Barvy mají zcela nový cover, za který můžu poděkovat naší nejdražší Lyadell. Tímto ti ještě jednou děkuju :3

***

Až u nějakého domu mi konečně objasnili, co spočívá v jejich práci nebo spíš přivýdělku jak to označil Leslie. Teď pouze zbývá jestli jim to mám věřit nebo stále myslet, že si ze mě dělají srandu.

"Ehm ... vy vykrádáte domy jako ... přivýdělek?" s nedůvěrou si je prohlédnu, i když by mi v pohodě stačilo, kdyby to vysvětloval jeden a nemuselo na mě čumět další čtvero očí. Ale zato čtvero sexy očí. Od modré až po hnědou. K tomu chyběli ještě šedé a zelené, ale podle Grantairova básnění, který toho jejich bobříka mlčení moc dlouho nedodržoval, je hrdým vlastníkem modrošedých očí Elojokachna. To jméno přede mnou řekli snad stokrát a já si ho stále nedokážu zapamatovat. Ach ta skleróza. Nebo debilní jméno.

"Slušně to vynáší. Navíc nevykrádáme domy. Pouze si vypůjčíme jednu pro ně nedůležitou věc. Ani si toho nevšimnou," pronese to Courfeyrac v tom smyslu, jako bych byla malé dítě, které se snaží uchlácholit, že nedělají nic špatného. Ale to se trefil na nesprávnou adresu.

"Když myslíš. Ale proč to děláte za bílého dne?" poukážu na fakt, že slunce začalo vylézat a pokud nás někdo uvidí během vteřiny budeme mít na rukách nádherné náramky dva za cenu jednoho. Grantaire vedle mě se záhy probere ze svého snění, do kterého upadal zjevně každých pět minut, když nikdo nemluvil o něčem extra zajímavějším než byla jeho blondýna. Což nebylo nic.

"A kdo by nás mohl prásknout?" lhostejně nad tím mávne rukou a vrátí se zpět do svých představ o štíhlém Špekym. Doufám, že ty představy aspoň stojí za to neustálé zírání do prázdna s blaženým úsměvem na tváři. Ale mě stále nedochází, jak to mohou brát s takovou lehkostí. Nebo mě spíš ještě víc udivuje, že je nikdo nechytil.

"Jsou tu lidi," upozorním je na další velmi důležitý fakt. Na to že bylo časně ráno se tu prohánělo docela dost lidí. Chodili na nákupy, do škol, se psy. Vidím docela reálnou podobu s naším stoletím.

"Jsou přející. Takže po tvém; je jim to ukradené," odpoví mi Courfeyrac, který už ostatní, tedy jen Jolyho a Lesgla, poslal vyzvědět kudy se tam dostanou.

"Po mém?" nechápavě se ho zeptám na část jeho věty, která mě bila do očí jako největší urážka na světě. Já vím, že je zdržuju od jejich velmi důležité práce, ale chci se jen ujistit, že je to neodvede přímou cestou do vězení. Sice je znám dva dny, ale až nebezpečně mi na nich začíná záležet.

"Přestaň se neustále vyptávat ať můžeme vyřídit naší práci. Nebo nás Enjolras zabije, protože přijdeme pozdě," ukončí tím moji oblíbenou činnost a fláknutím přes hlavu probere Grantaira ze snění. Ani nebudu počítat kolikrát už někoho majznul po hlavě nebo po někom něco hodil. V tomhle bude zaručený expert. Stejně jako ve střídání nálad. A tohle nebude zcela jistě moje oblíbená.

Mám pocit, že jsem se trochu urazila, ale vím jak dlouho bude trvat ta moje rádoby uraženost. Pět minut a poté zase budu fungovat jako normální lidská bytost. Pokud je to tedy možné. S povzdechem se začnu plížit za nimi a nenápadně očumuju dům, který hodlali vykrást. Za bílého dne. A ani lidi je od toho neodrazují. To jsou snad nejhorší zloději, které jsem kdy viděla. Všichni se postaví k zadní části domu, kde se na druhé straně za plotem nalézala nějaká dlouhá bouda, vedle které byla ještě jedna menší vedoucí přímo k malému oknu. Nejspíš od koupelny.

"Tím se neprocpu!" promluví Leslie, který zřejmě pohlížel tím samým směrem jako já. Aspoň pro jednou mě napadají ty samé věci jako ostatní. Nebo jednoho z nich.

"Ty ne," souhlasí s Lesliem Courfeyrac než se otočí na mě. Což po chvilce pochopení udělají i zbývající hoši. Přelétnu pohledem z jednoho na druhého než se zastavím na tom, kterého to celé napadlo.

"Zapomeň!" bez váhání zamítnu jejich rádoby plán, přičemž zavrtím hlavou, abych své negativní odpovědi dodala důraz. Mám strach z výšek, mám strach ze všeho, kde bych si mohla ublížit, takže ať nespoléhají na to, že jim polezu přes pár střech mezi kterými je mezera jako kráva, abych se procpala malým okénkem, ve kterém se můžu seknout. Podezřívavě se zadívám na Courfeyraca, který na své tváři vykouzlí další ze svých kouzelných úsměvů, které působí na každou druhou šlapku. Možná první. Ale opomněl jednu věc. Já nejsem šlapka!

"Zlato, víš, že jsem na tebe nechtěl vyjet. Udělej to pro tým. Teď jsi jedna z nás, takže co je naše práce, je i tvá práce," pokusí se mě přesvědčit k té sebevražedné misi, přičemž se velmi nenápadně začne přibližovat.

"To jste komunisti? To je jedno. Já nikam lézt nebudu!" hodím po něm vražedný pohled, když se na mě nadále šklebí jako kočka Šklíba z Alenky v Říši divů. Taky se tak chvilkami cítím.

"Dlužíš mi to. Na to nezapomínej," upře na mě štěněčí oči a využije toho, že mě vytáhl ze lvího chřtánu. Parchant bezpáteřní. Stačím po něm hodit další vražedný pohled než se do toho připlete Leslie.

"Nemůžeme tě do toho nutit. Ale uděláš nám vážně velkou radost," s úsměvem na mě mrkne, přičemž vážně, vážně nenápadně využije další mužskou zbraň. To nenápadné vydírání vážně není nenápadné. Pokud mě něco náhodou nevysvobodí, nemám zrovna na vybranou.

"Dobře," nakonec se nechám přemluvit a s "mírnou" nervozitou se zadívám na celý úsek, který musím přelézt. Vážně, vážně, vážně nejsem Spider-Man ani parkurista, takže pokud si rozbiju tlamu, tak za to budou moct ty lamy, kterým se jednoduše nedá odolat. Kdyby aspoň nebyli tak sexy a roztomilý zároveň.

"Hodná holka," pobuší mě po zádech Kazišuk, který se kolem nás proplete jako kdyby si kromě těch holek dal i něco jiného a postaví se k plotu. Leslie se mě hned pokusí povzbudit, když vidí jak se tvářím zkroušeně.

