fakt asi studuje na tehdejšího právníka.

„A ven!" hlasité štěknutí hysterického pána nahoře mě vytrhne z překvapení. A pokračuje to dál. ...„Ven! Ven! Ven!"

Když tedy chce, popostrčím mišpulína k východu a jakmile naše podrážky opustí drožku, ta se úprkem rozjede pryč. Nechápavě za ní hledím. Jeden šok vystřídá druhý. Naštěstí za sebou zaslechnu kroky. Otočím se na udiveného druha s kudrlinami, kousek za ním si to kvapčili starý pán s mladicí u pasu. Ne jako ... jako když je zbraň u pasu, ale ... ale to je fuk.

„Co ste mu provedli?"

Mrknu na Marušáka, ale ten se k odpovědi nemá. Jako vždy.

„Mário se zmínil o drožkařské licenci. Ani nevyčkal peněz tvého táty," hodím hlavou ke staršímu pánovi, který se k nám s úsměvem doplavil. A též se neopomněl chopit řeči.

„Jakých peněz? Jeromík mi zrovinka říkal, jaká je to škoda, že sebou nikoho nepřivedl a teď se tu vynoříte vy dva gentlemani z té samé drožky! Pozoruhodné!"

Ano, pozoruhodné. Vrhnu po Feyovi převelice šmrncovní pohled, který jasně svědčí o tom, že se kolenu v rozkroku nevyhne. Ale degen se mému pohledu vyhne, avšak neopomene se něčemu uchechtnout. A čemu asi.

„Otče, tohle je náš nový německý přítel Hans ... Hirsch."

„Schultz!" zavrčím.

Pan Courfeyrac pokývne hlavou a podá mi ruku. Slušně si s ním potřesu, přičemž neopomene okomentovat ... heh, Jeromíkův přehmat.

„Odpusťte Jeromíkovi jeho špatnou paměť, drahý příteli. Když se narodil, byl jsem lehce podnapilý a párkrát mi upadl. Zřejmě se to dosti podepsalo na jeho šešulce."

Koutky mi cukají, div se nevycukají, když poočku pozoruju prasáka, jak nevraživě brousí zubama. Sličná dáma se též uculovala, ale té nezapomnělo utéct i tiché uchichtnutí, což Feye dostalo do kolen ještě víc.

Po menší mele se pan ženich otočil na Mária a spráskl ruce.

„Páni, Gavrochi! Ty jsi ale vyrostl! A kde je Márius?"

„Tohle je Márius!" vyštěkl na něj rozzuřený synátor. Otce to nijak nevyvedlo z míry, nejspíš byl na ženské výkyvy nálad zvyklý. Místo toho si poupravil obroučky a zazoomoval na Marušáka se zahloubaným výrazem upřeným do nebes.

„Ach, myslel jsem, že byl Márius ... vyšší," máchne rukou do stejného povětší, do kteréhož Mário čuměl. Nato předvede dokonalou otočku alá jeho syn, chytne ženštinu za jemnou ručku, přičemž se ze strany Žeromíka ozve skřípot, a líbne jí na spanilou kůži.

„Toť má půvabná budoucí choť, jejíž lůno ponese mého budoucího dědice. Christine."

Se zpytavým pohledem se podívám na rozzuřeného nedědice, který v nynějším stavu představoval dokonalou napodobeninu gremlina. I ty vlasy jakoby se mu ježily jako kočce hřbet.

„Musíme jít nebo nestihneme obřad," připomene se budoucí žena, choť, matka a tak dále. Budoucí muž pokýve hlavou, pobuší nasrané dítě po zádech a společně si to odkvapčí směrem ke kostelu.

Pokouším se nešklebit, ale je to tak skvělý pocit vidět toho hulváta s razancí vrby mlátičky, sraženého na kolenou.

„Christine, Christine," zatrylkuju namužnělým hlasem pana fantomáka ... či Raula, za což si vysloužím dosti pronikavé probodnutí hnědýma očima. Enjola je v tom stále lepší. Toho z trůnu nikdo nesesadí.

„Smích tě přejde až strávíš svůj den s Enjolrasem," rty se roztáhnou a z hrdla prasákova opět vyrazí ten nelidský až hyení chechot.

„Co tím myslíš?!"

„Uvidíš," šarmantně na mě mrkne, dlouhatánskou paží mě odstřelí dozadu, když mě cvrkne do čela a s "tichým" vítězným hvízdáním si to vykročí za otcem a budoucí mátí. Zůstanu v hrůze stát na místě. V hlavě jen ty nejhorší myšlenky.

„Co tím myslel?!" vyjedu na Marušáka, který sebou trhne a s přátelským úsměvem se na mě zazubí.

