Po roce se vracíme s bandou inteligentních Homo Sapiens, kteří nadále šrotí svůj plán, jež je mé hlavince zcela odpírán!

Upozornění ohledně přítomnosti Erika a jeho dlažďářského slovníku!

***

Poté, co jsem se pracně vyhrabala z odpadu, setřásla hnus, který se setřást dal, musela jsem se chtě nechtě připojit k přitroublému volovi a jeho leklému příteli. A nesmíme opomenout Gremlina, který se stále nevrátil do gizmího stavu. Stále se tvářil vysoce nafučeně, tvářičky jako dva balóny, vzteklé hřmění v očích, přikrčená postava ... no, dělal čest Courfovi, který tak vypadal před cca. ... teď. Jeho oči hřmivé totiž zazřely pár snů. A co dělal pár snů jiného než že splňovaly určitou část svých manželských podmínek. Vesměs není divné vidět lidi, jak se hubičkují na ulici, jenže tihle dva spíš vypadali jako by si chtěli okousat rty a přitom rukama zajížděli do míst, kam by si měli zajíždět ... nu, v soukromí.

"Dýchej, dýchej!" poklepu Courfa po rameni, ale ten byl zcela mimo. Vypadal jako býk, který se chce rozeběhnout proti toreadorovi. Chyba, on se chtěl rozeběhnout proti toreadorovi! Kopýtkem odhrábl zem, odfuněl a chystal se rozeběhnout. A také se rozeběhl. Běžel. Jenže nedoběhl. A proč nedoběhl? Nu, po něčem mu ujela nožička. Po takové žluté banánové slupce. Courf se na pár vteřin stal Supermanem, když se jeho tělo ve vzduchu srovnalo než hlavou přepadl na zem a jeho tělo se zase srovnalo na zemi.

Hrdý otec budoucího potomka a budoucí hrdá matka se s úsměvem odlepili, čapli se za ruce a odešli, aniž by si všimli, že chudák Jeromík žere hlínu. Bylo skutečně těžké se tomu nesmát, proto jsem se musela dusit dlaní, aby mě náhodou ta pomstychtivá minda nekopla za Gertrudou. Z té ženské mi stále vstávaly chlupy na ruce.

"Já už chci jít!" vyštěklo malé holátko na válející se matraci, přičemž k němu přiskočil a kopl ho do nohy. Fey vyfuněl do hlíny a doslova vyskočil na nohy. Otočil se s naštvanou tváří na Roche, ale když zazřel ten zjev, tak si to zřejmě rozmyslel. Je vidět, kdo v jejich domácnosti nosí gatě.

"No jo, jdeme, jdeme. Hlavně klid, Rochi. Víš, že se nesmíš rozčilovat, budeš mít vrásky," promluvil k němu tiše jako na vražedně vypadajícího medvěda. Gavrochova tvář se zjemnila a skoro se na ní objevil ... no, děsivý škleb. Já už vedle něj spát nechci! Ještě bych si ho spletla s Chuckym.

A tak se bez dalšího zdržování naše grůpa rozešla tím správným směrem. Cestou necestou, za Courfovou nevěstou. Po několika krocích jsem musela začít zpomalovat, jelikož mě něco začalo solidně škrábat na zádech. Možná mě nějaká svině kousla. Jenže ... tahle svině se hýbala. Oh Bože! Ono je to živé! Se zhrozeným výrazem ve tváři jsem vytáhla za ocas řádně macatou krysu. Vykulím oči a hodím s tím dopředu. Přímo na Máriova záda. Ten nadskočí a sejme potkana z ramene. Otočí se na mě s ohromnýma otazníčkama ve tváři než ze sebe vydoluje větu.

"Dárek od Hanse?"

Jako, proč ne.

"Ano, dárek od Hanse," nechala jsem ho v tom, zatímco on jihnul a lepil se k ušmudlané kryse, rychle jsem ho obešla, abych srovnala krok s těmi ... co neměli zvíře z ulice v náruči.

Kupodivu netrvalo dlouho a již jsem před sebou spatřila tu ohavnou, monstrózní a šikmou budovu, která si nadávala kavárna, přestože jsem do ní neviděla vkročit nikoho jiného než tuhle partu pobudů a Combeféna. Šli jsme za sebou, jak čtyři čuníci, co jdou. Ťapkali jsem v blátě v řadě za sebou. Dveře majzli stěnu a první neslyšně vyšel schody Courfeyrac, za ním je vydupal jako motorový slon Gavroche a protože jsem před sebe šťouchla Maria, on je vyšel jako motovidlo třetí. A já jako přestárlý důchodce čtvrtá.

Když jsem se díky zábradlí vyšplhala vzhůru s jazykem na vestě a infarktem v kapse, mohla jsem si prohlédnout celé obecenstvo čítající Frajera Comboféna, Jolyho, Lesglieho a Průvana. Či Provéna. Neříkali mu náhodou Ježíš? No jako, podoba žádná. Tenhleten Ježíš byl zrzavý s tváří laně a vymakanou postavou. Dost divná kombinace, ale nemůžu odporovat.

"Dobré odpoledne plné slunce a krásy," zahlaholil bodře Courfeyrac, přičemž roztáhl ruce jakoby je chtěl všechny obejmout. On měl problém. A tím problémem byla náladovost. Zbytek osazenstva pozdravil. Zatímco si Frajer prohlížel nějaké spisy a opíral se o zábradlí, Ježíš nervózně pozoroval dveře. Měla bych na jazyku otázku, jenže se mi k uším dostal takový podivný zvuk. Asi takový jako když větří pes. Popojdu dál od schodů, aby mě náhodou můj ohromný mozek nepřevážil a přitom najdu zdroj zvuku. Oči mi padnou na Jolyho, který se rukama opíral o stůl, přičemž mu zadek visel ve vzduchu, jak se snažil najít jakýsi pach.