"Žádný strach. Pokud spadneš, tak ...," nestačí doříct, když na plot, kde postával Habrobel, skočí obrovský černý pes následovaný druhým obrovským psem. Odskočím od plotu stejně jako ostatní a opět se zadívám na Leslieho.

"Tak mě sežerou velcí rozzuření rotvajleři," doplním jeho větu se značnou ironií v hlase, kterou se snažím skrýt paniku, která mnou pomalu, ale jistě prostupuje.

"Ber to z té lepší stránky," přidá se do našeho rozhovoru ten věčně zasněný muž, u kterého si všímám, že má velmi krásné oči. Takhle světlou barvu jsem neviděla snad ani u Jezírka a že ten měl kukadla. Hotová roztomilá panenka. ..."Budeš stále naživu až tě začnou rvát," dokončí svou velmi uklidňující větu, při které se pokouším zahnat chuť ho něčím přetáhnout po hlavě.

"Nech si ty vtipy R! Mohou mít vzteklinu! Ani nevíš jak je taková vzteklina zákeřná nemoc," rozechvělým hlasem umlčí toho věčného ne moc vtipného šprýmaře Joly, přičemž se hrdinsky skryje za Leslieho záda. Nemůžu si pomoct, ale bylo to tak rozkošné. Jako rytíř, co chrání svého prince. Co trpěl velice vážným druhem nemoci. A to hypochondrií. Bez žádných větších pochyb.

"V tomto máš pravdu. Celou hubu máš potom od pěny a ani mi ho nemůžeš vykouřit," postěžuje si dostatečně nahlas Leslie, který následně schytá pořádný pohlavek od svého prince.

"Nemluv o tom!" tiše na něm vyjede, přičemž nenápadně pokukuje po mě. Oni se stále přede mnou snaží krotit ve výrazech? Copak je mi pět? ... dobře, tak patnáct, když jsem ještě nebyla na střední a nikdo mě nekazil. Měla bych svým přátelům poděkovat. Bez nich bych asi netušila o čem to tady vlastně mluví.

"Jo kouření, kouřeníčko. Když žena či muž vezme tvého ptáčka do své tlamičky a párkrát popotáhne. Nevím kdo z nich je ve větším ráji," zatrylkuje si zvesela Haborel Bahorel, který se vrátil ke vzteklým uštěkaným potvorám. Ale stále velmi vznešeným a krásným potvorám.

"Bahorele!" přemístí Joly svou pozornost na další čuně v našich řadách, ale tohle jeho neustálé umlčování ostatních při jejich zajímavých řečech mě nutí se smát. Ale musím to překonat. V jejich partě mohu přežít jen tehdy, když ze sebe budu dělat naprostého andílka. Dobrá, aspoň před Courfeyracem. To bude obtížnost profesional. Extrémní jízda vole!

"Co máš proti poezii o kouření? Sám si to vysloveně užíváš. Nemysli si, že jsem vás včera u toho okna neviděl. Navíc to tvoje "ach, ach, och, och" bylo slyšet až dolů," oplatí mu to Bahorel Haborel a já se nadále pokouším tvářit, že netuším o čem to mluví. Ale je to čím dál těžší. Navíc při té představě se mi chce spíš slintat, ale při těch slovech zase smát.

"Já tě varuju!" vztekle procedí mezi zuby doktor Trager a je na něm znát, že už mu nejde jen o mou duševní újmu, ale také o jeho hrdost. Kdo by také chtěl, aby jeho přátelé slyšeli, co dělá o volný čas. Leslie vedle něj se zachichotá a obejme jej okolo pasu.

"Nebuď nabručený lásko. Můžeme si to rozdat přímo za trnkovým keřem. S radostí se od tebe nechám osedlat a rychlost si určíš sám. Abych ti dokázal, že chci ukojit nejdříve tvé touhy," políbí jej na krk než dostane další perdu přímo do čela. Já už musím mít obě ruce před pusou a dusit v sobě smích, což spíše vypadá jako bych měla epileptický záchvat. Štěstí, že i Courfeyrac s Grantairem se věnovali těm třema než mé maličkosti.

"Hele, pokud tu hodláte šukat, tak se aspoň klidněte ve vaší vzdechací činnosti. My jdeme krást!"

"Já bych si raději skočil na Jolyho."

"Neměl on skotačit na tobě?"

"V téhle náladě budu rád, když se ke mě obrátí zadkem."

"Zezadu mě to nikdy nebavilo. Nevidíš jak se přitom tvá polovička tváří."

"Odkdy tě zajímá něco jiného než tvé uspokojení?"

"Nezajímá, ale chci vidět její výraz. Díky tomu dojdu k vyvrcholení mnohem dřív."

"Stačí ti jen čumět na její výraz?"

"Jo."

"Páni."

"Skončili jste?" přeruší jejich zajímavý rozhovor Joly, který byl rudý až za ušima. Ty dva si povídali jako by tu nikdo jiný kromě nich nebyl. A to stále Leslie držel Jolyho kolem boků, což se doktorovi moc nelíbilo.

Raději je nechám o samotě a jdu se uklidnit opodál. Ty děsiví pejsánci mi k tomu zaručeně dopomohou. A k něčemu takovému mám vlézt. To mě tam rovnou mohou hodit jako návnadu, abych běhala po zahradě a oni měli cestu volnou.

"Jdeme na věc lásko," vyruší mě z pozorování těch zlatých zvířátek, které na mě cenili zuby, div neslintali, jako vždy Courfeyracův hlas. Otočím se na něj s nechápavým výrazem a nenápadně se rozhlédnu kolem s marnou nadějí, že to mířil na někoho jiného.

"Ehm, beru, že to vůbec neznělo divně, ale ... já mám jméno!" upozorním ho na ten nepatrný detail, který stále opomíjí. I když mnohem více se mi líbili přezdívky typu "Špunte a dítě". Tohle už něčím zavání. Courfeyrac se nenamáhá s odpovědí a pouze mi věnuje úsměv, který zavání tím samým, co jeho slova. Žít ve světě zvířat, tak on bude komárem, který se přisaje a nepustí. Tiše si oddechnu, když se k nám připojí Grantaire. Díky tomuhle mu s radostí odpustím tu hloupou poznámku.

"Neměli bychom déle meškat. Dámy první," otočí se na mě a kývne k brance. Podívám se tím směrem, ale nedochází mi, co tím myslí.

"Lez, šplhoune," popostrčí mě Courfeyrac k plotu, který se nalézal přímo u těch dvou malých kumbálů, takže se na ně dalo hned vlézt. Kdybych uměla šplhat.

"Ehm ...," dostanu ze sebe než se vrátím pohledem k brance. To nemyslí vážně. Vždyť se zabiju. Nebo si utrhnu ohromnou ostudu. Co z toho je horší. ..."Naposled když jsem na něco lezla, tak jsem z toho hned spadla," nervózně se zahihňám jako by to bylo kdovíjak vtipné a dál upřeně zírám do plotu. Tohle bude zaručeně má smrt.

"Nespadneš," povzbudivě ke mě promluví Grantaire, když se objeví přede mnou se svým milým úsměvem. ..."A pokud ano, tak ...," nestačí doříct svou myšlenku, když ho do zad bouchne Courfeyracova pěst.

