Pane Světla sešli na nás své světlo a očisti nás od temnoty. Posíláme ti tuto pekelnou část, abychom nadále nešířili tyto lživé a nepravdivé informace, které se prohlašují za vtip. V časech nejtěžších Pán Světla sešle na zem svého posla, našeho osvoboditele - Azora Ahaie. Ten vyjme z pekelné části meč, jež bude nazýván Světlonošem. S ním porazí autora tohoto zlého příběhu. Protože noc je temná a plná hrůz!

***

Jejich ochrana kavárny stojí za vyližkundu ... teda za staré hovno ... za nové hovno ... které stále smrdí stejně. Aneb, kavárna není vůbec zamčená. Vydupu miliardu křivých schodů a pokouším se zapudit představu toho, jak z nich letím dolů. Mohla bych se zabít ... nebo taky ne. Takovou radost Hitlerovi nedopřeju. I když je to frantík ... neměl by to spíš být Mussollini? Fajn, asi si pro příště napíšu seznam přezdívek, kterými ho neoslovovat.

Kavárna je prázdná, i když se už začíná rozednívat. Cesta sem mi zabrala ... chvilku. Dobře, tak jsem tak trochu zabloudila, když jsem si prohlížela Russellův autogram. Podepsal se jako Javér. Nebo je to Jákvér? Kdo ví. Vlastně, Russell ví. Docupitám k jednomu stolu, hupsnu na jeho pevnou dřevěnou desku a podívám se na můj krásný výtvor. S rozzářenýma očkama upřu svůj zrak na první stránku a ... co to je za hatmatilku? Vůbec nic z toho nedokážu přečíst. No ... vlastně to jediné, co rozpoznám ... jsou jména ... jejich jména? Proč tam jsou jejich jména? Do kosmu! Pokud mě s tím načapou, tak jsem v loji! Nařknou mě z toho, že jsem špeh ... což už udělali! Ale tohle je dokonalý důkazní materiál asi jako když se pachatel vyfotí s mrtvolou a foťák zapomene v mrtvolčině bytě. Je to tak usvědčující, že úplně vidím Enjoňův roztažený škleb, který jakoby říkal "A mám tě!"

Tiše polknu nad tou hororovou představou a rozhlédnu se kolem sebe. Je tu krb. Sakra ... nechci ničit své dílo psané v hatmatilce! Ale tak ... třeba ho mám ještě uložené na docs. Zhluboka se nadechnu než oběhnu celou kavárnu, jen abych našla zápalky delší než moje ruka. Čas na křesání plamenů! Škrtnu sirkou a ono nic. Sakryš! Čas mi letí! Škrty, škrt, škrty, škrt! Drhnu s tím o obal jako divá než to konečně chytne.

"Heuréka!" zasměju se než tu čmoudící, hořící bestii hodím do krbu. Asi by nebylo moc hezké do něj slítnout a chytnout. To by bolelo. Asi stejně jako upálení mé knihy. Teda, diářku. S téměř slzami na krajíčku se k němu přitisknu, dám mu pár hubiček než ho před Enjoňovým zrakem hodím do krbu. S hrůzou v očích se letmo podívám na tu věčně nasranou bloncku. V noci ho asi patřičně nikdo nezdělal. Měla bych Grannymu dát pár návrhů, tak směle okoukaných z ... z čeho vůbec? Z hambaté literatury od Nikouše? Z anime? Spartaca?

"Adolf ...."

"Co to provádíš? Proč pálíš tu knihu?"

Uff, ten nýmaz ani nepozná rozdíl mezi diářem a knihou. To chce nějakou chytrou odpověď. Jdi na to draku!

"Jsem ... husita. Pálím knihy!" vážně pokývu hlavou, zatímco mě bloncka dál praží pohledem. Nenápadně mrknu ke krbu. Sakra, hoří to pomalu! Z Greténova stolku seberu nedopité víno a chrstnu ho do krbu. Samozřejmě při pohledu na Enjokoně mu to musím nějak inteligentně vysvětlit. Zase.

"Ehm ... a navíc ... vyznávám víru v Pána Světla!" otočím se čelem ke krbu, i když stále nespouštím z periferního vidění Enjela. Roztáhnu ruce do výše a zahraju si na rudou čůzu.

"Ó náš pane, sešli na nás své světlo. Darujeme ti tyto knihy plné klamů, protože noc je temná a plná hrůz."

