Dnes si položíme vážnou otázku. Nalezneme v této části Enjolrasovu duši?

Warning: Erik Bahorel se stále nalézá v této kapitole!

***

"Jak vám mohl utéct?!"

Jak by se to dalo shrnout? Dojeli jsme na místo, kousek od ohromného sídla uprostřed ničeho. Kolem byli jen pole, lesy a nenápadná cestička, po které jsme se dokodrcali do cíle. Následně jsme vystoupili. Enjolák obešel drožku, otevřel kufr a pak se rozjel se svými vyčítavými výčitkami.

"Jak nám? Jak utéct?" oboří se na něj v obranném gestu Erik. Ten zřejmě nechápal, že je lepší čumět do země a kát se. Kaj se ze svých hříchů prašivče! Enjoň vypadal jako červený pomeranč. Možná i jako papiňák, kdyby se z něj kouřilo a on sám by pískal. K čemuž vlastně ani daleko neměl.

"Nechali jste ho utéct! A nic jste neřekli!" vyštěkne na něj, i když šlehne rychlým pohledem po mě. Copak já můžu za to, že ho nepřivázal? Je to jeho vina! Raději posunu Marušáka před sebe, kdyby náhodou Áďovi ruply nervy a on by si potřeboval vybít zlost na nějakém nebohém stvořeníčku. Mário k tomu byl jako stvořený. Těknu očkem ke Granovi, který samou zamyšleností pozoroval zeminu. Zase!

Velmi nenápadně do něj strčím, čehož si samozřejmě všimne Eboba. Je zřejmě zbytečné opětovat popisovat metání blesků, plamenů, celé apokalypsy. To bychom se opakovali.

"Co to zase děláš?!" promluví svým tichým hláskem, jenž v sobě nesl známky nebezpečí. Pro jistotu před sebe i posunu Grana. Bohužel, ten není zase tak úplně mimo jako Mário.

"Vypadá to, že si před tebou dělá úkryt," nahlas se uchechtne vlastnímu vtipu. No, ten vtip byl spíš pravda než vtip, ale bloncka nesnesla ani jedno z podání.

"A pročpak potřebuje úkryt?"

"Copak to není jasné?"

"Samozřejmě, že je to jasné! Jen ti, co pravdu skrývají, se musí krčit za jinými. A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry!"

Vykouknu za Granníkovými zády, jelikož do Tarantina on hustit nic nebude!

"Zloději zlodějská, takhle vykrádat Pulp Fiction!" fajn, špatný pohyb! Král bere královnu! Šach mat! Jsi mrtvá! Jakože mrtvě mrtvá! Nejvíc tuhá mrtvola pod hrobem! Kebob slétne pohledem níž na mou maličkost.

"To je z Bible!" zase ten tichý, děsivý hlásek. Ale mě nevyděsí! Mě ne! Možná trochu.

"Není! Tarantino si vybral několik částí a zprasil je do jedné!"

"Žádný Tantíno mě nezajímá! Ponechej si své hloupé poznámky pro sebe. V Německu je vše špatně! Od vlády až po lidi!"

"Nejsem o nic víc Němec než ty."

"Jsi Němec! Znáš vlaku Německa, mluvíš německy, máš německé jméno a německé rysy! Popírej to, jak chceš Gertrudo, jsi Němec! Německý špicl, co má přinést své výzvědné informace zpět ke svému vůdci, kde je předložíš a podle nich si podmaníte naší zemi! Není to pravda?!" s každou další větou zvyšoval hlas, takže jsem opět zalezla za Grana. Bezpečí, bezpečí. Vůbec nemám chuť odporovat. Možná malinko.

"Jasně, německou vládu bude děsně zajímat nějaká banda vypatlanců," a do háje! Proč jsem řekla vypatlanců? ..."Myslela jsem ... lidí?"

"Vypatlanci jako vyšití!" potvrdí má slova Erža, který pro jednou ani nedutal a sledoval tu skvělou slovní při. Zrovna teď bych si přála, aby dostal svůj hysterický záchvat. Bohužel, on se tváří až moc spokojeně. Díky, fakt! Na Enjolu se raději dívat nehodlám. To by byla sebevražda. Hlas bohatě stačí!

"Vypatlanci pravíš? Jen si nás urážej. Jakmile získám dostatek důkazů o tvé zradě, lid rozhodne o tvém trestu," v každém jeho slově je jed. Začínám si připadat jako Hora po souboji s Oberynem. Asi budu stejně řvát. Proč je na mě tak hnusný? Však jsem mu nic neudělala!

"Fašisto ..." zamumlám si pro sebe.

"Cože?" tentokrát bloncka nepromluví klidně, nýbrž to pouhé jedno slovo ze sebe vyštěkne a dle zvuků, urobí několik kroků vpřed. Fajn, Gran je špatná schovka. Žije vůbec?

"Vole! Si myslíš, že tu na tý tvoje rádoby píčoviny mám celý den? Lez do toho baráku než se na tebe vyseru, čornu si drožku a dám ti vale, kundybále!"

Sláva! Díky Eržo! Bouře bez deště vyrazí ke dveřím, během toho, co Enjolák otevře ústa, aby z nich něco vypustil. Jak to vím? Jednoduše, Gran se zrovna v tu chvíli otočil, aby mě odtlačil z dosahu toho bídáka.