"Není žádné pokud ano. Nikdo nebude padat!" dá velký důraz na poslední slovo a pohledem, který jasně odpuzuje jakýkoliv odpor, se na nás podívá než nás oba dostrká ke plotu. Snad poprvé jsem ráda, že mluvil Courfeyrac než Grantaire. Možná bylo zaručeně lepší, když se oddával svému snění než okolnímu světu.

"Půjdu jako první a pak ti pomůžeme nahoru," navrhne Courfeyrac první způsob jak to provést, ale nehodlám vypadat jako nějaká padavka. Prostě to zvládnu po svém.

"V pohodě. Nějak se tam ... vyškrábu," mávne rukou směrem k plotu a lépe si ho prohlédnu, abych se ujistila, že mé dokonalé chvástání neskončí tím, že zase dopadnu na svůj zadek. Ale nevypadá to tak strašně. Pouze jako milejší sestra Mount Everestu. No problemo. Zachytím Courfeyracův pochybovačný pohled, který mě ještě usvědčí v tom, že to prostě musím zvládnout.

"Nezapomeň, že na to nemáme celý den," připomene mi ten nepatrný fakt, který zřejmě trápí jen tuhle pětici. Sice mám z té jejich nacistické blondýny, taky docela vítr, ale raději bych vzala nohy na ramena než abych se vrátila zpátky do jeho Třetí říše.

"Když mi to zopakuješ ještě padesátkrát možná si to zapamatuju," odpovím mu ironicky za což si vysloužím jeho pobavený úsměv a přátelské fláknutí po zádech. V normálních případech je to poplácání, ale to by znamenalo určitou jemnost, kterou tenhle chlap jednoduše postrádal. Promnu si bolavé místo a počkám až se ten černovlasý vejtaha vyšplhá nahoru. Ohlédnu se za sebe, abych zjistila, kde je Grantaire a překvapivě byl opět ve své říši. A na něj nikdo žádné poznámky nemá. Takový rasismus.

"Tak pospěš ty vejtaho. Pokud ti nemám opět zopakovat, že není čas na zbytečné postávání," opět a naschvál mi připomene tu velmi irelevantní hloupost. Když tam chtějí být včas, nemusí mě zaplétat do svých věcí. Na jeho slova nijak nereaguju a raději vylezu na zídku. Tohle je ta nejlehčí část. Ale na plotu je spousta míst, kde se můžu přichytit, takže to vážně nemusí být tak těžké jak se může zdát. I když ani ten strom se netvářil tak hrozně než jsem z něj sletěla. Udržím si svou víru.

Nedůvěřivě se zadívám na plot, ale nehodlám zdržovat nebo mi to bude Courfeyrac vmetávat do tváře po celý zbytek jeho života. Začnu si v duchu prozpěvovat Hurricane a bez dalších zbytečných řečí se pokusím vyšplhat po plotu. Dostanu se akorát do půlky když mě Courfeyrac vytáhne nahoru.

"Já bych to zvládla," připomenu mu svá předchozí slova, která nejspíš ignoroval stejně jako ignoruje fakt, že mám jméno.

"Ale trvalo by ti to dlouho," uzemní mě, ale stále s úsměvem. Za odměnu mu daruju jeden ze svých uražených pohledů než se mezi nás dostane Grantaire. Občas mi přišel jako taková ochranná zeď mezi mnou a tímhle úchylem, který si mě nejspíš plete s nějakou šlapkou.

"R, jsem vážně nadšen tvou ochotou se probrat," pobaveně se zasměje na účet svého přítele, který nad jeho rozjařeností hodí oči v sloup a raději pomůže nahoru Jolymu. Podívám se za Courfeyracem a následuju jej k té nádherné díře mezi touhle boudou a tou druhou. Rotvajleři si dál vesele štěkali a čekali až k nim nějaký nebožák, myšleno já, sletí, aby měli co papat.

"Nezabývej se těmi podivnými psy a pojď," vyruší mě z mých katastrofických scénářů Courfeyrac než mě odtáhne k té díře. Nenápadně se mu vysmeknu a hlavou mi prolétne jak dlouho ho ještě bude bavit po mě chňapat, mít blbé narážky nebo mě mlátit. Bez dlouhého přemýšlení si odpovím, že nejspíš nikdy.

"Těmi podivnými psy myslíš rotvajlery?" povytáhnu obočím nad jeho pojmenováním těch nádherných zvířat, které dokázali ve vteřině roztrhat i krávu.

"Nezajímá mě jak se jmenují. Nemáme ..."

"Čas," doplním za něj jeho milovanou větu. Brzy mu to začnu počítat kolikrát za den to použije. Podívám se zpět na psy, protože aspoň oni si nestěžujou na tu irelevantní věc, která nikoho nezajímá. Jeden z černých psů se packama opře o krabici a vycení své dlouhé tesáky. Pokud po tom začne šplhat, tak beru roha. Zaručeně. Ani nestačím dokončit svou myšlenku, když mě "něčí" ruce vezmou kolem pasu a já se proletím vzduchem. Dopadnu nohama na pevnou zem a ještě stačím vyrovnat rovnováhu předtím, abych se rozplácla na střeše druhé boudy. Během pěti vteřin se stačím vzpamatovat než se otočím na toho kreténa. Ale nestačím ani otevřít pusu, když se vedle mě zjeví jako blesk z čistého nebe. Ty kluci jsou jako něco mezi duchy a věčně nadrženými prasaty. Co z toho může být lepší.

"Ty jsi ..."

"Nestěžuj si!"

"Mohla jsem si rozbít hubu!"

"A rozbila?"

"Ne, ale ..."

"Žádný problém."

"Mohl jsi mě aspoň varovat!"

"To by nebyla taková sranda."

Odpálkuju své chutě ho skopnout mezi ty psy a ještě s větší mírou uraženosti se plahočím za ním. Proč za ním vůbec pořád chodím. Měla bych raději sledovat slash scénky mezi Lesliem a Jolym. Uznám to za vhodnější než pozorování Courfeyracova zadku. Otočím se a hned toho zalituji. Habrobel se nakláněl přes okraj boudy a Leslie jej držel, aby náhodou nespadl. Kdyby do nich teď někdo jen nepatrně drcnul, tak by letěli.

"Vidíš ty koule?" zahlaholí Bahorel Haborel přes celý obvod obou boud a nahne se ještě víc, že má Leslie co dělat, aby jej udržel. Se značným zděšením ty dva pozoruju a úplně je vidím jak padají k psům. Co bychom mohli dělat pak ... než shodit tam někoho jiného. Nejlépe toho vola, co si ze mě dělá házecí míček.

"Ty vole! Neřeš jejich koule a zalez zpátky!" se značným vypětím sil, zatáhne toho Kazišuka zpátky na bezpečnou plochu. Konečně si můžu úlevně oddechnout, když jsou všichni částečně stále naživu.

"Chlapci, neřešte ničí koule. Nemáme na to ..."