"Přestaň tu kašpařit!"

"Ty znehodnocuješ mou víru?"

"Ty v nic nevěříš!"

"Ale věřím! Věřím, že ráno vyjde slunce a v noci zapadne."

"Mlč!"

"Ženo?"

Po tom posledním slovu mě div neprobodne pohledem. Asi chce říct něco velmi nepěkného jako "A ven!", ale v tom mě zachrání Frajer! Kombofén!

"Co tu provádíte? Jdete slyšet až dolů," nepatrně zavrtí hlavou nad tou žabomyší válkou než nahodí svůj milý, hřejivý úsměv. Je jako topení, stejně hřejavý. Zato bloncka je jako Sibiř. Stejně chladná a stejně neobyvatelná.

"Spálila kompromitující knihu, která by dokázala její vinu! A co to máš v té pazouře?" chmátne po mém autogramu od Russella. Tak to prrr! To nedám! Uskočím dozadu, div, že se nepřerazím o židli.

"To je od Russella!"

"Jakého zase Rusla?"

"Russella Crowea!"

"Žádný anglán mě nezajímá! Dej to sem!"

"Není to žádný anglán, je to novozélanďan!"

Přesněji po celou dobu konverzace jsme se naháněli okolo stolu, zatímco Frajer se u toho uculoval a zřejmě ze slušnosti zadržoval smích. Prostě frajer!

"Špeh to je! Jako ty!"

"Není to žádný špeh! Je to herec! Neznalče! Nic jako ... Mé jméno je Maximus Decimus Meridius, ti neříká?"

"Žádný pitomý herec mě nezajímá!"

On řekl o Russellovi, že je to pitomý herec? Zákeřná malá hajtra! Prohrábnu si kapsu než vytáhnu to první, co uchopím a namířím s tím proti Híťovi.

"A to odvoláš! Pana Crowea urážet nebudeš!" zamáchám před ním s ... jeho lžičkou. Srdce mi málem spadne až do kýble, ale díky Enjoňově ignoranci to přehlédne. Vážně je to tupá bloncka. S rozzuřeným výrazem mi vytrhne lžičku a vyhodí jí z okna.

"DEJ ... SEM ... TEN ... PAPÍR!" s každým dalším slovem se přibližoval a já oddalovala, což mi bylo k ničemu, páč se jako v Matrixu prohnout nedokážu. Nestačím se ani bránit, když mi ukradne autogram. Se špatně skrytou hrůzou ho pozoruju, jak s tím kusem papírku zachází. On ho roztáhne a zaostří na něj svůj zlostný pohled. Takhle krutý na papír může být jen on. Dočte to a s jedním povytaženým obočím se na mě podívá.

"To je pokuta."

"Já vím."

"Tak proč si s tím utíkala?"

"Protože jsi za mnou běžel?"

Je vidět, že Enjoponis toho má dost. Hodí mi můj životně důležitý autogram zpátky a odkráčí ke Kombofénovi, který se dál culil, když ho zrovna Adolf neviděl.

"Za tebou je hrnec s fazolemi. Nandej si," mile mě pobídne frajer než se k němu přichomýtne zlostná blondýna. Dobrá, velcí hoši chtějí probrat něco velmi důležitého a já se jdu mezitím nažrat. Uchovám autogram na velmi bezpečné místo a jdu si nandat. Počkat ... ono je to studené? Není ... kdo to ohřál? Zděšeně se rozhlédnu, ale nikdo tu není. Podivné! Čuchnu si k tomu, ale stále to voní jako fazole. Dokonce i párek v tom byl. Sakra, takový luxus! Nakydám si něco málo hodně do misky a vrátím se na své místečko na stole. Kecnu si, abych se mohla zaposlouchat do jejich tajného rozhovoru.

"Včera se mi někdo vloupal do bytu!"

"Skutečně?"

"Ano! Páchlo to tam, jako by se mým bytem prohnala banda špinavých žen!"

"To je hrozné Enjolrasi."

"A víš, co je na tom nejhoršího?"

"Copak?"

"Zanechali tam stopy!"

"Jaképak?"

"Zničili mi stolek, zaneřádili pohovku, ukradli toaletní papír, dvě lžičky a to jsi neviděl tu skříň!"

