Pokračování terroru z předešlé části. Enjoy! 

Btw. měla bych se omluvit za neskutečně dlouhé a nekonečné kapitoly. Holt, když se zadaří :D

***

Slyším její dupavé kroky na schodech a to jediné co mi stačí projít hlavou je, že jsme v prdeli. Ale neměla bych ztrácet svůj milovaný optimismus. Je to jen stará žena. Přinejhorším jí zabijeme. Fláknu se do čela při té nejhorší myšlence, která mi mohla proběhnout hlavou a rychle se ukryju za bednu vedle schodiště, kam nedostačovalo světlo ze slabé svíce. Stačím to jen tak tak, když baba Jaga vyletí na půdu. Ještě jí vložit do rukou koště a byla by to dokonalá čarodějnice. S mírnou nadávkou si prohlédnu své oblečení, které trošku ve tmě zářilo, proto se nacpu úplně až do rohu. Hoši se pro jednou rozhodli myslet a chytře a učinili to samé, co já. Ani jsem si nevšimla kdy a kam se zašili. Snad je ta ženská ani nenajde.

"Franny?" zezdola se ozve dětský hlásek, který jasně vypovídal o tom, že to bude holčička. Tak dítě nám tu chybělo. To automaticky vylučuje plány na vraždu té ženské. Ještě by z toho měla chudinka do konce života špatné sny. Kdyby jen to.

Po schodech se rozlehnou lehčí a tišší kroky patřící malé holčičce. Trochu se nadzvednu, abych viděla přes bednu na babu, která postávala u svíce a ve stejný okamžik, kdy se na scéně objevila holčina, se stařena otočila s něčím podobným úsměvu. Opět si kecnu na zadek, aby mě nezahlédla ani koutkem jejího šmejdivého oka.

"Madamoiselle Mandus, co tu děláte?" zbytečně přeslazeným hlasem se optá holčičky. Ale to co odpoví dítě mě už poměrně nezajímá. To jediné co jsem ochotná vnímat je to příjmení a maska prasete, která se povalovala kousek od mých nohou. Tak, buď jsem totální magor nebo tu něco vážně smrdí. Prasečími jatky. Tiše polknu, ale mám natolik stažené hrdlo, že se mi to povede až na několikátý pokus. Tohle je vážně noční můra.

"Hledala jsem vás Franny. Netušila jsem, že vás najdu v otcově pracovně."

Skvělé, jak může mít někdo na půdě pracovnu, když má několik set jiných místností po domě. Navíc na tom nejstrašidelnějším místě, kde se dějí nejhrůznější věci. S prasátky. Můj pohled opět upoutá ta děsivá maska, která se na mě šklebila stejně jako Courfeyrac. Což mě napadá, kam se ti chlapi schovali. Já jsem prcek. Vecpu se všude, ale oni jsou mírně přerostlí. Na ně si vzít žebřík.

"Jsou tu krysy," vztekle zaprská babice. Jejich rozhovor bude útrpné poslouchat, ale zdaleka to nebude tak strašné jako myšlenka na to, že by nás nalezla. Neschováváme se z důvodu, že by nás chytila. Ale zřejmě nechceme, aby nás viděla. Detailněji. Pak bychom byli tuplem po krk ve sračkách. Tichounce si povzdechnu a přitisknu si kolena k hrudi, přičemž si je obejmu a položím si na ně hlavu. Tenhle rozhovor jistě nebude ve stylu "Čau, jdeme dolů, abychom ty krysy nechali utéct komínem." Nejsem Ir, abych měla takové štěstí.

"Spíše prasata."

Napřímím se jako by mě do zad uhodil bič a bolestně se zašklebím. Jen ne tohle. Pak se mi začne potvrzovat moje úvaha o tom, že jsem se do té hlavy uhodila více než jsem si myslela.

"Protože svět je továrna na prasata. Vyrábí je každým dnem. A každým dnem jsou více plná špíny a nechutenství. Na světě existují pouze dva druhy prasat. Ty co se prasetem narodí a ty co se prasetem stanou. Můj otec vymyslí prostředek jak se jich zbavit."

Dobrá, až po tomhle mi došel dech. Musela jsem se propadnou to pekla, kde se vám pokusí namluvit, že jste dopadli do ráje, přitom jsou to hotová jatka. Tiše fňuknu jako nakopnuté štěně a opět složím hlavu na svá kolena. Tohle je zaručeně hotová noční můra, ve které jsem loutkou nějakého zvráceného loutkaře. Snad ten kdo tahá za nitky aspoň vypadá částečně jako Matt Davis nebo nějaký jiný světlooký a tmavovlasý fešák s podmanivým charismatem jehož úsměv vás dostane do kolen.
"Ale madamoiselle, přestaňte s těmi řečmi a běžte dolů. Musím se s těmi ... prasaty vypořádat po svém."

"Jen je nechte. Oni se odtud stejně nedostanou. Zavoláme na ně psy."

"Oh, madamoiselle, ta vaše hlavinka."

Odvážím se naposled nahlédnout přes bednu, abych si mohla lépe prohlédnout tu holčičku. Záře ze svíce jí osvětlovala, takže jsem si mohla povšimnout jejích dlouhých černých vlasů a modrých šatiček. To mi dokonale stačilo. Znovu se posadím na své známé místo a zopakuju své žalostné zakňučení. Vždyť vypadá jako Alessa ze Silent Hillu. Ellus Pomalus si může dokonale pogratulovat k tomu, že mi totálně hráblo. Ale měla bych myslet pozitivně. Pokud mi hráblo jsem uzavřená ve své mysli s totálně nádhernými chlapy. Bez mé rodiny, přátel a mého ňufíka. To už je ta temnější stránka.

Vyženu depresivní myšlenky ze své hlavy a s nadějí poslouchám jak se kroky vzdalují. Odšoupnu od sebe tu hnusnou masku a pomalu se vyškrábu na nohy. Neseděla jsem tam ani deset minut a už mi dřevěněl zadek. Na dřevu. Ta ironie.

"Psy? Říkala PSY?"

Vzhlédnu, abych se ujistila, že ten tichý zoufalý hlas patří našemu známému doktoru Tragerovi, který tuto zapeklitou situaci nesl ještě hůře než já. Já osobně to aspoň nedávala tak okatě najevo. Asi nechybělo mnoho od toho, aby tu začal pobíhat jako postřelený křeček a hystericky pořvávat. Ale třeba by jej Leslie uslyšel a přišel by jej zachránit.

"Pokud budeš věčně slintat a snít s otevřenýma očima zaručeně schytáš přezdívku Taire číslo 2," cuknu sebou, když se ne kousek ode mě, ale přímo u mého ucha ozve Courfeyracův hlas. Tohle je snad nějaký zasraný duch nebo jak dokáže chodit tak potichu? S vražednými jiskrami se na něj otočím, ale ten na můj výraz jako vždy nedbá a dál si řeční ve svém úchylovském stylu. ..."Tedy pokud by jsi snila o mě, tak bych ti to možná i odpustil."

"Sni dál."

"Tohle dílo nechám na tobě."

Hodím oči v sloup a raději se co nejrychleji přemístím ke Grantairovi, který hypnotizoval nějakou díru. Hmm, díru. Snad si nepředstavoval něco ... co se na tuhle chvíli moc nehodilo.

"Našel jsi něco?" přelétnu z díry k jeho tváři a opět k té díře. Něco mi to připomínalo, ale raději se neodvažuji nad tím přemýšlet. Grantaire se na mě s úsměvem obrátí a patrně kývne hlavou.

"Přímo dokonalou únikovou cestu. Jen musíme počkat," odvětí mi s jasnou výhrou zračící se mu ve tváři. Mírně svráštím čelo nad jeho poslední větou, když mi nedochází jeho skrytý plán.

"Počkat? Na co?"

"Na psy."

V téhle chvíli můžu doufat, že to byl jen hloupý vtip a on doopravdy nehodlá čekat na ty psy. A snad je vůbec nehodlá hodit do té díry, protože to by mu dřív ukousli obličej než by se jich vůbec dotkl.

