Nejhorší osoba poprvé na scéně! A hned se takhle předvede!

Btw. zde se zadržte všeci homofóbové!

***

"Chceš mi říct, že jsi z budoucnosti?" už po několikáté se mě zeptá ten nevraživý blonďák, jehož jméno bylo leda tak na zlámání jazyka. Můj močák předváděl úctyhodný výkon ve výdrži, stejně jako mé nervy. Nevadilo mi zdlouhavé představování všem osmi chlapům, kteří byli v místnosti. Bylo jich skoro stejně jako nás ve třídě. Pokoušela jsem se tvářit přátelsky, abych nevypadala jako ufo, které přiletělo, aby je zničilo. Ale moje věrná přítelkyně nervozita se dostavila v plné míře. Dokázala jsem jen pokyvovat hlavou a usmívat se jako měsíček na hnoji. A také přemýšlet jak jim slušně naznačit, že potřebuju na záchod. V tomhle století jistě už museli mít záchod. Ale jakmile se dostavil jejich Hitler II, začal výslech a můj pokus o dostání se na záchod selhal v plné míře.

"Ano," snad posté přikývnu a upřu na něj své oči. Nedalo by se říct, že by na pohled nevypadal dobře. Vypadal jako sexy andílek, kdyby se netvářil jako by měl čtyřiadvaceti hodinovou zácpu. To mi i mnohem více byl sympatičtější ten starší zrzek, který ze mě také nebyl nadšenější, ale nepokládal mi dvacetkrát jednu a tu samou otázku.

"Z budoucnosti," opět zopakuje to proklaté slovo a já se pokouším držet, abych mu přede všemi nevrazila. Zvlášť když k němu ta skupinka sexy chlapů vzhlížela. Nedokázala jsem ani určit, který z nich vypadal lépe. Každý měl něco do sebe. Ať to byli tmavé vlasy, světlé oči, sexy tělo nebo ještě více sexy úsměv. Mezi tím vším sexy se nedokázalo ani normálně dýchat. Možná ty blonďákovy otravné otázky nejsou tak na škodu.

"A tomuhle ti máme věřit?" přimrazí mě na místě díky svému chladnému pohledu, který na sobě měl i ve chvíli, kdy jsem přišla. Byl ještě děsivější než Bejkalová, která dostala krámy. Nedokážu ze sebe dostat ani slovo a pouze neurčitě kývnu hlavou. Ten chlap byl ještě horší než Hitler. Všichni k němu vzhlíželi a on si to jistě užíval.

"Dobrá, když jsi tedy z budoucnosti," dá ironický důraz na slovo "budoucnost" a provrtá mě upřeným pohledem. Už trochu chápu jak si dokáže vybudovat takový respekt. Stačí mu k tomu pouhý pohled a každý by raději zdrhl. ..."Jak dopadne naše revoluce?"

Otevřu ústa, abych mu odpověděla, ale opět je sklapnu, když nenalézám žádnou odpověď. Sakra, jak mám vědět, jak skončila nějaká revoluce. Jsem ráda, když si pamatuju naši sametovou.

"Netuším," dostanu ze sebe tiše, za což si zasloužím další mrazivý pohled těch ledově modrošedých očí. Jeho krásu velmi přebíjela ta děsivá aura, kterou kolem sebe šířil.

"Dobrá, tak jak to tu vypadá v budoucnosti?" změní svou otázku, aniž by změnil výraz. Vážně by mi pomohlo, kdybych dokázala najít nějaký důkaz, který by potvrdil mou pravdu. Ale stejně jako moje kabelka i mobil se ztratil v nenávratnu. Moji rodiče mě zaručeně zabijí!

"No ... asi dobře," cítím jak mě polévá horký pot. Zaručeně nebylo teplo, ale mě díky tomu náckovi polévalo takové horko, že se mi div oblečení nelepilo k tělu. Vypadala bych před nimi jako zpocené prase, které sletělo z nebe. Blonďák se zamračí a vymyslí zcela nový příval děsu, který mě zachvátí. Ještě minutku a zapomenu na Outlast, Amnesii i Penumbru. K tomu abych se bála jít na záchod mi bude stačit vzpomínka na E ... Elo ... Ebůhvíco.