Nechápavě se podívám na Lesglieho, kterému cukaly koutky. Co to u všech rohatých dělá?! A v tu ránu se oči podivné existence upnuly na mě. Celá existence vystřelila na nohy a ručka vylétla vzhůru, aby na mě byl namířen prstíček.

"No fuj!" bylo to ohromné moudro, které z doktora vypadlo. Čuchnu k sobě a znechuceně se odvrátím. V tomhle má zřejmě pravdu. Naštěstí se mi nevěnuje dlouho, jelikož jeho zrak zazří další věc. A to přerostlého potkana v Máriově ruce. Na Jolyho tváři se objeví výraz čirého zděšení, div že mu očiska nevypadla. Měla bych podotknout, že zatímco budoucí doktor stál, Lesglie zarytě sledoval jeho zadnici.

"Cos to sem přitáhl?!" zahřměl Jolík až se okenní tabule pohnuly a Mário se nahrbil, jakoby jej spráskal bičem.

"Dárek od Hanse," zapištěl jako krysa a ukázal na mě. A v ten moment se ozvala karma a krysa ho kousla. Marušák zaskučel a potkánek spadl na zem. V tu ránu se ze stáda chlapů stálo stádo upištěných žen. Jolík zařval a skočil na židli, kam ho následoval i Lesglie, ale ten zřejmě nechtěl ztratit pohled na jeho zadek. Průvan vypoulil oči a v cuku letu se ocitl všemi čtyřmi na stole. Maruška nijak nevyčkávala a během tří skoků a jednoho pádu, se svalila na stůl. Rukama jej obejmul jako vor poslední záchrany. S jiskrami strachu v očích se podíval na mě.

"Hansi! Hilfe!"

Nemusím dodávat, že já zůstala dole, zatímco Combofén si dál četl a i Gavroche nedal mrd. A nesmíme zapomenout na hlavního hrdinu dne. Courfeyrac se zatočil jako pes, který se honí za vlastním ocasem a podíval se po obecním ruchu.

"Vy se bojíte malé krysy? Pcha! A pak si z nás frantíků nemají věčně střílet!" zakroutil nad nimi nevěřícně hlavou a odvážně se vydal za potkanem, který zrovna požíral řízek, který mu Roche hodil. S majstrovským šklebem se ohnal po potkanovi, jenže ten byl rychlejší. Skočil mu na ruku a po ní se rozeběhl dál. Poprvé v životě jsem spatřila někoho, jak zbledl doslova jako stěna.

"Néé! Bože! Ona mě zabije! Pomoc!" rozhulákal se na celou místnost, přičemž se svalil na zem a začal sebou plácat jako by byl v jednom ohni. No, s chutí bych ho začala mlátit hasičákem, ale ten v té době nebyl. Navíc bych mohla ublížit kryse.

Po mé levici se ozve tichý povzdech. Hrdinný Julius Caesar ... teda, Julius Combofén se rozešel směrem k plácajícímu se Feyovi, zatímco zbytek přihlížel a Roche ... stál v rohu a zíral do zdi. Štěstí, že moje pozornost byla zaměřena na krysu ... vlastně ani ne tak docela. Proč se do psí zádele z Roche stává Anti-krist? No, raději nemyslet, zpět k potkanovi. Fén učinil stejný chmat jako Fey, akorát jemu to vyšlo. Chytil potkana za ocas a odešel dolů. To je frajer! Po pár vteřinách se vrátil zpátky, bez škrábance, kousnutí nebo smítka na skvěle vyžehleném saku. Upravil si brýle, opřel se o zábradlí, vzal papíry do ruky a vrátil se ke čtení. Frajer!

Několikatero očí na něj zíralo a nikdo chvíli ani nemukl. Než ten muk přerušil Fey. Vymrštil se na nohy, upravil si kravatu a zahanbeně se zasmál.

"Chtěl jsem ti zvednout sebevědomí, Ferre," další trapný smích než ho umlčel jakýsi řev. A tentokrát to nebyl Joly. Moje uši div neexplodovaly po té hrůze, kdy jsem si i poskočila. My přítomní, jež jsme tu nebyli jako první, jsme se zadívali na dveře, za nimiž se muselo odehrávat, cosi příšerného. Dupot, hekání a nářek. Je to tu! Elojokachna tam někoho mučí! A já budu na řadě!

Opatrně jsem se začala sunout k východu, když se dveře otevřely a v tu samou chvíli zase zabouchly. Před ně se vyloupl Fjů ... Feu ... prostě, sympaťák, který mě nechal s Erikem. Jenže teď vypadal příšerně. Nazelenalý, dech nabírající, sotva se držící na nohách. Naštěstí Ježíš slezl ze stolu, aby ho rychle podepřel než měl tu možnost padnout na zem. Svýma pořádnýma prackama ho usadil na židli a začal ho ovívat.

"Vydrž Feuilly! Joly se na tebe podívá," chlácholil ho marnou nadějí, zatímco doktor vrtěl hlavou a dál stál na židli. Lesglie si za tu dobu uhačnul na stůl a pokračoval v zírání na to nic.

"Joly se na tebe nepodívá," obrátil Průvan a sám se vydal na tu dlouhou cestu při zotavování jediného pracovního soudruha. A to by nebylo něco pro největší Kelišku v místnosti, aby se nepřimotala. Když se Courf přestal plácat po ramenou, tak si to nakráčel k Fjů. A jelikož mě již bolí nožky, tak si slušně uhačnu u nejbližšího stolu, který není špinavý ani nikým obsazený. Fey tedy došel k Fjů, nahnul se jako žena, tudíž vyšpulil na zbytek osazenstva půlky a ovanul nebohého sympaťáka svým dechem.

"Feuilly, co se stalo? Vyplač se mi na ramínku, je jen a jen tvé," poklepal si na rameno a dál je dělilo pár milimetříčků. Sympaťák se nadechl.