Frajer se na mě zpytavě podívá, zatímco já zavrtím nevěřícně hlavou. To je takový lhář! Byla to jedna lžička a žádný toaletní papír! Ten jsem ztopit nestačila. Samým rozzuřením strčím ruku do fazolí, jelikož lžičku mi vyhodil z okna.

"Znečistili mi jí svými exkrementy."

Narvu si do úst celou pěst fazolí, abych nezačala pěnit. Čehož si všimne ulhaná bloncka. Znechuceně zavrtí hlavou a z kapsy svého naleštěného saka vytáhne lžíci.

"Nauč se jíst jako člověk!" okřikne mě než mi lžíci zarazí do fazolí. Poté se znovu obrátí na frajera, který okamžitě nahodil vážnou tvář.

"Až ty se tak naučíš chovat," zamručím si pod vousy, ale on má zřejmě uší jako Rudolf. Neotočí se, přesto z něho vyjde takový podivný zvuk. Něco mezi vrčením divokého rosomáka a řvem rozběsněného medojeda.

"Kde jsem to skončil?"

"Někdo ti znečistil skříň."

"Ano, přesně tam! Jaké zvíře něco takového může udělat? Jako bych těm nenažraným špindírům dostatečně nepomáhal! Pokaždé, když jdu z domu, tak po nich házím kapesníky! A samozřejmě nějaké mince a mýdlo. Ale mýdla není dost pro všechny! Proč to nejsou inteligentní lidské bytosti, mýdlo nehodí do Seiny a nevykoupou se v ní!" zuří ta zuřivá zuřivka, přičemž opět máchá rukama jako strýček Aďa. No jako ... ale zezadu to nevypadá nejhůř. Akorát že blondýna byla vážně blond. A to jsem si myslela, že Mário je tupoun první třídy, ale co by pak byla tahle napomádovaná příšera s inteligencí sýrové topinky? On by chtěl, aby nemocní a špinaví lidé skočili do ledové řeky, aby se tam umyli několika mýdélky. Jelikož si ta bloncka zřejmě myslí, že Seina začne pěnit, jakmile do ní hodí těch deset milodarů. Panebože, to je ale idiot!

"Snažím se jim zlepšit životní situaci! Zaplatil jsem jim i ten byt, ve kterém bydlí Courfeyrac! Ale ono jim to nestačí! Oni musí ty své smradlavé haksny strkat ke mě! Podělím se, ale co je moc, to je příliš!" bouchne rukou do stolu, ale to hlavní, co mě zajímá jsou ty jeho dva pohybující se koblížky.

"Víš, že bychom neměli volat policii," zareaguje na ten dlouhý monolog Frajer převelice klidným hlasem. Enjoň kývne hlavou. Asi. Pak odněkud vyčaruje papíry a strčí mu je do ruky. Ve stejnou chvíli, kdy se na schodech zjeví Courfeyrac. On je vážně duch! Ty schody skřípou jako kráva, ale jeho by neslyšel ani týpek s nejostřejším sluchem na světě. Rudolf!

"Zdar!" zahlaholí stále zcela bez života, přičemž velmi neenegerticky mávne rukou do vzduchu, což má být něco jako pozdrav. Kombofén mu pokývne, ale Enjokoník vypadá zcela jinak. Vlastně vypadá pořád stejně nasraně, akorát to možná postoupilo na vyšší level.

"Zdar?" šlehne po něm očima jako bičem, což Courfeyrac zcela ignoruje a místo toho se opře o blízký stůl. A naprosto žádná reakce.

"Nechybí ti něco?"

"Mě? Ne."

Enjoň přivře oči, sevře půlky a ukáže rukou mým směrem. Zatěkám očima sem a tam, když se na mě upřou čtvero oči. Nebo šestero? Páč Frajer má brýle. Tudíž šestero. Sešlý úchyla se vrátí pohledem k bloncce.

"Nechceš to rozvést?"

"Co tu dělá?"

"Sedí a kouká na to, jak se vztekáš."

"Urghrgh ..." aspoň takto ten zvuk zněl. Nejraději bych se smála, ale bezpečnější bude jíst a jen koukat.

"Utekla ti!"

"Však je tady!"

"Ale nebyla s tebou po celou dobu!!!"

"To jsem jí měl přivázat k posteli?"

"Je mi jedno, co s ní provedeš! Nezůstane bez dozoru! Je to špeh!"

"Vždyť si ani nepamatuje naše jména."