„Hanzí!"

„O čem to mluvil?! Jaký den s Enjolou?!" zatřesu s ním, ale ten přiblblý škleb má zřejmě přilepený.

„Bude pršet."

„Co?"

„Kap. Kap."

Hodím facepalm a odeberu se tam, kam všichni nešťastníci. Následovaná ocáskem s IQ šest. Což je víc než má sklenička s vodou. Tenhle kostel se narozdíl od toho druhého alespoň neviklal jako zub v tlamě zmláceného muže. A taky byl natřen bíle, což svědčilo o tom, co se tam běžně dělá. Vnitřek taky vypadal jako běžný kostelík s lavicemi, oltářem a švédskými stoly. Dobrá, to je menší rouhání. Ale jelikož se ke mě dostává vůně dobře propečeného masíčka a koláčků, tak se snad ten nahoře nebude tak zlobit.

Zazřím přímo před sebou nahrbenou osobu. Projdu se o dalších pár krůčků do strany, abych se ujistila, že Courf má ruce založené na hrudi jako malé nasrané děcko, i tvář byla zakaboněná a rudá vzteky. Tatíček mu nejspíš neměl brát hračku, se kterou si hrál pouhou polovinu dne.

„Hanzí!" trhne se mnou ohava do strany. Nohy se mi zapletou a já do něj vrazím. Naštěstí se odrazím nazpět a zpytavě se zahledím na tu vyděšenou maskaru.

„Co zas?"

„Proč na mě ta ženština mrkla?!" s panickým šepotem mi poklepe na rameno, které odtáhnu do bezpečnější vzdálenosti se zbytkem těla. Povzdechnu si a podívám se na tu ženskou se špatným vkusem. Ano, stála tam se svou nejspíš kamarádkou a mrkala na Marušáka.

„Líbíš se jí."

„Proč?"

„To je dobrá otázka."

„Co mám dělat?!"

„Zamávej," plácnu první blbost, která mě napadne. Bohužel to byl špatný přehmat. SuperMário bez zaváhání zamává na ženštinu a ta si to vyloží jako pozvánku do pitomových trenclí. Opětovně na něj zamrká a pokývne rukou k sobě. A sakra, ona ho vážně chce!
Marušák Stánička se poškrábe na temeni a obrátí se na mě s dalším otazníkem v očích.

„Co teď?"

Hmm, spásná myšlenka! Projevím vlastní ďábelské já, když se zašklebím jako kočka Šklíba.

„Běž za ní, tygře," šoupnu ho správným směrem, přičemž mu nezapomenu zamávat, když se na mě otočí jako ztracené štěně. Jen leť, špačku, leť.

Odvrátím zrak od Marušky a se stejně "milým" úsměvem se zadívám ke Courfovi. Tak naštvaný, tak zranitelný. Asi by potřeboval kapku toho pochopení a sociálního cítění. Nu, když už chci být ten psychiatr, tak mu ho dám dostatek.

S ladností slona dopluju vedle něj, přičemž se zadívám jeho směrem na Týnku a pana Kurvafáqa, jak se drží za ručky a povídají si s knězem. Ach, to musí Džeromíkoví rvát srdéčko. Měla bych mu nabídnout přátelskou náruč, ramínko na vyplakání a nějaké ty konejšivé řeči.

„Adriáno, Adriáno, náš sen bez hrází, kam jen odchází? Krásné ráno, Adriáno," převelice potichu zatrylkuju další nádhernou píseň pro osamělé a bolavé dušičky. A jelikož to se smutníkem ani nehne, tak najedu na těžší kalibr.

„Love is blindness, I don't wanna see, won't you wrap the night, around ..."

Nedokončím ani sloku, když mě zarazí chladný hlas pana Freeze.

„Ještě jedno slovo a budeš leštit náš hajzlík!" prudce obrátí hlavu do strany až to křupne a koukne někam za mě. Koutky se mu opět zlounsky roztáhnou. ...„A podle toho, co si Roche nakládá do kapes, bude mít řádný sranec."

Chci projevit svůj vzdor, ale na Feyově výrazu je něco dosti pravdouského, že raději hodím zpátečku. On by byl jistě schopný mě k tomu záchodu připoutat a neodpoutat, dokud by se neleskl jako jeho skelný zrak.

Když už se mi nedaří být sviňským zlolordem, tak se alespoň spřáhnu s děckem, které se vynořilo Bůhvíodkud, a budu s ním plnit kapsy jídlem. No, zpátky od nechutenství.k ... většímu nechutenství. Nic nepovím, jen hledím na to, jak si Gavroche cpe plné kapsy zákusků a masa a to vše dohromady.