"Erik ... má vyrážku a já mu jí chtěl namazat, jenže on ... on ..." hlas se mu zlomil a on si ukryl tvář ve dlaních. Co mu u všech rohatých ten šílenec provedl?!

"Ah!" narovnal se a zatvářil se jakoby přemýšlel. Což je u něho pravděpodobné asi jako že se sem přiřítí Enjola a usměje se. ..."Je to prosté, drazí občané. Dle odstínu Feuillyho barvičky ve tváři a toho, co na něm ulpělo, si náš dobrý přítel pan Bahorel usral natolik, že by to zabilo i tchoře. Nejspíš baštil ty modré papričky. A kde vždy pan Bahorel baští modré papričky? Ano, u slečny Celeste. A jelikož je požahaný, je nad slunce jasné, že se její muž vrátil dřív z práce a on si svůj úprk musel zkrátit přes okno, pod nímž je žahavý keř. Záhada vyřešena! Děkuji pěkně!" pan nesmělý se začal klanět, ale místo ohlasu se Joly praštil do čela a Lesglie se zasmál.

"Díky, kapitáne Jasňáku. Ale tohle všechno víme."

"Tak proč jste nic neřekli?!"

"Byl jsi rychlejší."

Courf opět nafoukl tvářičky, akorát tentokrát z docela jiného důvodu. Přešel ke dveřím, chytil kliku a rychle zapadl dovnitř. Z druhé strany se ozval další křik a burácení.

"Hovado!"

Jo, to byl jasný Erik. Další nadávky, bouchání a mlácení netřeba vypisovat. Zbytek osazenstva se mezitím dostal do původních pozic. Já stále hačala na svém místě s rukama na stole, přičemž jsem klepala rukama nedočkavostí jako Daisy Domerque z Osmi hrozných než se Kurt Russell odporoučel ke všem rohatým. Průvan dál opečovával zelenku, Joly s Lesgliem slezli ze stolu, jen aby doktor šťouchl svého kolegu k Máriovi, jehož ruka vypadala jakoby jí strčil do láhve s kečupem. Krysí kousnutí není hej! Lesglie dle instrukcí odtáhl Marušáka ze stolu, aby mu mohl ošetřit pacinku. Podívám se k Fénovi, jemuž se v rukách papíry vyměnily za knihu. Za knihu, na níž se velice podivně culil a přitom hladil stránku. Povytáhnu nad tím obočí. Frajer měl jakýsi šestý smysl. Můj pohled zachytil během několika vteřin a knihu hned zavřel s jakýmsi proviněným v očích.

Přestanu jej hypnotizovat, když mi na stole přistane cosi převelice nechutného. Podívám se na řízek, který byl připláclý na dortíku. Zhnuseně se zašklebím a vzhlédnu, abych zazřela toho anti-krista, jak obchází všechny zúčastněné s tou šlichtou. Nakonec poslední talíř vrazil do ruky Ferrovi, postavil se doprostřed místnosti, zarazil si ruce do podpaží, hlavu snížil tak, že mu téměř nebyl vidět krk a s naštvaným výrazem všechny upřeně pozoroval. Ty žhnoucí očička přímo říkala "Snězte to!"

Podívám se po ostatních, vyměním si zkroušený pohled s Lesgliem a s ohromnou dávkou odvahy natáhnu ruku k té hrůze. Zaklepe se mi jako závislákovi na cracku, který nedostal dávku. Z tohodle se pobleju.

"Rochi," protnul hřbitovní ticho Frajer. Zarazím pracku a vzhlédnu k němu. Zrzek statečně přistoupil k Anti-kristovi a položil mu ruku na rameno. Těknu očkem do strany, abych se ubezpečila, že se každý jako já nakrčil a vyčkával rány. Samozřejmě netřeba říkat z čí strany.

Klučík satanovský vzhlédl k Fénovi se stále vražedným pohledem, jiskry sršící. Stačilo jen, aby zařval "Jdi k čertu!" a ... Combo by šel!

"Co kdyby sis šel hrát ven?" byla věta, jež rozjemnila vrásky na tváři satanáše a veškerá aura zla zmizela. Jakoby se vrátilo to roztomilé dítko, které mi slintalo na rameno první den, který jsem tu strávila. Místností projelo sborové oddechnutí.

"Fey mi nedovolí si hrát venku," zastesklo si plýše. Skoro byl nyní na poňuchňání. Škoda, že jste nikdy netušili, zda vás zavraždí nebo obejme. Ferre se na něj pousmál takovým příjemným, hřejivým úsměvem. Asi chápu, proč na něj zabírá.

"Když budeš jen za oknem, nebude proti tomu nic mít," dal mu naději na lepší zítřky. Díky tomu se místnost dokonale prozářila. Ferreroroche roztáhlo tvář do širokého úsměvu, skočilo Frajerovi do náruče, vlepilo mu hubana na tvář a odslonilo se dolů. Takhle se vymítá ďábel! Láskou! Je to Frajer!

Oddechnu si ještě jednou a tu slátaninu na talíři šoupnu na druhý stůl. Opřu se hlavou o hřbet ruky a vychutnávám si to chvilkové ticho občas přerušované nadávkami a nárazy za dveřmi a Maruškovým fňukáním. Oproti minulým dnům to vskutku ticho bylo. Prakticky ticho před bouří, jelikož tu stále chyběl můj úhlavní nepřítel. Moje archnemesis. Batmanův Joker, Harryho Voldemort, Jollyho špína. Hodila jsem očkem po hodinách, které se blížily k celé. Něčím to smrdělo a rozhodně ne Erikovým prdem. A když přišla mysl má na Erika, Erik se zjevil. Dveře se rozrazily a cosi bosé vyběhlo ven. Můj pud sebezáchovy mi do uší zahučel, abych zavřela oči. A zřejmě to bylo tuze dobré varování, jelikož se Joly rozječel na téma "Bahorele! Natáhni si kalhoty!"

"Kurva ještěrka podlá zákeřná! Pálí! Pálí! Moje prdel!"