"Čas," opět za něj doplním jeho překrásnou větu. Mít tu nějaký papír tak to budu počítat stejně jako Čmeldovi vše, co podle mě dělal blbě.

"Nepokoušej mě," odvětí mi Courfeyrac, když za něj dopovím větu. Opět se na něj otočím, abych se nemusela dívat na kluky, jak se vůbec nesnaží slétnout mezi psy se zpěvem "I believe I can fly".

"V čem tě nemám pokoušet?" nechtěně ze mě vypadne další hloupost. Možná by nebylo od věci, kdybych nad svými slovy trochu ... přemýšlela.

"To nechtěj vědět," stačím si všimnout Courfeyracova potutelného úsměvu než se otočí k tomu prťavému okénku, do kterého mám vlézt a pak co? Svými myšlenkami se raději zaměřím na krádež než na ty nenápadné narážky.

"Jsem pánem všech střech! Tyhle psy mi neublíží!" zapěje Haborel Bahorel, což mě přinutí se opět otočit. Díky tomu pohledu se mi málem zastaví srdce, když vidím jak spolu s Lesliem a Jolym balancuje na okraji té propasti.

"Padej zpátky!" vykřikne na něj Leslie než se společně všichni tři rozplácnou na střeše. Oni jsou životu nebezpečný nejen svému okolí, ale hlavně sobě. Udělám pár kroků dozadu než se otočím a málem vrazím do Courfeyraca, který se zřejmě vrátil zpátky na své předchozí místo. Paříž - město nehlučně chodících obyvatel.

"Vidíš támhle to okno?" vynechá své obvyklé narážky nebo přezdívky a ukáže směrem k oknu, které se muselo jistě nacházet v mezipatře, protože bylo mezi prvním patrem, u kterého jsme stáli my a nad přízemím. Odpovím mu přikývnutím, přičemž si odpustím výtku, že nejsem slepá.

"Až vlezeš do domu, tak ho najdeš a otevřeš ho. Tím už se procpeme," řekne s takovou jistotou, že mě to láká jeho radost zkazit.

"Vážně?" prohlédnu si ho od hlavy k patě, přičemž se podívám i na ostatní. ..."U takové party špekáčků nikdy nevíš." 

Nedám mu šanci zareagovat a rychle se přemístím k oknu. V lezení z oken a do oken mám díky táboru zkušenosti, takže v tomhle zaručeně nepohořím. Jednu nohu přehodím přes parapet, následuju druhou, přičemž se prohnu dozadu, abych se neflákla hlavou o rám a vklouznu dovnitř. Včas rozkročím nohy, abych dopadla na dřevěné prkénko záchoda a ne přímo do té smradlavé tekutiny, která vedla dolů do kanalizace. V těhle dobách nejspíš ještě neměli ani ponětí o splachování. Přestanu dýchat nosem, abych nepadla tím puchem a seskočím na pěknou dlažbu, která svědčila o tom, že jsem se nacházela v domě pěkných zazobanců. Nabízí se mi jedinečná příležitost si ... vrznout. Plácnu se do čela, když se mé myšlenky zaměří na něco zcela jiného než měli. Ale sotva se můžu sobě divit, když kolem mě létá tolik sexy chlapců. Za plus můžu brát i to, že se ty kluci ošmatlávají mez sebou. Raději nebudu pátrat nad tím, co včera večer prováděli Courfeyrac s Máriem a pokračuju v cestě ke dveřím. Vkusné dřevěné dveře dokonale se hodící k celé koupelně i jejímu stylu. Na 19. století to bylo velmi slušné. Jednoznační boháči. S žaludkem staženým jako korzet v těchto dobách se lehce dotknu kliky a pomaličku jí stlačím dolů. Stále si opakuju, že se nic nestane, vše bude dobré, ale moje realistické já mi radí vzít nohy na ramena a co nejrychleji odtud zmizet. Dokud je čas.

Pokusím se polknout, ale cítím jak mám hrdlo stažené úzkostí. Tenhle dům, něco mi připomíná. Ze všech koutů na mě dýchá nepředstavitelně hustá atmosféra plná děsu. Hotový palác hrůzy s pěknými kachličkami. Ta ironie. Šťouchnu do dveří, které se otevřou aniž by zavrzali a odhalí mi nádherně osvětlenou chodbu vedoucí do dalších místností nebo po schodech dolů. Ale i ve světle se může ukrývat temnota.

Neodvážím se dveře více pootevřít a raději se procpu úzkou škvírou, kterou vytvořilo mé ťuknutí do dveří. Chovám se jako naprostý blázen. Je to přeci normální dům a žádný blázinec z Outlastu, kde se musím ukrývat za každým rohem. Tohle je prostě dům!

(Je to jen dům.)

(Ve kterém se může ukrývat mnohem víc než se na první pohled může zdát.)

(Nebudu jako malá.)

(Ale vždyť jsem malá. Bože to je hnus. Já se bojím. Pokud na mě něco bafne, tak začnu křičet jako Pewdie a budu volat svojí mamču.)

(Jen do toho! Ať se mají hoši čím pobavit.)

Zavřu za sebou dveře aniž bych se ohlédla a vydám se po schodech dolů. Každý krok pečlivě zvážím jako bych kráčela po rozpadlých dřevěných schodech, které hrozí, že se pod každým mým dalším krokem rozpadnou. Co více bych si mohla přát než nohu ve dřevě. Parádně bych si zařízla třísky do stehna nebo do jiné části nohy. Kdo by něco takového nechtěl. Celé sídlo bylo provoněné vůní květin, ale bylo tam ještě něco zcela jiného. Jako kdyby květiny zakrývali zápach čehosi, co neměl kdokoliv odhalit. Taková záhada hotová pro Sherlocka Holmese a jeho sexy bromance partnera doktora Johna Watsona.

Pomaličku se ploužím po schodech dolů, když spočinu v mezipatře. Po levé straně mám pokračování schodů do přízemí a po pravé straně dveře do místnosti, ve které mám otevřít okno. Mission completed. Nebo v to můžu doufat. Přemístím se k dalším dveřím a pokouším se o něco zrychlit. Přijde mi to jako celá věčnost než se došourám k místnosti. Nyní můžu zaručeně soutěžit v závodu šneků. Pokud je něco pomalejšího než šnek dostane to název Ellus Pomalus. Šmáhnu po klice a nechám dveře se o pár milimetrů pootevřít. Dodám si odvahy a se sebezapřením drcnu do dveří, čímž je otevřu dokořán. Ocitnu se v nějaké pracovně, která dokonale vystihuje moji vzpomínku na pracovnu Lucienova otce. Ten Lets play jsem totálně podělala, ale tohle je poslední věc, kterou bych měla řešit. Potiše se dostanu k oknu, které ihned otevřu, abych to konečně měla za sebou. I když tímto to zaručeně nekončí.

Pár vteřin se s tím patlám než se mi to podaří dostatečně vysunout nahoru. Tímhle se snad ta banda sexy zadků procpe a já nebudu muset dělat návnadu rotvajlerům, aby se sem nějakým způsobem dostali. Odstoupím od okna a porozhlédnu se po místnosti. Až nebezpečně mi to připomíná pracovnu v Lucienovi. Buď si se mnou hraje moje chorá mysl nebo to jen vypadá podobně. Co je z toho pravděpodobnější?