"To jen hraje! Zrovna spálila důkaz, který by jí usvědčil a navíc má pletky s policií!!!"

"Já nemám ple ..."

"Ticho!!!"

"Ženo?"

Enjoň vydá další podivný zuřivý zvuk, chytne Courfeyraca za klopu saka a odtáhne ho do vedlejšího pokoje. Jestli chtěli intimčo, tak stačilo říct. Ze slušnosti bych zalezla pod stůl a ani by i o mě nevěděli. Ale díky intimču, které mám já a Frajer, můžu něco vyšplíglovat ohledně Grannyho a Adolfa. Kombofén je ke mě otočen napolo zády a čte si lejstra, která mu naštvaná bloncka vrazila do rukou. Velmi neslyšně sjedu ze stolu a postavím se mu za záda s jídlem v ruce. Vlastně po celou tu dobu stále jím, jelikož ... jak mu mám říct? Já to jméno zapomněla! Tak dál stojím, jím a koukám na jeho záda. Vlastně je upřeně hypnotizuju a čekám, co se bude dít. Konečně to po pár minutách zabere a nebo jednoduše Frajer dočte a otočí svou hlavu na mou maličkost.

"Potřebuješ něco?"

"No ..." polknu sousto a přemístím svůj zadek na jiný stůl. ..."Něco jo."

"Máš problém se zapamatováním našich jmen, že?" moudře na mě pohlédne a opře se o vedlejší stůl. Lejstra stále v ruce, brýle si upraví, aby mu nesjížděli dolů a dál hledí jako moudrá sova.

"To taky," neochotně přiznám, ale i tak tato odpověď vykouzlí na jeho tváři úsměv. Jak jsem ho mohla ten první den přirovnávat k té uječené příšeře?

"Ulehčím ti to. Naše křestní jména by se ti mohli pamatovat lépe."

"Tohle ... nejsou křestní jména?"

"Ne, jsou to příjmení."

"Takže ... vy máte jména?"

Nevím proč, ale Combofénovi to přijde neskonale vtipné. Mě to přijde neskonale blbé, ale dle gusta.

"Ano, máme jména. Já ..." ukáže rukou na sebe. ... "Se kupříkladu jmenuji Julius."

On opravdu právě řekl ... notak! Nesměj se! Není to slušné!

"Já vím, vtipné, že?"

"Ne!" vyjeknu, i když Frajer nevypadá, že by byl uražen. Stále se usmívá jako topení. Tím myslím hřejivě. Je to prostě Frajer!

"Já jen ... že se jmenuješ jako ... Caesar,"  Frajer se znovu zasměje a souhlasně pokýve hlavou.

"Ano, jako Caesar. Moji rodiče měli zvláštní smysl pro humor. Stejně jako Enjolrasovi."

"A ten se jmenuje jak?"

"Aurelius Alexander."

"Eh?"

"Jako Marcus Aurelius a Alexander Veliký."

Nebudu se smát, nebudu se smát!

"Škoda, že se nejmenuje Adolf," zamrmlám spíš pro sebe, i když na A je to taky. Kombofén k tomu raději nic neříká a pokračuje ve vyjmenování.

"Courfeyrac se jmenuje Jerome."

"Jerome? To jako fakt?"

"Ano, to jako fakt. Bahorel je Erik a Feuilly je Victor,"  tohle je zaručeně lépe zapamatovatelné. Akorát pár jmen vynechal. Otevřu ústa a hned je zase zavřu, jelikož mi Frajer zřejmě čte myšlenky.

"A pár z nás jsou výjimky a využívají svá jména místo příjmení. Tedy Prouvaire využívá obojí. Jean Prouvaire, ale my mu říkáme Jehan. Dále, Joly, jehož příjmení je Mounier. Laigle de Meux, kterému říkáme Lesgle. Marius Pontmercy a Gavroche Thenardiér. Ty všichni jsou našimi výjimkami. Stejně jako ty,"  skončí svůj dlouhý monolog o jménech, která vychrlil tak rychle, že se mi tak trochu pomotaly.

"No, budu se snažit si to zapamatovat,"  přislíbím mu, i když to zase tak moc vážně nemyslím. Což mi připomíná, proč s ním vlastně mluvím. Máchnu rukou do výše své hlavy a otevřu pusu, ze které nic nevyjde.

