První přespání v nové zemi :3

***

Od chvíle, co jsem ty dva poprvé potkala na náměstí, se setmělo. A po setmění to tu zaručeně nevypadalo sympatičtěji. I před tím se po ulici válelo dost pobudů i bezdomovců, ale teď jich tu bylo abnormálně mnoho. Jako by vyčkávali po kom mohou skočit a okrást ho. V tuhle chvíli mohu být ráda za svého nového francouzského velmi přítulného kámoše. Co jsme opustili tu šikmou kavárnu, jsem stačila nenápadně dostat svou ruku z tého jeho. Na mé straně stálo to, že si zrovna o něčem povídal s Gavrochem, takže mě ponechal mému osudu. Aspoň po cestě jsem mohla v klidu šlapat chodník a prohlížet si místní krajinku, která teda za moc nestála. Pokud jsem někdy o Podbořanech řekla, že je to špinavá díra, tak to jsem ještě neviděla o dost větší díru jménem Paříž. U nás se zatím na každém rohu neváleli opilci, děti bez domova a to ostatní.

"Nepokoušej se mě nechat o samotě s tím blbcem!"

Mírně sebou trhnu, když Gavroche vyštěkne svým dětským hláskem na Courfeyraca. Zatím netuším o jakém blbci to mluví, ale měla bych zaručeného adepta.

"Dobře, tak půjdeš s námi," pokusí se uzavřít jejich debatu o bůhvíčem starší z nich, ale mladší vypadá ještě nespokojeněji než předtím. Dětem se jednoduše člověk nezavděčí.

"Mám lepší nápad. Pro jednou by jsi mě mohl nechat si venku ... pobíhat. Samotného," ztiší se a s velkýma psíma očima pohlédne na svého bratra. Tohle snad ani nejde, aby někoho neobměkčilo. Ale Courfeyrac na to měl zřejmě jiný závažnější názor.

"Venku je to nebezpečné Rochi. Sám to moc dobře víš," před dalšími slovy jej zadrží pozvednutou rukou a dále si hledí cesty. V těchto momentech se normální dítě urazí, ale Gavroche spíš vypadal spokojeně. Něco za tou jeho andělskou fasádou bylo něco ďábelského, co jasně svědčilo o splněném plánu. Chlapec zachytí můj pohled a spiklenecky na mě mrkne. Nechápu čeho se tím snaží docílit, ale aspoň ten kluk to ví. Bylo by docela blbý, kdyby ne.

"A jsme tady," s širokým úsměvem od ucha k uchu ukáže k větší šedé budově, která vypadala stejně děsivě jako budovy okolo. Tady se procházet v noci, tak si jedině připomenu Amnesii, vezmu do ruky lucerničku a zašiju se do největší bedny, kde raději zemřu hlady a ...

"Doufám, že v tomhle století už někdo vymyslel záchod," obrátím se na Courfeyraca, když si vzpomenu na svou stále neukojenou potřebu. Močák dal zřejmě pokoj, poté co se seznámil s tou horší napodobeninou samotného Hitlera. Černovlasý se na mě otočí a jen nad mou otázkou zavrtí hlavou.

"Nejsme zase tak zaostalý, abychom močili venku," ubrání se smíchu a vypraví se spolu s Gavrochem, který se stále tajemně šklebil, do domu. Budu jen doufat, že si nedělal prdel a vážně tam ten záchod někde bude. S vděkem přijmu i nočník, hlavně abych to ze sebe už dostala!

"Bydlíme tu ještě spolu s Máriem. Víš, který to je?" otevře dveře a opět se na mě otočí. On zřejmě na někoho nedokáže mluvit, aniž by ho propaloval svým pohledem. Zamyšleně se podívám do země, abych si vzpomněla a poté se vrátím ke Courfeyracovi.

"Není to ten, co celou dobu zasněně čuměl do blba a pak se sebral a odtáhl do teplých krajin?" realisticky napodobím křídla a letmo se podívám i na Gavroche, který se mezitím dostal dovnitř a nyní se opíral o rám a vyčkával, až ho budeme následovat.

"Jo, to je naše Maruška," škodolibě se zasměje na účet svého kamaráda a vpadne dovnitř za Gavrochem. Napadá mě, že svého kámoše asi velmi rád popichuje. Na něj se to ale dokonale hodilo. Připadal mi jako typ člověka, který se neustále vznáší hlavou v oblacích, vtipkuje na účet druhých, ale i na svůj, vychutnává si života plnými doušky, ale dokáže se starat o své nejbližší. Aspoň takhle na mě působil.