"Nedostaneme se dovnitř bez Paklíče!" předejde nás uražená náckovská bloncka, která se postaví hned vedle Erika se založenýma rukama na hrudi. Vypadal skoro jako posel smrti. Z očí mu šlehaly jiskry, vlasy měl rozčepýřené jako by mu do nich uhodil blesk a jeho póza jasně vypovídala o tom, že bych se měla držet zpátky. Ale asi ne přímo u Granule. I když, dnes tak nepáchne a navíc je to lepší než stát u Marušáka ... který stál vedle mě z druhé strany. Tak nic.

"Koňi blbej! Neumíš snad přelízt plot, bo co? Máš tak tlustou prd ..."

"Nemůžeme přes trávník!"

"Je snad kurva čerstvě okosený neb ..."

Enjoň během jejich slovní přestřelky náležitě hodí oči v sloup, div že mu nezapadnou do hlavy a během vteřiny si vytáhne něco z kapsy a hodí to na trávník. Zelená travička se rozzáří rudě a následně exploduje. Ale notak! Nášlapné miny v tomhle století ještě být nemohly!

"Elle, pusu."

Povytáhnu obočí nad tím Grannovým výrokem a vzhlédnu k němu, abych se ujistila, že to z jeho huby nevypadlo.

"Cože?"

"Zavři pusu."

Oddechnu si a vrátím se k těm dvěma, kteří se opět probodávali pohledama. Nebylo by snažší jim dát do rukou zbraně? Ať zvítězí ten nejlepší! Nebo se při troše štěstí zastřelí navzájem.

"Kurva písek! Co může být tak těžkýho na otevření jednoho zámku?"

"Nemáme tu Paklíčovo nářadí!"

"A kde jako má bejt?"

"U něj."

"A kam si ho strčil? Do prdele?!"

"Měl ho v roušce!"

Poprvé v životě vidím Erika sklapnout na prázdno. Vau! Tak tohle asi nikdo nečekal. Mít u sebe můj černý zápisníček, tak si to poznamenám. Ale ten byl bohužel obětován Pánu Světla.

Ty dva se mezitím vrátili k zlostným pohledům, zatímco Marušák hleděl na ohořelou díru v zemi, Granny okukoval Enjoně a já jen jen tak z osobních důvodů pozorovala oba.

"Otevřu ho i bez blbýho Ťukklíče! Čum!" vyštěkne na bloncku Erik než si vyhrne rukávy, ze země sebere šutr a začne s ním bušit do zámku. Enjolákovi se rozšíří zorničky.

"Zničíš to!" vypraví se k Eržovi, ale uprostřed kroku ho zastaví něžná ručka Remusova, která dopadne na jeho loket a ne na něco jiného.

"Věř mu. Je to profík," obdaří ho zářivým úsměvem a nezapomene ho pustit. Blondýna se pokusí o jeden ze svých horrorových pohledů, ale v něčem to pokulhává. Zajisté to není ten výraz, kterým mlátí mě. Enjola je zamilován!

S podivným odfrknutím se odtáhne od Granule a učiní to, co nyní děláme všichni. Pozorujeme Erikova záda, jak se míhají v rytmu rozmlaťzámek. To musí být vážně obdivuhodný výtvor, když nechce povolit.

"Do psího zákalu! Co to je za buznovský podělaný zámek! Drží se jak zasraný syfilis!"

Potichoučku si povzdechnu. To bude zase den. Z mého čučení na Eržu mě vyruší zatahání za rukáv. Hodím očkem po Marušákovi, který prstem bodne do vzduchu. Následuju trajektorii jeho ukazovátka a pohled mi padne na klíč, jež byl předtím pod kamenem. Pod tím kamenem, kterým Erik drtil odolný zámek. Proč já nosím brýle, když mám zřejmě lepší zrak než ti, co je nenosí. Ale nebudu na sebe upozorňovat. Proto udělám jeden krůček ke Grantairovi a čapnu jej za rukáv. Jeho pozornost na sobě nenechá dlouho čekat a než mě stačí prozradit, kývnu hlavou ke klíči. Remus se na něj podívá, potom se vrátí ke mě a nyní si náležitě povzdechne on.

"Kde to žiju?" položí moudrou řečnickou otázku. Opustí své místečko a sebere ze země klíč, který nyní spatří i blondýna. Asi se nestane nic ve smyslu, že by mu Híťa skočil kolem krku se slovy "Můj hrdino!" Ne? Tak ne.

"Bahorele, uhni!" odpinkne ho zadkem, což zabere lépe než-li pouhé odstrčení ručkou či přímé odkopnutí do pr ... yč! Překvapivě Erik nic nenamítá. Svůj vztek projeví činy a ne slovy. Mrští kamenem proti plotu, ten se odrazí a jen těsně mine Marušku.

"Kurva bobek!" zakleje po svém minutí. Radost to asi nebyla.

"Můžeme dovnitř hoši a děvče."

"Jaké děvče?"

No, aspoň na něco Marušák slyší.