Něco mi drclo do lavice, což zapříčinilo to, že se mi zarazila do žaludku a nejspíš ho posunula až na druhou stranu. Dech mi byl vyražen a já nezvládla nic jiného než vykulit oči, otevřít pusu a odrazit lavici, abych se mohla svinout a chránit své bříško. Hajzl jeden!

Třela jsem si zraněné místo a vzhlédla jsem ze země v momentě, kdy se Erikova obnažená zadnice ukryla v kalhotech. Zavrtím hlavou, abych nebyla rudý rak a raději se zadívám k plynové komoře, z níž se vynořil s vítězoslavným úsměvem Courf.

"Já ti říkal, že to zvládnu, jakože se de Courfeyrac jmenuji!"

"Jmenuješ se kokot obecný, kokote! Ti jednu vybombim!" zavrčel na něj Erža. Nožkou hrábl dozadu a chtěl proti ranhojiči vypálit, kdyby mu do rány neskočil Fjů. Jaksi jej chtěl zastavit a také že zastavil. Přesněji Erikova pěst se zastavila o Fjů nos. Ozvalo se nemilé křupnutí, které zabolelo i můj nosánek, jež si vzpomněl na jednu určitou noc.

Všichni uleknutím nadskočili, dokonce i Eržo se zatvářil vyděšeně. Ale první, kdo zachytil Fjůho byl Ježíš. Chytil ho do svých svalnatých pazour a opět ho posadil na místo.

"Neboj, Feuilly! Joly se na tebe podívá!" s panikou v hlase na něj zakřičel a potom se podíval na Jolyho. Statečný doktor si založil ruce na hrudi a rezolutně zavrtěl hlavou. Průvan se vrátil k Fjů.

"Joly se na tebe nepodívá."

Naštěstí tu stále byl Lesglie, který přispěchal s mokrým hadříkem, který vymáchal kdoví kde, a přiložil ho Fjů na nos. Ten se předklonil a zůstal tak, zatímco ho Průvan a Lesglie přidržovali. Erik zůstal na svém místě jako přiražený. Joly nehnul brvou a Marušák dál skučel s napuchlým hadrem ... teda, prstem na ruce. A co vůbec dělal ten, co měl dostat přes hubu?

Rozhlédla jsem se, abych ho našla. A zrak mi padl opět na další zadnici. Prasák lezl od stolu ke stolu a nahlížel pod ně. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat.

"Co tam hledáš?" padla otázka, když se dostal k mému stolečku, od kterého jsem se pro jistotu odsunula. Vážně ho mezi nohama nechcu! Za mou otázkou následoval hlasitý náraz. Pan inteligent chtěl zvednout hlavu, když ji stále měl pod stolem. To tam zaskučelo a vynořilo se na povrch.

"Gavroche!" vyčítavě na mě zazřel, zatímco si mnul bolavou hlavičku. Co já můžu za to, že je to jelito?

Povzdechnu si a otevřu pusu, abych mu prozradila, kde se ukrývá, ale Fén mě předběhl.

"Hraje si venku."

Do Feyraca jakoby praštilo. Vyskočil na nohy a zhrozeně se podíval na svého kejmoše.

"Cože?!" zahuhlal. Ferre nadzvedl ruce do obranné pozice.

"Uklidni se, je pouze za oknem," pověděl mu holý fakt než se očka jeho modravá vykulila na něco za našimi zády. Do medvědí matky jakoby opět střelilo a on se prudce otočil daným směrem. S vyjeknutím ženy, co vidí dítě, jak si hraje uprostřed dálnice, se rozeběhl k oknu.

Obrátím se tím samým směrem, abych mohla po vzoru Féna vykulit oči na Roche, který se tiskl k okenní tabuli ... z té nebezpečnější strany. Prasák přiběhl k oknu a nalepil se na něj též.

"Rochi! Rochi! Co tam děláš?!" začal na něj hulákat v čiré panice.

"Hraju si za oknem, jak mi řekl Ferre."

Fey hodil vražedným očkem po filozovi, který měl i nadále ruce v obranné pozici.

"Nemyslel jsem to doslova."

"Tak se příště vyjádři pořádně!" okřikla ho vyděšená matka než se obrátila na Roche a začala bušit do okna.

"Slez dolů!"

"Však už lezu."

"Ne! Počkej!" další zabušení. ..."Vlez dovnitř!"

"Už nejsem na střeše."

"Jsi na střeše!"

"Nejsem na střeše!"

"Jsi na střeše! ... ach, už není na střeše, to je odpadkáč," hlasité oddechnutí se vydralo z uřvaných plic. Teď to zřejmě filozof schytá. Byla jsem připravená zastat se Comba, ale když se prasák otočil, tak mu na tváři hrál veselý úsměv. Nechápavě nad ním zavrtím hlavou. Co je to za debila?

Nemohu nad tím dál hloubat, jelikož se celou místností rozezní odbití celé. A za ní následovalo ticho. Opět se pootočím na židli a podívám se na hodiny jako zbytek osazenstva. Sic nevím, co s tím mají ... ah! Enjola chybí! Hah! Přijde pozdě na svou vlastní přehlídku degenství, blbec!

Úsměv se mi roztáhne jako kočce Šklíbě. Jako první se ozve Erik.

"Pichna chybí! Takže někde píchá! Kdo chybí?!" prstem šťouchl každého ve své blízkosti, tudíž Průvana, Lesglieho a Fjůovo temeno. ..."Hah! Grantairové! Ten čurin si dává trojku!"

"Bahorele, klidni své výrazy," napomenul ho mírně Feire, za což si vysloužil vražedné zavrčení.

"Jsem klidná výraz! Ani jsem nezačal kládou mlátit o stůl!"

"Ani to nedělej!"

"Klidni hormon, Jolino!"

"Neříkej mi Jolino, Habrolelino!"

"Klid, hoši."

