Komu by se chtělo v jeden den přidat pouhou jednu část této skvělé hrůzy, při které si budete chtít trhat vlasy děsem i nechutí zároveň, proto tu máte další a další část!

Btw. Prosím mé rasistické kecy si neberte nikdo k srdci. Jednoduše, autor si dělá srandu úplně ze všeho. Děkuji za pochopení.

***

První co dokážu zachytit, je zvuk dětských výkřiků. Radostných, nejspíš. Děti dokážou takhle příšerně ječet jen když mají radost. Pokud jí nemají, je to ještě horší. Pomalu otevřu oči a okamžitě toho zalituji, když mě do nich uhodí přímé sluneční paprsky. Překulím se na břicho, abych se jim ubránila a teprve až nyní si mohu prohlédnout okolí. Už se nenacházím v žádným podělaným lese, ale místo toho se válím mezi bednami na ... nějakém náměstí? Dobrá, musím uznat, že to náměstí vypadá přesně jak vystřižené z nějakého filmu. Ale jak se snažím sebevíc nedokážu si vzpomenout. Vím jistě, že jsem to někde viděla. Posadím se na bobek a chmátnu po své pravici v očekávání, že nahmátnu kabelku. Ale nic tam není. Zblednu a okamžitě se začnu rozhlížet kolem sebe, ale po kabelce jako by se slehla zem. Moje jediná myšlenka, která mi vyvstane v hlavě je mířena k rodičům. Oni mě zabijou! Vylezla jsem z vlaku, vlezla do lesa, spadla z útesu a objevila jsem se v nějaké prdeli, kde ječí děti. Poté se mi mírně rozsvítí, když si uvědomím, že to náměstí nevypadá zrovna jak z naší doby. Jelikož v naší době nejezdí kočáry a budovy nevypadají jako kdyby do nich nabourala nějaká stíhačka. Navíc ten slon ... v Česku žádný velký slon na náměstí není! Naše vláda je příliš lakomá, aby nám pořídila slona. Jediné co nám dopřejou je každoroční příděl cikánů. Na každého člověka nejméně deset a je můžeme hezky živit.
Zavrtím hlavou, abych své myšlenky přesunula k daleko závažnějším problémům než našim věčně nespokojeným spoluobyvatelům. A to k tomu "Kde to k sakru jsem?"

Vyhledám ječící děti a všimnu si toho, co mají na sobě. Buď jsem se propadla do nějaké díry, kde jsou velmi zaostalý lidi nebo spím a nebo jsem umřela a dostala jsem se do horší prdele než jsou Podbořany.

Ale tyhle myšlenky nejsou důležité. Někde tu musí být moje kabelka. Moje povídky. Můj žaludek se sevře úzkostí a velmi nepodařeně se pokouším zadržet slzy. Moje celoživotní dílo je ... pryč. Už nebudu moct psát na ... Na co jsem to vůbec psala? Rázem zaženu slzy a moje jediná starost se nalézá v tom, že nemám nejmenší tušení, o čem moje povídky byly. Nebo jsou. Což je ještě horší zjištění, než že Ježíšek neexistuje. Navíc mi tohle místo něco připomíná, ale moje mozková kapacita je zřejmě natolik omezená, že si nedokážu vzpomenout co. Velký slon, náměstí, divné špinavé děti. Možná nějaké ghetto. Ještě aby se tu kolem mě prohnala banda cikánů. To je nejspíš příčina mého náhlého zmizení kabelky. Docela mě udivuje, že mám na sobě stále své šperky, mobil, klíče a vlastně veškeré oblečení. Oni jsou horší jak straky, straky kradou jen lesklé předměty. Cikáni vše, co se dá ztopit.
Projevím jeden ze svých okázalých depresivních zvuků a opatrně vstanu ze země. Z toho pádu jsem si nejspíš narazila záda, protože bolí jak čert. Můžu jen doufat, že jsem si neprovedla něco horšího. Třeba otřes mozku nebo nějakou zlomeninu. Ale to bych snad už cítila. Zhluboka se nadechnu, ale stále to jediné co mě bolí jsou záda. Nic víc.
Úlevně si oddechnu a zadívám se na bandu dětí, která si hrála na schovku. Měla bych kolem nich projít, aniž by mě zpozorovaly. Nikdy nemůžu vědět, co takový bílí cikáni dovedou. Pomalu se začnu plížit kolem beden s pohledem stále upřeným na děti. Ty si v klidu hrály a já mohla pokračovat v cestě. V cestě, kterou mi zahradil slon, kterého jsem si nevšimla a přímo do něj vrazila. Před očima se mi udělají mžitky a já se opět ani ne po pěti minutách skácím k zemi. Dnešek rozhodně nebude mým šťastným dnem. Párkrát mávnu rukou, abych zahnala otravné hvězdy, když se nad mojí hlavou ozve něčí hlas.