"Žádné děvče," zavrtím hlavou a raději se podívám na tykvouna. Vím moc dobře, jak se to nezamlouvá našemu vůdci a nechci vidět jeho výraz. Představa stačí.

"Jdeme," pobídne všechny Enjola, který si to do podivného tunelu namíří jako první, aniž by se na Granulku podíval. Sice se ta zelená potvora smradlavá stále šklebila, ale jeho oči pohasli. Ten blb ho pořád musí takhle týrat! Na krádeže je mu dobrý, ale na lásku ne. Kdo kdy viděl většího sobce?

Přestanu zuřit a následuju je do hlubin pekel. Už jen z toho důvodu, že ti první tři aktivisti byli dávno vevnitř a já zůstala venku s Máriem. Snad se na mě nestal nějak fixovaný. Nejsem jeho matinka. Jsme si přeci cizí!

"Čekáš na něco?" zeptám se ho těsně předtím než vyrazím.

"Na tebe."

"Proč?"

"Němečtí hrdinové se vždy do bitev pouštějí jako první."

"Aby jako první chcípli, co?" rozejdu se, aby se z naší konverzace nestalo něco delšího a temnějšího. A navíc tu vážně nechci zůstat sama s panem Veverčákem. Jeden den stačil! To už si z téhle chásky raději vyberu Remuse. Aspoň bych ho mohla rozveselit.

Tunel se mi zdá skoro nekonečný a kdo má vůbec svůj dům spojený s tunelem? No, zřejmě ten, kdo má na trávníku nášlapné miny, které v tomhle století zaručeně existovat neměli! To je zase prznění historie! Jediné štěstí, že je průhledný, tudíž tu není tma a my si můžeme obhlédnout krásné panoráma. Aspoň do té chvíle než zmizí a objeví se před námi kuchyň. Zadní vrátka kůzlátka.

"Takže ..." pronese Remus po obhlédnutí toho zazobaného vybavení. ..."Rozdělíme se?" s tou otázkou se obrátí na naší vrchní primadonu. Co zase budou chtít ukrást v tomhle sídle? Další srdce oceánu nebo je to zdroj Enjolových toaleťákových potřeb?

"Netřeba. Vím, kde by to mělo být," zamítne jeho nápad vůdce náš a jako Mesiáš nás vyvede z temné kuchyně za světlejšími zítřky do ohromné haly. Něco tak obřího jsem ještě v životě neviděla. Nesmím zapomenout zavřít pusu.

"Jak si odtud mohl prchnout to jeden kretén nepochopí," utrousí nahlas Erik. Počkat, takže tohle je Enjolův barák, do kterého se musíme vloupat, jelikož co? Zapomněl klíče?

Pan Aurélius okatě ignoruje poznámku své arch-nemesis a dál nás vede po schodech do vyšších pater. Proč to tu jen vypadá tak moc jako v prvním Residentu. Už jen čekám, kdy na mě každou chvílí vyskočí zombie nebo masožravá kytka Adéla.

Ale musím uznat, že je to tu vážně nádherné. A nesmím opomenout ten rozdíl mezi touhle vloupačkou a tou předchozí. Při první vloupačce se ti exoti skvěle bavili, při téhle drží huby. Že by to bylo zapříčiněno Enjolovou přítomností? Nebo jim chybí Courfeyrac? Mě teda zaručeně ne. Ani trochu! Vůbec!

Nahoře zahneme doprava a všeci se nahrneme do červeně zbarvené ložnice. Chápu Erikovo nechápavost. Jak tohle mohl Alexander opustit? Tohle budu muset z Frajera dostat. Jediná naděje, že tomu týpkovi vyžvanil úplně vše.

"Bude to v téhle nebo ve vedlejší místnosti," odmlčí se a poté ukáže za sebe. ..."Nebo také v těch za námi," zcela ignoruje Eržův vražedný pohled a sám si to odkráčí do jiného pokoje. Neříkal něco o tom, že není třeba se rozdělovat? Že ví přesně kde to je? Ať je to cokoliv.

"To je nehorázný prasozmrd!" uleví si velmi slušně Erik, za což si vyslouží od Grannyho přátelské fláknutí do zad. ..."A neříkej, že to není pravda?!" vykřikne na něj, zatímco se Remus skloní ke stolu, aby prošátral obsah šuplíků. Erž ho nechá hrabat a sám se natáhne na velkou postel. Jo, tomu se říká hledání v praxi.

"To je veget!"

"Nechceš nám pomoct?"

"Ses posral?"

Fajn, lepší je nechat v klidu ... pracovat, no, aspoň jednoho nechat v klidu pracovat. Druhý si právě zouval své špinavé fusky a házel je kamsi do dáli. Opět o pár milimetříků minou Marušákovu hlavu, za což si vyslouží velmi sprostou přezdívku, která není publikovatelná.

Hodím zpátečku, mrknu do vedlejší místnosti a poté se rozplácnu na posteli kousek od Erži. Mám dodávat, že mě následuje i Marušák? To vážně bude dělat vše, co dělám já? Vždyť jsem mu ani ten kufr neotevřela!

"Je vidět, že se vážně snažíte," poznamená sarkasticky Gran, který s chutí hodil šuplíkem přes půlku místnosti. Jen jsem svým periferním pohledem zachytila ten letící objekt než sebou třískl o vedlejší zeď.