"Sklapni!" zpražili oba nevraživci chudáka Lesglieho. Ten se uměl ozvat v tu nejméně vhodnou chvíli. Naštěstí dalšímu vraždění předešel zvuk zezdola. Mohl to být Damien Satan Junior, ale dle nedočkavých očí všech přítomným kromě Ferra a Fjůje, šlo o to, kdo přijde s lordem Enjolou. Nohou bylo více, napětí v místnosti se dalo krájet až explodovalo.

"Kdo jsi?!" přiskočila srnka Fey ke schodům, div nesvalila načančanějšího Grantaira ze schodů. Toho naštěstí zachytil smrdutější Grantaire a skrz Feyraca ho procpal nahoru.

"Vole! Copak nevíš, jakou mám hrůzu ze zaseknutí se na schodech?!" schytal známý prasák hlasitou výtku, za níž následovalo nevěřícné zavrtění hlavou. Voňavější Grantaire scénu předešel smeknutím klobouku a pozdravem.

"Dobré odpoledne vynšuji. Guten Tag, Hansi," neopomněl vysmeknout poklonu i mě, za což jsem mu mávla rukou, což ho zřejmě potěšilo, dle letmého úsměvu na napudrované a naknírované tváři.

Ucítím na vršku hlavy jakýsi závan. Odtáhnu se a mrknu nahoru. Díky čemuž se odtáhnu ještě víc. Erik nade mnou stál, máchal rukou a zřejmě přemítal komu jí ubalit. Proč stojí nejblíž u mě?! Kam jsem si to zase sedla?!

"Kde je koňopich?!" přestal máchat prackou a hodil ji v bok jako dokonalý gay. Zřejmě si to uvědomil a nahodil i druhou jako dokonalý nasraný dítě.

"Kdože, prosím?" otázal se ho slušně Archibald, když si položil buřinku či co to je, na stůl kousek od něj.

"Enjolras," osvětlil mu to brášule, který ze saka vyjmul placatku a hned si lokl k nelibému pohledu Frajera. Archovi osvítilo. Pootevřel ústa do podivného o a ten samý zvuk i vydal.

"Ooo ...," ústa opět zavřel než ze sebe vydal hlas. ..."To nemáme tušení," zavrtěl hlavou a usedl.

Erik zadupal nožkou, chystajíc se opět něco prohlásil, když v tu ránu dole práskly dveře. Opakující se scéna s napětím, já jsem mezi tím nahodila svou otráveně nenapnutou pozici s položenou hlavou na hřbetu ruky a sledovala jsem, jak zafuněná Enjola vyběhla schody, předklonila se a začala oddechovat.

"Enjolrasi, jsi v pořádku?" promluvil první Frajer, když už zbytek přestal zírat na fuňu a přitom sebral Erikovi šanci se dát do křiku. Či Feyovi.

Enjolros se vyhoupl do své výše, naposled vydechl ... a bohužel pro mě, zase nadechl.

"Zdržela mě stařena s nákupem!" rozhodil rukama, čemuž jsem se nezapomněla pousmát ... do své dlaně. ..."Chtěla po mě, abych jí ho vynesl až do třetího patra! Třetího!" rozhořčeně rozpřáhl a praštil blízko zevlujícího Grantaira do papuli. Ten si naštěstí potom nárazu jen sedl na můj stůl, tak jsem se musela mírně odstrčit doleva, dál od Erika a blíž k pořádnému výhledu.

"To je strašlivé, Enjolrasi," odkývl mu to Fén, následně se otočil a chtěl k nám promluvit, ale Jola si ho opět obrátil k sobě.

"S mýma slabýma plícema! Ale jelikož jsem dobrý samaritán, tak jsem ji to tam odtáhl, hodil jí do pracky mýdlo a vypadl jsem!"

"Hrozné, hrozné, Enjolrasi," opět s ním souhlasil Frajer a opět se pokusil otočit a promluvit k nám, ale opět ho Eboba zastavil.

"Ale to není vše!"

"Oh, Bože," vyjelo z Combofénových úst. Blonďák pozvedl obočí a zrzek se rychle opravil. ..."Oh, Bože, jak moc jsi dnes trpěl, Enjolrasi."

Nedůvěřivá minda pokývala hlavou a vrátila se k lamentování. S jasným rozhazováním rukou.

"Pak! Pak nějací idioti zatarasili nejkratší cestu k Musainu nábytkem a řvali na mě, že mě nepustí, že tu bojují za svobodu. Vyštěkl jsem na ně, že mě to nezajímá a že chci projít a oni na mě namířili bajonety!"

"Hrůza, Enjolrasi, hrůza."

"Jeden z nich mi div neprostřelil botu! Víš, jak byla drah ... ehm, je mi drahá. Mám je tak dlouho."

"Od včerejška."

"Cože?"

"Nic, nic, pokračuj," Fén si sundal brýle a začal si je čistit od Enjolových slin.

"Pak jsem se rozeběhl k nejbližšímu strážnému, aby s tím něco udělal. Ten hňup netušil co, tak jsem mu řekl, ať zavolá armádu. Hrůza toto! Ty dnešní lidi vážně bojují za každou malichernost!"

Slov se mi nedostávalo, zato se mi chtělo smát. Dralo se to ven a když ze mě vyjel první podivný zvuk, Feyova pracka mi ucpala dýchací otvor. Což samosebou upoutalo Híťovu pozornost.

"Co to děláš?!"

Courf jí opět sundal, nevinně se pousmál a rozhodil rukama, což naštěstí nezasáhlo mě, ale Erika. Dnes se tu každý tak vesele mlátí.

"Kurva! Už mě tak sereš, Máňo!"

"Ticho!" utnul rozbouřenost Enjolos dřív než se to mohlo zvrhnout v další bitku. A bohužel by dopadla tak, že by Erik skočil přes mě na Prasáka. A to by byl další úraz pro mě a Joly by se na mě ani nepodíval! Rozhodně ne potom, co smrdím jako Celio v Mostě.