"Taire, řekni, že jsi našel cestu ven?" přichomete se k nám Joly, kterému zděšení i nervozita přímo sršela z tváře. Asi také nebude zrovna nadšený z toho, že tu čekáme na psy, kteří nám ožerou obličeje. A nejen to.

"Našel."

"A?"

"Čekáme."

Joly se zatváří přesně jako já, takže ve stylu "Are you kidding me?", přičemž jej praští do ramene. Grantaire mírně ucouvne, ale úsměv z jeho tváře zaručeně nezmizí.

"Klid, Joly-Srabáku. Vše mám pod kontrolou," sebejistě se jej pokusí uklidnit, ale podle Jolyho výrazu o tom značně pochybuje. Nejspíš stejně jako já. Tyhle chlapy ... oprava, Grantaire a Courfeyrac jsou totálně šílení a zaručeně znevažují křehkost lidského života.

"Jistě? Jako při minulé loupeži?"

"Tohle není loupež. Při loupeži se podle zákona musí využít násilí. Tohle ..."

"Elle!"

Hodím oči v sloup a kousek od nich poodejdu. Stále potřebuju slyšet, co zajímavého si ty dva budou povídat. A taky nehodlám zůstat v nějakém temném koutě osamotě s Courfeyracem. Což mě napadá, kam se zase ten úchyl schoval? Prohlédnu si místo, kam dopadalo lehké světlo ze svíčky, ale ta černovlasá bytost se nikde nenacházela.

"Při minulé lou ... krádeži to byla nehoda."

"Nehoda? Málem jsem přišel o ... svou velmi potřebnou věc."

"Počkej ... myslíš o koule nebo penis. Nějak jsem na to pozapomněl."

"To není důležité! Hlavní je, že jsem kvůli tvému velmi riskantnímu plánu o "to" málem přišel."

"O "to" jsi přišel ještě dřív než jsem tě poznal. A to z obou stran."

"Ale já nemluvím o "tomhle"."

"Kdy můžeme očekávat svatební oznámení?"

"Sklapni!"

"Jak to vůbec uděláte? Víš, že bigamie se tu nepovoluje."

"Drž už hubu!"

"Mám to. Musichetta bude tvůj manžel, ty její manželka a Lesgle váš milenec. On není zrovna na závazky. Takhle to bude vyhovovat vám třem."

"Víš co, Grantaire? Polib si!"

Černovlasý muž se tiše uchechtne na svého velmi vytočeného přítele, který se nejspíš velmi držel, aby mu jednu nevrazil.

"S radostí Jolllly. Co takhle se proletět na čtyřech L?" zeptá se ho na nějakou blbost a poté zaregistruju jen jak Grantaire do Jolyho strčí a on vletí přímo do díry. Nebýt toho šoku asi bych řekla Gogovu hlášku "Šup do díry." Místo toho ... na něj můžu koukat s výrazem jasně mluvícím za vše "Vinen!"

Z šoku mě probere další šok. Tedy spíše strach a zděšení, protože se po celém domě rozezní psí štěkot. Tohle dopadne špatně. Odpoutám svůj pohled od dveří zpět ke Grantairovi, který se díval mým směrem a na tváři měl velmi podezřelý škleb. Tady jistě něco smrdí. Otevřu ústa, abych využila svou oblíbenou větu, kterou nejčastěji používám na Čmeldu a to "Co je?" jenže nestačím vydat ani hlásky, když mě něco čapne za ramena a hodí do stejné díry, kterou proletěl i doktor Trager. A nyní jí letím i já. Nevydám ze sebe sebemenší zvuk, když dopadnu přímo do něčeho silně zapáchajícího.

"Také tě sem hodili, co?"

Ozve se nade mnou hlas, který následuje pomocná ruka, které se s vděčností chopím. Joly mě vytáhne na nohy z hory odpadků, v které jsme se právě nořili.

"Už se mě neštítíš?"

"Teď jsme stejně špinavý. I když já nemám rybí nemoc," když si na to vzpomene opět mě pustí a o kousek odstoupí, přičemž se málem svalí do něčeho nechutného.

"Já nemám žádnou rybí nemoc!" hodím po něm vražedný pohled, ale včas jej zachytím než do toho doopravdy sletí. Trager se pro jednou nevyškubne, místo toho vzhlédne k díře, ze které jsme oba vypadli. Nepatrně se zašklebí, když si zřejmě něco uvědomí. Podívám se jeho směrem, ale to už mě vyhodí z odpadků a rychle mě následuje. Dopadnu nohama pevně na zem a stačím se ohlédnout, když do odpadu dopadne Grantaire následovaný Courfeyracem.

"Výborně načasované, Taire," pochválí Courfeyrac svého bratra ve zločinu chlapáckým poplácáním po zádech a poté oba společně s vítězným smíchem opustí síň odpadků.

"Idioti!" neodpustí si poznámku na jejich hlavu nejvíce naštvaný člen naší bandy zlodějů. Nebo spíše těch, co se snaží tvářit jako zloději, ale spíše jsou to totální amatéři bez disciplíny.

"Notak chlape. Vše se povedlo. Jaký máš problém?" zaskuhrá Grantaire s tragicky nahraným smutkem, přičemž využije to nejlepší co se v něm může skrývat. A to dokonalý štěněčí pohled. Velké oči na ten perfektní efekt zaručeně měl. Ale Joly se nenechal opít rohlíkem.

"Sletěli jsme do odpadků! Víš kolik tam muselo být bakterií! A kolik těch bakterií muselo přelézt na nás?! Neskutečně mnoho Taire! Zatraceně mnoho ty pablbe s inteligencí chcíplé opice!" po celé zahradě se rozezněl jen Jolyho ječák, který gradoval natolik, že jsem od něj musela poodstoupit. Hotový ničitel ušních bubínků. Aneb francouzský Pewdie. Podívám se na ty dva šílence, kteří měli stále své permanentní úsměvy, i když je jejich milý doktor Watson seřval a celé to mělo mít jiný účinek.

"Uklidni se Joly," nakonec se jej pokusí uklidnit Courfeyrac, když si všimne, že se k tomu Grantaire nemá a jejich doktor brzy vyletí do povětří.

"Žádný klid ty lehkomyslný vypatlanče bez mozku!" nekončí Joly se svým hysterickým výjevem a já si pouze můžu zapisovat ty originální nadávky, nad kterými se nenápadně dusím smíchy. Smích mě ale brzy přejde, když se nad našimi hlavami ozve vzteklé štěkání. Letmo se zadívám na kluky než všichni čtyři prchneme k brance. Ta je díkybohu a s kupodivem otevřená, takže se ven dostaneme velmi snadno. Za plotem si konečně můžeme oddechnout. Ta nejhorší část byla za námi.

"Co vám tak trvalo?" přikvapčí k nám Leslie se svým permanentním úsměvem podpírající napolo spícího Habrobela. Nakloním hlavu, abych zjistila jestli vůbec žije, protože moc známek života neprojevoval.

"Komplikace se vyskytly, projevily a skončily," lehce mu to shrne Grantaire, který se stále tiše pochichotával a provokativně pokukoval po Jolym. Doktoru Tragerovi div nelítali z očí jiskry, ale pomalu začínal přicházet na to, že je špinavý, takže se raději vrátil ke své hygieně.

"Vy jste tu ... hlídali?" přenesu Leslieho pozornost k sobě, když si vzpomenu, že jsem se na to zapomněla zeptat. Měla bych dodržovat svou reputaci otravného détěte, které chce vše vědět a vše znát. Leslie pleskne Habrobela po hlavě a ten se díky tomu probudí z říše mrtvých.

"Tenhle blbec po tvém odchodu ještě asi třikrát málem sletěl, takže jsem ho bezpečně dopravil na pevnou zem mimo dosah psů ..."

"A jejich koulí!" nezapomene se ozvat Kazišuk než od sebe odstrčí Leslieho a pokusí se vyvážit svou rovnováhu sám. Což mu zrovna moc nejde.