"Jste v pořádku?"
Potřepu hlavou, abych zahnala otravné hvězdy a podívám se na muže, který stál nade mnou. Byl zajisté vyšší než já, měl černé vlnité vlasy a tmavě hnědé oči. Na sobě měl černé sako, černou vestu a bílou košili. Ve stejné tmavé barvě měl i kalhoty a boty. Zřejmě měl černou barvu rád asi tak jako já. Pokusím se pousmát i přes tu nehezkou bolest hlavy, ale cítím, že se mi rty spíše zkřivily do nějaké křeče než do úsměvu.

"Naprosto,"
Rychle vstanu a začnu se oprašovat od toho hnusu, který na mě ulpěl. Nenápadně se zadívám na muže, který stále postává vedle mě a s divným pohledem mě pozoruje. Začíná mě to znervózňovat, ale ten muž na mě nepůsobí zase tak špatným dojmem. Je i docela sympatický a navíc mi někoho připomíná. Jen nemůžu přijít na to koho.

"Ehm ... ztratila jste se tu?" bez ustání mě pozoruje až mě z toho mírně mrazí. Nechápu, co na mě vidí. Vypadám snad tak špatně nebo co? Sice jsem spadla ze srázu a vrazila do obřího slona, ale neteče mi krev ani nevypadám jako bych vylezla z prasečáku.

"Možná," vyhýbavě odpovím a nenápadně se rozhlédnu kolem, abych se rozhodla kudy bude nejlepší vzít roha, pokud se ze sympaťáka stane úchyl. Což se stává ve většině případů. Muž se pousměje a přešlápne na místě.

"Já jen, že vypadáte jako ... kdybyste nebyla odsud," rukou poukáže na mé oblečení, díky čemuž mi dojde, proč na mě tak zíral. Jeho oblečení vypadalo starodávně. A moje ... jak kdybych vylezla z chlívka. Přestanu tvrdit opak. Ale je to vinou toho, že jsem se svalila z kopce. Za vše může to divné cosi v křoví!

"Jen jsem spadla ze srázu," nervózně se uchechtnu a mávnu rukou za sebe. Muž se za mě podívá a nechápavě se zatváří. Podívám se jeho směrem a ustrnu, když za mnou stojí pouze nějaká šeredná budova, ale žádný sráz.

"Ze srázu?" zopakuje po mě a nadále se na jeho tváři zračí nechápavost. Musí si o mě myslet, že jsem blázen, ale to samé si můžu myslet já ... no také o sobě.

"Ze srázu ... no ...," zaseknu se a se zamyšlením si opět prohlédnu jeho oblečení, poté místo, na kterém jsem se nacházela a poté opět toho muže. Vážně mi tu něco nesedělo.

"Ehm ... jaké je století?" zeptám se na otázku, kterou jsem mnohokrát slyšela ve filmech, seriálech, přečetla i v knihách a nyní jsem měla úžasnou možnost jí položit také. Sice jsem si to v těch chvílích představovala zcela jinak, ale člověk si nevybírá. Muž na mě po celou dobu hledí jako na blázna, ale s přemírou trpělivosti mi odpoví.

"19. století. Máte výpadek paměti?" soucitně se na mě zadívá, ale jeho pohled je to poslední, co mě zajímá. Pokusím se netvářit jako Trulant Jack, ale při tohle zjištění to jde docela těžce. Jak jsem sakra mohla spadnout do 19. století bůhví kam? Co jsem komu udělala, že jsem si tohle zasloužila?! Přistihnu se, jak zahloubaně zírám do země, takže raději opět vzhlédnu, aby si o mě ten muž nemyslel ještě horší věci než si jistě myslí.

"Ehm ... ne ... možná. Teda ne! Pamatuju si, co se stalo než jsem se tu objevila, ale ...," zarazím se než ze sebe dostanu další hloupost, které bych mohla litovat. Nemůžu mu tvrdit, že jsem z 21. století, vždyť si o mě bude myslet, že jsem blázen.

"Ale?" se zájmem se mě optá a i nadále mě pozoruje. Ale nyní se z jeho pohledu vytratil ten výraz alá "Předemnou stojí blázen."

"Jsem z 21. století," vyhrknu bez uvážení a následně se praštím do čela, když si uvědomím, že jsem to vážně řekla nahlas. Jak jsem to jen mohla říct? Ale mohla jsem se přeslechnout. Třeba jsem si to řekla v duchu a jen to vyznělo jako bych to prezentovala nahlas. Jen mužův pohled mě rázem vyvede z omylu.