Mrknu se na nějaké papíry pohozené na stole, když mi něčí ruka dopadne na rameno. Odskočím dozadu, přičemž nohou narazím do křesla, které mi stálo v cestě při útěku.

"Ty idiote!" neodpustím si urážku, když dopadnu celou svou vahou do křesla. Proč jen já musím narazit vždy na takovou bandu volů kvůli kterým riskuju život a pak se málem zabiju o křeslo. Protřu si bolavou nohu a zvednu pohled ke smějícímu se Courfeyracovi.

"Myslel jsem, že mi aspoň natáhneš. Ne že se u toho přizabiješ ty pako,"  neubrání se dalšímu záchvatu smíchu ani ve chvíli, kdy oknem dovnitř proleze Grantaire. Ten chlap v sobě nechoval ani kapku sebekontroly. Ale já budu v klidu a ničím ho nepřerazím. Chmátnu po první věci, která se mi dostane pod ruku a mrštím to po něm. K mému štěstí se netrefím a váza se roztříští asi metr od jeho hlavy.

"To by chtělo se příště trefit špunte," s posměchem se opět začne smát, což mě vytočí ještě víc, ale hodlám ho ignorovat. Tohle mi za snahu nestojí.

"Ukončete své milenecké hádky! Máme na práci něco důležitějšího,"  vyruší nás z hádky Grantairův klidný hlas, který vypadal, že také nemá ke smíchu daleko, ale zřejmě měl více slušnosti než ten druhý idiot. Courfeyrac uklidní své rozbouřené pubertální emoce, i když na mě i nadále spočívá pohledem. Já se mohu starat pouze o to, aby se do mé tváře vrátila původní barva. Jaké zase milenecké hádky?

"Proč tady řvete?" objeví se v okně Jolyho rozčepýřená hlava, která přímo křičela o tom, kde ještě před chvílí mohla spočívat. A podle toho, že nikdo jiný za ním nebyl je možné, že ...

"Někdo se tu opět nedokáže soustředit na práci," vysvětlí to rozcuchané roztomilé hlavičce Grantaire, který se velmi nápadně podívá na Courfeyraca. Ten černovlasý pablb si toho samozřejmě všimne.

"Mluv za sebe. Kdyby se tu před tebou proháněl Enjolrasův zadek, taky by jsi ignoroval svou práci," usadí ho s vševidoucím úsměvem, na který mu Grantaire odpoví zamračeným pohledem.

"Naser si! Mě nejde pouze o tělo jako tobě. Jde mi i o duši."

"Koho zajímá duše. Pokud je tvoje druhá polovička krásná jako prdel, tak duše bude to poslední, co tě bude zajímat Romeo."

"Jsi hrozný! Nezajímá tě nic jiného než pěkná tvářička!"

"Říká ten, co se zamiloval do muže, který vypadá jako padlý anděl."

"Nemiluju ho, proto jak vypadá ..."

"Ale jistě ne, proto jak se chová."

"Je v něm víc než se na první pohled může zdát."

"Jistě je toho v něm mnohem více než kdo pozná, ale stále mluvíš o pouhé povrchní věci."

"Enjolras není žádná povrchní věc!"

Během jejich slovní bitky se přemístím k Jolymu, který na to koukal stejně vyjeveně jako já. Mě by stále zajímalo, kde nechali ty dva, ale moji pozornost prozatím zabírali dva černovlásci.

"Já mluvil o lásce."

"To také není žádná povrchní věc. Láska je něco, co člověka dokáže naprosto poblouznit. Uvědomí si díky tomu, že na světě není jen zlo, utrpení a nenávist. Svět může být i krásný pokud má člověk někoho o koho se může opřít a koho může milovat."

"Pak je problém v tom, když tě ten druhý nemiluje."

"Vše má svou stinnou stránku. I láska."

"Proto je povrchní. Nikomu nezáleží na té druhé polovičce. Je to jen o tom nezůstat sám. To samé i přátelství. Nikomu by nevadilo, kdyby se kolem něj nikdo nemotal, pokud by se dostatečně bavil i bez lidí."

"Ty jsi vážně nepoučitelný. Láska pro tebe nic neznamená. Přátelství pro tebe nic neznamená. Pro co tedy žiješ?"

"Pravda, láska mi nic neříká, protože v ní nevěřím, ale přátelství si cením. Kdybych vás neměl jistě bych se velmi nudil."

"Ta otázka Courfe."

"Pro co žiju? Pro život přeci. Není nic dokonalejšího než lidský život. Tak krátký a pomíjivý a přesto dokonalý. Je jen na člověku, jak s ním naloží. Jestli bude po celou svou existenci fňukat nad tím jak je život nespravedlivý nebo se ho odhodlá popadnout za koule a užít si jej až do konce."

Když je tak poslouchám vybavují se mi slova o tom jak nehorázně spěchají jinak je mužská verze Bejkalové přizabije pokud se uráčí přijít o pět vteřin pozdě. A teď? Tu filosofují. Sice je to velmi zajímavé, ale ... Who cares about their lonely souls? Taky netuším odkud mám tuhle hlášku a díky absenci jakékoliv elektroniky se to ani nedozvím. Naposledy jsem byla takhle šťastná, když se mi vypl notebook při přehrávání ... nějakého muzikálu. Asi to nebylo nic moc, když si to ani nevybavuji. Zalétnu pohledem k Žolíkovi, který trávil menší pauzu vyplazováním jazyka do zrcadla naproti místu, kde jsem se opřela o nějaký stolek. Hodím oči v sloup a vrátím se k těm dvěma filosofům, kteří by si jistě rozuměli jak s Rudolfem, tak s Jezeřím.

"Co je to za život bez lásky? Každého jednou omrzí to věčné "užívání". Je to stejné jako život bez valného smyslu. Totálně promarněný čas."

"Pff, já považuji za promarněný čas vysedávání v koutě a pozorování někoho, kdo je tak chladný, že by zmrazil i slunce. Zapomeň na něj R."

Tímhle to zaručeně Courfeyrac posr... přehnal. Grantaire v tváři zrudne a jde poznat, že se blíží k erupci. Nejlepší by bylo zalézt někam do úkrytu a v klidu tam přečkat zuření téhe vichřice.

"Nic o lásce nevíš! Není jen tak snadné se odmilovat! Já po tom ani netoužím, i když mě jeho ignorace zraňuje stále se můžu těšit z jeho přítomnosti. Je to jediná věc, která v mém životě dává smysl. Žádný alkohol, drogy ani kurvy nedokážou vynahradit ten pocit, že na světě existuje někdo pro koho tvé srdce bije. I když je to pouze jednostranné. Já se toho nevzdám!"

Po každém dalším slově se erupce zvyšovala a zvyšovala až Grantairův hlas přešel v křik, který jasně mohl probudit i mrtvé. Zadívám se ke dveřím, když něco zaslechnu. Grantaire stále něco vyřvává, ale já mám čím dál větší pocit, že tu nejsme sami. Což mi i potvrdí kroky na schodech.