"Ty buď ..." chtěl se ozvat Erža, ale Joly ho srazil na židli. Doslova položil veškerou svou živou váhu na jeho rameno a sejmul ho dolů. Další překvapení dne, které vyrazilo slova i ze sprosťákovy tlamy. Doktor si prokřupal prsty a usedl vedle Lesglieho, který na to čuměl s otevřenou pusou.

"Zavři ústa nebo ti do nich vletí choroba," upozornil ho bez zaujetí Joly a pro jistotu mu pusu sám zavřel. Rukou, ničím jiným.

Jako první se vzpamatoval Enjolas. Spustil pracky, odkašlal si a neopomněl si upravit sáčko. Jistě drahé ... jemu drahé, pche.

"Usedněte, přátelé ... a špehu, ať můžeme začít."

Courf se odplížil za mě, což je děsně příjemné ho mít za sebou, ale naštěstí tu stále byl ostříží zrak, tak bylo vše safe and sound. Remus se sesunul z mého stolu, já se přisunula ke stolu, on došel k jinému stolu a tak jsme se všichni hezky uhačli včetně Ferra, který si přitáhl židli dopředu, aby byl blízko Enjole.

Dotyčný se protáhl, rozepnul sako a pohled mu zalétl na mě. A kruci. Přimhouřil oči a otevřel ústa. Já se přikrčila a čekala jsem, co z něj vypadne.

"Márie," zvolal jméno jiného imbecila. Vyfoukla jsem trému z plic a hodila očkem za sebe. Což byl špatný nápad. Srdce se mi na pár tepů zastavilo a já sebou dost znatelně škubla, div jsem netrhla s celým stolem. Pan Marušák totiž dávno nezevloval kdesi vzadu, ne, on zcela nenápadně přisunul židli až zcela za mě a celou dobu mi dýchal na zátylek. Strašák hovadský!

"Zde!" vykřikl, za což si vysloužil Enjolovo protočení očí a Eržův hlasitý smích, jenž ustal, když se na něj Joly zadíval. Erža polkl a ulehl na stůl za hlasitého bum. Což Ejole vyhovovalo víc než kdyby vyluzoval zvuky.

"Máš dnešní přednášku o správné údržbě bajonetu."

Vzduch za mnou zakýval, po čemž mi přejel silný mráz po zádech. Naštěstí vstal a prošel kolem mě a ... Erži, který si neodpustil, aby ho plácl po zadku. Mário nadskočil, ale šel vytrvale dál. Až k Enjonátorovi. Ten opět přimhouřil očka, zakýval ústy ze strany na stranu a hodil spodkem sáčka dozadu, aby si mohl hodit dlaně na boky.

"A až se budeš vracet, budeš sedět u stolu!"

Díky Bohu!

"Ale já chci sedět s Hansem!" smutně zašpital Marušák. Za jeho prosby jsem já dostala vražedný pohled. Co jsem komu udělala?!

"Ale u stolu!" zopakoval svůj povel, čímž mě zrovinka moc nepotěšil. A on to tušil! Pajzl proradný! Tentokrát jsem přivřela oči já, ale Enjola uvolnil místo Marii a na mě ani nemrkl. Zlý pohled vyšel vniveč. Ach jo!

Marčušák se postavil na značky, šáhl si do kapsy, vytáhl z něj pečlivě složený papyrus, rozložil a jal se čítat. Přitom jsem si všimla, že se Fénovi objevilo v ruce pero a papír. Zřejmě hodlal zapisovat, co za blábol ze sebe Marcipán dostane.

"Ehm, ehm," odkašlal si SuperMário, poškrábal se na hrdle a přimhouřil oči, když zabrejlil na písmenka. ..."Nejdražší Cosette, píšu ti, jelikož netuším, co ti napsat. Vážně se snažím nalézt ta správná slova, ale jsem natolik vytížen, že mi jich není přáno. Věz, že i přesto si najdu pár vteřin, abych si vzpomněl na naše zakázané pohledy v zahradách tvého otce v době, kdy si holí tváře, aby nepřipomínal rosomáka. Sic je to roztomilý tvoreček."

Ferre se zarazil v psaní, Enjola se zašklebil a zbytek ani nedutal. Zřejmě jako já chtěli vědět, jak to skončí.

"To zvířátko, ne tvůj důstojný pan otec. Tedy, nemohu posuzovat jeho roztomilost, jelikož jsem ho viděl jen koutkem oka. Zbytek mých očí pozoroval jen tebe. Tvou róbu spanilou, něžné prstíky, které jsou jistě ztvrdlé od těžké práce v kuchyni. Ale já jsem natolik shovívavý, že jim to odpustím."

"Marie!" přerušil krásnou recitaci Enjola. Vlastně nepřerušil, Mário pokračoval dál.

"Za deset let již budu znát jejich tvrdost a za dalších deset budeš znát ty tu mou."

"A dost! Ticho buď!" Eboba mu vyrval dopis z rukou, zmuchlal ho a hodil ho za sebe. Potom nahodil hřmící pohled a prstem dloubl Marušáka do prsou. ..."To nemá nic společného s údržbou zbraní!"

"Má to, co dělat s údržbou Máriovy zbraně," neodpustil si poznámku Fey, což vyvolalo poloviční smích těch, jež neměli v prdelce pravítko.

Enjolras jako vždy zavrčel, Ferre zavrtěl hlavou a u ostatních nemám tušáka. Samosebou, Mário smutně sklopil zrak a odcupital ke své židli, která se znenadání objevila u té mé. Chtě nechtě jsem se posunula, abychom se k tomu malému stolečku pro děti ze základky v USA, narvali oba. Naneštěstí mu to udělalo ohromnou radost a opět se rozsvítil jako vánoční stromeček. Pane Bože, do čeho jsi to rozum nedal?

"Končíme s veselím, napíšeme si test!"