Gavroche byl zase typ nenápadného ďáblíka, který pokud něco chce, dokáže si zatím tvrdě jít. A zřejmě ho Courfeyrac z nějakého důvodu nechtěl nechat samotného venku. Nejspíš to mělo co dočinění s jejich tajnou protiženskou organizací. Byla jsem tam sice jen hodinu a něco málo přes ní, ale nevšimla jsem si, že by se tam ochomýtalo jiné pohlaví kromě mě. Což bylo o dost děsivější, když mě stále nepřešlo podezření na partu úchyláků, kteří lákají malé děti na sladkosti a nenápadné dvojsmysly, které chápou jen oni. Dobrá, možná jim trochu křivdím. Ale maminka mi vždy říkala "Nikdy se nebav s cizími lidmi a neber si od nich sladkosti." A co právě teď dělám? Lezu do cizího domu. Navíc do velmi strašidelného domu, oproti kterému hrad v Amnesii vypadal jako hrad pro princezny.

Následuju ty dva do budovy, do které by mě v životě nikdo nedostal, protože bych čekala, odkud na mě vyskočí parta "mraků" s noži, na které se velmi záhadně nabodnu. Ale dnes mi štěstí moc nepřálo a já neměla zrovna na vybranou. Vzhlédnu a můj pohled se může pokochat úžasnými dřevěnými schody, které vypadají, že se každou chvíli rozpadnou. Jeden špatný krok a jsi v dřevě. Noha bude celá rozdrásaná od třísek, které se do ní zaryjou a okusí její maso.

"Pojď, ty šneku," probere mě z nechutných představ, které si dokážu ve své hlavě vykouzlit snad jen já, Courfeyracův už známější hlas. Mám ho naposloucháno jen pár hodin, ale je čím si charakteristický. Nedá se to dobře popsat, zvlášť když nejsem na barvu a tóny hlasu. Ale raději to nebudu řešit nebo zapomenu, že mám jít za tou dvojkou alá Pat a Mat. Docela by mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdyby něco opravovali. Tiše se uchechtnu, ale smích mě rázem přejde, když došlápnu na první schod a ten pode mnou přímo skvostně zavrže, jako bych stoupla na několik stovek let starou stejně dřevěnou podlahu. Pokouším se z mysli vyhnat všechny katastrofické scénáře a opatrně postupuju nahoru. Každý další schod vrže hlasitěji a hlasitěji. Nechápu jak to ty dva dokázali vyjít v úplném tichu. Nejspíš dřevo i stromy budou můj nepřítel číslo jedna. Což je docela problém, když skoro vše v mém pokoji je ze dřeva. Postel, skříň, poličky, stůl. Jsem v obklopení svým nepřítelem. Odvážím se podívat nahoru a musím uznat, že pokud ten strop někdy spadne, tak to bude velmi brzo. Sem bych nejraději poslala demoliční četu. Zaručeně by to tomu domu jen prospělo.
Pokračuji ve výšlapu a doufám, že už bude brzo konečná. Už tak se mi to zdá dostečně dlouhé a navíc nutně potřebuji na záchod. Dnes už mě nic nevyděsí víc, jak ta blonďatá královna děsu a hrůzy.

"To jsou všichni ve vaší době tak pomalý?" neodpustí si mírně posměvačnou poznámku Courfeyrac, jakmile se vyškrábu nahoru. Konečně!

"Jak se to dá říct," pokrčím rameny, i když bych raději přiznala, že skoro všichni v naší době jsou líný jako prasata. Tohle mohlo být tak sedm pater. V naší době bych už použila výtah, abych si tuhle noční rozcvičku odpustila. Tedy, pokud by byl výtah volný a pes by zbytečně nehnal, což by znamenalo, že bych s ním musela pěšky. Pro Tobiho by to nebyla žádná výzva. Ale pro mě zaručeně ano!

"Vítej v našem malém království," otevře dveře číslo dva, které vypadají daleko lépe než ty venkovní. Tyhle nebyly tak prožrané, rozvrzané ani sešlé. Začínám si připadat jako nějaké princátko, které se dostalo do měšťáckého domu.