"Dobře?! Snažíš se tu z nás dělat blázny?!" nezvýší hlas, ale přesto mi to vyzní jako by na mě ječel. A já nesnáším, když na mě někdo křičí. Vždy chci brečet. A to se mi nyní moc nehodí. Musím vymyslet něco dřív než se rozpláču jako želva.

"Nežiju ve Francii, nemám obecný přehled a celkově je mi to u prd ...," nestačím doříct větu, když mi na ústech přistane něčí dlaň, která mi zabrání říct něco, co by jistě toho blonďáka rozzuřilo ještě víc.

"Notak, přestaň to dítě trápit," zastane se mě Courfeyrac a přesune svou ruku z úst na moje rameno. Nemohla jsem si pomoct, ale tenhle chlap mi přišel jako hodný bráška, který se rád o všechny stará. A chrání je před tímhle magorem.

"Co když je to špion? Nic o ní nevíme! Přijde do naší ... skupiny, zjistí o nás potřebné věci a pak to vše prozradí na inspektorátu! A naše ... bude u konce!" opomene to hlavní slovo, které je nejspíš tak důležité, že by ho neměly slyšet mé citlivé uši. Kdybych nebyla připosraná, nejspíš by mi ta myšlenka mě jako špiona, přišla dost legrační. Ale v této chvíli se mi chtělo spíš fňukat a volat maminku než se smát.

"Tohle dítě? To je absurdní. Vždyť z tebe má strach."

Chci něco namítnout, ale jediný Courfeyracův pohled mě přesvědčí o tom, abych raději mlčela a vše nechala na něm.

"A co zatím bude?" s nedůvěrou na mě pohlédne, než se obrátí ke Courfeyracovi. Co tu mohli provádět tak strašného, že jim přišlo podezřelé i dítě jako sem já? Doufám, že jsem nespadla do doupěte staré francouzské Al-Káidy.

"K tomu stačí tvůj zjev, kámo," s pobavením na něj mrkne a bez dalších slov mě odtáhne dál od nacistického Francouze, který by mě jistě s chutí mučil, dokud bych mu nepřiznala to, co by byla pravda jen podle něj.

"Díky. Máš to u mě," tiše si oddechnu, když se dostanu z dosahu blonďáka, jehož jméno jsem si nedokázala vybavit. Courfeyrac se pobaveně zasměje a lehce mě poplácá po zádech, aniž by mi svou silou vyrazil dech. Sílu jistě měl, ale nevypadal jako typ člověka, který jí využívá k tomu, aby si dokázal jaký chlap je. Ale spíš k tomu, aby ochránil ty, na kterých mu záleží.

"Jednou si to od tebe vyberu," mrkne na mě a mírně do mě strčí, abych se posadila ke stolu, kde sedělo pár jeho přátel. Z těch jmen jsem si dokázala zapamatovat Jolyho, který seděl naproti mě. Vedle něj seděl někdo na L, menší s tmavými vlasy, ale přesto z něj vyzařovala taková ohromná aura, že mi tak malý nepřišel. Po levé straně ode mě seděl černovlasý kluk s vlnitými vlasy, který měl neustále v ruce láhev, v níž jistě nebyla jen čistá voda. I když tím si člověk nikdy nemůže být jistý. Po mé pravici posedával Gavroche, který se na mě ihned zářivě pousmál a udělal místo svému nejspíš bratrovi tím, že se blíže přisunul ke mě. O tom jediném si zajisté nemůžu myslet, že je úchyl. Protože byl mladší a v tomto případě bych byla za peďáka já.

"Apollo je dnes nějaký nabručený," černovlasý nepřestane pozorovat blonďáka, až si přitom vzpomenu na Mickin systém na vyhledávání bromance. Kdyby ten blonďák nebyl děsivější než Špeky v Outlastu, tak bych je i možná shippovala. Akorát jeden dost páchl alkoholem, což mi připomínalo mé strejdy a ten druhý byl milý jako osina v zadku.

"To bude tím, že nám nevyšla jedna zásilka. Mohla nám zajistit zcela bezprostřední výhru," odvětí mu Courfeyrac, který jemně prohrábl Gavrochovi špinavě blonďaté vlásky. Kdyby nevypadal jako by vylezl z chlívka, byl by to zaručeně zajímavý adept na malého andílka. Jedno z mála dětí, které mi nelezlo krkem. Což se dalo co říct.