Cože ... cože to právě řekl? S hrůzou v očích se začnu zmateně rozhlížet po zbytku osazenstva, ale ti vypadali pouze otráveně, ne zděšeně. S výjimkou Erikovy ležící hlavy. Ta dost jasně vyluzovala zvuky naštvání.

"Enjolrasi! Dnes ne!" zaskuhral Lesglie a jeho skuhr byl okatě ignorován, když bloncka vzala ze zadního stolu papíry a začala je rozdávat.

"Tyrane!" neodpustil si další poznámku Courf, zatímco zbytek smířeně seděl a čekal na svůj listík.

Hodím si lokty na malý stoleček a hned k nim přibudou i další, které se na ty moje natisknou jako chobotnice. Nyní nahodím i já dostatečně otrávený výraz. Zatlačím a odsunu Máriovy tentákly do strany. S jeho přiraženou židlí těžko něco provedu, ale ty ruce si klidně může strčit ... někam. Jenže jakmile Marušák zavíří prostor, hned je přirazí zpět. Pokusím se o to ještě jednou, ale můj pokus zastíní něčí stín. Povzdechnu si a vzhlédnu k ledovému ksichtu. Očekávám jen to nejhorší, ale kupodivu kreatura pouze prohrabávala papyrusi v ruce než našla ten správný a flákla mi ho na stůl. Pro Marušáka vzal hned z vrchu a šoupl to na jeho malý kousek.

Hodím ignor na tu přísavku a mrknu na svůj malý kousek ráje. První otázečka "Jsi špeh?" Povytáhnu obočí a letmo hodím očkem po Marušákově papíru. Jenže ten to kupodivu zazří a zaplácne papír rukou.

"Hansi, nekoukat!" s výčitkou v hlase se ke mě otočí zády. Skvělý kamarád. Hodím oči v sloup a podívám se na další velice zajímavou otázku "Co tu špehuješ?!" Starý dobrý Enjola si od dětských let v tom psaní moc nepolepšil. Přelétnu zbytek otázek, jež měli každá z nich něco společného se špehováním, a snažím se najít něco, co se týče poncla nebo mustanga. Bohužel, na papyrusu si srdéčko nevyskuhral.

"Somebody once told me!"

Škubnu sebou, když mě do uší udeří rezonující zvuk ... zpěvu? Majznu Marušáka loktem do zad, ten zaskučí, ale dál horlivě a šprťácky píše.

"The world is gonna roll me!"

Hodím očkem po své pravici, odkud zvuk vycházel a můj zrak padne na Eržovu padlou hlavu.

"Ain't the sharpest tool in the shed," poslední slovo značně protáhlé rezonovalo místností. Vyhledám lorda Enjolu, ale ten si již nevzrušeně hověl na zadním stole a prohlížel si listy. Přesunu se na Comboféna, ten si toho určitě musel všimnout. Ale chyba.

"When you're gone, How can I even try to go on?" vydal ze sebe o poznání tišší zpěv, přičemž opět hladil stranu knihy či cosi v knize. ... "When you're gone, Though I try how can I carry on?"

Štípnu se do ruky, ale skutečně se mi to nezdá. Šťouchnu do Mária, ale to byl tuze špatný nápad. Marušák se na mě prudce otočí a z kapsy vytáhne další dopis.

"Waterloo! I was defeated, you won the war," přisunul si k sobě obálku a zamíchal s ní, jakoby to byla polévka. ..."Waterloo! Promise to love you for ever more," obálka schytala hubanec, zajela zpět do kapsy a SuperDivnýMário se vrátil k psaní, aniž by mě zaregistroval. Já se mezitím odtáhla, jak to nejlépe šlo, ale díky tomu jsem měla periferní pohled na Feye. A ten začal hučet. Doslova.

"Uuuh, You can dance! You can jive! Having the time of your life!" Courfovi ruce se daly do pohybu a s ním i zbytek těla, který se na židli mohl vrtět. ..."Ooooh, see that girl! Watch that scene! Digging the dancing queen!" s veselím se podrbal na hlavě a sklonil hlavu do papírů. Zkoprněle se vrátím do původní pozice, ale papír je to poslední, co mě zajímá. Tentokrát mou pozornost upoutá Remus, který si podepíral rukama hlavu a zíral na Enjolu. A rozhodně u toho nebyl zticha.

"One of us is crying, one of us is lying, In his lonely bed," ruce padly na stůl a bolestný zpěv pokračoval. ..."Staring at the ceiling, Wishing he was somewhere else instead."

Chudák Remus, pomyslím si, když se nebohý opilec vrátí k psaní. Nemůžu ho litovat dlouho, jelikož se hned vedle něj zvedne druhá černovlasá hlava.

"Knowing me, knowing you, There is nothing we can do, knowing me, knowing you," s pohledem upřeným na Enjolu a zpěvem věnovaným také jemu. ..."We just have to face it, this time we're through, breaking up is never easy, I know, but I have to go, Knowing me, knowing you, it's the best I can do," hlasitý povzdech a zpátečka k papíru. Mrknu na prince Enjopase, ale ten nehnul ani brvou. Copak nemá srdce?!

"Look into his angel eyes!"

A opět nemám čas se vztekat na Enjonose. Odfuním si a obrátím se na ... Jolyho?

"One look and you're hypnotized, He'll take your heart and you must pay the price, Look into his angel eyes," upřeně během toho pozoroval Lesglieho, ale jakmile zachytil můj pohled, hned toho nechal a s rudou tváří si přisunul test. A prcek Leslie přitom nehnul ani brvou. Dokud ... se neobrátil tváří na ignorujícího Jolyho.

"There was something in the air that night, The stars were bright, Fernando!" ruka mu vystřelila k doktorovým vlasům, které promnul mezi prsty, zatímco jeho přítel dál psal. ..."They were shining there for you and me, For liberty, Fernando," ruka se vrátila k peru, ale prcek Orel dál kukal na svého parťáka. Oni ... oni se neslyší? Nebo ... moje myšlenka nedojde konce.