"Ano?"  trpělivě vyčkává můj soudruh. To je zcela něco jiného než ten hysterický nácek s megalomanským komplexem, který nemá rád špinavé lidi. Asi jako Joly.

"No ... je tu ta záležitost s ... panem Marcem Velikým a ... Grantairem?"  jehož jméno mi nějak opomněl říci. Velmi nenápadně. Július Cízr se mírně zasmuší a sundá si brýle, aby si je mohl vyčistit. Ani si nevzpomínám, že by měl včera brýle. Nebo předevčírem. Nebo někdy vůbec.

"Chceš to opravdu vědět?"  nasadí si brýle a zastrčí si je ke kořenu nosu. S naprosto nedychtivým pohledem akčně zakývu hlavou jako ty zvířátka, do kterých strčíte prstem a oni hýbají hlavičkou. Frajer se přeci jen nepatrně pousměje a dá se do vysvětlování.

"Ve skutečnosti to není ten Grantaire, který si myslíš. On má totiž dvojče,"  ale ne, dvojitá dobrodinná pohroma! Zavřu ústa, aby mi do nich něco nevletělo a raději dál poslouchám.

"Grantaire číslo jedna se jmenuje Remus a Grantaire číslo dva Archibald."

"Remus ... Archibald?"

"Popravdě, Archibald není jeho pravé jméno, ale zvolil si jej."

"Aha ... to vše vysvětluje."

Nechám ho pokračovat. Smát se panu Remusovi můžu později. Oplatím mu tu jeho včerejší dobročinnost!

"Jelikož se oba narodili špatným rodičům ..."

"A čí rodiče měli?"

"Své rodiče. Své pravé špatné rodiče."

Mám co dělat, abych nevyprskla smíchy, když ho navedu k tomu, aby řekl hlášku z Červeného trpaslíka. Ale notak! Chceme si doposlechnout příběh! Frajer pochopí, že mu do toho dál kecat nebudu a pokračuje.

"Archibald od nich v sedmi letech utekl. Několik dní se plahočil ulicemi než si jej k sobě vzal opuštěný pár, kterému zrovna zemřel syn a Archibald jim ho připomínal. Vychovali z něj dokonalého gentlemana, dali mu nejlepší školy a nyní ,stejně jako já, se vyučuje na filozofické fakultě,"  hrdě napne hruď, jako by byla pocta patřit mezi ty zhulence. Achilleus a želva a podobné zhovadilosti.

Držíme pár minut ticha než mě něco klepne přes palici.

"Já se mu do skříně nevydělala! Nevím, jak Courfeyrac, jestli se tam vzteky nevysral, ale ..."

"Vzteky nevysral?"  ozve se za mnou, což mi málem způsobí okamžitý infarkt. Chytnu se za srdce, které zarotovalo a následně se šlo oběsit někam na strom. Strašák mě obejde a postaví se tak, aby na nás oba viděl. A my na něj. On už má zase normální výraz? Co tam s ním kůň provedl?

"Enjolras tě jistě někam poslal,"  odvede pozornost jinam Frajer. Ale to mému srdci zaručeně nepomůže.

"Jo, mám jít něco vyzvednout. Ale předtím mě pěkně sjel."

"Infarkt!"

"Vážně?"

"Jo. Nadával mi, jak jsem našeho šplhouna mohl nechat bez dozoru, že na nás mohla něco prásknout. Jak jsem nezodpovědný hlupák a podobně."

"Asi umřu!"

"A to tě tak rozveselilo?"

"Moje srdce!"

"Ne, ale ten jeho výraz, když jsem se ho zeptal, jak se mu líbí být svazáný, když to do něj Archie buší, ten byl k nezaplacení," rozesměje se na celé kolo, když v tom přicupitá po schodech SuperMárioBros. Nestačí ani došlápnout na poslední schod a z druhé místnosti se už ozve.

"Márie!" 

Fanoušek Napoleona a žhavý písař básniček se ani nezastaví a běží dál do místnosti, kde ho volá jeho páníček Enjoblb.

"A on tě vyhodil?"

"Ne, dal mi práci."

"To je ještě horší. Co to máš?"

Moje srdce se díky představě svázaného Enjokoně značně uklidnilo, což mě přiměje se podívat na ty dva, jelikož na mě podivně zírali.