"Co takhle že byste byli k něčemu užiteční," promluví na ně Courfeyrac, přičemž jim vrazí do rukou tu nádhernou věc, kterou mi sebral. Dobře, já jí chtěla vrátit a až pak mi jí sebral. Jak to on dělá, že mě vždy najde. Mám snad na sobě nějaké vyhledávací zařízení nebo má prostě dobrý čuch? Takový Pes.

Leslie náhrdelník bez řečí přijme a se zájmem si jej začne prohlížet. Tedy pokud se tomu tak dá říct. Jen co se mu ta krásná věcička dostala do rukou, začal s ní šíleně točit a házet do vzduchu, přičemž to chytal těsně nad zemí. Jak říkám, totální magoři.

"To je ale hnus. Ani si nechci představit, co vše jsme dostali do svého těla, když jsme se v tom váleli. Můžeme mít tasemnici!" při představě toho nechutného červa krmícího se střevy mi projede po celém těle zimnice, ale nedokážu si vzpomenout, že by se tohle chytalo z odpadu.

"Není to náhodou ... ze špatně uvařeného masa?" opatrně se zeptám, protože mám stále živě před očima chvíli, kdy jsem se ho pokusila opravit a on mi div neukousl hlavu. Tentokrát nad tím pouze mávne rukou aniž by ze sebe přestal odstraňovat bordel.

"Ale svrab z toho dostat můžeme."

"Skvělé, teď na něj nebudu moct šáhnout, protože si bude myslet ...," Leslie se zarazí uprostřed věty, když po něm Joly šlehne nebezpečným pohledem a raději se opraví. ..."Protože dostane svrab. Díky hoši." S hlubokou výčitkou v oříškových očích se zadívá na Grantaira a Courfeyraca, kteří se stále tvářili jako dva nejnevinnější andílci, chodící po této zemi. Znám je sotva dva dny a tohle jim zajisté nežeru. 

Při vzpomínce na jídlo se prohlédnu, když se k mému nosu dostane nelibý zápach mé maličkosti. Vážně, proč jsme nemohli prolézt komínem? Byli bychom sice od sazí, ale míň by to smrdělo a nebylo by to tak odpudivé. Vždyť já se štítím i špinavého nádobí. Po ujištění, že na sebe ani nešáhnu, nechám ruce volně podél těla, abych se sama sebe nemusela dotýkat. Sice budu asi vypadat jako tučňák, ale komu na tom záleží.

"Tak co ... he? Dem nebo ... ne?" ztěžka ze sebe dostane Habrobel, který se válel po zemi a zkoumal každé semínko hlíny, která se mu dostala do rukou. No comment. Najde se tu snad někdo normální? Během chvilky kdy se Leslie vydá k Habrobelovi, aby mu pomohl, si shrnu vše, co jsem se o těch opicích dozvěděla. Začneme od nejmenšího zla a tím je Leslie. Vím, že to není jeho pravé jméno, ale stále mi to neleze do hlavy. Je to snad ta nejlepší opice z této party, která navíc neustále chmatá po svém ukeovi a zřejmě také vidí nebo spíš zná jeho hypochondrické sklony. Asi s ním musí zažívat zajímavé chvilky. A ještě jsem se dozvěděla, že je to nadrženec, který je spolu s Jolym ve trojce s nějakou ženskou jejíž jméno začíná na M. Pro dobro všech jí zatím budu přezdívat Moriarty.

Dále je tu Habrobel, Babrobel nebo tak nějak. Neskutečná smažka, kterou fascinují psí koule. S ním jsem snad neprohodila ani jedno slovo, protože nejspíše stále ujížděl na duze pohodové nálady za zvuků havajských písní. Poznámka pro mě, je životu nebezpečný. Vyráží dveře, skáče ze střech a teď ... žere hlínu? Fajn, životu nebezpečný hlavně sobě. Pohledem přelétnu k dalšímu členovi bandy opičáků a to k Jolymu. Tenhle naoko nevinný a rozkošný doktůrek je hotové satanské dítě. Nebo spíš dokonalá hysterická žena, která ječí při každé příležitosti, kdy si zlomí nehet. Ale nebudu na něj tak zlá, protože se mě štítí nebo protože mě okřikl. Zachránil mě před úchylem, tak mu tu hysterii i velmi vžitou hypochondrii mohu odpustit. 

Tím se dostávám k dalšímu opičákovi a to Grantairovi. První den se mi jevil jako přátelský pohodář, který má "menší" sklony k pití, ale po dnešku vím jedno ... je to zákeřné hovado! To mlácení bych mu mohla odpustit, možná i to velmi povedené povzbuzování typu "Vlez tam, oni tě "pouze" ožerou na kost."  Ale co mu neodpustím je spiknutí s tím lehkomyslným a věčně se šklebícím úchylem. Kdyby se na mě ustavičně nelepil a neměl své poznámky a narážky byl by v pohodě. Už jen z důvodu toho, že mu musím být vděčná za život. Ale ten vděk občas překrývá chuť ho nakopnout do jediného místa, kterého si váží.

"Tak jo lidi padáme."

Ponechám své myšlenky osamotě a rychle se pokusím dohnat vše, co se událo ve chvíli, kdy jsem byla mimo. Ale nestačím ani zvednout hlavu, když se Courfeyracova ruka snese na mé rameno a sebere z něj nějaký hnus, na který já, přílišný milovník sama sebe, šahat nebudu.

"Nemohli jste vybrat nějakou jinou cestu?" pro jistotu načnu hovor já, aby se nestalo, že by jej stačil přesměrovat do těch horších kruhů. Courfeyrac se svým permanentním úsměvem, který se mi líbí jak v které situaci, pokrčí rameny a až poté se ozve.

"No, mohli jsme tě hodit psům jako návnadu a nenápadně zmizet během toho, co by si tě dávali jako svačinku. Ale my jsme se rozhodli být natolik přátelští, že jsme našli jinou možnost. Buď jí vděčná za svůj život,"  opět mě "dobrácky" flákne po zádech a vrátí se k tomu zrádci. Naberu svůj ztracený dech než stačím zaregistrovat Jolyho hlas.

"Jdu domů. Nevím jak vy smraďoši, ale já nehodlám chytit vši ani blechy."

"Budeš riskovat Enjolrasův hněv jen kvůli koupeli?" obezřetně se jej optá Grantaire, který chvilkama pokukoval po Lesliem sbírajícím Bahorela, a nyní upíral celou svou pozornost jen na Jolyho.

"Především kvůli svému zdraví!" nepatrně zvýší hlas, čímž nejspíše dává najevo, že je lepší s ním ve všem souhlasit jinak dojde k dalšímu výbuchu emocí, který nepřežijí lidé v několika set kilometrové vzdálenosti. Grantaire zvedne ruce v obvyklém vzdávacím gestu a obrátí se ke Courfeyracovi.

"Máme sotva deset minut, abychom se tam dostali," upozorní svého přítele na čas, který se velmi rychle krátil. Courfeyrac přikývne a naposled se obrátí k Jolymu a těm dvěma při zemi.

"Pokusíme se vymyslet nějakou vhodnou omluvu, která vás ubrání před naším dvorním metačem blesků," slíbí jim jako správný přítel a tím zcela zakončí tenhle horror, který jsem s nimi musela po ránu přežít. Ten den snad už bude jen lepší a lepší. Kdybych tedy nebyla od všemožného svinstva. Pak by teprve ten den nemusel být tak špatný.

Rozloučíme se se zbytkem bandy těch normálnějších a spolu s těmi méně normálními se vydáme zpátky do té kavárny. Ty jména jsou tedy něco. Pomalu se plahočím za nimi, protože se nehodlám připlést do jejich velmi zajímavého rozhovoru o dělání si věšáku ze svého přirození. Kam ty chlapy na ty nápady chodí. Vážně pochybuji o tom, že jsou zcela v pořádku. Podle doktorského posudku bych je nejraději na nějaký čas zavřela do Bohnic.

"Je to užitečné. Když se ti postaví, můžeš toho lehce využít," snaží se Courfeyrac nadále obhajovat svůj názor před Grantairem, který pouze nad jeho nápadem nevěřícně vrtěl hlavou. Já bych ho asi dávno poslala do věčných lovišť. Kdyby mi v tom nebránil můj pud sebezáchovy. Což je u mě jiné oslovení pro zbabělost.