"Přestaň se už chvástat a padej dovnitř," umlčí Gavroche svého bratra, který otevíral pusu k tomu, aby opět něco řekl a místo toho jej prcek nastrká dovnitř. Ti dva spolu byli vážně legrační a roztomilý zároveň. Škoda, že Gavroche nebyl starší. Ale stále to může být bromance. V tom jim věk bránit nemusí. Vpadnu za nimi a ustoupím, aby Gavroche mohl zavřít. Mám konečně jedinečnou možnost si prohlédnout vnitřek jednoho z těch polorozpadlých domů. Courfeyracův byt zaručeně nevypadal špatně. Ty barvy byly dost zasmušilé, ale nábytek nevypadal stejně jako schody a nevykřikoval do světa, že se brzy rozpadne. Byt měl jen dvě místnosti. A to jistě koupelnu a poté kuchyni, která byla spojená s obývákem, což byla zároveň i ložnice. Bylo to tam tak malé až to bylo rozkošné. U jediného stolu, který sloužil jako jídelní a pracovní zároveň, seděl již zmíněný ... chlap a skučel nad kusem papíru. Bála bych se ho oslovit, protože by mohlo hrozit, že dostane hysterický záchvat. Vážně neskutečný podivín.

"Márie, žádné ponocování. Jsme unavený," zahlaholí na něj bodře Courfeyrac a flákne mu takovou facku přes zátylek, až se divím, že jeho hlava nenarazila do stolu. Ubráním se smíchu, protože si všímám, že takové podivné typy na to nereagují příliš kladně. Čekám, že hnědovlasý něco zahuláká nebo se nějak ohradí proti Courfeyracově ráně, ale on místo toho sklopí uši, stáhne ocas mezi nohy a hlasitě si povzdechne. Ale ten povzdech zajisté stál za to! Hotový Michal.

"Málem jsem zapomněl," zastaví se černovlasý mezi postelemi a vrátí se ke mě. ..."Támhle je koupelna," ukáže k jediným dveřím, které tu jsou kromě těch, co vedou na chodbu.

"To mi došlo," kývnu hlavou a rychle vpadnu za dveře než si vysloužím nějakou ironickou poznámku nebo stejně nádhernou ránu jako Mário. Koupelna nebyla o nic větší, ale zbavila jsem se třech chlapů, kteří měli nějakou oblibu ve štěkání a vzájemném mlácení. Sice se na to hezky koukalo, ale pokud mě budou chtít zapojit, tak se asi ukryju na jediné mě sympatické místo. A v něm právě stojím. Tedy stojím v místnosti. V hajzlu vážně stát nemusím. Vana vypadala docela pěkně. Byla čistá a rovnou vybízela k rochňání se v bublinkách. Ale nebudu se chovat jako prvotřídní drzoun a raději hned vykonám potřebu. Záchod zaručeně nevypadal jako v našem století. Byl dřevěný a na jeho vršku byla postavená vonná svíčka. Nejspíš aby zabíjela ten puch, který z něj vycházel. Neseberu odvahu k tomu se podívat dovnitř a co nejrychleji vykonám potřebu. Jak si Včelda neustále stěžuje, že mi to trvá, tak za tuhle rychlo fušku by na mě byl jistě hrdý! Umyju si ruce jakmile vykonám potřebu a vrátím se za chlapci. Než se stačím rozhlédnout, už mi na hlavě přistane nějaký hadr. Pokusím se to shodit ze své hlavy, ale velmi šikovně se mi to zaplete do čelenky, takže si o ní spíš podrápu obličej, jak se to pokouším dostat dolů.

"Ve vaší době nejsou jen pomalí lidé, ale zřejmě i velmi nadaní," neodpustí si další velmi hezkou poznámku plnou ironie, můj hostitel, který po mě zřejmě šlehl tím hadrem. Ignoruju ho a dál se z toho snažím vymotat. Než stačím vrazit do linky, už se objeví zachránce v podobě toho věčného rýpala.

"Dal jsem ti to na spaní. Ne aby jsi to nosila na hlavě," sundá mi ten hadr z hlavy a vrazí mi ho do rukou, čímž mi dokonale vyrazí dech. Nedokážu si představit, že tenhle chlap dokáže být k ženám jemný! A už vůbec ne v posteli! Párkrát se nadechnu, než mu jeho poznámku vrátím.

"Tys to hodil!" velmi nápadně ho opravím a opomenu chuť ho někam kopnout, když vidím jak se škodolibě usmívá. Za tohle s ním kamarád nebudu!