"Hoši, nemůžete držet huby!" ujede mi, když velmi nenápadně zavřu dveře a otočím se k těm třem, kteří se netváři zrovna nadšeně z toho, jak jsem je umlčela. Ale než stačí něco inteligentního pronést, tak je předběhnu. ..."Někdo sem jde!" 

V ten moment po mě přestanou házet vražedné pohledy, které se změní ve zděšené a předem říkající "A co teď? " Well, well, já vám to neřeknu. Než se kroky přiblíží, chlapci roztajou, ale já malinko zapomenu na sebe. Pozorovat jejich myšlenkové pochody, které šli poznat pouhým okem byli tak zábavné, že jsem na fakt, že sem někdo míří zapomněla. Ztuhnu když uslyším za dveřmi nějaký pohyb, ale to už mě Joly stáhne k sobě za dveře.

"Ty krysy prašivý!" do místnosti vlítne nějaká baba, která přistoupí k oknu a vyhlédne ven. Můžu být vděčná svému reflexu, že jsem včas nahnula hlavou do strany jinak bych měla pěkně zpřelámaný nos s tou rychlostí jakou baba Jaga rozrazila dveře. Což mě přivádí k další věci. Není sice na škodu být nalepená na někoho jako je Joly, ale stejně se nedokážu rozhodnout jestli je to více příjemné nebo naopak. Ještě že mě drží jen za ramena, protože tuším, že kdyby to byl Courfeyrac, tak mám jeho ruce zajisté někde jinde.

"Tfuj, blbci psové!" zahuhlá si pod vousy a jak se zjevila, tak se zase odzjeví. Takže, chlapy jsou tu nádherný, sexy, lepí se na sebe a ženský ... jsou hnusný jako opičí prdel. Tak to je sakra špatné.

Vysoukám se s Jolym zpod stále otevřených dveří, potom co mě pustí, přičemž nenápadně nakouknu ven. Ale po babě jako by se zem slehla.

"Není od tebe hezké mě na začátku našeho vztahu podvádět!" otočím se po směru Courfeyracova hlasu s dosti nechápavým pohledem. Vztahu? Našeho? Můžu se jen modlit, že to myslel jak vtip. U něj nikdo neví. Což mě napadá, že netuším kam se ty dva schovali.

"My nemáme žádný vztah!" rychle zchladím jeho naděje, i když se na mě nadále šklebí jako kočka, co se právě chystá slíznout smetanu za dobře vykonanou práci. Dobře, tohle znělo dost blbě. Ale kdo zvládá ovládat své myšlení, stres z toho, že ten zpropradený dům není prázdný a tohodle neodbytného chlapa. Courfeyrac se naoko zatváří ublíženě, přičemž se dramaticky chytí za srdce.

"Jak jen můžeš? Jsme přeci dokonalý pár. Prolomíme tu zeď mezi námi a odhodláme se k velkému životnímu kroku. Vezmeme se, pořídíme si domeček za městem a budeme v něm vychovávat takové ty malé věci, kterým se říká děti. Oni vyrostou, udělají si další věci a my spolu zestárneme. No není to nádherná představa?" chytne mě kolem ramen a rukou začne máchat kolem sebe jako by si to představoval. Já na něj pouze zůstanu zírat se zhrozeným výrazem ve tváři.

"Ne!" uvolním své obličejové svaly a opět se začnu tvářit jako normální lidská bytost. Vím, že při těhle ksichtech musím vypadat jako troll. A mí přátele mi to jistě s radostí potvrdí. Zvlášť jeden! Courfeyrac znovu nahodí pohled ublíženého štěněte a přitiskne mě k sobě ještě blíž. Což už je důvod začít se bránit.

"Copak nevěříš v lásku na první pohled? Tohle je zaručený příklad takové chvíle. No nemyslíš?" i přes mé vzpírání mě přitáhne na svou hruď a začne se se mnou mazlit jako s nějakým plyšákem. Tiše si kníknu, ale jeho stisk stále nepovoluje. Je úžasné sledovat jeho inteligenci "Nemáme čas na hlouposti!" a teď "Tuli, tuli!"

"Ne, celá ne, ne, ne!" dostanu ze sebe při dalším pokusu o vykroucení se z náruče toho úchyla. Není mi příjemné, když na mě šahají lidé, které neznám ani den a tenhle dělá mnohem víc než nějaké nevinné ošmatláváníčko mezi přáteli. Vůdce úchylů mě konečně pustí, když dostane perdu do zad od Grantaira.

"Práce, příteli práce!" zašeptá o dost tišeji než jsme celou dobu mluvili my dva. Oprava, Courfeyrac mluvil a já pouze ... dělala své zvuky spolu se slůvkem "Ne!"

"Jsi nepoučitelný prasák," neodpustí si poznámku ani Joly, který mě s menší nejistotou vezme za loket a odtáhne mě z dosahu toho prasáka. Jakmile se dostaneme do dostatečné vzdálenosti opět mě pustí a hned si něco vytáhne z kapsy, aby ... si jí vydezinfikoval? Tak to si dělá prdel. Nevím jestli se mám smát nebo urazit. Ale tohle zaručeně není normální. Brzy bych mu mohla nabídnout bezplatné vyšetření. Čeho jen bude chtít. Ale od toho má Leslieho.

"Jistě si myslel chlapák. Nebo romantik," ozve se za námi Courfeyrac, který se nemínil ani tišit. Tohle jsou vážně ti nejhorší zloději v historii. Můžeme jen doufat, že je ta babka nahluchlá, protože jinak nás zaručeně přistihne přímo při činu. Kolik jen mohou mít v téhle době za vniknutí do soukromého obydlí. Tak doživotí?

"Ne, pouze nadržené prase," vyvrátí mu svou úvahu Joly a tiše se začne plížit za Grantairem zpátky na horní poschodí. Mnohem klidnější bych byla, kdybych věděla, kam zmizela babice. Už si vážně připadám jako v Outlastu nebo Amnesii. Kde nepřítel můj? Kde příšerka je?

"No dovol! Já jsem pouze přátelsky přítulný," nemíní být Courfeyrac zticha ani při tom velmi nedůležitém faktu, že tu někdo je. S jakými opicemi tu jsem. Zopakuji protočení očí a potichu se vydám za Jolyho zadkem. Nebo spíš tím co tam měl mít, ale moc tam nemá. Ale když nemá nic v zadu, měl by si to někde vyregulovat.

"Jsi přátelsky nadržený. My známe tvé finty," zašeptá směrem ke Courfeyracovi Grantaire, který se jako jediný snažil mluvit potiše. Zřejmě jediná chytrá opice tady. Letmo se podívám na Grantaira a z něho zase na Courfeyraca, který se velmi záhadně přemístil vedle mě.

"Vůbec netuším o čem to mluvíš," na úchylově tváři se objeví nevinný výraz, který jasně svědčí o něčem velmi špatném. Opět zalétnu ke Grantairovi a dál si to tiše šlapu vzhůru.