"Pokud nezískáme potřebný dostatek léčiv, jen munice nám nebude stačit," přelétnu od Courfeyraca k Jolymu, který se ztrápeným výrazem ve tváři vytáhne zrcátko a okamžitě na něj vyplázne jazyk. Po tomhle začnu pochybovat, že jsem vlezla mezi normální lidi. I když to je zatím jen jeden ... vlastně druhý podivný případ, když budu počítat i toho blonďáka, který se zaručeně jmenoval na E, takže to Apollo stoupající být nemohlo. Nejspíš jen nějaká podivná přezdívka, ke které černovlasý došel.

"Pokud si budeš nadále prohlížet svůj jazyk, nebudou nám stačit ani lidi, protože ti tvá mysl přivodí další chronickou nemoc, se kterou se budeš léčit další měsíc. A Enjolras tě zabije," konečně někdo vysloví jméno toho otřesného árijce. A stejně ho zase hned zapomenu. Kdo jen mohl vymyslet takové kreténské jméno? I když pro kreténa se hodilo.

Joly se s uraženým pohledem zadívá na svého vedle sedícího kámoše a lehce ho pleskne po temeni. Pokusím se blaženě neusmívat, když se ten menší na Jolyho zadívá s takovým zvláštním úsměvem, ve kterém se mohlo zračit něco víc jako "Hej, zlato. Večer mě můžeš potrestat. Vrau!" Cítím jak rudnu, když se snažím zadržet smích, takže raději upřu svůj pohled na svá kolena, aby si toho nikdo nevšiml. Stačí, že mi nevěří, ještě abych před nimi vypadala jako naprostý blázen. Nebo úchylák za které považuju já je. I když aspoň třičtvrtě z nich jsou docela dost sympatičtí chlapy.

"Nebuď na mě naštvaný, zlatíčko," upře na něj dokonalé psí oči, kterým by nedokázal odolat snad nikdo. Tedy kromě toho, na které je upřel. Navíc to oslovení. To jsem se dostala do slash nebe? Pokud ano tak mě odtud nedostane ani ten nácek! Nalepit mu černý knír, trochu připlácnout vlasy a mohlo bychom na něj pokřikovat "Heil, meine Führer". Nenápadně se podívám směrem, kde se nachází blonďák, což není zase tak těžké ho nalézt. V pohodě stačilo sledovat pohled toho černovlasého, který seděl kousek ode mě. I mezi nimi to zajímavě jiskřilo. Aspoň z jedné strany. Blonďák byl příliš zabraný do svých přísně tajných plánů na ovládnutí světa než aby se věnoval tomu klukovi vedle mě. Raději bych si pamatovala jejich jména, ale lépe si pamatuju i ty japonská. Celkově tyhle byly o zlámání jazyka. Pamatovala jsem si Courfeyraca, Gavroche a Jolyho, ale ani za Boha jsem nevěděla jak to vyslovit.

"Přestaňte už s tím gayením! Nikdo na to není zvědavý!" uklidní je k mé nelibosti Courfeyrac. Zrovna já na to zvědavá jsem! Bohužel ty dva ho poslechnou a rázem u stolu nastane klid. Z jejich strany. Gavroche ihned zaútočil na Courfeyraca, aby jej už nenechával s tím klukem, jehož jméno znělo jako Super Mário, ale měl ho nějak divně zkomolené. Jednoduše si stěžoval na vše možné i nemožné, že jsem raději spolu s tím opilcem začala pozorovat Híťu. Ten zrovna rozmachoval rukama, že dokonale napodoboval nacistického vůdce. Pokouším se zadržet smích, ale když si k tomu připočtu i německý proslov a ten účes, nedá se tomu nesmát. Bohužel k mé smůle si toho blondýna všimne.

"Je tu něco k smíchu?" probodne mě svýma modrošedýma očima, ze kterých sršel jen chlad, zároveň se sírou a jedem. Ten chlap byl prostě tak multifunkční, že stíhal vše. Skoro jako žena. S nevinným pohledem zavrtím hlavou a raději začnu pozorovat strop, jen abych setřásla jeho nepříjemný pohled, ze kterého mě mrazilo. Bože, taková hrůza se jen tak nevidí!