"Než se ti zlomí."

"Nezlomí se ti. Tedy nevím jak ten tvůj páreček, ale ten můj toho vydrží dost."

"Ty ženy co jsi měl o tom zřejmě můžou povídat. Ale já jsem je slyšel, co o tobě říkají."

Tohle rázem vytrhne Courfeyraca z úvah o věšáku z penisu. Zřejmě jeho hrdost ohledně sexu byla mnohem důležitější než-li tyhle zbytečnosti.

"Co o mě říkají?"

"Nic zajímavého."

"Notak, Taire! Z toho se nevykecáš!"

"Budeš mě za to nenávidět."

"Jak bych něco takového dokázal. Jsi jeden z mých nejbližších přátel. Nikdy bych tě nedokázal nenávidět. Ať řekneš cokoliv budeme přátele, dobře?"

"Tvrdí, že jsem lepší."

"Ty hajzle!"

Neunikne mi tiché uchechtnutí, když Courfeyrac vykřikne a hodí po Grantairovi vražedným pohledem. To nejhorší, co může chlapa urazit je ponížení jeho ega a znehodnocení jeho výkonu. Druhý černovlásek svůj pohled raději přesměruje k blížící se ženě. Courfeyrac si jí později také všimne a to jediné co stačím zaregistrovat já je ten velmi přeslazený úsměv na tvářích obou mužů. Takhle se zřejmě tváří, když zavětří kořist. A v tomhle případě to byla zaručeně ... no, štětka asi ne, ale nic slušného z toho také nevypadlo. Žena na sobě měla purpurové lehké šaty a na hlavě zvláštní klobouček, připláclý na vlasech, které v něm byli schované. Až teď mi dojde, že jsem svou čapku musela potratit někde v odpadcích. No jo, když se daří, tak se daří.

"Monique, jak dlouho jsme tě neviděli," zašvitoří sladce Courfeyrac a hned se vrhne ženě do náruče. Když je tak vidím napadá mě docela zlotřilý nápad, abych se mu pomstila za těch několik útrap, které mi způsobil.

"Velmi dlouho Courfeyracu, Grantaire. Hoši, jak ráda vás vidím. Co vůbec děláte v této čtvrti?"

Pro jednou se chytím příležitosti a skočím jim do řeči, což není zrovna mým stylem, když ty lidi neznám ani dva dny. Ale co bych neudělala pro pomstu.

"Dali se na koprofágii. Jedna žena to tu provozuje a je v tom velmi dobrá," s nevinným úsměvem se podívám na Courfeyraca i Grantaira, kteří se ke mě s nechápavým výrazem otočili, ale více mě těší pohled ženy, která zřejmě ví o čem je řeč.

"Ehm ... asi budu muset jít. Ráda jsem vás viděla hoši," se znechuceným výrazem se co nejrychleji odebere pryč a já si pouze mohu poblahopřát k výhře. Ale jedno malé vítězství celou válku nevyhraje.

"Elle, co jsi jí to řekla?" zeptá se mě stále slušně Grantaire, i když je vidět, že není moc nadšený z toho, co jsem provedla.

"Já nevím."

"Nevíš?"

"Ne."

Naposled mě prolétne podezíravým pohledem než se otočí ke Courfeyracovi, který zdravil další slušnou štětku. Tahle měla mnohem bohatší měšťácké šaty, co nevypadali jako by vylezli zpod sekačky a na hlavě měla mnohem volnější žlutý klobouk, zpod kterého jí vykukovali blonďaté lokny.

"Christine."

"Čím jste odlákali Monique?" nedbá na pozdrav a oba sjede pedantským pohledem, pod kterým velmi dobře ukrývá nadšený výraz toho, že je vidí. Zřejmě s nimi nezažila tolik otřesných chvil jako já. Nedokážu věřit tomu, že by je někdo rád viděl.

"Ale to víš, Taire jí opět něčím naštval," velmi kamarádsky to Courfeyrac svede na Grantaira, který se ani nehodlá bránit a postává kousek od nich stejně jako já. Žena se zatváří chápavě a tentokrát Courfeyraca sjede zářivým úsměvem, který její tvář velmi oživil.

"Ach,"  vydá ze sebe velmi chápavý zvuk než se její modré oči upřou na mě. Teď by se mi velmi hodil Čmeldův plášť neviditelnosti. Asi jsme si ho s Micki vážně měli koupit.

"A máš sebou další dítě. To ti jedno nestačí?"

"Jsem lidumil. Znáš mě. Když vidím nějaké nebožátko na ulici musím se ho ihned ujmout."

Nad jeho okázalým vychvalováním sama sebe stačím hodit oči v sloup než podniknu další sebevražednou akci, která se v tomhle směru rovnala hotovému kamikatze.

"Zvlášť když je jeho vlastní. Má tolik dětí na ulici, že už ani nemá přehled v tom, které je jeho a které ne. Být vámi používám moc dobrou antikoncepci, pokud nechcete mít několik malých Courfeyraců,"  v dobré víře poradím ženě, která přelétne ode mě ke Courfeyracovi, přičemž jí úsměv na tváři mírně pohasne.

"Courfe, věřím, že si svých dětí užiješ dosyta,"  hodí po něm mírně mrazivý pohled než nás obejde a zamíří si to k nejbližšímu rohu, kde se ztratí. Pokusím se zadržet smích, když se ke mě Courfeyrac otočí s ne příliš nadšeným výrazem, ale nedokážu to tak dobře jak si představuju.

"Elle!"

"Ty víš jak se jmenuju?" s hraným podivem se ho zeptám, ale jeho nebezpečný výraz mě ubezpečí v tom, že tady veškerá zábava končí. Můžu doufat, že jsem nenaštvala i Grantaira, abych se v případě výbuchu měla za koho schovat.

"Brzy se nijak jmenovat nebudeš!"

"Byla to jen sranda."

"To tedy nebyla!"

"Neber to tak vážně. Ony se vrátí. Vždy se vrátí," pokusím se použít frázi z filmu, který si nedokážu zrovna vybavit, ale vím jistě, že to někde bylo. Teď by mi zaručeně pomohlo, kdyby nás někdo přepadl nebo se stalo něco, co by odvedlo Courfeyracovu naštvanou pozornost, co nejdál ode mě. Dnes budu ráda, když ten den přežiji. Protože mám zřejmě velmi vzácnou schopnost nasrat lidi, i když je to míněné ze zcela nevinných důvodů.

"Klid děti, nemáme čas se tu hádat," nakonec mě zachrání Grantaire, když velmi dlouhou minutu stojíme v tichosti během, které mě Courfeyrac probodává naštvaným pohledem. Vezmu vše špatné, co jsem o něm kdy řekla. Je to stále můj záchranář. Courfeyrac jej uposlechne a konečně svůj pohled upře někam jinam. Teď na mě bude zaručeně naštvaný. Další věc, kterou nemám ráda. Když někoho naštvu a on se mnou nemluví. Slůvko omlouvám se není zrovna to nejlepší, co bych dokázala dostat přes rty.

V naprostém tichu se dostaneme k jejich kavárně. Měla jsem deset minut na to, abych vymyslela nějakou hezkou omluvu, během čehož jsem se snažila vyloučit mrkání nebo psí oči. Zase tak moc snažit se nemusím. Šouravými kroky je následuju po schodech nahoru stále s myšlenkami u nějaké účinné omluvy, když se před námi vynoří hotová smrtka.

"Že jste se uráčili přijít!"

Trhnu sebou, jakmile promluví svým chladným hlasem bolestným jako prásknutí biče. Neochotně k němu zvednu svůj zrak, ale jsem stále dobře kryta za zády těch dvou ... dobrých mužů.

"Trošku jsme se zdrželi Jolrasi," pokusí se jej uchlácholit Courfeyrac, který se rázem probudil ze své uražené maličkosti. Blonďák přesměruje svůj pohled k černovlasému a zaměří se na něj.

"Toho jsem si stačil všimnout, Courfeyracu."

"Bylo to důležité."

"Proto smrdíte jako byste vylezli z odpadu?"