"Nebuď tak napruděný. Lehni a užívej si toho luxusu!"

"Nejsme tu, abychom se váleli. Notak, čím dřív to najdeme, tím dřív vypadneme."

Nastane minuta trapného ticha, kterou naruší Gran, když si uvědomí, co řekl.

"Hmm, tak nic."

Stačím zpozorovat zelenou šmouhu, jak padá prostorem než se pod ním postel prohne. Trochu nás to nadzvedne, ale poté se opět propadneme do té úžasně měkké matrace. Ach, to je veget.

Nikdo z nás se ani neodvažuje protnout to lahodné nic nedělání nějakým zvukem. Všichni náležitě odpočíváme, sníme a ...

"Grantaire!" udeří nás do ušních bubínků ten nezapomenutelný hlas vůdce v rudé. Odvážím se posadit, ale blonďák tu nikde není. Zřejmě huláká z vedlejší místnosti. Otočím se na Grana, který spokojeně odpočívá s úsměvem od ucha k uchu. Volání ho zaručeně neinteresuje. Jak je vidět ani nikoho jiného. Tohle dopadne špatně. Otevřu pusu, abych něco řekla, ale to už se ozvou T-Rexovské dusavé kroky. Vyskočím z postele a zapadnu do vedlejší místnosti následovaná Marušákem. Jen ať si to pro jednou vyžere někdo jiný.

Přivřu dvířka tak, abychom stále viděli.

"Ty dostanou přes prdel!" zašeptám směrem k Marušce, která krátce kývne hlavou. On mi rozuměl? Možná se mi to jen zdálo. Nemám čas se zabývat touto záhadou, jelikož Enjolák je tu! Zajímalo by mě, jestli někdy vypadá méně nasraně. No, možná, když to do něj Arch buší, jak pravil Fey.

Jeho šedomodré oči spočinou na dvou ležících tělech a kupodivu je neseřve za to, že se válejí, zatímco zbytek jako on, já a Mário pracně dřeme při hledání toho čehosi. Ne, tohle nebude to, co ho štve.

"Ty jsi neslyšel?" promluví tak tiše, že je téměř nemožné pochytit obsah jeho slov. Sakra, budu muset naladit repráky.

Granule si hlasitě povzdechne a uráčí se posadit. Na Enjoňovi je vidět, že takové chování od něj zaručeně nečekal. Ale co čeká, je vysvětlení. Toho se mu po minutce strpení, kdy se Remus protahoval, zíval a mžoural očima, dostane.

"Víš ... Enjolrasi," začne velmi hezky. ..."Nejsem žádná tvá cvičená opička, Márius nebo Arch, abych za tebou běhal jako věrný psík, pokaždé kdy zapískáš," už to posral. A je vidět, že v tom posrávání hodlá pokračovat. ..."Jsem lidská osoba, tudíž by prosím neuškodilo."

Po Grantairově proslovu se i Erik posadil, aby mu náhodou něco neuniklo. Něco jako pára z uší Enjoňových.

"On vybouchne," zalapá po dechu Mário a v zápalu sebezáchovy se mi schová za záda. Proč by ne? Jsem přeci německý hrdina! Hans, cirkusář!

Tentokrát nenastal příliš dlouhý klid. Enjola vypěnil docela rychle.

"Nebudu tě laskavě prosit na kolenou pokaždé, kdy budeš muset něco udělat!" zavrčí na něj. Remus se pomalu zvedne z postele a postaví se naproti vůdci se stále hrdinným výrazem. Hrdina, který brzy chcípne.

"V tom případě na tebe seru! Seru na tebe a na celou tu tvojí revoluci!"

"Neříkej to před tím špiclem idiote!"

"Já jsem idiot? Já? Ty si celou dobu myslíš, že nás patnáctiletá holka bez domova špehuje!"

"Nedokázal by jsi rozpoznat pravdu, dokud by se nenacházela uvnitř tvé láhve!"

"Tak to mě zajímá, jak ses do té láhve narval ty s celým Archem!"

Nemusím snad zmiňovat, že se jejich malá konverzace přetvořila v malou hádku. Jež byla utnuta pomyslným hřebem do rakve. Enjola vypadal šokovaně, Erik napjatě a Remus trochu naštvaně. Jediný pravý císař Marcus Aurelius sebou trhne a zvolí násilí. Ne doslova!

"Nezatahuj do tohoto sporu Archibalda," poví mu klidně, bohužel, Gran mu to stejně neopětuje. Jak se jednou rozeřve, tak není k zastavení.

"To se pleteš Alíku, já ho sem plést budu! Je to můj brácha! Co znamená pro tebe?"

"Nehodlám s tebou rozebírat náš kolegiální vztah."

Erik se nahlas zasměje, ale ani jednoho to neodpoutá od jejich upřeného pohledu z očí do očí. Modrošedé versus zářivě modré. Kdo zvítězí?

"Kolegiální ... jasně! Víš, občas jsem i střízlivý a moje oči i uši slouží dost dobře!"

"Netuším o čem to mluvíš!"