„Neměl by jsi to spíš rozdělit na ... sladké a slané?" zeptám se ho opatrně. Vypadal v dosti podobné náladě jako prasák a tudíž jsem ho nemínila polít vodou a vystavit slunci, aby se z Gizma stal Gremlin. Rozježený andílek se zarazí v činností, mrkne z jedné kapsy do druhé a poté spráskne zapatlané ruce.

„Do chaluhy!" vztekle kopl do stolu a začal z kapes lahůdky hnusůtky vyhazovat. Neodvážím se ani zavrtět hlavou. A taktéž mu ani nestačím udělit další cenou radu, že by si měl kapsy nejdříve vytřít než do nich nahází další jídlo. Pozdě bycha honit.

Nechci dál sledovat tu pohromu, tudíž prozkoumám pole působnosti Stáničky a Kurfa. Za nimi bylo několik oken a v jednom z nich se mihlo cosi hnědého. Srdce se mi sevře hrůzou. Strašidlo!

„Rochi, hej, Rochi," zašeptám směrem k menšímu soudruhovi, aby nás příšera neslyšela. Dostane se mi dosti nabručené odpovědi.

„Co?!"

„Něco bylo v okně!" ukážu mu ten správný směr, abych sebou opět cukla, protože se to tam zjevilo zas. A jak se to zjevilo, tak se to i odzjevilo.

„Viděl jsi to?!"

Gavroche zvedne hlavu od přecpaných kapes a otráveně pokrčí rameny.

„To je jen Eponine."

Strašidlo jménem Poník! No, to moc zlovolně nezní.

„A co tam dělá?"

„Čumí."

„To jsem si všimla, ale proč?"

„Protože je zabouchlá do Mária, proto! Blbá holka!" opětovně kopne do stolu a vrátí se ke své činnosti. Bylo by nejlepší nepřemýšlet nad tím, koho častoval tím ohavným slovem. Stejně jako bude nejlepší zapomenout na děsivého Jéponíka. Chce to klid od lekaček. Hlavně klid.

Obrátím se k oltáři, aby se mi do zorného pole dostal no kdo jiný než Mário. Trhnu sebou menším úlekem, přičemž se pokusím napodobit další z Enjolových vrahounských pohledů. Srdce mi bije jako o závod až se za něj musím chytit. Říkala jsem klid! Toho se mi nedostává stejně jako vysloužené satisfakce s mým nabručeným šklebem. Na rozjařené sluníčko to nezabírá. Počkat ... proč tak svítí?

„Jsi v pohodě? Nesežral jsi zářivku?" ne že by mě zajímalo, co s ním je, ale to jeho zírání se mi nelíbí.

„Hanzí!"

„No, co je?"

„Hanzííí!" protáhne oslovení, jako bych mu před chvílí dostatečně nedokázala, že ho poslouchám. Hodím oči v sloup. Od dalšího hanzování mě zachrání ty dvě trapandy, ke kterým jsem Mária poslala. Po Jéponíkovi v okně žádné stopy. Uff.

„To je váš přítel, mounsier Pontmercy?" zeptá se ho mrkající panenka a mounsýr Pontomercy horlivě pokýve hlavou. Na tom něco smrdí.

„To je Hans Schultz." On si to pamatuje? ...„Německý hrdina a majitel jednoho z nejúspěšnějších cirkusů v Evropě." On ví o existenci Evropy? ...„Geniální spisovatel, nadaný malíř a výborný psychiatr. Zdolal nespočet hor i ženských srdcí. Je po něm pojmenovaná budova soudu v samotném Berlíně! Podal si ruku s Viktorem Hugem i Napoleonem. S tím především. Samotný Bonaparte o něm prohlásil, že šarmantnějšího a odvážnějšího Němece nikdy nepoznal! Můžu být hrdý, že je mým přítelem!" Marušák vypne hruď a já se s hubou dokořán snažím pochopit, co se tu zrovna událo. On mě vážně vychválil až do nebes s bezpočtem lživých informací?

Než se odvážím k reakci, odstrčí kamarádka mrkačku do Máriovy náruče, který jí velice elegantně odčutne na stranu, a přimotá se ke mě.

„Guten tag, herr Schultz," podá mi ručku, jakoby jí chtěla políbit. Tak jí s ní velice slušně potřesu, což jí bohužel z míry nevyvede. ...„Ich heisse Gerta ...." a zbytku by rozuměl jen pravý Němec. Dožvatlá svým národním jazykem, který není můj a mě nenapadne nic lepšího než jí odpovědět.