Courfeyrac zaváhá nad odpovědí, což je zřejmě to na co Elojokachna čekal. Všechny nás spraží svým mrazivým pohledem a otočí se k odchodu. Bohužel než odtáhne, jej Courfeyrac zadrží.

"Ještě něco. Bahorelovi nebylo dobře, tak s ním Joly a Lesgle zůstali doma."

"Zůstali doma?"

"Ale ještě přijdou. Neměj strach. Budeš tu nadále moc hlásit své slovo revolucionářské," přátelsky ho Courfeyrac obejme kolem ramen, ale nevrlá blondýna smete jeho ruku a k mé nelibosti se na mě zadívá.

"Nemluv o tom," upozorní svého přítele na možného špeha, čím jsem zajisté já. Kdo také jiný nesmí nic slyšet o revoluci. Nejspíš. Fajn, teď přijít na pravou podstatu toho slova v slovníku cizích slov.

"Ale notak, je to jen dítě," opět se mě před ním zastane, což mě přinutí zahanbeně sklopit zrak, když si připomenu, že je na mě stále naštvaný. I když to na sobě zřejmě nedává znát.

"To na tom nic nemění," ukončí jejich velmi dlouhý a velmi přátelský rozhovor než se opět odplíží jako nestvůrná vrána ke svému stolu. Opět vzhlédnu, abych se podívala, kdo je tu dnes. Kolem blonďáka se opět ochomýtal ten starší zrzek, ale mladší tu nebyl vidět. Pak kousek od nich postával sympaťák, který se o něčem bavil s nějakým dalším chlapem. Toť vše k těm známým, které mi včera Courfeyrac představil.

"Vážně jsme se měli jít umýt," usoudí Grantaire, když si k sobě přičuchne a ihned se od sebe odvrátí s bolestným šklebem ve tváři. Tohle je ten pravý důvod, proč jsem to také neudělala. Bez dalších slov se odplouží ke stolu, který se nacházel v rohu.

"Pro tvé vlastní dobro předstírej, že netušíš, co tu probíráme," poradí mi Courfeyrac, který na mě po těch nekonečných deseti minutách kupodivu promluví.

"Stejně netuším, co tu probíráte," pokrčím rameny a aspoň pro jednou nelžu. Vážně netuším, co tu ty šikulové provádějí, ale pokud se hodlají vykrást banku, tak se raději ubytuju jinde. Tuším jak by to dopadlo. Courfeyrac se na mě s úsměvem podívá a zase udělá tu nejhorší věc, která ho mohla napadnout. A to, že mě pochválí jako nějakého šikovného čokla rozcucháním vlasů.

"Šikovná holka," uchechtne se, když si začnu své vlasy opět dávat do pořádku společně s čelenkou, která opustila své místo a přesunula se ke straně. Možná by bylo lepší, kdyby na mě byl naštvaný.

"Tím uplácáváním to kazíš. Vypadáš mnohem roztomileji jako rozježená koala."

Podívám se na něj než stačím hodit oči v sloup a dokončit svou usilovnou práci. Pokud na něj s rozcuchanou hlavou působím roztomile, mám o důvod navíc si ty vlasy ještě více připlácnout k hlavě. Opět se k mým uším dostane Courfeyracův smích než kolem mě projde a opět mě rozcuchá. Tiše zavrčím, přičemž si odpustím několik nadávek na jeho osobu, které by stejně neslyšel, protože se už vypařil blíže k oknu. Asi by si někdo všiml, kdybych ho z něj vystřelila. Mělkým nádechem a výdechem se uklidním a znovu si upravím své vlasy, kterým už nejspíš není pomoci.

"Elle, můžeš sem na chvilku," nasměruji se po hlase a můj zrak stane na starším zrzkovi, který mě volal. Nejistě se k němu vydám, i když dnes se netváří stejně nevraživě jako včera. Mnohem příjemnější změna, aspoň u jednoho. U Hitlera to zřejmě čekat nemůžu. Dojdu k dobře známému stolu nevraživé blondýny, která naštěstí odběhla někam do prdele, takže jsem tu sama se zrzkem jehož jméno znělo stejně jako toho úchyla. Takže Courmberre? Comboreyrac? Asi bude lepší "Hej ty."

"Ehm, potřebuješ něco?" raději se ho předem zeptám, abychom tu nestáli a jen na sebe nekoukali. I když u nich to asi moc nehrozí. Zrzek se na mě opět pousměje a zalétne pohledem za mě. Podívám se přes rameno po směru jeho pohledu, když mi můj zrak zase padne na toho úchyla a vedle stojícího Sympaťáka. Vrátím se pohledem k zrzkovi a docela se bojím toho, co z něj vypadne.

"Chtěl bych ti pouze s něčím pomoct," na minutku se odmlčí než obejde stůl a postaví se přede mě. Tohle zaručeně není nejlepší nápad, protože při jeho výšce mě jistě brzy bude bolet za krkem. Ne že by mě už nebolelo. Zrzek si toho zřejmě všimne, protože se poté opře o stůl, takže se o něco zmenší.

"Pomoct? S čím?"

"S Courfeyracem."

"WTF? ... Teda, cože?" horlivě zavrtím hlavou, abych si odpustila ty anglické výrazy, které jsou v naší době strašně In a Kůl. Zrzek se zasměje jako by to bylo kdovíjak vtipné. Mě to teda vtipné nepřijde. Já s tím volem pomoct nepotřebuju. Co bych s ním asi mohla dělat.

"Možná jsem to vysvětlil chybně," se zamyšlením na mě pohlédne a je minutku zticha. Raději jej nepřerušuji v jeho usilovném přemýšlení o nesmrtelnosti brouka a sama se pokouším nalézt nikdy nevyvinutou trpělivost.

"Měl jsem na mysli, že bych ti rád pomohl odporovat Courfeyracovi. Něčeho jsem si stačil všimnout. A ty zřejmě také, ale stala jsi se jeho dalším objektem milostné touhy. Takže pokud mu nehodláš podlehnout, rád bych ti poradil pár věcí, kterých by jsi se měla vyvarovat."

S náležitou chápavostí pokývu hlavou, když mi všechna kolečka docvaknou na správná místa a já si můžu oddechnout, že mi s tím konečně hodlá někdo pomoct.

"Mimochodem, jmenuji se Combeferre," s úsměvem se mi představí než ke mě natáhne pracku, teda ruku a já jí mohu s vděkem přijmout. Stejně jako jeho cenné rady. Jeho stisk je pevný a správně diplomatický. Prostě tohle bude frajer. S uklidňujícím výrazem ve tváři si založí ruce na hrudi a pohodlněji se opře o desku stolu.

"První pravidlo, pokud tě pozve domů, nechoď s ním. Ale to je zbytečné. Bydlíš u něj, takže těžko budeš odmítat s ním chodit domů. Ale neboj, je toho víc," pokusí se mě uklidnit, když si všimne mého výrazu. Více než to, že u něj bydlím mě děsí to slůvko "víc". Combeferre si tiše odkašle jako by nechtěl upoutat pozornost nějakých zvědavých očí a pokračuje ve svém výkladu. ..."Měl bych pravidlo jedna pozměnit na nikdy s ním nezůstávej osamotě. Nezáleží na tom jestli tam bude postel nebo ne. Pokud s ním zůstaneš sama je to velmi špatné," zdůrazní poslední větu, aby se ujistil, že chápu smysl těch předchozích. Asi se nebudu namáhat s tichými nadávkami na to, že nejsem retard a raději pokývu hlavou než si to pevně uložím na hardisk. Combeferre se nepatrně zavrtí na místě než si najde další pohodlnější pózu a když se ujistí, že jej poslouchám, věnuje mi další cenou radu.

"Pokud by se přeci jen stalo, že by jsi s nim zůstala osamotě, odveď jeho pozornost, co nejdál od "jeho" myšlenek. Například začni mluvit o Eristické dialektice a jejím způsobu vedení sporu nebo o Sókratově pojmu Daimoniu."