"Ale ano Enjíku!" popojde k němu blíž se zuřivými jiskrami v očích. ..."Víš moc dobře o čem mluvím! Buď chlap a konečně řekni pravdu!" vykřikne na něj až to s Enjoněm pohne. Ou, poprvé v životě za ty tři dny vidím tu malou blond krysu v koncích. Skoro to i vypadalo, jako by se klepal. Ale netuším, jestli strachem nebo vztekem. Každou chvíli může Gran dostat pěstí nebo ... pěstí. Napjatě očekávám, kterou ze dvou možností zvolí.

"Naváhaj a začni riešit vážnu vec, a tou je a tou je zanedbaný sex!"

Div, že nepraštím hlavou do dveří, když za mnou Marušák zapěje.

"Co to sakra?" otočím se na něj. Bohužel, ten čupák to zazpíval nahlas, tudíž to ty dva probralo. Enjolák odvrátil pohled od Grana a odkráčel s dosti hlasitým dusáním zpět do pekelné výhně, ze které předtím vylezl. Ani Remus na sebe nenechá dlouho čekat a vyrazí naším směrem. Rychle odskočím od dveří, když se jako velká voda prožene místností a zmizí v jiné. A pak kdo tady nasírá své kolegy? Courfeyraca? Grantaira? Minda pošahaná!

Nehodlám uvažovat nad tím, co se to s Marušákem stalo, že začal zpívat o takové zakázané věci a urychleně se proplížím za Grannym. Musím se ujistit, že se nešel oběsit na sprchové hadici. Enjola za to nestojí.

"Ughe ... ughchrrr ..." dolehne ke mě podivná směsice pazvuků. Ale ne, on tu hadici už našel! Rozeběhnu se správným směrem a opět srazím Grana k zemi.

"Nezabíjej se! Nemáš to zapotřebí!"

"Elle! Slez ze mě!" setřese mě ze svých zad, ale to neznamená, že by se tak snadno zbavil své zachránkyně! Modroočko po mě hodí zpytavý pohled, když už si tak hovíme na zemi.

"Proč bych se měl zabíjet?"

Honem! To chce něco chytrého!

"Protože ..." kolečka mi jednou na plné obrátky, ale ten Granův pohled jim moc nepomáhá. ..."Je to ... trend dnešní mládeže."

"Trend ... dnešní mládeže?"

"No ... jasně ... však ... nešťastná láska rovná se skok pod ... kočár."

Grantaire svráští čelíčko a je znát, že mu to šrotuje též..

"Myslíš jako ... Márius?"

Márius? Oh, asi se musel podělit o svůj úžasný zážitek s kočáry, ale předtím nevypadalo, že by o tom Remus věděl. Proč by ho jinak tlačil do kočáru? Počkat! Zapomněla jsem o kom to vlastně uvažuju. O panu bezcitném! Tomu, který vám v pohodě řekne, jak vás krásně budou trhat na kusy dva rotvíci, pokud se svalíte ze střechy. Ten samý, co vám nepomůže ve hře, jen abyste prohráli a museli vyplnit jeho pekelný úkol! Nikdo jiný než on vyzradí vaší identitu ohavné slizce, která se na vás nalepí a nepustí, dokud jí nezmrazí ledový pohled pana Enjoly!

"Ehm, ne. Nemyslím Mária. Za prvé, on pod kočár nešel dobrovolně, za druhé, bylo to víc kočárů a za třetí, je na to moc ... nehodný," řekla bych blbej, ale to bych si musela něco hezkého myslet o sebevrazích. Gran nad celou tou záležitostí pohodí kudrlinama a vstane. Natáhne ke mě pracku a začne mi s ní mávat před obličejem, čímž vytvoří menší hurikán. Raději ho za ní čapnu než mě odfoukne. Je skvělé stát opět nohama pevně na zemi!

"Nehodlám se zabít. Co bych z toho měl?"

"No ... klid?"

Tairovo obočí vylétne do enormní výše. Mít ofinu, tak mu v tom roští zmizí. Což mi tak připomíná tu ztrátu. Ohmatám si prázdné místečko po mých vláskách. No nic, aspoň si na nich nebudu ležet. Vše se musí brát z té lepší stránky.

Udivený pohled se mi přestává líbit, tudíž se přesunu ke stolu. Co kdyby se tam ukrýval nějaký poklad? Něco ztopitelného?

"Jsi podivuhodné stvoření, víš to?" ozve se za mými zády Gran než se zjeví vedle mě. Tentokrát se na něj zamyšleně podívám já. Mám si to vyložit jako kompliment nebo ho bodnout tím plnícím perem do ruky? To je dilema.

"Hele! Podívej!" vytrhne mě z mých myšlenek. Sjedu pohledem k jeho novému objevu. K černé knížečce na jejímž rubu bylo dětským písmem napsáno Aréliás Alexůndar Erolpas. Ne, nedělám si prdel. Vážně to tam je!