"Jistě, lákáš nevinné holčičky do svého obydlí a když z něj vylezou už moc nevinné nejsou," s vítězným úsměvem na tváři popíše Courfeyracovi metody, jak pedofilsky zbalit mladé maso. Ne že by byl starý, ale mohl by si najít někoho ke svému věku a ne zase takové králíčky. Po těhle slovech si nemůžu být ani jistá, co provádí s Gavrochem. Nenápadně se podívám na Courfeyraca, který s úsměvem vrtěl hlavou a upíral svůj zrak na Grantaira.

"Nikdy jsem je do ničeho nenutil."

"Potom co jsi je bez ustání naháněl ti raději dali než aby jsi je nadále otravoval."

"Ty pouze žárlíš, protože jsem v tom úspěšnější než ty."

"Nehodlám ti závidět, že jsi úspěšnější v balení malých holek."

"Všechny holky jsou menší než já. Žádnou žirafu jsem prozatím nepotkal."

"Dobře, tak o dost mladší. Je to zvrácené."

"Ty máš co říkat. Nezapomeň na to, že jsi třináctiletou Azelmu připravil o panictví. Nesnaž se mi namluvit, že do toho šla zcela dobrovolně."

"Myslíš, že jsem jí znásilnil?!"

Mám sto chutí jim srazit hlavy k sobě, aby se konečně uklidnili, ale mám mnohem lepší nápad. Vypařím se dřív než si uvědomí, že patřím do věkové kategorie, kterou s chutí ohýbají o stůl. To by mi mé seme neodpustilo, kdybych se nechala ojet nějakými frantíky, kteří neumí ani krást.

"Na to nemáš koule. Ale neházej mi na hlavu věc, kterou ti děláš v jednom kuse."

"Dobře, připravil jsem o panictví Azelmu. Ale ty nezapomínej na dvanáctiletou Gretu."

"A ty zase na jedenáctiletou Francescu."

"A co Gavroche?"

Po tomhle se zastavím v půli cesty a otočím se k těm dvěma jistým pedofilům. Snad jsem se přeslechla, protože jestli si na svůj seznam zapsali i Gavroche, tak to už je velmi přehnané.

"Počkat ... ty jsi ...," nechám nedokončenou větu, když se mi do mysli vkrade představa Courfeyraca a Gavroche jak spolu funí a válí se po sobě v posteli. Sice si je představuji v pyžámku a s polštářemi v rukou, protože jinak než v bratrském duchu to nejde. Courfeyrac nad mým podezřením hodí oči v sloup a pouze zavrtí hlavou než se vrátí ke Grantairovi. Z jeho tváře zmizel úsměv jakmile jeho černovlasý kolega zmínil Gavroche. Tohle si zřejmě bere příliš osobně. Ale v té jejich bitvě to začíná být kvit.

"Taire, Feyi!" co nejtišeji ty dva okřikne Joly, který se stačil přemístit do prvního patra a zřejmě i prošmejdil první pokoj, protože postával mezi futrami. Kluci se uklidní a neslyšně se vydají za doktorem Tragerem. Nezůstanu pozadu a vyšplhám ten rozvrzaný Mount Everest. Mezi oběma černovlásky se rozprostila téměř nedýchatelná atmosféra, která by zadusila i nejpohodovějšího člověka. Copak jim vážně stojí tahle hádka za to. Trochu mi to připomíná mou chvilkovou uraženost, když Čmelda řekne něco špatného nebo Micki po mě hodí vražedným pohledem. Ale u těhle dvou to zřejmě bude mít větší význam než dětinskou uraženost. S tichým zívnutím opustím chodbu a vejdu do jednoho z pokojů. Ta velká postel si přímo říkala o to, abych do ní hupsla a vydala se vstříc svým snům. Nebýt v tom domě s babou Jagou, dvěma pedofily a jedním hypochondrickým doktorem, tak bych na to vše hodila zvysoka bobek a šla se vyspat. Zvlášť když ta postel vypadá tak lákavě.

"Hmm," projdu se kolem postele než otevřu jeden z nočních stolků a vytáhnu z něj jeden z největších náhrdelníků, který jsem kdy viděla. Úplná napodobenina Srdce oceánu. Ale tohle bylo velké. Big, big, big. Zůstanu na to zírat s pootevřenou pusou. Tohle snad ani není pravda. Slétnu očima ke své mini napodobenině, ale pod vázankou nejde vidět. Tiše si oddechnu a spolu s tou krásou se otočím zpátky ke dveřím. Ubráním se výkřiku, když se přede mnou zjeví jeden z duchů.

"Hlavně nekřič. Mohla by jsi přilákat tu ženskou," upozorní mě Courfeyrac poté co mě stačí dokonale vyděsit. Odpustím si poznámku o jeho hulákání na schodech a chci vrátit náhrdelník zpátky do šuplíku, když mě zarazí Courfeyracova ruka.

"Tohle budeme potřebovat. Můžeš si pogratulovat, že jsi k něčemu užitečná," odvětí s úsměvem, když se opět zaměří na mě než na náhrdelník. To modré srdce je zaručeně zajímavější než já.

"Tak díky," zřejmě to, že jsem jim otevřela okno, aby mohli prolézt a varovala je před babicí pro ně příliš neznamenalo. Zaznamenám, že mě Courfeyrac stále drží za ruku, tak se raději vzdám svého pokladu a procpu se kolem něj k východu. Nestačím ujít ani jeden krok, když mě zadrží ten od kterého se snažím prchnout. Nemám čas zaprotestovat, když si mě otočí k sobě a pohlédne mi přímo do očí.

"To co povídal Grantaire na schodišti ... je to jen z části pravda. Myslel jsem, že je té holce víc."

Nechápavě jej pozoruju, když se začne obhajovat. Proč se mi to vůbec snaží vysvětlit. Nejjednoduší věc a světě bude ta, když se jej na to zeptám.

"A proč mi to říkáš?" přeruším ho dřív než mi začne vylévat své srdíčko na tom nejhorším místě, kde to může provést. A to v domě, ve kterém se snažíme něco "vypůjčit". Nesmím opomenout fakt, že tu někdo chodí. Courfeyrac má k mému překvapení na tváři dost zvláštní vážný výraz, který se mi k němu nehodí. To mi více nevadí, když má ty své divné narážky a hloupé poznámky než aby se tvářil takhle.

"Nechci, aby jsi si myslela, že bydlíš u někoho, kdo by ti byl schopen ublížit," pronese tiše, což je ještě děsivější než obsah jeho slov. Pokouším se tvářit, že to na mě nepůsobí, jak si myslím, že působí. Zajisté by bylo o dost lepší, kdyby ode mě stál dál a nedíval se na mě těma štěněčíma očima, která uměl dokonale. Po pár vteřinách mému inteligentnímu mozku dojde, že by moje pusa mohla něco říct.