Přistihnu se jak na něj zírám s hlavou na stranu a nepatrně pootevřenou pusou. Vůbec netuším o čem to mele, ale zní to hezky. Takové Jezírko ve Francii plné úchylů.

"Ale to nestačí," nezapomene doplnit větu, která mě zrovna nenadchne. Ale aspoň jí rozumím. Bod pro mě. Já věděla, že jsem o hodiny politologie neměla spát.

"Jakmile jeho pozornost odvedeš dostatečně daleko, musíš se i ty vzdálit. Během řečí o Napoleonově převratu si v hlavě spřádej dokonale promyšlenou výmluvu, u které nenabude podezření, že je vymyšlená a nemá nic společného s pravdou."

Strnule přikývnu, i když naprosto netuším o čem to mluví. Tohle mi asi moc nepomůže, když nepochopím ani polovinu z toho, co se mi tu snaží říct.

"Druhé pravidlo."

Vytrhnu se ze svého zoufání a dál se věnuju Combeferrovi, který mě chvilkami pátravě pozoroval než se mu na tváři opět usadil ten zajímavý úsměv, který včera zcela postrádal.

"Nespi s ním."

"O to mi jde."

"Měl jsem na mysli v jedné posteli. To je to první místo, kde ho napadají veškeré perverzní myšlenky. Tohle je velmi důležité a stojí za zapamatování," po ukončení věty se na mě podívá s natolik vážnou tváří jako by tohle stálo mezi životem a smrtí. Tohle si zaručeně zapíšu. Ale asi si to dám jako prioritu číslo jedna, protože tu předchozí jedničku už jsem asi dvakrát porušila. Teda já ne, ale Courfeyrac ano.

"Pravidlo číslo tři, nesvlékej se před ním. Tohle je zaručeně nejhorší možná varianta. Ani ti nemusím vysvětlovat, co by to s ním udělalo."

"To vážně nemusíš."

Combeferrův úsměv se vrátí na místo, což mi přijde mnohem lepší než jeho vážná tvář. Takové mírumilovnější, klidnější, bližší. Někomu s jeho tváří se dá uvěřit velmi snadno.

"Dobrá, pravidlo číslo čtyři, nemluv před ním o sexu, netvoř dvojsmysly a ani na ně nereaguj. Tvař se jako by jsi jim nerozuměla a opět téma hovoru převeď na Červencové národní shromáždění," důležitě pokýve hlavou nad další radou, které rozumím o něco lépe. A o které vím předem, že jsem jí také porušila.

"Pravidlo číslo pět, vyhni se jakémukoliv fyzickému kontaktu. Věřím, že je to těžké, ale s tímto si budeš muset poradit. Jen ti nedoporučuji ho zmlátit, protože Enjolras by si to mohl špatně přebrat. Už tak tě dostatečně podezírá. Neudělej si to ještě horší."

Takže vyloučím můj nápad ho přetáhnout železnou tyčí po hlavě, jakmile ke mě zase přiskočí a bude se lísat. Proč nemůže být jako Joly? Vyválela bych se v odpadu měla bych navždy pokoj.

"Šesté pravidlo, nikdy ho nemlať. Mohl by si to velmi špatně vyložit. A také ho nikdy neprovokuj. Ničím."

"Jak ničím?"

"Jednoduše ničím."

Polknu větu, že mu velmi děkuju za vysvětlení, ale přeci si nebudu znepřátelovat takhle cenného spojence, který se mi snaží pomoct. To bych byla vážně kus vola.

"A pravidlo číslo sedm ... dodržuj veškerá předchozí pravidla. Bud chytrá a vždy o krok napřed. Díky tomu se před ním uchráníš," ukončí rozbor svých cenných rad a dál na mě upírá své průzračné oči nejspíše v očekávání na mou reakci.

"Hmm, napadá mě co jsi myslel tím ničím neprovokuj," rožne mi v mé mírně zpomalené hlavě díky krásnému rannímu vstávání. Tohle zaručeně není špatný příklad. Combeferre se na mě s jasnou otázkou v očích zadívá a nejspíše čeká až mu to své nesmyslné žvatlání vysvětlím. Já stačím nasadit svou ďábelský výraz, když se za sebe ohlédnu, abych se ujistila, že se Courfeyrac nevěnuje jen svým věcem a poté se vrátím ke Combeferrovi. Po té bezesné noci, kdy se spíš cítím jako naprostý feťák jde veškerý můj pud sebezáchovy do komína, takže jsem odhodlaná dělat skoro cokoliv v těch slušných mezích. O kousek se přiblížím ke Combeferrovi a nahnu se k němu, abych ho mohla letmo políbit na tvář jak to vídám v televizi u každého správného Francouze. Pokusím se zabít nervozitu, když vidím jak se usmívá, ale nejspíš jsem opět nabyla barvy rajčete. To už mi nikdo neodpáře.

"Myslíš takhle?"

Combeferre se tiše zasměje a přitaká mi.

"Ano, myslel jsem přesně tohle."

"Kolika holkám jsi to poradil?"

"Mnoha."

"A kolik ... uspělo?"

"Žádná."

Ubráním se fláknutí do čela a místo toho si bolestně povzdechnu.

"Tohle také nedělej," upozorní mě ihned Combeferre než pohledem zalétne za mě a v jeho tváři se objeví něco jako "Upřímnou soustrast." Než se stačím otočit už mi na ramenou spočine dobře známá ruka dobře známého majitele.

"Doufám, že neruším vaši intimní chvilku," promluví dostatečně nahlas jako by se snažil upozornit celý bar na to, že se tu něco děje. Nebo volá nějakou Combeferrovu přítelkyni, aby si ho jako pravá žárlivka ochránila. I když co se jedná o žárlivky, tak Courfeyrac vede. V rychlosti si vzpomenu na jeden bod z Combeferrových rad a rozhodnu se jej náležitě zneužít.

"Sakra, slyším téct vodu. Půjdu to spravit," dostanu ze sebe první blbost, která mi prolétne myslí, i když zaručeně nedává žádný smysl. Zachytím dva pohledy z toho jeden je nechápavý a druhý pobavený. Vykroutím se z Courfeyracovi vzdálenosti než se stačí probrat a k pobavené tváři v rychlosti pošlu tichý výraz díků. Tohle se zaručeně bude hodit. Na nic nemeškám a přesunu se ke stolu, který se nacházel v opuštěném rohu místnosti, kde na něj nešlo ani moc vidět. Posadím se zády ke stěně hned vedle Grantaira, který se zaujetím něco maloval a přitom pozoroval Enjo ... něco. Sakra, proč musí mít dementní jméno. Naproti mě posedával Mário a něco vehementně škrábal do papíru. Zase. Zřejmě už byl dostatečně vyvenčený, takže se mohl věnovat své zálibě. Ale něco malého mi tu nesedí. A to kde je Gavroche?

"Mário?" obrátím se na toho patlala, který na mé zavolání nedbá a dál píše. Přimhouřím oči nad tou jeho ignorací a se vší jemností jej pod stolem nakopnu. Mário nadskočí jako by se něčeho lekl a poprvé v životě na mě promluví.

"Jmenuji se Marius!" velmi "mile" mě opraví a vrátí se ke psaní. Podle toho, že slyšel mé volání je jednoduše jen ignorant. Nad jeho chováním hodím oči v sloup a zkusím to ještě jednou.

"Je mi jedno jak se jmenuješ. Kde je Gavroche?" zeptám se ho na to, co jsem už dávno mohla vědět, kdybych se nebavila s takovým vypatlancem jako je on. Vždyť on se chová skoro jako Šašín. Když mě znovu přehlíží, oplatím mu to dalším silnějším kopancem. Mário vzhlédne s nebezpečnými jiskrami v očích.

"Netuším kde je!" skoro zakřičí a hodlá se vrátím ke svému psaní, ale vyruším jej další pro něj velmi otravnou věcí. Tedy věcí týkající se jednoho malého chlapce, kterého ztratil.

"Vždyť jsi s ním šel ven," pokusím se opět nahodit naší dokonalou konverzaci, ale SuperMário mě opět ignoruje. Bože, to je ale kretén! Cítím, že mi s ním dochází trpělivost. Natáhnu se a čornu mu papír, takže teď mi prostě bude muset věnovat pozornost.