"Máš umět chytat škvrně," přiblíží se rukou k mé hlavě a já stačím pouze vydat nějaký neidetifikovatelný pisklavý zvuk, než mě rozcuchá. Poté se ode mě se smíchem odvrátí a vydá se pomoct Gavrochovi s rozhazováním postelí. Vážně je rozhazovali! Místo, aby z postele odendaly nepotřebné věci a odklidily je stranou, tak je pouze smetly na podlahu a peřinu i s polštářem rozházely tak, že to působilo jako by se v tom už někdo vyválel. Mário stále seděl u stolu ve stejné poloze, ve které jsem ho viděla, když jsme přišli a stále čmáral na papír. Jen pohled na něj dokázal přivodit depresi, takže jsem raději snažila prozkoumat ten hadr, který mi přistál na hlavě společně s Courfeyracovou rukou. Musím jistě vypadat jako strašák už jen díky tomu, že se mi konečně povedlo navlnit vlasy, tak jak jsem si přála a díky bohu to drželo! A ten parchant mi je musel rozcuchat! S povzdechem rozmotám hadr a minutku na to koukám s výrazem WTF?!
"Dáváš mi na spaní svoje ehm ... spodky?" zavrtím hlavou, abych se stále netvářila jako úplný idiot a nejistě se zadívám na Courfeyraca, který zrovna přetáhl Mária polštářem po hlavě. Taková šikana v přímém přenosu.! Ještě aby ho začal utlačovat i ten nejmenší, který se s úsměvem díval střídavě na toho trapitele, pak na Super Mária, mlátícího brkem o stůl, a na mě.

"To jsou trenýrky, pako. A nic jiného tvé dětské velikosti nemám. Gavrochovi věci by ti zase byli malé," odbude mě a dál si pohrává s peřinou a polštářem, tentokrát na druhé posteli. Raději to nekomentuju a zapadnu zpátky na záchod. Před nimi se vážně svlékat nehodlám! To by mi mé seme jistě neodpustilo.
Shodím ze sebe kabát a přitom doufám, že mi ty trenýrky nebudou padat. Vážně se před nimi nehodlám předvádět ve svém spodním prádle. Jen kdyby ten vzor na trenýrkách nevypadal tak dvojsmyslně. Vážně, dvě vánoční koule zachycené na jednom provázku, otírající se o sebe. Ještě, že nejsem chlap, protože bych klidně mohla hulákat do světa "Čumte na moje koule!" Sundám si kalhoty, skočím do trenýrek, které jsou mi díky Bohu akorát a opomenu chuť s nimi zatřást, jestli se to náhodou nepohne. Můj mozek by se vážně pro jednou mohl zapnout a jet na normální otočky. Občas se mi zdál opožděný a někdy až moc zrychlený. A když byl zrychlený, tak to bylo stejné jako když byl zpomalený, akorát mi více jela pusa, ale vycházeli z ní stejně inteligentní věci, jako u zpomaleného. Přestanu se vrtět, nechám věci hezky ležet na podlaze koupelny a odkráčím zpátky do větší místnosti, kde bylo nějaké podezřelé ticho. Pokud vylezu a opět mi něco skončí na hlavě, tak to vrátím zpátky.

"Už jsem dokonale vymyslel jak budeme spát," ozve se u mého ucha, až málem vyletím ke stropu. O kousek poodstoupím, abych se podívala z lepší vzdálenosti na Courfeyraca, který se opíral o kuchyňskou linku a nejspíš na mě celou dobu čekal. Měla bych brát, že je to docela ... milé, ale stále je moc neznám. A pouštět si je k tělu po jednom dni není dobrý nápad.
"Fajn, a co jsi vymyslel?" opatrně se ho zeptám, přičemž si založím ruce na hrudi a čekám co z něj vypadne. Jedno vím jistě, vedle něj zaručeně spát nebudu! Byl neskutečně přítulný mimo postel a pokusím se opomenout fakt, že byl neskutečně sexy, ale zároveň to byl i cizí chlap, od kterého nevím co čekat. Courfeyrac se odlepí od linky a obejde mě, aby mohl opět probrat Mária z jeho zasněného čumění do stolu. Tedy do prázdného papíru. Až poté se obrátí zase ke mě.