"U našeho vůdce si musíš dávat pozor na jazyk," upozorní mě menší z těch dvou, kteří se k sobě tak zlatě tulili. Proč jen mi musel zmizet mobil
Mohla jsem je vyfotit a poslat Micki. Nebo je nějak nenápadně namaluju. Gavroche jistě někde bude mít svůj hrací koutek. Jak jinak by mohl vytrpět celé tohle posedávání v téhle francouzské Ál-Káidě. I když jeho zřejmě bavilo trýznit Courfeyraca.

"Vždy jsem nic neřekla," tiše namítnu a nenápadně se podívám na E...něco, který se opět věnoval tomu staršímu zrzkovi, mladšímu zrzkovi, z kterého zaručeně vyzařoval sex-appeal a té další ovečce, která na mě působila neskutečně sympaticky. Takový druhý Courfeyrac.

"I smích na Enjolrase působí jako rudá na býka," doplní jej Joly, který si stále prohlížel svůj jazyk v zrcadle. Nechápu co na tom vidí, ale lidi mají i horší úchylky.

"Někdo by ho měl ojet," vypustí z úst opilec větu, na kterou zaručeně nezapomenu. A další důvod k shippování těch dvou. Nejraději bych mu navrhla, aby to udělal on sám, ale nebudu riskovat, že mě ta noční můra uslyší.

"Cože by ho měl?" Gavroche nad opilcovými slovy svráští čelo a snaží se pochopit jejich význam. Přijde mi tak strašně slaďoučký, že ještě netuší, co to znamená. Takový malý andílek s ďáblíkem v těle. Proberu se z rozplývání, když se musím vyhnout před hozeným hrníčkem.

"Sakra Grantaire! Kroť se!" napomene ho, jako správný starší bratr toho malého nezkaženého andílka, Courfeyrac než se obrátí ke Gavrochovi, aby mu to vysvětlil po svém. Ale stejně se to jednou dozví. Je to pouhá otázka času.

"Na to nejsem dostatečně opilý," odpoví mu černovlasý, i když se Courfeyrac už dávno věnuje Gavrochovi. To jeho nedostatečné opilství bych mu s chutí vymluvila. Táhlo to z něj už na sto honů. Vsadila bych se s kýmkoliv, že kdybych vyšla před tu jejich kavárnu, tak i odtamtud bych ho cítila.

Do svého neviditelného diáře si zapíšu další jméno. Grantaire. Teď jen ho nezapomenout.

"Vážně se nemůžeš ani na pět vteřin věnovat revoluci?" málem nadskočím, když se vedle mě a ... Grataira? ... zjeví ten šedomodrooký nácek. Pohybuje se tiše jako duch. To ještě více přidává k jeho auře hrůzy a děsu.

"Tvůj zadek je zajímavější," odbude ho větou, která ve mě vyvolá další záchvat smíchu, který se vší pomocí snažím držet v sobě. I přes mé sebezapření si toho blonďák všimne, ale přejde to s otráveným pohledem. Přijde mi, že se ani jinak tvářit neumí. Opustí místo mezi mnou a Gran ... černovlasým a postaví se ke Courfeyracovi, který se stále vehementně pokoušel vysvětlit Gavrochovi slovo "ojet".

"Potřebuji s tebou mluvit," zcela neslušně a nediplomaticky je vyruší z jejich bratrského rozjímání nad tím nádherným slovem. Ale zřejmě to tak přišlo jenom mě, protože místo aby se na něj Courfeyrac otočil se slovy "Go fuck yourself, you bitch!" se na něj otočil se slovy ..."Ona vážně není špeh!"

"O ní mluvit nechci," pomalu mi dochází, že tou "ona" a "ní" myslí mě. Přejedu pohledem z jednoho na druhého a když si toho Elojokachna všimne, na moment se obrátí ke vší smůle na mou osobu. ..."Ale když už jsme u tebe. Vzpomněla jsi si na něco, co by se ve vaší době týkalo Francie?" tentokrát to vyzní z jeho úst mnohem mírumilovněji, ale spíše se to dalo přirovnat k tichu před bouří. Protože jakmile zase zavrtím hlavou, tak mě začne obviňovat z toho, že jsem špeh.

"Nope," zavrtím hlavou a na tváři si stále udržuji nevinný výraz, který mi tahle potvora zaručeně nežere. Ale aspoň touhle krátkou odpovědí od sebe odlákám jeho pozornost.