"Nešel! Jen mě vytáhl ven a pak se někam ztratil! Teď mi to vrať!" hodí po mě vražedný pohled, kterým by mohl metat blesky stejně jako ta blondýna akorát u něj mě to nutí ho stále kopat než se ukrýt v nejbližším rohu nebo Courfeyracovi za zády. S otráveným výrazem mu hodím papír nazpět a otočím se ke Grantairovi, kterému to nejspíš přišlo velmi zábavné. A mě velmi únavné. Rozhlédnu se po místnosti, abych se ujistila, že náš Adolf je v bezpečné vzdálenosti a tenhle roh má zcela mimo svůj supí pohled. Když s radostí konstatuju, že mi svítí zelená, ještě se mrknu ke Grannymu, který právě maloval Enjolrasův zadek. Zřejmě jeho nejbezpečnější a nejzajímavější místo. Ubráním se uchechtnutí a přisunu k sobě jednu menší stoličku, abych si na ní mohla hodit nohy. Pokusím se pohodlněji uvelebit na židli, ale je příliš tvrdá, aby působila pohodlně. Ale co. Nic lepšího tu není. Založím si ruce na hrudi a sklouznu o něco níž, aby se mi dobře spalo.

"Vzbuď mě až to skončí," prohodím směrem ke Grantairovi než zavřu oči a skoro ani ne během pěti vteřin jsem tuhá. Ani si to nestačím uvědomit. Jediné co mi na tom nesedí je, že nejsem v té jejich kavárně. Ale v Mostě. Dobře, brala bych to jako, že jsem se probudila z fakt dlouhého a špatného snu, ale byl den a nikdo tu nebyl. Naprosto nikdo. Jako by nastala pravá apokalypsa. Stojím kousek od magistrátu blízko schodů, které vedou k těm několika divným obchodům. Přijdu o nějakých pár kroků blíže a vzhlédnu, když si všimnu, že tu nejsem sama.

"Micki?" nejistě se zeptám, když ta osoba na mě hledí, ale vůbec se nehýbe. Poznávám, že je to Micki akorát jsem jí ještě nikdy neviděla takhle zaraženou. Do země. Tedy ne že by byla v zemi, ale nehýbá se. Přijdu k ní blíž, abych se ujistila, že třeba neusnula ve stoje jako náš koník Jack ze Zkrocené hory.

"Šárlííí?" protáhnu poslední písmenko a chci s ní zatřást, jenže vrazím do nějaké neviditelné hradby. Málem mě to srazí k zemi, ale včas najdu ztracený balanc.

"Do prdele! Šáárlííí?" potřetí zopakuju její jméno a nejistě se podívám na tu neviditelnou hradbu. To jediné co mi prolétne myslí je, že jsem se musela stát upírem a ... nebo mi prostě hráblo a já tu vrážím do skla, které nejde vidět.

"Nemůžeš se vrátit," po nekonečné chvíli ticha konečně promluví Micki. Pozorněji si jí prohlédnu, ale vím zcela jistě, že je to ona. Akorát v její tváři jde znát nepopsatelný smutek, který jsem tam snad ještě nikdy neviděla. Až mě z toho mrazí. Zvlášť z jejích slov, které nedávají žádný smysl.

"O čem to mluvíš?" dotknu se neviditelné bariéry, která tam stále je a odmítá mě pustit k Micki. Tohle začíná být vážně divné. Vrátím se pohledem k Šárlí, která jako by měla přes obličej temný stín, který k téhle depresivní atmosféře dodával ještě více smutku.

"Už nepatříš do našeho světa. Nemůžeš se vrátit. Je mi to líto Ellie," opět ke mě promluví s mírně přiškrceným hlasem jako by chtěla plakat, což mě znepokojí ještě víc.

"Já tě nechápu," přitisknu se blíže k té bariéře, ale ta ani pod mou celkovou vahou nepovolí. Potvora plesnivá.

"Nejde to. Ztratila jsi se v jiném čase a nemůžeš najít cestu zpět. Nemáš žádný spojný bod s tím naším."

"A kdybych něco našla?" s nadějí v hlase se jí optám, ale Micki zavrtí hlavou. Ta vážně dokáže zabít veškeré naděje. A to jí k tomu stačí pouhé zavrtění hlavou.

"Ale ....," nestačím doříct větu, když mě Šárlí přeruší.

"Ellie, já už musím jít. Brzy bude ráno a já musím mamce pomoct s vánočním úklidem. Neboj se, brzy tě zase navštívím," konejšivě se na mě pousměje a položí ruku na to samé místo na bariéře, kde já mám tu svou. Stále je toho spousta co nechápu, ale ... třeba je to pouhý sen.

"A tomu ptákovi nevěř," mrkne na mě než se obrátí a vyrazí k Prioru. Zůstanu za ní koukat s pootevřenou pusou, protože zcela nechápu nic z toho, co mi řekla. Ale nechci, aby odešla.

"Micki," pokusím se zadržet slzy, ale mám pocit jako bych jí viděla naposled ve svém životě. Udělám pár kroků dozadu a prudce otevřu oči. Rychle se chytím židle, abych se nesvalila k zemi a pomalu se pokusím vydýchat ten velmi podivný sen nebo co to mělo být.

"Kdo je Micki?" ozve se vedle mě dobře známý hlas. Nepatrně zavrtím hlavou nad tím, že on je vážně všude a otočím se na Courfeyraca, který záhadně seděl vedle mě a něco si četl. Páni, on umí číst. Bod pro něj. Ignoruju jeho dotaz a podívám se na místo, kde seděl Grantaire a nyní bylo prázdné. Rozhlédnu se po celé místnosti, ale ta se nějak vyprázdnila. Nebyl tu nikdo kromě úchyla, škrábala, mého anděla strážného a sexy zrzka, který se tu náhle objevil.

"Kde je Grantaire?"

"Já se ptal první."

"Ale já jsem holka."

Po těhle slovech se mi podaří upoutat Courfeyracovu pozornost. Zase a bohužel. Prohlédne si mě s výrazem, že zcela nepochybuje o mém pohlaví a vrátí se k papírům.

"Enjolras ho vykopl."

"Ta svině!" neodpustím si urážku mířenou zcela jasně na tu blonďatou nádheru. Nestačím se ani zeptat za co, když se Courfeyrac zasměje, ale pro tentokrát neopustí svou práci nebo co to dělá.

"Klid Bonaparte. Grantaire ho mírně naštval."

"A to čím?"

"Domaloval jeho zadek a pak se s ním chtěl pochlubit."

"Panebože."

"Přišel za ním zrovna když s Ferrem něco probírali a se slovy "Tuhle tvou část obzvlášť miluji." mu to ukázal."

Pokouším se zadržet smích, ale tohle se prostě nedá. Rychle se uklidním a dál poslouchám Courfeyraca, který zřejmě není u konce.

"A pak ho flákl po prdeli."

"Cože udělal?"

"Chceš názornou ukázku?"

"Ne!" o kousek se od něj odtáhnu, i když mi může těžko šáhnout na zadek. Ten je bezpečně chráněný židlí, což mě dokonale uklidní. Tiše si oddechnu a přisunu se blíže ke stolu. Nechápu jak jsem mohla tak dokonalou chvíli zaspat. I když vybrat si mezi Micki a touhle scénou ... je velmi těžké. Dále se tím nezabývám, protože slintat tu před nimi nehodlám. I když to muselo být zatraceně sexy. Kromě té části, kdy Elojokachna vyhodila tu sexy smradlavou násosku. S blaženým úsměvem se položím na stůl a hodlám se vrátit ke snění. Aspoň bych se s Šárlí mohla podělit o své zážitky.

"Kde to ... kde to je?"

Pode mnou se zatřese stůl, když ten čmáral od něj vstane a zřejmě začne něco hledat podle těch ran.

"Nedal sis jí někam jinam?" ozve se kousek od nás neznámý hlas. Byl takový jemný a pokud z hlasu mohla sršet nevinnost a roztomilost, tak z tohodle zaručeně. Což znamená, že to bude ten mladší zrzek.