"Ten ale škrábal!" potvrdí mi mé úvahy Taiřík, načež si olízne prst a nalistuje random stránku. ..."Milá deníčku, já sem si pšál poníka, ale otec šekl ne! Velký hochové nejestí na ponících! Je slý! Druhý den sem cítil seno! Šekl sim si - poník! Pěšel sem do stáje, ale blil tam jen velkí černík. Otecko šekl - dostanež mustanga, šádný poník. Ale já ctěl poníka!"
Gran to četl normálně, ale mě to nedalo, abych se na to nemrkla. A jak je vidět pan Aurélius psal jako prase a navíc jako nepravopisné prase ... vypadá to, že i negramatické. I cizinec by to napsal lépe! Tudíž já.

"Enjík chtěl poníka? Hmm, to by vše vysvětlovalo," začne se nad tím pochechtávat. Hodím oči v sloup, i když představa toho .... že chce Enjoň poníka je dost směšná. Asi proto utekl. Nedostal poníka.

Remus utichne, když začuje kroky. A sakra, královna ze Sábi se blíží.

"Schovej to!"

"Zapomeň! Omlátím mu to o tu jeho blonďatou nadutou palici!"

"Tímhle nic nevyřešíš! Dej mi to!" chňápnu po deníčku, ale Taire stačí včas uskočit, tudíž sjedu po okraji stolu a skončím jako vždy a opět na zemi! Vrhnu po něm pohled rozzuřeného medojeda a hodlám vyskočit na nohy, kdyby se zrovna nezjevil ... Erik!

"Uff, už jsem myslel, že jsi Enjolras," ovane se čerstvým vánkem náš střízlivý přítel. Erža mu nevěnuje pozornost, za to mě ano. Bohužel!

"Co se tam válíš jako kopa sraček?"

"Upadla jsem."

"Jak si jako upadla?"

"Jednoduše, gravitace."

"Neser mě s ňákou krabicí, vstávej!"

Další vánek mi rozčeří to, co mi zbylo z vlasů a znovu stanu na nohách, díky rukám někoho cizího. Mám je stále považovat za cizí? Jsou jako bratři, které jsem nikdy nechtěla.

"Tak já ..." načne Granny, který si ochranitelsky tiskl deníček k hrudi. Koho mi to jen připomíná. Eh, zpět k tématu. Načne větu, ale přeruší jí příchod Marušáka. Nakráčí si to dovnitř s písní na rtech. Vlastně si jen brouká. Zastaví se uprostřed kroku a ... vlastně to je vše, co udělá. Vážně velmi zvláštní případ.

Jako první se vzpamatuje Gran a konečně dokončí myšlenku.

"Půjdu to odnést Enjolrasovi," blýskne mu v očích. Ten se chce omluvit. Určitě toho začíná hluboce litovat a nemůže se dočkat chvíle, kdy to předloží té blonďaté zrůdnosti k nožkám s kajícným prosíkem. Erik ho okamžitě prokoukne.

"Ne že se tomu kundibálovi vomluvíš! Je ti to jasný!" zmenší prostor mezi nimi a zašermuje mu prostředníčkem před nosem. ..."Ani jedno zasraný slovo omluvy! Je ti to jasný?!" vyplivne na něj ty slova, doslova. Remus si otře tvář a s potměšilým úsměvem kývne hlavou.

"Já se vrátím," zahalasí než si to odtančí za svou láskou jedinou milovanou. Rozhodně nemá vkus! Aspoň, co se chování týče. Zůstanu tu sama s jednou sochou a s jedním hyperaktivním křečkem.

"Hele!" vykřikne až to se mnou trhne. Však, kdo by se nelekl, kdyby se něco hlučného ozvalo kousek od vašeho ucha. Napřáhne ruku a v jeho výrazu se opět zjeví něco šíleného. ..."Zahrajeme si takovou hru!" ale ne! Ve vteřině sebere zlatou sošku a mrští jí po Máriovi. Vytřeštím oči a sleduju, jak se Marušák prohne v zádech a zlato sejme svícen upevněný na zdi. No, už upevněný nebyl. Stejně jako tajná skrýš za knihovnou. To bylo zřejmě to jediné, co zamezilo salvě nadávek a výčitek ze strany Erikovy. Tohle ho upoutalo stejně jako mě.

"Vuhů, Enjokunda tu má tajnou schovávačku! To se musí čeknout! Padejte tam hovada!" čapne nás oba za klopy a než stačíme říct b, tak jsme uvnitř. Jak jeden hubený človíček může mít takovou sílu, aby dokázal dva další lidi doslova vhodit do pár metrů vzdálené místnůstky? Je to snad Superman? Či Hulk? No, Hulk by seděl víc. Ještě aby zezelenal a ničil vše okolo.

"Tma," poznamená chytře Marušák, jakmile za námi Erik akčně zavře. Na světlo tak trochu zapomněl.

"Díky Pičůriusi! Bez tebe bych na to nepřišel!"

"Nemáš zač."

"Drž klopu a cválej kupředu než ti prokopnu prdel! A věř, že si to fakt moc užiju! Víc jak sex s ..."

Tentokrát jsem to já, kdo do někoho strčí. Respektive strčím do Erži. To jeho kecání nehorázně zdržuje.

"Kam mě to suneš tlamo?"

"Dopředu? Nechtěl si tam?"

"Ale šlapat umím i bez tvého řiťolezectví! Nešmatej mi na prdel!"

"Ale já ..."