"Přeci to nesmím říct před ní," zašeptá opětovně radostný úchyl, přičemž si dá ruku před pusu, ale stále to jde slyšet. Ta ironie z toho jde cítit, ale přesto se budu cítit velmi dotčeně. Ale narozdíl od nácka budu tak milosrdná a nebudu požadovat trest smrti. Killian značně hodí oči v sloup. Počkat ... jaký Killian? Snad Júlek, ne? .... proč jsem myslela, že se jmenuje Killian? Cink, cink, cink?

"Ah, zde je náš Archibald," zvolá černovlasé pometlo, když mě div radostným plácnutím nesmete ze stolu. Nechce on mlátit někoho méně cenného? Musím se i chytit stolu, abych neurobila přemet přímo před jiným Grantairem. A fakt, že byl zcela jiný. Hned jakmile elegantně vyšel schody a obdařil nás svým duchaplným úsměvem plným zářivě zářivých bílých zubů. Byl to ulízaný gentleman. Jedním pohybem sňal klobouk z nasliněných vlasů, pečlivě připláclých k hlavě. Měl typický frantíkovský knírek, který si zřejmě něčím česal, jelikož byl zcela nezacuchán. Jeho oblečení bylo nažehlené, čisté a perfektně padnoucí. Jestli si ze mě dělaj prdel ... ale toho by se snad Killian nezúčastnil ... jaký zase Killian? Asi mi připomíná nějakého Killiana, ale Cilliana Murphyho zaručeně ne.

"Dobré jitro přeji vám, drazí přátelé," smekne kloboukem a dojde až k nám.

"Tobě také Archibalde," oplatí mu pozdrav ... Kombofén. Sakra, proč mi neustále připadá na mysl Killian? Nemám čas nad tím přemýšlet, když se pozornost toho naleštěného Grantaira přesune na mě. Poté, co oběma podá ruku, podá jí i mě. Ale já nechcu šahat na jeho ošmudlanou ruku, kterou šmatal po náckovi. Ještě chytím náckovici. Nu což, chce to rychlý potřes a pak otření o kalhoty.

"Tebe jsem tu ještě neviděl hochu. Jsi starším bratrem Gavroche, zda se smím ptát?" dívá se na mě. Ano, dívá. A myslí si, že jsem kluk. V téhle zemi je asi dost lehké někoho oklamat. Nestačí mi uniknout ten skrývaný chichot ze strany lorda pablba. Jen se směj! To ti jsi chtěl sbalit mladou transku!

"Vlastně ..." začne Combofén, ale já mu velice nepěkně skočím do řeči. Takovou šanci si přeci nemůžu nechat ujít.

"Vlastně se jmenuji Hans Schultz. Guten Morgen meine neu Freunde," pozdravím ho a předem doufám, že neumí ani slovíčko německy, jelikož tohle je to jedno z mála, co jsem vypotila. Stejně jako spojení jmen postav, které ztvárnil ve dvou tarantinovkách skvělý a unikátní Christoph Waltz!

"Oh, Guten Morgen i Vám drahý příteli," znovu mi potřese rukou. Má jí tak divně ... on jí má napudrovanou? Co je zač? Varys? ..."Co pohledáváte ve Francii? Smím-li se zeptat."

"Ale jistě drahý příteli. Přijel ... jsem z mé rodné rakouské vlasti společně s mým cirkusem."

"Vy vlastníte cirkus? To je ohromné!"

"Ya, natürlich. Ale nejsem pouhým principálem mého ohromného cirkusu Hanební Gauneři, ale také věštím lidem budoucnost."

"Skutečně?" jeho očka se tak rozzáří, že by mi s nimi mohl roztavit zrak. Ale nepřijde mi, že by to hrál. Buď je úplně blbej a nebo dokonalej herec. Ale pochybuju, že tu přede mnou stojí Tom Hanks nebo Leonardo NoOscaro. ..."Vyvěštíte mi něco drahý příteli?" natáhne ke mě znovu tu napudrovanou pracku. Podívám se po zbylých zúčastněných, kteří se netváří jako dítě při vybalování dárků. Akorát že ani jeden z těch pohledů se mi moc nelíbil. Frajer se tvářil varovně, zatímco Courfeyrac měl takový podivně ďábelský škleb. To se mi vážně nelíbí.

Popadnu jeho packu a přimhouřím oči. Linii života měl nějakou krátkou ... nebo to je zdraví?