"I work all night, I work all day, to pay the bills I have to pay, Ain't sad," ozvalo se hlasité huhňání přes rozbitý nos od pana Fjů. ..."And still there never seems to be a single penny left for me, That's too bad!" z kapsičky vyklepal prach místo drobáků a se srdceryvným povzdechem, následované písknutím nosu, sklopil hlavu ke stolu.

Pevně sevřu pěsti a podívám se na toho jediného prozatím nerušila. Jenže na Ježíšově tváři se usadil podivný úsměv. A sakra.

"Everybody screamed when I kissed the teacher," úsměv se ještě rozšíří, zatímco z očí metají jiskry. ..."And they must have thought they dreamed when I kissed the teacher," konec byl provázen olíznutím rtů a zničením mých iluzí o andělském tvorečkovi. Zato se mi zboří i strach o mém náhlém šílenství. Částečně.

"Ticho tu bude!" vyštěkl na zpívající osazenstvo Enjolnas. Nakonec je pouze jen dobrý ignorant, slyšel to, co já. Jaká to úleva. Teď bych možná mohla začít řešit, čím odpovím na ten test špehounství. Naštěstí! Mi není přáno.

Všimnu si mihnutí šmouhy vepředu. Podívám se za tím, abych zjistila, že je to Frajer. Postavil se z jedné strany k Enjolrasovi, zatímco se po jeho druhé zjevil Courf. Duch Courf.

"Is this the real life?" zapěl tiše Frajer blízko Enjolovi tváře.

"Is this just fantasy?" napodobil ho Prasák.

"Caught in a landslide."

"No escape from reality."

Obě tváře se začali otáčet do prostoru s pohledem upřeným vzhůru. Zarazím se do židle, co nejdál od toho šílenství.

"Open your eyes."

"Look up to the skies and see."

A poté začalo duo pět společně. A vskutku nehezky to prožívali.

"I'm just a poor boy, I need no sympathy. Because I'm easy come, easy go, little high, little low," jejich postavy se začaly snižovat a zvyšovat. A já se pro jistotu odsouvala dál a dál. Courf se chytil za srdce a převzal si zbytek. ..."Anyway the wind blows doesn't really matter to me," a Ferre dodal poslední zbyteček. ..."to me." A bohužel to tím nekončilo.

Márius odkopl židli a vyskočil na stůl. A já se jen posunula kolem dalšího stolu dozadějš.

"Mama! Just killed a man! Put a gun against his head, pulled my trigger, now he's dead," začal nahlas hýkat, zatímco se Courf a Ferre hýbaly do rytmu vedle ignorujícího Enjopase. Ten si nadále pročítal dokumenty, dokud se k němu nepřihnal Průvan a nevyrval mu je z ruky. A také zpíval.

"Mama, life had just begun! But now I've gone and thrown it all away."

Má nemesis si povzdechla a otočila se k nim zády, aby ze stolu sebrala další papíry. Ale to už se do skupinového zpěvu přidali i dvojčata. Lesglie po vzoru Mária vyskočil na stůl, zatímco Joly začal poletovat po místnosti.

"I see a little silhouetto of man, Scaramouche, Scaramouche, will you do the Fandango? Thunderbolt and lightning, very, very frightening me."

Fjů na sebe nenechal dlouho čekat a vytáhl na parket i Erika, za nimi následovali oba Grantairové. A já se ze židle přesunula k oknu a snažila jsem se přitom najít kliku, nespouštějíc pohled z té šílenosti. Nyní se do hudby střídavě zvedali. Jeden nahoru, druhý šel dolů, třetí nahoru a tak to šlo ... dál.

"Galileo, Galileo, Galileo Figaro. Magnifico!"

Začala jsem škrábat okenní tabuli, když zbytek osazenstva kromě Enjopase, popadla rocková nálada a oni začali házet hlavou nahoru a dolů. Těly se div nepomlátily. Kde je ta klika?! A v tu ránu se oba Grantairové objevili u Enjolra ... Jolranovi otrávené hlavy, zatímco zbytek dál ... trsal.

"So you think you can stone me and spit in my eye?" zpěvem na bloncku zařval Archibald. Další část si převzal Remus.

"So you think you can love me and leave me to die?"

A znovu se to vrátilo do skupinového řevu a prznění Queenů.

"Ooooh, baby, can't do this to me, baby. Just gotta get out, just gotta get right outta here."

Mé škrábání ustalo, jelikož jsem neměla na co škrábat. Otočím se k oknu, abych se ocitla pár centimetrů od Rochova obličeje. Další infarkt!

"Moje srdce!"

"Co to dělají? Oni zase zpívají?"

Přestanu si třít nebohé srdéčko ukryté hluboko v těle, podívám se na Roche, na zpívající kluky, na Roche ... a no, tam zůstanu.

"Zase? Tohle!" ukážu na ně. ..."Dělají často?"

"Vždy, když chtějí ukončit schůzku dřív, uvidíš," pokynul mi Roche visící z okenního rámu, na vůdce v menstruační barvě. Obrátím se tedy na něj a čekám. A nemusím čekat dlouho. Enjopasova barva se začala měnit. Přes rudou až na ruděrudou. A poté se z něj stal papiňák. Zavrčel a papírama praštil nejblíže stojícího Průvana. Jenže s ním to ani nehnul. To dělá ten pekáč buchet. Zato bloncka si promnula ruku než začala vztekle vřískat.

"A dost! Ticho! Padejte! Ven! Ven!" papíry hodil na zem a s hlasitým dupáním se přemístil z bodu A do bodu B. Aneb do zadní místnosti pro vyvolené. Dveře se zabouchly a zbytek osazenstva propukl v hlasitý a nadšený pokřik. Tohle byl pravý boj za svobodu. Pravý a těžce vyhraný.