"Ticho! Kušuj! Zavři hubu! Pšttt!"

"Já to pochopila!"

"Furt meleš!"

Nebýt Mária nejspíš by nás nekleplo, že vidíme skrz stěny. A co lépe, vidíme skrz stěny do místností, které jsou za stěnou. Nebo před ní. Tady jsme se schovávali před Enjoněm!

"Kurva, hovno omáčka!" zarazí se nad tou vymožeností i samotný Erža. Marušák přestane klepat do skla a vrátí se k pozorování našich maličkostí.

"No bezva, tajná špíglovská místnost," vydechnu blaženě, jelikož kdy budete mít možnost ocitnout se v něčem takovém? Pokročím kupředu a ponechám hošany za sebou. Chci najít Granuli. Teda, doufám, že ho chci najít. Pokud se bude nacházet v podivné pozici a ještě s panem Enjolákem, tak budu mít další dilema. Utéct či si přičarovat kameru.

"Hej! Hej! Hej!"

"Já mám jméno!" připomenu to té karikatuře normální lidské bytosti. Ta mě stačila doběhnout a ještě mě přeskočit. Obrazně řečeno, jen mě obešel, páč mužské ego nezná mezí a on prostě musí být první!

"Ale ty ho střídáš rychleji než já roštěnky u mýho ..."

"Detaily vědět nepotřebuju!" zarazím ho, dokud je čas. Erik náležitě hodí oči v sloup a odsprintí nakukovat do dalšího pokoje. Kde on tu energii bere? Takhle nadopovaná bych chtěla být taky. Sice jen někdy, ale občas by to neuškodilo. Něco se o mě lehce otře a málem to schytá nepěknou facku.

"Mário!"

"Ano?"

Ach, ta vzpomínka, kdy mě za to oslovení málem sežral a teď už je to jen "Ano?" Asi bych ho měla vytahovat z kufru častěji.

"Zabuč až se příště takhle přiblížíš."

"Kokoti zvadlý! Honem sem!" dolehne k nám nikdy tichý hlas Eržův. Ale ne, on už je našel! Ale já to chtěla vidět jako první! Rychlým krokem zahnu za roh a stanu vedle svého nového bratra v průserech. A na co se mi naskytne pohled? Na Enjoroláka! ... Jak se za stolem přehrabuje v šuplících.

"Kvůli tomu si nás volal?"

"Čum!" drcne do mě a rukou poukáže na siluetu Taira, která se sunula jako smrádek. Pomalu a nenápadně. Enjola ho samozřejmě zazří, ale dál dělá uraženou čubu, takže ani nevzhlédne od bordelaření. Ten, kdo musí začít je chudák Gran.

"Enjolrasi, můžeš přestat štrachat. Našel jsem to!" pyšně vypne hruď a se zářivým úsměvem vyčkává slova uznání. Ten je vážně naivní. Enjopas se vzpřímí a obejde stůl, jen aby natáhl pracku. Vděk mu zaručeně nic neříká.

Erik se vedle mě nalepí nosem ke sklu. Zpytavě se na něj zadívám.

"Špatnej zvuk," vysvětlí mi to slušně. Vau! Ale řekla jsem slušně, ne potichu, což značí, že místnost je zvukotěsná! To se hodí.

"Bůůůůů!"

Uskočím do strany a komusi dupnu na nohu. No, komu asi?

"Ty ... do píč ... proč bučíš vole? Si snad kráva?" zařve na něj hupkající Erik. Že bych měla takovou sílu? Ale k čertu s nimi! Gran už podal Enjolovi deníček! Přitisknu se po vzoru Erži ke sklu.

"Hele, Jolrasi ... já se ti chci omluvit."

"To je skunk zrádcovská!" opět zaječí hopsanda než se napůl hopkaje napůl stojíc, připlácne hlavou k průhledné stěně. Marušák na sebe nenechá dlouho čekat. Dělá vše, co děláme my nebo ho to taky zajímá? Do jeho hlavy tak vidět. Eh, nebo raději ne.

Enjokachna si prohlédne deníček, posadí se na kraj stolu, takže jsou si konečně oba rovni. Myslím výškově, sáhou uraženosti zaručeně ne. Grantaire před ním přešlapoval jako nebohý školáček a upíral na něj psí očka. Navíc se vždy velmi nenápadně přišoural blíž.

"Za co?"

"No, za to jak jsem na tebe řval."

"Ty lži?"

Sakra, oba si nebezpečně udržovali oční kontakt a vzdálenost mezi nimi se zmenšovala s každým slůvkem.

"Samozřejmě. Samé lži. Jak bych mohl něčemu takovému věřit."

"To se stává."

"I těm horším z nás."

"Kurva, to je napínák!"

Grantaira byl již jen pár cenťáků od Enjolových úst. Stačilo se jen natáhnout a vzít si, co vždy chtěl. Oba by byli v sedmém nebi! Kdyby Enjoň nezavadil rukou o kužel na stole. Tam, kde jsme se se zadrženým dechem opírali o nám viditelnou hráz, najednou nebylo nic. Tudíž jsme se prolétli vstříc zákonům gravitace. Nastavím levou ruku proti zemi, aby to neschytala držka a úplně slyším, jak mi v ní křuplo.