"Musíme projednat dodávky," obrátí se ke Courfeyracovi a aniž by řekl nebo udělal něco jiného, zase se vypaří ke "svému" stolu. A Courfeyrac po chvíli za ním. Mírně se mi sevře žaludek, když mě tu nechá s těmi kuso chlapo samotnou. Jeho znám o nějakých pár minut déle, takže si s ním zaručeně přijdu klidnější než s těmihle dalšími neznámými muži.

"Neviděl někdo Bahorela? Před chvílí tu byl," optá se všech přítomných, kteří jej slyšeli, menší hnědovlasý chlap, který se stále tisknul k Jolymu. Kdybych mu čmajzla to zrcátko třeba by si svého kámoše všímal více a já mohla více slintat. Ale zkoušet to nehodlám.

Ti, co ho slyšeli, se začali rozhlížet kolem sebe a hledat toho dotyčného. Jelikož ani netuším o koho jde, tak jim s tím nemůžu ani pomoct. Což mě nijak nemrzí. Jen netuším co tu budu dělat. Ani jak dlouho. Ale pokud budu muset více času trávit s tou blondýnou, tak dobrovolně skočím z okna. Bez prdele.

"KUFR!!!"

Přes celou místnost se ozve Tarzanovský ječák, předtím než jej nahradí ohromná rána. Podívám se spolu s ostatními ke dveřím, které se nacházely blízko stolu hlavního Lva kavárny a na jejiž místě už žádné dveře nebyly. Ten, co zařval, na ně nejspíš skočil a vyrazil je z pantů.

"Tady je Bahorel," se smíchem k němu ukáže Granta..ire. Pokouším se tvářit chápavě nebo pobaveně, ale čím dál více si připadám jako v psychiatrické léčebně. Tohodle by nebyl schopný ani nikdo z naší třídy a to na to byli dostatečně šílený. Prohlédnu si muže, který se s pomocí sympaťáka zvedl ze dveří, které vyrazil, a nedokážu se ubránit dojmu, že působí dost slizce. Ale za tu budou moct zaručeně ty vlasy, protože jeho úsměv by dokázal zažehnout i táborák v dešti. Francie zřejmě sexy chlapy jen plodí. Až bude Gavroche stejně starý jako jeho soudruzi, tak se z té roztomilosti přesune k sex-appealu, který z něj bude jen sršet plným proudem.

Velmi nenápadně se přesměruju k blonďákovi, který zřejmě nebyl nadšený tím, co Bahorel udělal. Kdo by také skákal nadšením, kdyby mu nějaký debil rozmlátil dveře. S ohledem na to kolik stojí. V tomhle stojím za ním. Ale s podivem, k tomu blonďák nemá žádné kecy a vrátí se ke Courfeyracovi. Sympaťák mezitím odtáhne Bahorela pryč. Ty chlapy jsou k sobě tak strašně sladce přitulný, starostlivý a dvojsmyslný. Tohle byl zaručeně slash ráj. Odtud jen tak nevypadnu!

V téhle chvíli zaručené nepozornosti se můžu pokusit rozproudit hovor mezi těmito čtyřmi muži, abych si mezi nimi nepřipadala jako úplný cizinec. Jen netuším, jak začít. Zaručený problém číslo jedna. Napadá mě jediné téma, která bych s nimi mohla probrat. A bromance do toho tahat nehodlám. I když mi to Micki zaručeně neodpustí.

"To se ten blonďák chová stále takhle nesnesitelně nebo se v meziobdobí událo něco, co ho změnilo?" nenápadně se pokusím vyzvědět něco o té bramboře. Na tohle téma zjevně slyší Grantaire jako můj pejsek na slůvko "Na."

"To se dá těžko říct. Jednoduše, je takhle vychovaný. A není zase tak nesnesitelný, jak se na první pohled může zdát. Zvykneš si na něj a on si zvykne na tebe," s milým úsměvem mi odpoví než do sebe hodí další dávku alkoholu, který se bez etikety nedal identifikovat.

"Takže se takhle chová jen protože si myslí, že jsem špeh?" nechce se mi věřit, že bych si na to jeho chování dokázala zvyknout, aniž bych ho neustále neproklínala. Vždyť mě skoro dohnal k slzám! To by mi zaručeně nepomohlo se smířením se s touto dobou.