„Ehm ... ya, natürlich?" váhavě odvětím, což se nakonec ukáže jako velice chybná věc. Gerta se smyslně pousměje a zamrká na mě. A do zádelky!

„Už to začíná," zakřičí Máriova roštěnka, přičemž ho odtáhne k lavici. Mě se chopí Gertruda. Pokusím se chmátnout po Rochovi, ale je příliš daleko. Cítím se jako Eddie Murphy, když se mnou zlá Němka div nevydře rýhy do dřevěné podlahy. Snažím se jí vyrvat, ale má sílu jako sto slonů.

„Feyi, Feyi," rukou se natáhnu po další spáse, ale nasratý Gremlin je daleko od toho mi pomoct.

„Jen si to užij," dostane se mi skvostné odpovědi a dalšího hyeního smíchu. Jsem přiražena do lavice, přičemž můj zadek zazpívá smuteční píseň. Smutně si ho protřu uvolenou levačkou. Pravou naraženou pacičku od ní musím udržovat, co nejdál. Naštěstí Gertrud seděla ze strany levé. A obřad tím začal.

„Mílí spoluobčané, sešli jsme se tu, abychom uzavřeli svazek Raula de Courfeyraca a Christine."

Povytáhnu obočím nad tou podivnou náhodou. Raul a Christine? A kdepak nechali Fantoma, co? Chci se tiše uchechtnout, ale poté mě napadne hrůzná myšlenka. Obrátím se na Feye, který se nehnul z místa. Hra světla a stínů mu vykouzlila na rozezlené tváři dokonalou poloviční masku. Rychle se odvrátím. Jen náhoda, náhodička. Nic víc!

Mé myšlenky jsou přerušeny podivnou tíhou na mém stehnu. Sklouznu očima dolů, abych je v hrůze vykulila na ruku, která nepatřila nikomu jiném než Gertrudě. A ta ruka se nebezpečně blížila ... rychle přehodím nohu přes nohu, přičemž jí pazouru řádně skřípnu. Jenže Němka vyjekne v dosti erotickém duchu a opět na mě smyslně zamrká. Ale notak! V Čechách neskutečně odpudivý, neflirtovný tvor a tady ve Francii hotový balič? No to snad ne!

Pokouším se dál soustředit na obřad, ale proti Gertě mi ani nepomáhá lepení se na Marušáka. Což navždy zůstane jen mezi námi! Nebo za sebe neručím! Modlím se za konec, který nakonec nastane. Sláva! Volejte sláva a tři dny se radujte!

Christine se stane de Courfeyracovou a svatebčané se za hlasitého veselí bok po boku rozejdou z kaple ven. Já nemotorně přelezu lavici, abych byla, co nejdál od té náruživé nymfomanky. Ale ta se nemíní jen tak vzdát.

„Hans, počkej na mě!" vyskočí za mnou a čapne mě za flígr. Vrazím jí lepáka a rozeběhnu se k východu. Jenže to nenapadne jen mě, tudíž se musím prodírat hustým houfem hostů.

„Hansí, ty kanče!" ozývá se kdesi za mnou, což mě popohání kupředu. Přes lidi i mrtvoly! Po čtyřech se vykutálím na čerstvý vzduch. Rozhlédnu se kolem sebe. Žádné spásné řešení!

„My si to tak užijeme!"

Vyskočím na nohy a oběhnu kostelíček. Přede mnou se zjeví hromada smetí. Neváhám a vrhnu se do něj po hlavě. Rychle se zahrabu a nyní se můžu opět jen modlit. Po tak těžké námaze se cítím jako Emil Zátopek, když vyhrál svůj největší závod v životě. A já chci taky vyhrát.

„Hansí? Kam jsi zmizel, ty náruživče? Gertuška potřebuje naplácat!" hlas se kolem mě prožene. Jaká to úleva. Oddechnu si, aby mi nato do huby padl kus rozžvejkaného listu. Vyflusnu to a se znechucením se vyhrabu z odpadu. Pokud se Gerta zjeví, mám své špinavé zbraně po ruce a nebojím se je použít! Naštěstí vzduch byl čistý kromě černého mraku, který mi zakryl slunce.

„Co to tu u všech Enjolrasů provádíš?" optá se mě dříve zakaboněný jedinec se založenýma rukama. ...„Ale to je jedno, vstávej, čuně. Náš ušlechtilý vůdce v rudé má seanci a Mário je hlavní atrakcí. Nesmíme přijít pozdě," zahrne mě informacemi, poté se obrátí čelem vzad a pochodem krok mě nechá se válet v odpadu. Jaký to gentleman! 

Vysvětlivky:

Jednou bude doplněno ... ha ha ha