"Ne, dal jsem jí tady na stůl, ale ona tu není."

"Co pod stolem?" tentokrát se ozve Combeferre, který zřejmě kde mohl tak pomohl. Prostě frajer.

"Nic."

"Na lustru?"

"Courfeyracu!"

Tiše se uchechtnu nad tou jejich žabomyší válkou, ale shippovat je vážně nehodlám. Ne z toho důvodu, že je Courfeyrac děvka a stále se ke mě lepí, ale z důvodu, že je Mário totální mimoň bez mozku a lituju tu holku, kterou s těmi psaními trápí.

"Možná jí odnesl Enjolras," navrhne jemnější hlas, když je Mário zřejmě na pokraji zhroucení. Odmítám zvednout hlavu jen kvůli tomu pakoňovi a dál se pokouším zabrat. I když jejich rozhovor začíná být zajímavější a zajímavější.

"Proč by to dělal?" neopomene dobrou otázku Mário.

"Mohl jí tam nechtěně dát s věcmi, které si sebou vzal,"  klidně mu odpoví mladší zrzek.

"To ne."

"Nevěš hlavu. Najde se řešení jak jí dostat zpátky."

"Ale já za hodinu musím být u Cosette."

"Tak v tom je menší problém. Enjolras se vrátí domů až za tři hodiny," rozbije Máriovi veškeré plány i naděje Combeferre. Chvilku je ticho než se ozve menší rána jak sebou nejspíš Mário někam nebo o něco šlehne. Nikdo nic neříká, takže jsou na to asi zvyklý.

"Klid, Márie. Mám klíče od Enjolrasova bytu. Můžeš tam rychle zajít, najít báseň a odejít," pokusí se mu ukradené iluze vrátit opět Combeferre. Jenže jak jsem si myslela, Máriovi na tom něco nesedí.

"Počkej ... nemůžu se mu tam vloupat."

"Nebude to vloupání. Jen tam vlezeš, aby jsi si vzal tu báseň a pak zmizíš."

"Ehm ..."

"Na, tady máš klíče. Nic tam nerozházej. Enjolras by to poznal."

"Ale ..."

"Ale co? Pokud jí potřebuješ, tak si jí vezmi."

Myslí mi projede dokonalé "Ale". Ale nechce tam jít sám.

"Nechci tam jít sám."

Tiše se uchechtnu, když si to tipnu dobře a dál je pouze tiše poslouchám. Courfeyrac se vedle mě zasměje jako by jej to ani nepřekvapovalo. Taky ho musí znát mnohem lépe než já. I když já bych ho dokázala popsat pár větami a všechny by byli pravdivé.

"Courfeyrac s tebou jistě půjde. My s Jehanem máme ještě práci."

"To teda nepůjdu! Mám práci."

"Která se dá odložit."

"Ta vaše snad ne?"

"Ne."

"Notak, Courfeyracu,"  zaškemrá Mário, což by u mě vyvolalo další salvu smíchu, ale budu předstírat, že spím. Tohle je zaručeně ten nejlepší plán.

"Ne."

"Potřebuji tě."

"Nepotřebuješ. Nejsi malé dítě, abych tě bral za ručičku a tahal po všech možných koutech."

"Naposledy."

"Copak jsem tvoje chůva?"

"Jsi můj přítel. Velmi dobrý a nejlepší přítel, pro kterého bych snesl modré z nebe."

Raději si strčím ruku před pusu, protože moje reakce na to Máriovo blábolení by se brzy ozvala. Už tak se tím začínám dusit.

"Modré z nebe?"

"Ano, cokoliv. Úplně cokoliv."

"Budeš uklízet?"

"Klidně týden."

"Měsíc."

"Dobře."

"Sakra, mohl jsem to natáhnout na půl roku."

"To bych nepřijal."

"To si jen myslíš."

Cítím jak vedlejší teplo mizí, ale náhle se objeví z druhé strany, když mě flákne po zádech. Vylezu ze své jeskyně, aby mě opět světlo uhodilo do obličeje, ale víc cítím své záda, která utrpěla vážnější poranění.

"Vstávej. Jdeme navštívit jeden byt."

"Zase?" otráveně se podívám na Courfeyraca, když se narovnám, čehož zalituju, protože mi mé záda nádherně zakřupají jako bych byla staletý děda. Courfeyrac zavrtí hlavou a nenápadně se podívá na své přátele. Otočím se po jeho směru pohledu a zastavím se na Combeferrovi, který se usmíval vševědoucným způsobem, což nesvědčilo nic dobrého.

"Ty jsi ji vzal sebou?" nevěřícně zavrtí hlavou nad přítelovou všehoschopností. Zřejmě ho nezná tak dobře, ale já i po tom dni poznala, že je schopný vážně všeho. Courfeyrac mě obejde, přičemž mě chňapne za ruku a vytáhne na nohy. Vytrhnu se mu, když si vzpomenu na jedno z Ferrových pravidel a zůstanu od něj v bezpečné vzdálenosti.

"Nesmím jí spouštět z očí. To nezapomínej,"  nezapomene mu připomenout to, co mu nařídil tupec s divným jménem, který mi nejspíš nezačne věřit nikdy.

"Což ti rozhodně nedělá moc problém,"  dokonale ho usadí Combeferre než se vrátí ke svým papírům a k druhému zrzkovi jehož jméno znělo jako Ježíš. Někteří mají ty jména dost zavádějící. I Courfeyrac by se dal splést s rakem. Škoda, že jako oni nechodí pozpátku.

"Ale sklapni," mávne nad tím rukou dvorní úchyl celého osazenstva než nás přeruší dobře známá firma MárioBros.

"Pojďte už!"

Obrátím se na SuperMária, který zběsile poskakoval u schodů až jsem u přála, aby se netrefil a spadnul z nich. Odpustím si ďábelský smích a raději se vydám za tím hopsajícím imbecilem.

"Nebuď tak netrpělivý nebo se na tebe vyseru,"  velmi slušně a přátelsky mu odvětí Courfeyrac, když mě obejde a drcne do něj, aby už táhnul. Mário bohužel neztratí rovnováhu a vypaří se dolů. Ještě než se vydá za tou hysterickou královnou obrátí se s dosti zavádějícím úsměvem na Combeferra a toho druhého.

"Hlavně tu nic neprovádějte. Gavroche se má ještě vrátit."

V hlavě mi zazvoní poplašný alarm, což vyburcuje moje slash senzory. Pozorněji se zadívám na ty dva, ale než mezi nimi stačím najít aspoň polovinu toho, co proudilo mezi Jolym a Lesliem, tak mě Courfeyrac vezme za paži a popotáhne mě za sebou. Mám chuť na něj zařvat, že jsem svéprávná, ale to už mě vystrčí ze dveří za Máriem. Div do něj nevrazím, ale včas se stačím zarazit těsně před jeho tělem. Ještě že Mário opět odhopsá o kousek dál.

"Tak jdeme děcka. Za záchranou básničky našeho drahého Pičuriuse," zvolá na celou ulici než mě praští do zad a pokračuje vpřed za Máriem. Opět si musím odpustit nadávku na jeho osobu a nabrat dech, díky čemuž si ani nemůžu užít Máriovi dokonalé přezdívky. Jakmile se mi vrátí zpět můj dobrý přítel zpět do plic, tak se vydám za těmi exoty za další příšernou cestou za divným dobrodružstvím.

Vysvětlivky:

Není čas ztrácet čas - hláška českého let's playera Agraela

Mandus - příjmení hlavní postavy z Amnesia: Machine for Pigs

Matt Davis - americký herec

Gogo - slovenský let's player

Trager - jeden z antagonistů z horrorové hry Outlast

Pewdie - švédský let's player Pewdiepie, hovořící anglicky

Pes - myšleno Sandora Cleganea z knižní série Píseň ledu a ohně, a ze seriálu Hra o trůny

Moriarty - Sherlockova nemesis

Mário - postava ze známé herní série SuperMario

"Vzbuď mě až to skončí." - věta z filmu X-Men Origins: Wolverine, pronesená Victorem Creedem na začátku filmu