"No ... ne. Ale když ho opustí jeho týden v měsíci, tak dokáže být svým způsobem i milý. Na někoho," svými dalšími slovy mi dokáže vykouzlit na tváři pobavený úsměv. Tomuhle se jeho humor nedal upřít. Jistě když se jeho přátelé mají nejhůř dokáže je povzbudit i pobavit. Ale dokáží mu jeho péči oplatit, když chmury dosednou na jeho hlavu? Toť otázka.

"Co tím myslíš na někoho?" tohle mě docela zarazí. Takže na někoho dokáže být po kratší době i docela milý, ale určité typy lidí stále fuckuje? Tohle od něj vážně není moc milé! Grantairovu tvář opustí úsměv, díky čemuž hned zalituji své otázky. Nechtěla jsem ho rozesmutnit. Za to se můžu jen nakopnout.

"Promiň, nechtěla jsem ...," nestačím dokončit větu, když se mezi námi objeví další duch v podobě mnohem vlídnějšího Courfeyraca.

"Je načase jít," obrátí svou pozornost na mě a na Gavroche, přičemž nás obdaří svým úsměvem, při kterém si div nevyhodí pusu z pantů. V tuhle chvíli se vážně nehodí, aby mě vyrušil, když jsem uvalila depresi na jednoho z jeho přátel. Nejsem tu ani ne hodinu a už jsem něco posrala. Vážně šikovná.

Otevřu ústa, abych něco namítla, ale to už mě poklepe Grantairova ruka po rameni.

"V pohodě," opět se mu na tváři objeví úsměv, i když si zaručeně nemůžu být jistá jeho pravostí. Někteří lidi se dokázali přetvařovat tak dokonale, že tomu i sami věřili. Netuším kam bych mohla zařadit Grantaira? Možná mezi lidi, kteří na mě rádi chňapají.

"Tak se hněte. Musím zmizet dřív než si Enjolras vzpomene na něco dalšího," se značnou netrpělivostí nás pobídne k pohybu Courfeyrac, který se stačil obrátit na blonďáka než se opět vrátil k nám. S tichým povzdechem se zvednu z místa, následovaná malým andílkem.

"Kam vůbec jdeme?" neodpustím si velmi důležitou otázku, na kterou potřebuji znát odpověď, jako každá správná zvědavá ženská. A také správná ženská, která se potřebuje ubezpečit, že kolem ní není jen banda úchylů.

"Ke mě domů. Pokud tedy nechceš jít k Enjolrasovi," hlavou pokyne k blonďákovi, aby se ubezpečil, že vím o kom mluví. Těknu očimu k Híťovi číslo dva a bez váhání zavrtím hlavou. K němu ani přes mou mrtvolu.

"To je v pohodě. Ty mi stačíš," mírně přivřu oči nad tím, jak blbě ta věta vyzněla. Vážně bych se měla zdržet jakýchkoliv poznámek nebo to skončí špatně. A poté už si nebudu moc stěžovat, že mě Micki podvedla s chodníkem, když její milované uke přefikne nějaký Francouz, protože má moc otevřenou držku!

Ale Courfeyrac si toho zřejmě nijak nevšímá a se svým úsměvem vezme Gavroche, a bohužel i mě, za ruku jako své malé děti a společně opustíme kavárnu. Ne že bych měla něco proti držení se za ruku, ale toho chlapa neznám ani pár hodin. A jestli bude i nadále takhle přítulný asi mi v hlavě zazní varovný alarm. Ale tím se budu zabývat až vážně půjde do tuhého. Zatím se obávám pouze té nacistické Barbie Blondie a toho, že jsem uvedla do deprese jejich opilce. To mě vážně trápí ze všeho nejvíc.

Vysvětlivky:

Outlast/Amnesia/Penumbra - Survival hry z prvního pohledu

Špeky - přezdívka pro antagonistu ze hry Outlast, dána let's playerem Gogem

SuperMario - on-line skákačka s hlavním představitelem Mariem

"I smích na Enjolrase působí jako rudá na býka." - sice to je každému jasné, co by to mělo znamenat, přesto to musím opravit. Býk vidí černobíle, tudíž jeho nelibost k rudé barvě je mýtus!