"Ty budeš s Gavrochem na jedné posteli a já s Máriem na druhé. Pokud teda nechceš spát se mnou?" potutelně na mě mrkne a na jeho tváři se opět objeví ten jeho charakteristický úsměv, po kterém musí šílet každé pohlaví. Ale já budu stále věrná svému semeovi a svým hereckým miláčkům. Ale nedokážu si vzpomenout, kdo u mě teď vede. Asi jsem měla koukat na cestu a nevrážet do toho slona!

Cítím, jak mi hoří tváře, ale pokusím se uchovat výraz pokerového hráče, což je to poslední, co by se mi za dnešní den povedlo.

"To je v pohodě. Přece tě nebudu zatěžovat svou společností," mávnu nad tím rukou a s nervózním smíchem se přesunu ke Gavrochovi, který se stačil převléct do jiné košile a jiných kalhot a zřejmě tohle byla forma pyžama v 19. století. Opět se na mě pousměje tím svým andělským úsměvem, když si vedle něj sednu a vrátí se pohledem ke svému bratrovi.

"Ty mě můžeš zatěžovat, kdykoliv budeš chtít," dostane ze svých úst další perlu, při které pozoruji raději vše možné jen ne Courfeyraca. Tohle začíná být vážně nebezpečné!

"Přestaň nám obtěžovat hosta a jdi si lehnout!" poručí mu jako malý generál Gavroche, přičemž po něm hodí polštář, který velmi záhadně narazí na Máriovu hlavu. Ten chlap je přímo magnet na vše, co letí.

"Nemohli byste přestat házet s věcmi? Snažím se psát!"
Je to poprvé od chvíle, co tu jsem, kdy slyším toho kluka promluvit. Mário se s výčitkou zadívá na Courfeyraca jako by po něm ten polštář hodil on a poté se vrátí ke svému psaní. Ale nezůstane u něj dlouho, když mu jej černovlasý vytrhne z rukou a odkvapčí spolu s papírem do kuchyně.

"Oh Cosette, má nejdražší Cosette. Proč jen jsi Cosette a ne Vozette? Dotkni se svou něžnou ručkou mého ptáčka a zaručím ti jeho kvalitu i výdrž," při svém přednesu rychle uskočí před Máriem, který po něm skočil jen aby se dostal ke své ... ehm ... básni? ..."Pokud se mnou budeš nespokojená, můžu ti směle doporučit svého přítele Courfeyraca, protože ten za hřích zaručeně stojí," při těch posledních slovech se vážně "nenápadně" podívá na mě a čte dál to co tam doufám snad ani není. "Až tvá jemná ústa obepnou můj úd, mohu ti nabídnout jen tu nejvybranější chuť a následně lahodný likér, na který dlouho nezapomeneš."

"Tohle tam není!" zapiští Mário, když se snaží získat svou báseň skákáním po Courfeyracovi. Mezitím si stačím vyměnit s Gavrochem pobavený pohled, který jasně svědčí o tom, co si o obou myslíme. Černovlasý se zarazí, ale nadále nepouští báseň ze své ruky.

"Pardon, ale takhle by to vyznělo lépe než ...," dramaticky si odkašle, přičemž od sebe odstrčí hnědovláska a začne předčítat. ..."Drahá Cosette, svou lásku ani nedovedu popsat. Proto také netuším, co bych měl psát. Myslím na tebe dnem i nocí, aniž bych věděl, jak ti dokázat své pravé city, které jsou tak čisté jako tvá duše. Tvůj Marius," dočte a vrátí papír rozzuřenému kamarádovi, který funěl jako by se s Courfeyracem právě pral v bahně. ..."Nuda!" zakončí svou chvilku poezie s básní, která se ani nerýmovala a bez dalších řečí sebou strhne Mária a společně dopadnou na volnou postel, až to pod nimi zaduní. Bylo by strašně rozkošné, kdyby se pod nimi ta postel prolomila a oni si zadřely třísku do intimních partií. Ale potom bysme leželi v jedné posteli a to by zaručeně nebylo moc pohodlné.

"Přestaň se vrtět nebo moje ranní erekce přeskočí na noční," zahučí Máriovi do ucha, kterého stále svírá ve své náruči, což se hnědovláskovi moc nelíbilo. Ale já zaručeně musím uznat, že ten pohled stojí za to. Dokud bude v objetí s kýmkoliv kromě mě, tak jim budu fandit. Mário něco nesrozumitelného zahučí do Courfeyracova ramena a i nadále se vytrvale snaží dostat z jeho dosahu.