"Ehm, fajn," dostanu ze sebe velmi hlubokomyslnou myšlenku, která by zasloužila nějakou cenu. Něco tak inteligentního jsem snad v životě ani nevymyslela. Ale i přes moji vnitřní sebekritiku se Courfeyrac uvolní a opět se mu na tváři objeví starý známý úsměv. Otevře ústa, aby z nich dostal další pitomost, ale v tom se rozletí dveře naproti posteli. Stačím zaregistrovat stařenu než mě Courfeyracova ruka stáhne dolů. Rozplácnu se na zemi vedle něj, když baba proletí k dalším dveřím a aniž by si nás všimla, zmizí na chodbu. Položím si ruku na místo, kde mám srdce, abych cítila jak divoce mi buší. Tohle by se brzy mohlo zasloužit o můj infarkt. Myslím, že lekaček by pro dnešek mohlo být dost. Podívám se na Courfeyraca, který se mezitím přemístil do sedu a ukládal si Srdce oceánu do sakokabátu. Stále jsem nepřišla jak tomu ty opice říkají.

"Když už tu věc máme, tak můžeme zmizet, ne?" netrpělivě mu položím otázku, na kterou chci slyšet jedině slůvko "Ano". To jediné mi stačí ke štěstí. Opatrně se posadím a nahlédnu přes postel ke dveřím, kde díky bohu nikdo nestál. Nebo spíš baba Jaga nestála.

"Jistě. Pokud nechceš vyzkoušet tuhle dokonalou postel," s jeho známým úsměvem na mě mrkne, když přestanu pozorovat dveře. Oplatím mu pohled a nad jeho nápadem pouze zavrtím hlavou. Po té posteli bych se s chutí válela. Ale sama. Postavím se v ten samý okamžik co Courfeyrac, což zajisté není pouhá náhoda.

"Měl bych tě upozornit na to, že v naší zemi mlčení znamená souhlas," nebezpečně se ke mě přiblíží, což mě přinutí okamžitě hodit zpátečku a vrazit zadkem do nočního stolku.

"Ne ... au," hodím po tom opičákovi vražedný pohled než se mi ho opět podaří obejít a s tím co nejrychleji opustím místnost. S ním je vážně velmi nebezpečné zůstávat sama. Kde je Gavroche když ho člověk potřebuje. Mária může venčit kdykoliv jindy. On to jistě vydrží. Je to zaručeně šikovný chlapeček.

Zadržím smích, který se mi dral z hrdla po té představě Mária na vodítku a raději vrazím do Grantaira postávajícího kousek od dveří. Tedy ne že bych to plánovala. Je sice milý, sexy a roztomilý, ale na druhou stranu smrdí a jeden nadrženec mi stačí.

"Ou, promiň," rychle se mu omluvím, přičemž to doplním i omluvným úsměvem. Dnes mám v plánu ho nerozesmutnit ani nenasrat. To je pro mě velká výzva. Grantaire se ale k mému štěstí tváří zcela v pohodě a i přes ty rozpory, které měl s Courfeyrac mi úsměv oplatí.

"Už jsme vás chtěli hledat. Je čas padat. Není to tu," na jeho tváři se objeví zklamaný výraz, který ale ihned nahradí úsměv, když si všimne, že ho stále pozoruji. Ty jeho oči byli vážně dokonalé. Mám chuť zhasnout a zjistit jak mohou zářit ve tmě.

"Ale je," ozve se Courfeyrac, který se vynořil ze dveří a se stejným úsměvem se zašklebí na Grantaira, který se na něj kupodivu také usměje. Tyhle si umí vážně velmi rychle odpouštět. Ale co, život je příliš pomíjivý než abychom jej strávili zbytečnými hádkami.

"Šikovný jste," pochválí nás jako malé děti, přičemž nezapomene zašišlat a rozcuchat my vlasy. Stačím otevřít pusu, abych mu na to řekla něco sprostého, když se vedle nás objeví Joly Rogers a oba nás nacpe do otevřených dveří. Za námi následuje Courfeyrac a poté sám doktor Trager. Všichni tři jej probodneme zmatenými a částečně podrážděnými pohledy, když nám ani nevysvětlí, kam a proč nás tam táhne.

"Sakra Joly, co ...," načne Grantaire větu než jej přeruší hlasitý řev zezdola. Do jednoho všichni ztuhneme a přelétneme pohledem z jednoho na druhého. Tak tohle ještě bude zajímavé.

"Já vás viděla vy parchanti! Jdu si pro vás!"

"PŮDA!!!" zaječí Joly než začne vybíhat po schodech nahoru, přičemž nám stačí dokonale zdecimovat ušní bubínky. Ten má ale ječák. Co proboha dělá při sexu? Leslie musí být dávno nahluchlý, protože takové hlasivky snad nemá ani nejhlučnější člověk na světě.

"Rychle za křiklounem," probere mě Courfeyrac, když do mě strčí, abych se konečně pohnula. Ty tři slova mi vážně stačila, ale ta opice si opět myslí, že mi to musí i názorně ukázat, co dělat. Jeho bych se tedy na sexuální výchovu neptala. Vydám se za Grantairem po schodech na půdu. Jedno z nejhorších míst, které může v domě existovat. Půda a sklep. Plus vestavěné skříně nebo přístřešky. Cokoliv kde je tma a může odtamtud vylézt něco horšího než krysa. Zdoláme další menší Mount schodový Everest a ocitneme se v skoro černočerné tmě. Jediné světlo bylo ze slabé svíčky, která hořela u nějaké velmi staré knihy. Inteligence no. 1. Nechávat rožnutou svíci u hořlavé knihy. Zalétnu očima k hysterickému Jolymu, který létal sem a tam jako veverka a docela mě napadá, že bych mohla dělat něco podobného. Ale nejsem ten typ, který dává svůj strach najevo okolnímu světu. Raději ho uchovávám v sobě a užírám se s ním.

Odlepím své nohy od podlahy a přesunu se dál od schodiště, ke kterému se závratnou rychlostí blížila stařena. Jakmile nás načape, tak jsme slušně řečeno v hajzlu. Co teď? Podívám se z Jolyho, stále šílícího a běhajícího dokola, ke Grantairovi, který se ho pokoušel uklidnit, přičemž sám hledal únikovou cestu až ke Courfeyracovi, který pouze hledal tu cestu. Myslí mi projede, že tohle jsou vážně ti nejhorší zloději na celé planetě. Na tyhle šikuly zaručeně nikdo nemá. Zavrtím nad tou bandou šikulek hlavou než se na schodech ozvou hlučné kroky. Babice je tu!

Vysvětlivky:

Mise nemožná - narážka na film Mission Imposible, v hlavní roli s Tomem Cruisem

Extrémní jízda - odkaz na českou hru Mafia

Trager - jeden z antagonistů ze hry Outlast

Outlast - horrorová hra z prvního pohledu

Lucienova otce - narážka na horrorovou hru Lucien, na kterou autor dělal sám let's play

Amnesia - horrorová hra z prvního pohledu

Neustálé označování lidí jako "opice" - narážka na Červeného trpaslíka, kde jedna z postav Kocour, označovala lidi za opice

Mário - postava ze hry SuperMario

Joly Rogers - označení pro lebku se zkříženými hnáty