"Ehm ... co?" mírně pootevře ústa překvapením. Nejistě se pousměju a nevinně pokrčím rameny. Můžu jen doufat, že si o mě bude myslet, že mám jen mírný otřes mozku z toho, jak jsem narazila do slona. A ne, že jsem mírně vyšinutý jedinec, který si usmyslel, že sem spadl z nebe.

Chci mu to nějak vysvětlit, ale to už k nám přiskočí nějaké malé dítě. Dětí se jednoduše člověk nezbaví! Prohlédnu si ho jestli nezahlédnu stopu po mé kabelce, ale tohle bílé romské dítě nevypadá, že by pod tím sakem skrýval mé věci. Blonďáček na mě upře své oči a přelétne celou mou osobu se stejně zvědavým výrazem, který měl i muž. Připadala jsem si jako zvířátko v Zoo, na které se každý chodí koukat. Akorát na mě se nevybíraly peníze. Tedy zatím.

"Ehm ... Feyi. Je načase jít," zatahá chlapa za rukáv aniž by ze mě spustil zrak. Brzy k nim nejspíš natáhnu ruku, abych začala vybírat vstupné. Mohla bych si aspoň koupit něco životu důležitého. A to záchod. Byla jsem sice naposledy před hodinou, ale už to na mě zase přišlo. Za to jistě mohla ta plechovka energiťáku, který jsem vysrkala ve škole, abych neusnula na další hodině s Bejky. Sice jsme se neučili, ale už jen pohled na ní mě uspával.

"Vydrž," muž se pousměje na chlapce a opět se obrátí ke mě. ..."Takže ... jste sem spadla z 21. století?"

"21. století?"

"Počkej, Gavrochi!"

Přelétnu pohledem z jednoho na druhého a cítím, že začínám pomalu, ale jistě rudnout. Jak to vše jen můžu zamluvit? Ale pokud je to nějaký divný sen, tak se nemusím ohlížet nalevo ani napravo.

"Jo. Z 21. století. Vím, že to zní divně, ale ... je to pravda," znovu pokrčím rameny a očima zatěkám doprava, když ze mě ti chlapi stále nespouštějí zrak. Začíná to být vážně dost otravné, ale těžko jim můžu přikázat, aby na mě přestali zírat. Zvlášť když jim tu vyprávím takové "pohádky".

"Fajn, takže z budoucnosti. A jak ...," nedokončí větu, když náhle ztuhne a upře pohled někam za mě. Chlapec jej napodobí a ustoupí za něj. Přijde mi, že to bude nejspíš jeho bratr. A nebo nějaký peďák a chlapci to ještě nedošlo.

"Javert! Musíme zmizet," tiše šeptne chlapec muži a snaží se ho táhnout za sebou, ale ten zůstává nadále stát. A stále zírá na mě. Nebo za mě. Kdo to má poznat?
Podívám se přes rameno a všimnu si mužů v modrých uniformách. Nejspíš nějaká forma dnešní policie. Než se stačím otočit, něco nebo spíš někdo, mě chytne za rameno. Otočím se a pohlédnu do tváře černovlasému muži.

"Madam, neměli bychom vás tu nechat potulovat samotnou. Pokud jste z jiné doby, tak by to tady pro vás mohlo být nebezpečné," pustí mě, ale dál těká pohledem mezi mnou a lidmi v modrých uniformách za mnou. Nevím co je lepší. Že jsem ve špatném století nebo že mě sebou nějací lidé chtějí odtáhnout. Ale nemám na vybranou. Tedy mám, ale tahle volba se jeví lépe než tu bloudit a hledat svou kabelku. Hlavně s mým GPS smyslem.

"Ehm, fajn," nakonec přikývnu a následuju muže, který se bez dalších slov rychle rozejdou kolem slona do jedné z ulic. Oba vypadali dost vyděšeně. Nejspíš to nebyli žádný andílci, jak se mohlo jevit. Sice mi přišli jako nějací hobiti, z toho jeden byl mírně přerostlý, ale měl uši jako elf. Což tedy dávalo smysl.

"Mimochodem, jmenuju se Courfeyrac. A tohle je Gavroche," představí se muž a během řečí ukáže i na chlapce, který šel po jeho pravé straně a držel jej za ruku. Nemohla jsem se ubránit, ale přišlo mi to neskonale roztomilé. A to obvykle děti nemusím. Ale tyhle dva bych párovala s chutí.

"Já jsem Elle," kývnu jim na pozdrav a pokusím se pousmát, což se mi i nakonec podaří. Rozhodně se budu usmívat uvolněněji, až se dostanu na záchod. Vážně budu mít, co dělat, abych došla na místo, kam mířili tihle muži, kteří nejspíš před něčím prchali. Což bych mohla jistě zjistit.

Vysvětlivky:

Trulant Jack - fiktivní postava z fiktivniho filmu ve fiktivním filmu Tropická bouře