"To jsou kašpaři," uleví si Gavroche, který stejně jako já, seděl na okraji postele a pozoroval je. Pokud se dnes dočkáme spánku, tak to bude nejspíš jeden z těch krátkých, při kterém se nabere mnohem více sil než při normálním. Dokonalý příklad, přespávání u Micki.

"Neměl by jsi ho pustit? Co když nemůže dýchat?" se starostlivostí v hlase zavolá nejmladší člen bandy úchyláků na jejich vůdce. Courfeyrac se na něj se smíchem otočí a s menším váháním hnědovláska pustí. Mário se po zádech skácí z postele a mezi nádechy a výdechy hází po svém příteli vražedné pohledy. Kdyby to dokázalo zabíjet, tak je půlka planety pohřbená pod zemí.

"Děti, spát!" zavelí černovlasý úchyl a během ani ne tří vteřin, zajistí černočernou tmu v celé místnosti. Co dokáže pouhé sfouknutí jedné svíčky. Cítím, jak se někdo lehce dotkl mého ramene, což mi v hlavě rozeznělo jasné varovné signály.

"Nebude ti vadit, když si lehnu ke kraji?" tiše si oddechnu, když se vedle mě ozve ten milý dětský hlásek. Jsem vděčná svému tělu, že nedělá zbrklé reakce. Jak bych asi Gavrochovi vysvětlovala, že jsem mu flákla? "Hele, promiň. Spletla jsem si tě s tvým bratrem úchylem." Tohle by zaručeně neobstálo.

"V pohodě," pokusím se mu tiše odpovědět, i když ze školy sama vím, že šeptat prostě neumím. Což se mi potvrdí i tady.

"Nehlučte a spát," ze tmy a z bezpečné vzdálenosti promluví Courfeyracův hlas, který doplní Máriovo ... hekání? Co sakra ten chlap dělá?!

"Možná by jsi místo lezení na židli, mohl vylézt na postel," ironicky mu poradí jeho černovlasý přítel. Přestanu se nimi zabývat a vklouznu pod peřinu ke Gavrochovi, který už spokojeně ležel na své straně postele.

"Kdyby jsi nezhasnul, tak bych viděl!" osočí Mário Courfeyraca, než se ozve další rána, která svědčí o tom, že buď hnědovlásek nalezl cestu do postele nebo se o něco přerazil. Nechci být škodolibá, ale trochu bych mu přála to druhé. Nepůsobil na mě zrovna nejlepším dojmem, ale nemůžu ho soudit jen po jednom dni. Za to u Courfeyraca to mám jasné.

"Už si lehni ty Pontmercyho hovínko."

"Nesahej na ..."

"Na tvou ozdobu?"

"Au, nemačkej ... ho."

"Snad nejsi citlivý."

"Nech toho!"

"Aspoň pro jednou by jsi se mohl uvolnit."

"Nebudu se uvolňovat a dej tu ruku pryč!"

"Mě se tam líbí."

"Ale mě to nezajímá! Dej jí pryč! Já ti tam také nešahám!"

"A chtěl by si?"

"Ne, nechtěl."

"Notak, šáhni si."

"Pusť mojí ruku."

"Je tam teploučko. Zahřeješ se."

"Není mi zima!"

"To bude tím, co držíš v ruce."

"Já nic nedržím!"

"Zatím."

Při jejich dokonalém rozhovoru netuším, jestli se mám smát nebo rudnout jako malé rajče. Za dnešek jsem poznala spoustu divných existencí, ale Courfeyrac je zajisté všechny předčil. Při představě, že bych tohle musela snášet já, kdyby mě zatáhl k sobě do postele, mohu Mária litovat ještě víc. Holt nemá ten život lehký. Ale kdo taky jo?

"Nevšímej si jich a spi," svým zlatým hláskem protne ticho mezi námi malý andílek, který už zněl, že spánek zaručeně potřebuje. A nebyl jediný. Přikývnu, i když vím, že mě neuvidí a uvelebím se v posteli. Byla docela teplá a pohodlná na to, že nepůsobila zrovna přitažlivě. Ale nic se nemá posuzovat podle vzhledu. Je možné, že se zítra probudím a budu opět ve vlaku. Zjistím, že to celé byl pouhý sen. Docela povedený. Pokud ano nehodlám na něj do smrti zapomenout!

Vysvětlivky:

Amnesia - horrorová hra z prvního pohledu, celý název zní Amnesia: The Dark Descent

Mário - fiktivní postava ze hry SuperMario