"Vidím, vidím ... temnotu!" pronesu falešným německým přízvukem s kapkou hloubky k tomu. Přeberte si to, jak chcete. ..."Uvíznete v nějaké temné místnosti bez oken. Dveře nad vámi se otevřou a vy v nich spatříte muže s andělskou tváří, který k vám vykročí a ..."

"Archibalde!"

Oba skoro vyskočíme, jak nám ten nehezký pisklavý tón zajede až do uší. Arch se napřímí, zahýbe ušima a zaběhne za svým páníčkem. Ale ještě se nezapomene omluvit. Zase osamotním s těmi dvěmi. Chtěla bych se šklebit, ale jejich výrazy mi to rozmlouvají.

"Měl bych začít odpočítávat?" pronese spíš pro sebe hajzlpapír s permanentím úšklebkem vrytým do ksichtu. Povytáhnu nad tou jeho otázkou obočí.

"Proč bys měl?"

"Deset."

"Co to meleš?"

"Devět."

"Notak ..."

"Osm."

"Děsíš mě!"

"Sedm."

"Víš, že jsi krypl?"

"Dva."

"Ani počítat neumíš!"

"Jedna!" vykřikne a s nadšeným výrazem pohlédne ke dveřím, za kterými se ukrývala ta tři stvoření. Upřu tam pohled též, když tu se rozrazí dveře a z nich vysprintí Enjoň. V zápalu mého pudu sebezáchovy jsem během vteřiny ze stolu a taktéž za Frajerovými zády.

"Proč jsi mu řekla, že jsi cirkusák?" vyjede na mě zcela nepěkně s obličejem, který dokonale ladí s tou jeho šaškovskou vestou.

"Ale notak Enjolrasi," pokusí se ho uklidnit Eso Frajer Combofén. Ale Marcus Aurelius ho setře jedním sibiřským pohledem a hned na to si vyhledá mě.

"To se raději nezeptáš, proč si myslí, že jsem kluk?"

"Však tak vypadáš!"

"Krypl," zamumlám si pro sebe dostatečně potichu, aby to jeho bystrá ouška nezaznamenala. Ale po Courfeyracově vlně hlučného smíchu se Barbie obrátí na něj.

"Kde jsi měl být?!"

Ha! A máš to! Prznitel dětí, pan Goebbels utichne a nahodí výraz ve stylu "Já jsem malé štěně, nekopej do mě."

"Tohle na mě nezabere!"

"Dej tomu čas."

"Padej!"

"Mám tam jít sám? To si říkáš přítel?"

"Vezmi si sebou ..." utichne, když se rozhlédne po té prázdné místnosti. Je vidět, jak mu to v té hlavě šrotuje. Skoro se mu až kouří z uší. ..."Combeferra. A jdi mi z očí!" už už chce vypadnout, ale náhle mě můj pud sebezáchovy opustí a já opět něco vypustím z úst.

"Zase jsem si vzpomněla na něco z Francie," rozzářeně se podívám na facka nácka, který začal otvírat pusu, aby něco řekl.

"Drž hubu!" pronesu velmi zvučně a nahlas se stále zářivým úsměvem. Ale ten mi za pár vteřin pohasne, když si uvědomím, jak to vyznělo. A podle jeho výrazu vím, že je zle.

"Já ... myslela film."

"A ven!" pronese velmi tiše s takovou dávkou ledu, která by zamrazila i Yettiho. Poté se otočí na podpatku, naprosto dokonale jako Victor z Underworldu a zavolá.

"Márie!!!" 

Maruška přiběhne jako na zavolanou a očekává příkazy svého páníčka. ..."Hlídej to podsvinče! Venku!" mávne rukou ke dveřím a hned na to na mě upře ten pohled. Skvělé, takže buď na mě dál bude tak blbě čumět nebo půjdu ven se SuperMáriem. Ale do háje! On se tváří nějak nadšeně! Nééé!!!!!

Vysvětlivky:

Pán Světla - fiktivní bůh v knižní sérii Píseň ledu a ohně a v seriálu Hra o trůny

"Protože noc je temná a plná hrůz." - nejčastěji vykládaná věta ohledně víry v Pána Světla

"Mlč!" "Ženo?" - narážka na větu "Mlč ženo!" vyřčenou postavou Robertem Baratheonem ze seriálu Hra o trůny

Killian - Killian Donnelly, představitel Combeferra v muzikálovém filmu Les Miserábles