"Kurde, čub ... kurvy!"

Čapnu se za nebohou ručku a očima vystřelím vzhůru. Taire stál v bezpečné vzdálenosti od Ády a vrhal po nás velmi upřímné zlounské pohledy. No, asi ho to nasralo, ale za vše může Híťa junior! To on se dotkl toho kuželu!

"Bůů!"

"Teď ne Mário!" zašeptám jeho směrem, když se ohlásí těm dvěma. Našeho náletu si určitě všimli. Ještě že Enjola si udržoval ten svůj kamenný výraz i stejně kamennou pózu. Do prdele! Proč na to musel šahat?!

"Kurva karbanát! Můj rypák!"

Obrátím se na Eriku, abych spatřila jeho zkrvavenou ruku, kterou si držel zlomený nos. Hah! Karma!

"Pů ..." chce nás určitě vyzvat k odchodu Enjoň, ale hlasité třísknutí dveřmi a následné dusavé kroky utnou jeho krásnou řeč. Už zase? Copak nemůžeme nikdy nic vykrást, aniž by se majitel vrátil či byl v domě?

"Dovnitř!" nakáže nám a jako pravý nácek natáhne ruku do výše. Teď není vhodný čas na smích. Z posledních sil vstanu, popostrčím Marušáka a vrátím se na své předchozí místečko. Akorát teď to pozorování nebude tak zajímavé. Za mnou zapadne i zbytek chásky a Enjola uzavře tajnou místnůstku.

"Krev!" zasyčí Gran, když si všimne těch pár kapek, které tam Erik zapomněl. No, je pozdě přitáhnout uklízecí četu, dupající osoba je tu! Dovnitř vejde podmračený postarší muž, pyšně vzpřímený jako Enjolák. I podoba tam byla. Že by jeho zlý otec, který mu nedovolil poníka a místo toho mu dal mustanga? A co to za ním nevidím? Rotvík!

Enjolův otec zaleze za stůl, kde byl předtím jeho vypečený synek a po jeho vzoru tam začne štrachat. Psík mezitím zachytil stopu. Rypákem se zaryl do koberce a něžně nasál vůni. Nožky mu zakmitaly a už stanul před zrcadlem.

"Ten je rozkošný!" zamumlám si pod vousy a dřepnu si, abych stanula tomu psíkovi tváří tvář. Na druhé straně je to zcela bezpečné. Rotvík vočmuchá sklo a já se rychle chytnu zdi, abych neztratila rovnováhu. Létání bylo pro dnešek dost. I když zřejmě ne, když plocha opět zmizí a já opět letím k zemi. Tentokrát nestihnu dát ruce před tvář, takže si pěkně nabiju hubu. Což není to nejhorší. Se srdcem až někde v patě vzhlédnu, abych pohlédla do rozšklebené tlamy rotvajlera. Do prdele, umřu stejně jako Ramsay. Z rotvíkovy hrudi se ozve táhlé zavrčení a rázem mě jeho dech ovine, jak se zuby zalesknou v mých očích.

"Aristotele!"

Pes bufne a odkvapčí. Za to já zůstanu na stejném místě, zcela strachy posraná a nehybná. Na nohy mě musí vytáhnout čísi ruce.

"Aurélie, co tu pohledáváš s těmi ... lidmi?"

"Jen jsem si přišel pro své věci!"

"Ach, chápu. Stále jsi naštván kvůli tomu mustangovi."

"Jasně jsem ti pověděl, že si žádám poníka! Mustang byl pro mne v té době příliš vysoký!"

"Dorostl jsi do něj! Tvá žádost jest zamítnuta!"

"Zamítnuta jest i tvá žádost o návratu mé osoby!"

"Žij si mezi krysami, když to tvé osobě vyhovuje!"

"Nejsou to žádné krysy!"

"Vážně? Kapsy ven mládenci!"

"Vidíš? Nic v nich nemají! Otče, jak jen hluboko můžeš klesnout!"

"Hlouběji než ty nemíním. Vrať se domů až se potkáš se svým rozumem a nyní vypadni než zavolám zbylých osm psů!"

Vysvětlivky

Hádka u Zdi nářků - narážka na píseň "Rande u Zdi nářků" od Hany Zagorové

"Jak nám? Jak utéct?" - narážka na hlášku z filmu Lotrando a Zubejda "Jak takový? Jak neberou?"

Eboba/Kebob - narážka na fanoušky vymyšlené přezdívky pro seriálovou postavu Boba z The Walking Dead

"A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry!" - známá citace z filmu Pulp Fiction

Začínám si připadat jako Hora po souboji s Oberynem. - narážka na seriál Hra o trůny

"Fašisto ..." - část hlášky z filmu Jednotka příliš rychlého nasazení

Proč to tu jen vypadá tak moc jako v prvním Residentu. - myšlen první díl z herní série Resident Evil

Jediný pravý císař Marcus Aurelius - narážka na oscarový snímek Gladiátor

zvolí násilí - narážka na seriál Hra o trůny

"Zahrajeme si takovou hru!" - odkaz na filmovou sérii Saw

"Kokoti zvadlý!" - odkaz na film Tropická bouře